---

Česká architektura v období po roce 1989 je výrazně individualizovaná a jen těžko se hledají její souhrnné charakteristiky (kromě samotného individualismu). Výjimkou není ani stavební produkce v Rokycanech.

V prvních letech po pádu komunistického režimu lze vysledovat ještě některé stavební akce, které byly rozpracovány již před rokem 1989 a slohově tedy přestavují jakýsi epilog socialistického stavebnictví se všemi jeho neduhy. Ukázkou takové výstavby je objekt České pojišťovny čp.217-218/I (podrobný popis v kapitole „Havlíčkova ulice“) z let 1991-1993. Jde o poslední panelový dům dokončený v Rokycanech. Mimořádně hrubá a primitivní budova, ač slouží veřejnému účelu, je pojata jako profánní panelový dům sídlištního typu. Její umístění v historickém centru města je dokladem asanačního zápalu, se kterým chtěli normalizační urbanisté zásadně revidovat původní podobu Rokycan. Dokončení tohoto domu čtyři roky po převratu v nezměněné totalitní podobě lze považovat za vážnou chybu tehdejšího vedení města i investora. Podobnou tvář má i soubor panelových domů v Polní ulici (viz kapitola „Za Rakováčkem“), které rovněž byly dokončeny až v roce 1993. V tomto případě typizovaná panelová architektura vyrostla na zelené louce, bez demolic již existujícího osídlení. Svým deskovým charakterem a nevhodnou podélnou orientací ale panelové domy zastínily okolní individuální zástavbu a pohledově odřízly přírodní krajinu pod Čilinou. Pozůstatkem normalizačního projektování je i areál nového gymnázia (podrobný popis v kapitole „Pražské předměstí“) na nároží ulic Mládežníků a Dvořákovy, dokončený roku 1995, který přes všechnu technickou vyspělost nezapře inspiraci v typizované výstavbě pozdně socialistického období. O něco jiným případem je nedaleko odtud stojící objekt plaveckého bazénu čp.1160/II (viz kapitola „Osecký vrch“), který sice byl rovněž rozestavěn koncem 80. let ale při svém dokončení v roce 2002 byla jeho vnější podoba pojata již nově.

První polovina 90. let 20. století přinesla do Rokycan první vlnu výstavby veřejných a komerčních budov, které již byly navrhovány v popřevratovém období. V letech 1994-1995 vyrostlo na nároží Malého náměstí a Sladovnické ulice sídlo České spořitelny čp.219/I (podrobný popis v kapitole „Malé náměstí“). Dvoupatrový objekt nově zformoval významné městské nároží, předtím pouhou proluku po komunistické asanaci původní zástavby. Stylově je budova spořitelny příznačná pro polistopadové období. Dlouhá dominance vulgarizovaného funkcionalismu a brutalismu v oficiální architektuře před rokem 1989 byla nyní po revoluci kompenzována příklonem k tvarové i barevné pestrosti, někdy až výstřednosti. V případě této stavby je ovšem hlavním kladem rehabilitace tradičního městského bloku, vybouraného při normalizačních asanačních zásazích. Podobnou charakteristiku lze říct i o telekomunikační budově čp.220/I (podrobný popis v kapitole „Okružní třída-Jiráskova ulice“) z let 1992-1995. I zde se projevuje blahodárný konzervatismus polistopadového období, který obnovil respekt ke klasické blokové výstavbě, s jasně formovanou uliční čárou. Nová dvoupatrová budova doplnila proluku v exponovaném prostoru Jiráskovy ulice. Okolo roku 2000 pak vedle ní ještě vyrostl nový trakt okresního soudu (též viz kapitola „Okružní třída-Jiráskova ulice“).

V některých případech se ovšem snaha vyvážit chlad a arogantní modernismus předlistopadové architektury zvrhla v planý dekorativismus. Takzvané podnikatelské baroko je v Rokycanech patrné hlavně u některých rodinných domů. Jejich výstavba byla v 90. letech soustředěna jednak mezi stávající zástavbou, ale i do nově rozparcelovaných okrsků na Páclovně (Dlouhá a Krátká ulice), na Práchovně (ulice U Rozvodny) nebo na Oseckém vrchu (ulice Nad Nemocnicí). Teprve od počátku 21. století se znovu do kurzu dostávají funkcionalisticky úsporné projekty. Tehdy probíhá například výstavba rodinných domů při západní ulice K Trati ve čtvrti „Za Rakováčkem“. Jakýsi většinový střed mezi excesy podnikatelského baroka a špičkovými autorskými projekty představují katalogové rodinné domy, budované podle typizovaného projektu. Ve srovnání s architekturou před rokem 1989 je ovšem i u nich evidentní pozitivní posun k profesionalitě zpracování a použitých materiálů. Právě díky větší profesionalizaci soukromé bytové výstavby v tomto období prakticky vymizela diletantská svépomocná architektura, tak častá v 70. a 80. letech. V 1. a zejména 2. dekádě 21. století zároveň zrychlovalo v Rokycanech tempo výstavby rodinných domů a objevovaly se i některé koncepčněji řešené soubory. Například parcelace ulice Nad Husovými sady (viz kapitola „Osecký vrch“) nebo jižně od Mokroušské ulice (podrobný popis v kapitole „Za Rakováčkem“).

To, co po roce 1989 prakticky ustalo, byla výstavba bytových domů. Výjimkou byl drobný a nevýrazný dům čp.1102/II (viz kapitola „Osecký vrch“) ve Voldušské ulici. Použití klasických materiálů a valbové střechy zde ukazovalo na návrat k tradičním formám výstavby, byť tato architektura rezonuje i se socialistickým historismem 50.let. Architektonicky o něco ambicióznější byla dvojice činžovních obecních domů čp.1169-70/II v Růžičkově ulici z let 2002-2003 (podrobný popis v kapitole „Pražské předměstí“). Ukázala možnost kvalitní výstavby bytových domů, zbavené balastu sídlištní typizace a nevlídnosti. Počátkem 21. století se ovšem hlavní zónou budování bytových domů stal areál zrušených nových kasáren (viz kapitola „Jižní předměstí“), kde poměrně rychle proběhla adaptace některých původních ubikačních objektů na nájemní domy. V tomto případě nešlo o novou architekturu, ale o přestavbu starších domů. Navíc bohužel vlivem nízké kupní síly místního obyvatelstva i kvůli deformaci lokální ekonomiky mimořádným rozvojem automobilového průmyslu byly některé z těchto budov využity jen jako ubytovny pro zahraniční dělníky. Celkově ale revitalizace areálu bývalých kasáren proběhla relativně úspěšně, vzhledem k tomu jak velké území muselo být městem prakticky najednou řešeno. Trendem příznačným pro počátek 21. století rovněž byly rekonstrukce starších bytových domů, stavěných před rokem 1989. Díky privatizaci bytového fondu i dostupnosti různých dotačních programů v mnoha případech proběhly celkové opravy této architektury. Bohužel často šlo jen o zateplení a barevný nátěr fasády. Prakticky nikde neproběhla razantnější hmotová revize sídlištních domů, přičemž právě ta bude v některých případech ve střednědobém výhledu nezbytná. Převýšené panelové domy na sídlišti Pod Kostelem nebo Na Pátku by měly být sníženy o několik pater a jejich tupá monolitická struktura rozčleněna tak, aby odpovídala historickému městskému prostředí střední Evropy. V tomto ohledu pouhý barevný nátěr průčelí nestačí.

Polistopadové období přineslo bezprecedentní vlnu soukromých investic do domů v historickém jádru města. Doslova během několika let prošla většina domů v centrální části města rekonstrukcemi. Díky razantnímu nástupu soukromého sektoru se vnější tvář dosud šedých a omšelých historických náměstí a ulic proměnila. Ukázkou takových kvalitních renovací je například objekt čp.15/I Korunka (viz kapitola „ulice Míru“) na rohu ulice Míru a Palackého nebo dům čp.82/I (podrobný popis v kapitole „Masarykovo náměstí“). V některých případech došlo i ke změně stavebních prvků fasád. Někde s poměrně dobrým výsledkem, jako u přestavby socialistického Domu lahůdek čp.129/I (detailní popis v kapitole „Masarykovo náměstí“). Jindy byl výsledek rozpačitý a ukazoval spíše na křiklavý nevkus gründerského období českého kapitalismu, jako u fasády domu čp.94/I (podrobněji v kapitole „Masarykovo náměstí“). Bohužel zatímco přeživší stavby v historickém jádru se vesměs dočkaly brzy oprav, v daleko menší míře docházelo k zacelování proluk po komunistických demolicích. Na své dořešení tak nadále čeká velká plocha mezi obchodním domem Žďár a ZŠ v ulici Míru.

Novým fenoménem se staly velkoplošné prodejny. Na rozdíl od předlistopadového období, kdy velkoprodejny vyrůstaly v rámci betonových sídlištních staveb, se teď jednalo o lehčí montované konstrukce obklopené parkovacími plochami. Architektonicky jde ovšem o architekturu efemérní, kvaziindustriální. V případě prodejen jako Norma (viz kapitola „Okružní třída-Jiráskova ulice“) z roku 1993, Billa (viz kapitola „Pražské předměstí“) z roku 2003 bylo ovšem jejich umístění na dotyku s historickým jádrem města nevhodné a objekty působí poddimenzovaným, periferním dojmem (ostatně supermarkety tohoto typu patří spíše na periferii). Ani prodejny Pennymarket z roku 2000 a Lidl z roku 2006 (obě viz kapitola „Plzeňské předměstí“) nepřinesly výrazné architektonické hodnoty. Chybou byla zejména jejich rozvolněná dispozice, kdy prodejní objekt ustupuje od ulice a obklopuje se rozsáhlými parkovacími plochami, čímž vnáší do městského organismu opět prvky sídlištního urbanismu, ne tak odlišného od urbanismu před rokem 1989. Zpětně nahlíženo mělo město daleko explicitněji vymáhat regulativy pro tento typ staveb a nedovolovat maloobchodním řetězcům aplikovat jen hangárové stavitelství ze svých firemních katalogů.

Specificky se po roce 1989 vyvíjela průmyslová architektura. Vzhledem k naprosté izolovanosti české znárodněné ekonomiky od globálního trhu došlo k takřka úplnému zániku původní průmyslové základny Rokycan. Polistopadové průmyslové objekty tak vyrůstaly zcela nově, většinou na zelené louce. Od svých komunistických předchůdců se tato průmyslová výstavba zásadně odlišuje kultivovanější podobou. V Rokycanech vznikla nová průmyslová zóna Pod Kotlem (podrobný popis v kapitole „Jižní předměstí“). Nové industriální plochy přibyly také na Práchovně a nad Klabavskou strání u dálnice D5 (podrobný popis v kapitole „Plzeňské předměstí“). Pozitivním procesem byla revitalizace některých ze zaniklých průmyslových areálů, zejména bývalých městských železáren i válcovny, podobný proces probíhá též v areálu Kovohutí. Zde ovšem bohužel došlo po roce 2018 k demolici i cenných starých továrních budov. Chátrá nadále historická budova Bedřichovy hutě, jedna z nejstarších industriálních památek v Rokycanech (viz kapitola „Jižní předměstí“).

Co se týče dopravní infrastruktury, hlavní změnou bylo dokončení dálnice u Rokycan (viz kapitola „dálnice D5“). Její těleso bylo trasováno sice mimo intravilán města, ale ovlivnilo orientaci jeho dopravní sítě. Dálniční přivaděč byl počátkem 90. let zaústěn do křižovatky u jatek, která se tak stala hlavním dopravním uzlem. V roce 2013 byl dokončen jižní obchvat města, vedený po polích pod Kotlem, o pár let později prodloužený až do Hrádku (viz kapitola „Jižní předměstí“). Proměnou prošla i železniční trať Praha-Rokycany, která byla na počátku 21. století zmodernizována v rámci budování železničního koridoru. V rámci této nákladné investiční akce prošlo rekonstrukcí nádraží. Odvrácenou stranou byla demolice některých železničních mostů a jejich nahrazení sterilními novostavbami, taktéž nepochopitelná demolice staré vodárny naproti starému nádraží v Dukelské ulici (podrobněji viz kapitola „železniční architektura“).