http://encyklopedierokycan.sweb.cz/popisekpredchozikapitola.jpg

 

http://encyklopedierokycan.sweb.cz/zpetnahomepage.jpg

 

http://encyklopedierokycan.sweb.cz/popiseknasledujicikapitola.jpg


 © D. Borek 1999

Rokycany za druhé republiky

5) Převrat na radnici

Místní samospráva v českých zemích se ocitla během druhé republiky pod rostoucím tlakem ze strany státní moci, nejinak tomu bylo i v Rokycanech. Během první republiky se v Rokycanech etablovalo sedm relevantních[1] politických stran, které se shodují se sedmičkou českých (tschechisch) politických stran v republice. Jednalo se o tyto strany: Československá sociálně demokratická strana dělnická, Československá národní demokracie, Československá strana národně socialistická, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci), Československá strana lidová, Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská a Komunistická strana Československa. Tyto strany se utkaly v komunálních volbách, které se v Rokycanech konaly roku 1919, 1923, 1927, 1931 a 1938 (komunisté a živnostníci až od roku 1923).[2] Vzhledem k přesvědčivě českému charakteru města (Němci tvoří jen cca 0,5 % obyvatel města) nebyly v tomto období předloženy žádné kandidátní listiny menšinových stran. Obecní zastupitelstvo se v Rokycanech skládalo z 36 členů a obecní rada z osmi. Hlavními poltickými silami v Rokycanech byli sociální demokraté a národní demokraté (od roku 1934 Národní sjednocení), jejichž představitelé se střídali ve funkci starosty. Sociální demokracie sice po rozkolu na počátku 20. let klesla z pozice jednoznačně dominantní strany, ale na konci 30. let se z následků rozkolu zotavila a má suverénní pozici mezi početným rokycanským dělnictvem.[3] V prospěch místních sociálních demokratů hovoří též neotřesitelné postavení plzeňské sociální demokracie v čele s populárním plzeňským starostou Luďkem Pikem. Komunisté jsou na Plzeňsku slabí.[4] Rokycanští národní demokraté dokázali i v podmínkách všeobecného volebního práva pro komunální volby zůstat stranou s masovou podporou, a to nejen mezi místní honorací, ale i středními vrstvami a částí kvalifikovaného dělnictva.[5] Poměr socialistických a občanských stran se během první republiky vyvíjel tak, že oba bloky (a na rozdíl od širokých pravolevých vládních koalic první republiky bylo toto dělení v Rokycanech zcela relevantní) měly přibližně stejný podíl s tím, že v letech 1931-38 převládaly strany občanské, v zbylém strany socialistické (včetně komunistů). Celkově je možné označit politické prostředí na rokycanské radnici za konsensuální. Druhá nejsilnější strana má dle zákona 75/19 Sb. nárok na křeslo 2. náměstka starosty.

Na tomto místě bude vhodné podrobněji se zastavit u komunálních voleb, posledních za první republiky, které se uskutečnily v Rokycanech 22. května 1938. Tyto volby znamenaly především rozhodné vítězství pro socialistické strany, zatímco elektorát národních demokratů se dramaticky scvrkl. Poměr socialistických stran k stranám občanským byl po těchto volbách 58:42. Dosavadní národně demokratické vedení radnice bylo po sedmi letech náhle odstaveno od moci. Poražený starosta J. B. Zápotočný se musel spokojit s postem 2. náměstka starosty. Národně demokratická strana pociťovala hořkost z volebního fiaska. V předvolební kampani si přitom počínala dosti sebevědomě. Týdeník Žďár, tištěný v starostově tiskárně, se přirozeně zcela propůjčil propagačním zájmům Národního sjednocení a otiskuje nepokrytě oslavné články na národně demokratické vedení města. V předvolebním vydání se starosta Zápotočný vyjádřil k tomu, o co vlastně v nadcházejících volbách jde, a to pod příznačným titulkem: „Do boje za vítězství idejí dr. Kramáře.“ Starosta říká: „Jasný důkaz, že občanstvo je nacionální a jednotné ve vůli bránit stát (...) Třídní a stavovské sobectví, bezkrevnost socialistického internacionalismu, který po celá léta popíral jakoukoli národní hrdost a jemuž habešský černoch byl mnohem bližší než vlastní spoluobčané, musí zmizet.“[6] „Bezkrevný socialistický internacionalismus“ však ve volbách v květnu 1938 porazil Národní sjednocení, které obdrželo jen 23 % hlasů, zatímco sociální demokraté 31,5 %. Trend k posilování levice byl zaznamenán i v celostátním měřítku (byť se volilo jen v části obcí ČSR).  Starostou města se stal sociální demokrat J. Selement a jeho prvním náměstkem komunista Bluďovský. V této jarní porážce nacionalistické pravice v Rokycanech tkví mj. i její útočnost v měsících druhé republiky. Zuřivý boj proti starostovi Selementovi na počátku roku 1939 má v podtextu nevyřčenou motivaci coby revanš za volební fiasko pravice v květnu 1938. Na komunální úrovni tak hesla druhé republiky působí instrumentálně (viz dále).

Po Mnichovu dochází k rozkladu národní jednoty prezentované v zářijových dnech. Proměňují se politické rituály a ikony. Jako dojemný anachronismus a zároveň epilog k prvorepublikové pompě působí Hold mládeže k 20. výročí republiky, konaný v Rokycanech 2. října 1938, tedy post bellum. Rokycanská mládež se sešla, aby absolvovala celý rituál prvorepublikového oficiálního vlastenectví (tryzna u pomníku padlých ve světové válce, průvod, vztyčování vlajky, sborová recitace, proslovy místních V.I.P.´s, prostná cvičení škol a divadelní představení s vlasteneckou tématikou).[7] Městská osvětová komise už na konci září rozhodla nepojmenovat nové náměstí před kasárnami náměstím 28. října, jak bylo plánováno (!) a táž komise přesouvá plánované oslavy výročí vzniku republiky do komorního prostředí u pomníku padlých.[8] Na členství v komsi zároveň rezignoval jeden z nejvýznamnějších představitelů prvorepublikové vlastenecké elity, dr. B. Horák, dlouholetý ředitel gymnázia a městského muzea.[9] Vládním nařízením 241/38 Sb. se pak 28. říjen stal pracovním dnem. Jen s malým časovým posunem zasáhl rozklad prvorepublikových hodnot i autoritu obou prvních prezidentů. Na podzim vláda zakazuje vyvěšování jejich portrétů v státních budovách, tedy i ve školách a úřadech. Někteří agilní odpůrci Masaryka a Beneše na Rokycansku si stěžují na ponechávání obrazů v místnostech obecních úřadů vedených sociálními demokraty.[10] Diskutuje se, zdali se vládní opatření vztahuje i na budovy samosprávných úřadů. V druhorepublikovém hodnocení obou bývalých prezidentů však lze vidět rozdíl mezi E. Benešem, jenž se stává coby žijící osoba terčem silné a konkrétní kritiky, zatímco u T. G. Masaryka převládá v oficiálních kruzích spíše rozpačité mlčení. Státní orgány například v Rokycanech povolily na 7. března 1939 konání oslav výročí narození TGM, ale výslovně požadují, aby celá akce byla pořádána v tichém a komorním duchu, bez masové účasti a ohlasů v tisku.[11] Hlavní rokycanské náměstí neslo přitom až do roku 1940 Masarykovo jméno.

Nicméně výměna symbolů předmnichovského režimu byla jen předehrou k zásadní proměně politické struktury Československa. Převládá trend k zjednodušení politického spektra a hlavně k posílení akceschopnosti politického systému (autoritativní demokracie). Tyto změny měly už brzo zasáhnout i provinční Rokycany a jejich „parlamentní demokracii“, tj. městskou samosprávu. Podzimní revoluce[12] přecházela od proklamací k činům. Politické stranictví první republiky se utvářelo na základě silných společenských segmentů (Säule – Versäulung)[13], vytvářených jednotlivými stranami. V rámci těchto segmentů se odehrávala nejen primárně politická činnost, ale i aktivity tělovýchovné, sociální, ekonomické, agitační, vzdělávací a rekreační. Takto působily politické strany i na komunální úrovni. Zásahy do struktury politického stranictví tak od podzimu 1938 zákonitě ovlivňovaly i život okresního města Rokycan. Na podzim 1938 se formují dvě nové politické strany druhé republiky. 18. listopadu vznikla Strana národní jednoty (SNJ) jako dominantní, provládní politická síla. V nové straně se shromáždili dosavadní agrárníci, lidovci, živnostníci, Národní sjednocení, Národní obec fašistická a podstatná část strany národně socialistické. Předsedou se stal agrárník R. Beran. 11. prosince 1938 došlo k vytvoření loajálně opoziční Národní strany práce (NSP), tvořené bývalou stranou sociálně demokratickou a částí národních socialistů. Předsedou strany byl A. Hampl. 15. prosince schválilo Národní shromáždění zmocňovací zákon, který umožnil vládě po dobu dvou let vydávat vládní nařízení s platností zákona bez nutnosti respektovat vůli Národního shromáždění. Parlament tak ztratil vůči vládě kontrolní funkci a ta nyní mohla vládnout bez ohledu na opozici. Tato suverénní pozice představovala pro SNJ ohromné pokušení totální eliminace nesouhlasných politických proudů.

Jako první se represe státní moci projevila vůči Komunistické straně Československa, jejíž činnost byla v říjnu 1938 pozastavena, aby ji vláda 27. prosince oficiálně rozpustila na základě vládního nařízení 355/38 Sb. Tím pádem zanikla strana, která přes svoji kontroverznost patřila po dvacet let mezi etablované politické strany v českých zemích. Komunističtí voliči čítali v Rokycanech asi pět stovek a po komunálních volbách v květnu 1938 získala strana významný post prvního náměstka starosty (Z. Bluďovský) a čtyři křesla v městském zastupitelstvu. To vše nyní ztratili. Spolu se stranou totiž zanikly i všechny její mandáty v obecních sborech, stejně jako v Národním shromáždění, zemských a okresních zastupitelstvech a závodních radách. Naposledy zasedali rokycanští komunisté na jednání městského zastupitelstva 21. prosince 1938, o ztrátě svých mandátů se oficiálně dozvěděli při zasedání městské rady 30. prosince 1938.[14] Rozpuštěny byly i všechny organizace napojené na KSČ, komunistické odbory, které v Rokycanech měly jistý vliv a komunistická tělovýchova. Funkcionářům bylo nařízeno úřady odevzdat veškerý spisový materiál.[15] Rokycanský OV KSČ v čele s J. Tyrpeklem už v říjnu 1938 přešel na ilegální činnost. V součinnosti s plzeňským komunistickým poslancem Národního shromáždění O. Synkem začal vydávat cyklostylovaný list Rokycanská jiskra, ostře kritický vůči druhorepublikové vládě a cílený zejména na skupinu kovodělníků v rokycanských podnicích.[16] Jeho náklad, 300 výtisků, se sice na první pohled nezdá vysoký, ale při dobře organizované kolportáži mezi dělníky mohl mít jistý vliv na jejich smýšlení. Skutečnou politickou moc však komunisté ztratili a během následujících měsíců se jejich činnost stala spíše záležitostí pro policii, která ví o existenci ilegální organizace komunistů v západních Čechách. 13. února 1939 provedla policie v okrese Rokycany zátah proti komunistům.[17]

Proti eliminaci KSČ se neozvala žádná námitka ani ze strany rokycanských sociálních demokratů. To, že komunistická strana nemůže dále existovat, se považovalo za dějinnou nutnost a sociální demokracie snad měla všechny důvody k radosti z konce konkurenční, odštěpenecké strany, nebýt faktu, že síla socialistických stran v rokycanském zastupitelstvu závisela na pozicích strany komunistické. Jak se dále uvidí, likvidace KSČ byla i začátkem konce sociálnědemokratického vedení rokycanské radnice. Na schůzi městského zastupitelstva (MZ) 21. prosince 1938, poslední v onom roce, se už jasně rýsuje nové rozložení sil. Před vlastní schůzí oznamuje R. Kadláček, člen MZ, dříve za živnostenskou stranu, vytvoření Klubu členů obecního zastupitelstva Národní jednoty.[18] V 36 členném zastupitelstvu tak vznikl blok 17 členů SNJ. Po eliminaci komunistických mandátů to byl podíl 17 z 32. Vytváření společných klubů nové strany na komunální úrovni měla na starost samosprávní komise SNJ. SNJ má v té době za sebou svou ustavující schůzi v Rokycanech. 2. prosince 1938 v hotelu „Český dvůr“.[19] Předsedou místní organizace se stal poslanec MZ, dříve za Národní sjednocení, Rudolf Hejrovský, příbuzný redaktorky rokycanského týdeníku Žďár, Elišky Hejrovské. Žďár se proto logicky staví jednoznačně do služeb SNJ. V přípravném výboru se objevil i bývalý národně demokratický starosta J. Zápotočný, poražený před půlrokem v komunálních volbách sociálními demokraty, ale ten v následujících týdnech nehrál rozhodující roli, bylo mu už 72 let. Coby majitel tiskárny, v níž se tiskl Žďár, však disponoval „mediální“ silou. Ve veřejné politice jej vystřídali jiní. Kromě již zmíněného R. Hejrovského a R. Kadláčka to byli lidé z okruhu Mladé národní jednoty (MNJ), radikální mládežnické organizace SNJ, její rokycanský předseda A. Kulhánek nebo místopředseda místní SNJ JUDr. Vodrážka. Oběma posledně jmenovaným vynesla jejich politická angažovanost křeslo v MZ v únoru 1939 po vyloučených komunistech, a Vodrážkovi navíc v březnu křeslo v městské radě (MR).[20] Do SNJ vstoupili i někteří zastupitelé zvolení za stranu národně socialistickou. Ta se za druhé republiky rozdělila v otázce příslušnosti k jednomu nebo druhému z politických bloků. Strana se 9. listopadu rozpustila a přejmenovala na Hnutí národní spolupráce a obnovy. O dva týdny později se rozhodla pro vstup do SNJ. V první polovině prosince došlo na schůzi národních socialistů v Rokycanech k rozkolu, když většina členské základny podpořila vstup do Národní strany práce.[21] Důvodem, proč k rozkolu došlo, může být skutečnost, že v Rokycanech se národní socialisté orientovali především na početné dělnictvo, a tak převládal socialistický aspekt národního socialismu, zatímco v těch obcích, kde se strana zaměřovala spíše na středostavovské státní zaměstnance, úředníky a živnostníky, dominoval její nacionalismus, dobře slučitelný s představami SNJ. Z šesti národně socialistických poslanců rokycanského MZ přešli do SNJ jen dva a získali v ní významné funkce. Tři odešli do NSP a jeden rezignoval na členství v obecních sborech.

5. ledna 1939 se v Rokycanech konala první veřejná schůze Národní strany práce, a to za účasti poslance Národního shromáždění Moudrého, jednoho z národních socialistů, kteří se rozhodli pro vstup do NSP.[22] Po odchodu 4 komunistických a jednoho národně socialistického zastupitele činil na počátku roku 1939 poměr sil na rokycanské radnici 17:14 ve prospěch SNJ. V MR byl poměr dokonce 6:4 ve prospěch SNJ. Starostou přitom zůstává bývalý sociální demokrat, nyní člen NSP, J. Selement. O jeho funkci se v následujících týdnech strhne boj. Na konci roku 1938 ještě ve vztahu SNJ a NSP panuje jistý formální respekt. Na NSP útočí spíš pravicový tisk než pravicoví politici. Plzeňský Západočeský večerník v prosinci píše: „Do Rokycan dosud patrně nezavanul nový vítr druhé republiky. Soudíme tak z toho, že (…) starosta města soudruh Selement a jeho náměstek továryš Bluďovský nepomýšlejí opustiti svoje místa v městské samosprávě.“[23] Oba prý budou muset následovat příkladu sociálnědemokratického starosty Plzně, Luďka Pika, který opustil svůj úřad na nátlak už v prosinci 1938. Jeho odstranění, jakožto nejvýznamnější osobnosti silné západočeské sociální demokracie, mělo velký dopad na sebevědomí NSP a odstartovalo nátlak SNJ na socialistické starosty v kraji.[24] Rokycanská SNJ oznámila v polovině ledna starostovi Selementovi své přání, aby opustil svůj úřad a dala mu tři dny na rozmyšlenou. 18. ledna starosta odpověděl zástupcům SNJ v tom smyslu, že nehodlá rezignovat.[25] Své rozhodnutí odůvodnil legitimitou výsledků komunálních voleb v květnu předchozího roku a též zákonem 131/36 Sb. o obraně státu. Ten z důvodů plynulosti fungování administrativy zakazoval v době ohrožení státu rezignaci veřejného činitele. Plzeňská Nová doba doplňuje: „nikdo nemá právo dnes tvrdit, že smýšlení voličů v Rokycanech je jiné, anebo do té míry jiné, aby musela nastat změna (…) Někteří členové zastupitelstva ještě před krátkým časem ujišťovali starostu o své loajalitě a při volbách mu odevzdali své hlasy.“[26] Opravdu, starosta byl roku 1938 zvolen 27 hlasy z 36.

19. ledna se konala schůze MR, na níž vystoupil radní Hejrovský s prohlášením klubu SNJ k starostovi a o starostovi. Řekl: „Má-li  SNJ většinu v obecním zastupitelstvu a v důsledku toho i v městské radě a všech komisích a má-li tudíž nésti i zodpovědnost za vedení obce, je důležité, aby starostou města byl příslušník SNJ, který by měl naši plnou důvěru.“[27] V patetickém stylu, majícím snad kořeny v mladočeském protirakouském opozičnictví, se po tomto „státoprávním ohražení“ radní ze SNJ vzdálili z místnosti, čímž schůze skončila. Starosta Selement stačil ještě poznamenat, že on slíbil poslušnost republice a zákon o obraně státu mu rezignaci zakazuje. SNJ argumentuje v celém sporu spíše nově nabytou většinou, zatímco starosta a klub NSP odmítají zpochybnění „své“ většiny vzešlé z voleb loňského roku, tj. hlasování všech občanů, nikoli kabinetní dohody stranických funkcionářů, za jakou lze považovat vznik SNJ. Národní strana práce dokonce přechází do protiútoku a obviňuje na stranách listu Nová doba klub Strany národní jednoty v Rokycanech z protistátní činnosti, vedoucí k nezodpovědnému narušení pomnichovského národního konsensu. Kritika tisku Národní strany práce však nikdy nemíří na samotnou vládu, nýbrž jen na „nezodpovědné jedince“, jejichž aktivity prý vládu poškozují.[28] Reakcí klubu SNJ na starostův zatvrzelý odpor k rezignaci je vyhlášení pasivní rezistence. Na následující schůze MR členové SNJ vždy přišli jen kvůli projednání nezbytných bodů (majetkové záležitosti) a poté hromadně opustili zasedací místnost. V těchto ritualizovaných projevech odporu k starostovi patrně aktivisté SNJ zhmotnili své představy ušlechtilého a oprávněného hrdinství (paralela s českým parlamentním bojem za Rakouska je skutečně příhodná). Paradoxní však je fakt, že roli utlačovaného a za svá práva bojujícího tu hrála SNJ, jež přitom disponovala nesmírnou mocenskou převahou na všech úrovních státní správy.

Státní moc v českých zemích dala v lednu 1939 najevo svůj záměr výrazně omezit pravomoci místních samospráv.[29] 13. ledna byla rozpuštěna zemská zastupitelstva, do fáze realizace vstupuje vládní pokus o zavedení instituce obecních tajemníků. Ti měli sloužit jako nástroj státní kontroly samosprávy. Jejich zřízení by rovněž vytvořilo pracovní místa pro tisíce uprchlíků z pohraničí. Vládní nařízení 17/39 Sb. z 3. 2. 1939 obecní tajemníky zavedlo, ale jen selektivně. Komunální politici se brání plošnému zavádění obecních tajemníků, považujíce je správně za prostředek omezení pravomocí samosprávy. Když se zemský úřad dotazuje rokycanského MÚ, zda nemá zájem o přijetí několika osob pro výcvik na obecní tajemníky, město odmítá.[30] V předjaří roku 1939 se urychlilo tempo personálních výměn v čele samospráv českých měst. Mnozí sociálnědemokratičtí starostové odcházejí nuceně ze svých funkcí. V některých městech je samospráva jako celek rozpuštěna a obce spravují vládní komisaři a správní komise. Takový postup nakonec zvolila státní moc při omezování samosprávných orgánů. Nikoli tedy masivní rozpouštění zastupitelstev a jejich nahrazování obecními tajemníky, ale selektivní suspenze těch samospráv, které se vlivem politické polarizace (způsobené ale „státní“ SNJ) ocitly ve stavu permanentní obstrukce. Takto se věc řešila například v Berouně.[31] Svou roli v radikalizaci rokycanské SNJ hraje i celková změna vnitropolitické situace po Chvalkovského návštěvě v Berlíně 21. ledna 1939. Z lůna Strany národní jednoty, zejména radikálů z MNJ se ozývají hlasy zpochybňující existenci druhé strany (tj. Národní strany práce). Nový program SNJ z 16. února má jasné hegemonistické kontury, nepřímo odmítající nárok NSP na podíl na státní moci.[32] Na počátku února byla dovršena přípravná fáze SNJ. Ta má nyní v západních Čechách rozvinutou síť místních organizací. Sebevědomí dodal rokycanským aktivistům SNJ první její veřejný mítink, který se konal 7. února ve velkém sále sokolovny s účastí 1500 posluchačů, za přítomnosti F. Machníka, krajského předsedy strany.[33] Otázkou zůstává, jak probíhala v oné době v SNJ komunikace mezi centrem a regionem. Nějaká koordinace taktiky mezi jednotlivými organizacemi strany musela existovat. Patrně k ní docházelo během krajských a okresních schůzí delegátů strany. Taková schůze se konala v Rokycanech 19. 2. 1939. Kontakty s pražským vedením se navazovaly i asi během zmíněné veřejné schůze SNJ v Rokycanech 7. února.

Nový ostrý střet obou radničních bloků nastal 8. února na schůzi MR, zabývající se projednáváním návrhu rozpočtu obce na rok 1939. Klub SNJ spojuje hlasování o rozpočtu s hlasováním o důvěře starostovi. Prohlášení klubu SNJ čte opět radní Hejrovský („Povolení rozpočtu je věcí důvěry k starostovi. Poněvadž členové SNJ nemají k starostovi důvěru, požádali téhož, aby svolal schůzi zastupitelstva, na jejíž první bod pořadu by dal stanovisko členů zastupitelstva ze SNJ k nynějšímu starostovi města.“[34]) Starosta je nepřímo obviněn ze lži, když ve svém odvolávání se na zákon o obraně státu prý zatajil zákonnou možnost rezignovat na funkci, pokud bude souhlasit okresní úřad (SNJ pravděpodobně tuší, že OÚ v Rokycanech jí vyjde vstříc). Nastala hádka. Starosta pobouřeně prohlásil, že „historie posoudí, kdo má pravdu a on se domnívá, že tento soud pro něj bude příznivý.“ Klub SNJ trvá na brzkém svolání MZ, kde by se hlasovalo o důvěře starostovi. Schůze MZ se naposledy konala 21. prosince 1938 a nyní ji na nátlak SNJ starosta musel svolat na 24. února (dle zákona se musí schůze MZ svolat aspoň jednou za tři měsíce). Neschválení rozpočtu je pak pro klub SNJ účinným prostředkem nátlaku na starostu. Starosta ukončil jednání rady a odchází – rozpočet nebyl přijat. Následující schůze MR se opět omezily na minimální agendu, ale daleko vážnější dopad na vzájemný poměr sil mělo doplnění MZ po odvolání čtyř komunistických poslanců. To bylo provedeno nyní a přes přání NSP o udržení poměru 2:2 mezi NSP a SNJ byli nakonec do MZ jmenováni po prostém většinovém hlasování tři členové SNJ a jen jeden za NSP. Tím se fatálně podlomila pozice NSP v MZ, když SNJ získala převahu 20 křesel oproti jejím 15.

Nátlak na starostu vrcholí. Toho si je vědom i on sám a jeho strana. Existuje reálné nebezpečí, že v důsledku obstrukcí SNJ a zablokování činnosti samosprávy bude zastupitelstvo okresním úřadem rozpuštěno a nahrazeno správní komisí (což se přihodilo v Plzni). V atmosféře vzrůstající nejistoty v řadách NSP se její členové rozhodují požádat klub SNJ o přímé jednání s možností kompenzovat případnou ztrátu starostenského křesla získáním garancí pozic v obecních komisích, a tím neztratit vliv na správu města (a přitom nedopustit rozpuštění rokycanského zastupitelstva). Schůzka se konala před vlastním jednáním MZ o důvěře starostovi 24. února. Trvala hodinu a možný kompromis ohledně zachování jistého vlivu NSP na radnici byl odmítnut radikály, především z MNJ. Po šesté hodině večerní zahajuje starosta za hojné účasti veřejnosti jednání MZ. Tentokrát čte prohlášení klubu SNJ A. Kulhánek. SNJ bude pokračovat v obstrukci a nepřipustí schválení rozpočtu. Starosta Selement oponuje poukazem na potřebu konsensu v době ohrožení národa. Schůze končí bez jasného rozhodnutí, starosta setrvává, manifestační rezignace všech zastupitelů ze SNJ a následovné rozpuštění MZ se zdá být reálné.[35]

V té chvíli okresní úřad zasáhl a výměrem č.j. 11326/2 z 27. 2. 1939 zbavil starostu Selementa úřadu na základě §65 odst.2a zákona 131/36 Sb., tj. téhož zákona, na který se starosta často odvolával. Zákon totiž stanovil, že veřejný úřadník „může býti zbaven své funkce, porušuje-li hrubě povinnosti své funkce, zejména pak ty, jež plynou z tohoto zákona.“ Starosta Selement byl odvolán proto, že „hrubě porušil“ své povinnosti, tj. nepředložil dostatečně brzy rozpočet. Že příčinou tohoto zpožďování agendy byla obstrukce SNJ je nasnadě. Takřka současně vydal okresní úřad jiný výměr, jímž povolává předsedu rokycanské SNJ, Rudolfa Hejrovského, za starostu města. Státní moc viděla, že SNJ disponuje uznávaným kandidátem na starostenský úřad a že tento starosta bude mít silný mandát daný převahou SNJ v MZ. Proto nedošlo nakonec k ustavení správní komise.

Předání funkce proběhlo 1. března a odvolaný starosta Selement údajně prohlásil, že ke změně dochází za mimořádných poměrů. Řekl doslova: „Quo vadis, druhá republiko, vynášíš-li takováto rozhodnutí?[36] Týdeník Žďár však projevuje nesmírné uspokojení a dodává: „radnice již nebude rudá, jak bylo loňského května tak honosně se sousedního domu /Lidový dům, sídlo rokycanské sociální demokracie na náměstí vedle radnice – pozn. D. B./ vykřikováno, ale že bude vždy národní a vlastenecká.“[37] Tato slova potvrzují domněnku, že odstavení NSP od moci v Rokycanech nebylo ani tak výsledkem skutečné identifikace zdejších komunálních politiků s ideály druhé republiky, ale spíše odvetou za volební porážku v komunálních volbách v květnu 1938. To sice dodává poltické rétorice Strany národní jednoty na rokycanské radnici příchuť pokrytectví, ale naznačuje to, že proměna stranického systému za druhé republiky nebyla zdaleka natolik hluboká, aby přerušila kontinuitu tradičních politických štěpení a animozit. Sociálně demokratický starosta Selement tento pocit vyjádřil pregnantně: „Tímto vaším stanoviskem vůči mé osobě zahájili jste jako členové SNJ svoji komunální činnost v nových poměrech starou stranickou nesnášenlivostí.“[38]

3. března Hejrovský poprvé předsedá zasedání městské rady a 10. března se schází zastupitelstvo. Toho dne se v režii SNJ proměňuje personální obsazení vysokých samosprávních funkcí, odborných komisí apod. NSP uplatňuje marně nárok na křeslo 1. náměstka. Výsledek podvečerního jednání je tedy starosta a jeho dva náměstci (SNJ). Dosavadní starosta se stává řadovým členem městské rady, v níž má SNJ převahu 8:4. SNJ získává i drtivou většinu ve všech obecních komisích.[39] Současně s odvoláním rokycanského starosty došlo k podobným událostem na mnoha místech okresu. V některých významných obcích také starostové z NSP opouštějí úřad (Zbiroh, Mirošov, Dobřív atd.). Týden poté, co SNJ ovládla moc na rokycanské radnici, zaniká Česko-Slovensko a v nových podmínkách vzniká Národní souručenství jako jediná, spíše společenská než politická, organizace, v níž se sešlo 98 % mužské populace českých zemí a v níž se brzy sešly i donedávna ostře soupeřící Strana národní jednoty a Národní strana práce. V tom spočívá jistá nechtěná směšnost, kterou celá kampaň po šedesáti letech vzbuzuje.

 



[1] K definici „relevantní politické strany“ srovnej Sartori, G.: Antologie světových politiků, Praha 1995.

[2] Výsledky komunálních voleb v Rokycanech – počet získaných mandátů v obecním zastupitelstvu:

rok

1919

1923

1927

1931

1938

soc. dem.

15

8

8

9

11

nár. dem.

10

9

11

13

9

nár. soc.

8

6

5

4

6

KSČ

-

6

6

4

4

živnostníci

-

4

4

4

4

agrárníci

1

1

1

1

1

lidovci

2

2

1

1

1

 

[3] O postavení rokycanských sociálních demokratů mezi zdejším dělnictvem svědčí mj. fakt, že sociálnědemokratické odbory, Odborové sdružení československé, mají 73,5 % všech mandátů v závodních radách v rokycanských podnicích. O obnovení sil svědčí růst členské základny ČSSD na Plzeňsku, která na konci první republiky dosáhla stavu z let 1918-19. /Müller, F.: Odborové hnutí na českém západě, Plzeň 1937, s. 46./

[4] Tak v parlamentních volbách roku 1935 získala v plzeňském volebním kraji komunistická strana jen 14 431 z celkového počtu 448 247, tj. 3,1 %. Po celé období první republiky zde setrvale klesal nejen komunistický procentní zisk, ale i absolutní počet hlasů.

[5] Pozice národních demokratů mezi částí rokycanského dělnictva byla v té době západočeským specifikem. Jejich odborová organizace, Národní sdružení, zde na konci 30. let drží stabilně několik křesel v závodních radách, jediná v celých západních Čechách! Ještě na jaře 1938 zvítězilo Národní sdružení při volbách do závodní rady v hrádeckých železárnách. /Müller, F.: Odborové hnutí na českém západě, Plzeň 1937 a Cironis, P.: Revoluční Rokycansko, Plzeň 1973, s. 174-192./

[6] Žďár, č. 20,21.5.1938, s. 1.

[7] Kronika města Rokycan, IV., 1937-45, f. 5.

[8] Nová doba, č. 276, 6. 10. 1938, s. 3.

[9] Bohuslav Horák ztělesňoval umírněného národního demokrata. Díky lidem jeho typu se mohla národně demokratická strana před rokem 1938 těšit v Rokycanech masové podpoře.

[10] SOAR, fond prezidiálních spisů OÚ, č.k.165.

[11] SOAR, fond prezidiálních spisů OÚ, č.k.165.

[12] K termínu „podzimní revoluce“ srovnej Rataj, J.: O autoritativní národní stát, Praha 1997, s. 15.

[13] K pojmu „Versäulung“ srovnej McRae,K.: Konsociační demokracie politického kompromisu v segmentované společnosti, In: Antologie světových politologů, Praha 1995, s. 33-65.

[14] Žďár, č. 1, 6.1.1939, s. 2.

[15] Cironis, P.: c. d., s. 197.

[16] Cironis, P.: c. d., s. 198.

[17] SOAR, fond prezidiálních spisů , č.k. 164, 165.

[18] Kronika města Rokycan, IV., 1937-45, f. 7.

[19] Kronika města Rokycan, IV., 1937-45, f. 7.

[20] Žďár, č. 7,17.2.1939, s. 2.

[21] Nová doba, č., 14. 12. 1938, s. 3.

[22] Nová doba, č. 3,8.1. 1939, s. 3.

[23] Západočeský večerník, č. 7, 6. 12. 1938, s. 3.

[24] Archiv města Plzně, fond pozůstalosti L. Pika, č.inv. 28037, sign. 281/53. K osobě L. Pika srovnej Toms, J.: K problematice působení sociální demokracie a jejího představitele L. Pika v Plzni v letech 1918-38, In: Západočeský historický sborník, 1996, č. 2, s. 371-78. Též paměti L. Pika Pik, L.: Dvě stě milionů vteřin, Plzeň 1947, s. 12-18.

[25] Kronika města Rokycan, IV., 1937-45, f. 11.

[26] Nová doba, č. 28, 28. 1. 1939, s. 3.

[27] SOAR, Zápisy z jednání městské rady 1938-45, s. 72.

[28] Takto opatrná a selektivní kritika svědčí o klesající sebedůvěře NSP, i když cenzura zkresluje skutečné plné znění takových článků. /Nová doba, č. 28, 28. 1. 1939,  s. 3./

[29] Jisté tendence k omezování kompetencí samosprávy se datují už dávno před rok 1938. Roku 1931 byly například zřízeny státní policejní úřady, o dva roky nato stanovuje novela volebního řádu obcí, že starostu v jeho funkci musí potvrdit ministerstvo vnitra. Zároveň se objevují nové povinnosti starosty, jež už nevyplývají z jeho samosprávné funkce, ale pojímají starostu coby orgán přenesené státní správy. V této době rostoucího ohrožení republiky přibývají další normy, přikazující obcím stavbu vojenských objektů apod. Srovnej Mates, P.: Mezi Mnichovem a Berlínem, Brno 1992. a Schelle, K.: Vývoj správy v předválečné ČSR, II., 1928-39, Brno 1991.

[30] SOAR, fond OÚ, č.k.40.

[31] K otázce personálních výměn starostů srovnej Mates, P.: c.d., s. 118-121.

[32] Kuklík, J.: Sociální demokraté ve Druhé republice, Praha 1992, s. 129-131.

[33] Žďár, č. 6,10.2.1939, s. 1. K nacionálním aspektům tohoto mítinku, viz kapitola „Uprchlický problém a židovská otázka“ v této práci.

[34]  SOAR, Zápisy z jednání městské rady 1938-45, s. 75.

[35]  SOAR, Zápisy z jednání městského zastupitelstva 1938-45, s. 133.

[36] Cironis, P.: c.d., s. 198.

[37] Žďár dokonce uveřejnil oslavnou báseň na nového starostu psanou v „obrozeneckém“ stylu. Pikantní je skutečnost, že nový starosta se nechává oslavovat v novinách, které vede jeho rodina! K. V. Kuttan (nar. 12. 12. 1859 v Nepomuku) žil ve 30. letech v Rokycanech a do Žďáru občas přispíval básničkami podobné úrovně.

Uvítání nového starosty

K. V. Kuttan

S radnice tiše nový prapor vlaje,

Starosta nový v úřad dosazen,

Jenž těší úctě se celého kraje

a opravdově jesti oblíben

 

Nechť starosta ještě dlouhá léta

Znám každému, jak čestný muž.

Pod jeho žezlem ať nám město vzkvétá

Je heslo jeho „Jenom vlasti služ!“

 

Nestrannost jeho jistě divy činí

a získá sobě chválou odměny

Vyrovná zas, co napáchali jiní

Jen v dobru hledá skutku ozvěny.

[38] SOAR, Zápisy z jednání městského zastupitelstva 1938-44, s. 133.

[39] Žďár, č. 11, 17. 3. 1939, s. 2.