První chaty a nouzové domky jako fenomén 30. a 40. let 20. století

              Ve 20. století, zejména v jeho 2. polovině, se v Rokycanech a v okolí města objevil nový typ osídlení: okrsky rekreační zástavby, tedy víkendových zahradních chat. Počátky této zástavby spadají do 30. a 40. let 20. století, kdy ovšem nebyla jejich rekreační funkce tak jasná. Často byly totiž tehdy tyto objekty trvale obývány a šlo spíše o bydlení nouzového, chudinského charakteru. Od klasických chudinských kolonií (jakou byla v Rokycanech takzvaná „vagónová kolonie“ na Jižním předměstí) se lišily tím, že k objektu patřil i soukromý pozemek, umožňující samozásobitelské pěstování potravin. Od dělnických obytných souborů (jako byl Hořicov poblíž nynějšího podniku Kovohutě, nebo zástavba v Hybešově ulici na Práchovně) se zase odlišovaly skromnějšími proporcemi. Často to byly objekty budované svépomocí, ze dřeva a lepenky, každopádně už tehdy šlo o bydlení nouzového charakteru. Takovéto objekty zpočátku nevyrůstaly na základě nějakého promyšleného urbanistického konceptu. Většinou byly rozesety mezi běžnými rodinnými domky v čtvrtích s vysokým podílem individuálního bydlení, jako byl Rašínov a hlavně oblast Za Rakováčkem.  Zejména na konci 30. let 20. století byl tento typ zástavby typický pro okrajové části tehdejších Rokycan. Vzhledem k relativně nízkým cenám pozemků a k poměrně liberální politice vedení města, které povolovalo extenzivní parcelaci stávajících zemědělských pozemků, se pro mnoho lidí z nižší a nižší střední třídy stalo dostupnou variantou koupit zahradu a na ní si zbudovat malý domek, spíše chatu, kterou ale trvale obývali. Příkladem staveb toho typu jsou například domky v ulici Nad Starou Hutí (například tamní chata čp.587/II). Obdobný stav se vytvořil na Jižním předměstí, jak dokumentuje například domek čp.545/II na nároží Muchovy a Erbenovy ulice, nebo některé stavby na Oseckém vrchu.

Vznikala tak poměrně řídká urbanistická struktura, kdy nové čtvrti z části zaplňovaly jen parcely s podobně provizorními stavbami (v mnoha případech dokonce nedošlo ani ke stavbě chat a pozemky sloužily jen jako zahrady, popřípadě vybavené dřevěnou kůlnou). Nešlo ještě v pravém slova smyslu o rekreační funkci, zejména v době Protektorátu a poválečné nouze dominovala jejich role pěstitelská a samozřejmě obytná. Tento trend neopadl ani po válce. Ještě na přelomu 40. a 50. let byly rozparcelovány četné bloky například ve čtvrti Za Rakováčkem a po následující generaci tam existovaly desítky prázdných zahrad či zahrad s chatkami. Až od 60. let 20. století se v Rokycanech znovu rozběhla individuální výstavba rodinných domků. Tehdy ovšem už město (a celý stát) důsledně vymáhalo principy ochrany zemědělské půdy. Většina nové výstavby tak byla cíleně umisťována na volné pozemky. V okrajových čtvrtích tak rychle ustupovaly nejstarší chatky a nahrazovaly je běžné rodinné domy. V některých případech se tak dělo spontánně (rodina si ušetřila a na místě původního nouzového domu postavila novou vilku), v mnoha případech ale město sahalo k sankcím nebo dokonce k vyvlastňování. V lednu 1959 debatoval například Místní národní výbor o stavu zástavby v Nového ulici na Jižním předměstí. Žilo v ní tehdy jen 5 domácností, zbytek byly zahrady a chaty. Člen národního výboru Josef Šampalík už tehdy navrhl, aby město nevyužité pozemky vyvlastnilo. Masivní vlna vyvlastňování nevyužitých parcel proběhla počátkem 70. let. Národní výbor tehdy zpracoval seznam nezastavěných pozemků v intravilánu města (hlavně v oblasti Za Rakováčkem) a začal vymáhat změnu tohoto stavu. Část majitelů zahájila stavbu rodinného domu ve vlastní režii, část se pozemků vzdala. Do 1. a 2. etapy této kampaně bylo zařazeno celkem 84 parcel. Během 2. poloviny 20. století tak většina původních chatek v intravilánu města zanikla.

 

 

Zakládání skutečných chatových osad od 50. let a jejich seznam

Paralelně s tím ale začaly vyrůstat první skutečné zahrádkářské a chatové kolonie, tentokrát již zakládané s výlučně rekreační funkcí a většinou mimo obytné čtvrti. Zde je schématická mapa se zakreslením chatových osad v prostoru města Rokycany.

Největší koncentrace této zástavby vznikla západně od Rokycan, na svazích vrchu Čilina. Zde se od 60. let 20. století vytvořil na okraji lesa souvislý pás rekreačních zahrad, chatová osada Pod Čilinou. V roce 1968 navrženo při revizi územního plánu města vytýčit prostor pod Čilinou oficiálně jako rekreační oblast, určenou pro výstavbu chat a zahrádek. Tempo výstavby chat Pod Čilinou se zrychlilo za normalizace. Například v říjnu 1972 město představilo seznam pozemků vhodných pro parcelaci na rekreační zástavbu a mezi nimi i několik velkých zemědělských pozemků pod Čilinou. První roky chatové osady doprovázela ovšem značná míra improvizace, příznačná pro centrálně plánovanou ekonomiku.  V září 1974 si na plénu MěstNV stěžoval pan Hirmer, že u vodojemu pod Čilinou sice byla zřízena zahrádkářská oblast, ale že k ní chybí přístupová cesta. Osada sestává se dvou částí, severně a jižně od Tymákovské cesty. Vzhledem k plánovitému způsobu založení osady se zde vytvořil poměrně pravidelný parcelační rastr s nevelkými pozemky řazenými podél soustavy víceméně pravoúhlých cest. Podrobný popis této chatové osady se nachází v kapitole „Za Rakováčkem“, v podkapitole o zástavbě Pod Čilinou.

Jen o pár set metrů dál, směrem k jihu, za výběžkem tzv. Kličkovic lesa, se nachází další významný areál rekreační zástavby v Rokycanech, a to chatová osada Němčičky. Již v 19. století se zde nacházela městská myslivna a hájovna s přilehlými hospodářskými stavbami. Za první republiky přibylo několik dalších domů a od 40. let 20. století i první chaty. Velkým impulsem pro rozmach zástavby Němčiček byla elektrifikace, která tu proběhla v roce 1947. Primárně sice šlo o zavedení elektřiny do obecní hájovny a myslivny, ale možnost napojit se na síť dostali i majitelé soukromých domů a chat. Jako první se na elektrický rozvod připojila chata Antonína Skolky, která byla jednou z prvních staveb v této osadě. Němčičky se měnily. K původní lesnicko-hospodářské funkci se připojovaly i funkce obytná a rekreační. Zpočátku ovšem i zde platilo to, co pro všechny podobné chaty v období 40. a 50. let 20. století, tedy jejich časté využívání pro trvalé obývání. Ovšem postupně tato archaická koncepce chatové osady ustupovala a nová parcelace změnila Němčičky na čistě rekreační areál. V následujících dekádách v oblasti Němčiček přibývaly další rekreační chaty, postupně na stále menších pozemcích. Dopravní spojení bylo řešeno prašnou cestou směřující jihovýchodním směrem na Šťáhlavskou silnici. Od ní se kolmo rozvíjí další boční komunikace, vesměs na pravoúhlém rastru. Alternativní spojení je vedeno po severozápadním okraji osady a vyúsťuje rovněž na Šťáhlavské cestě. V roce 2006 město odmítlo žádost o změnu územního plánu, která by umožnila drobné rozšíření chatové oblasti na úkor zbývajících zemědělských pozemků a místo toho plánovalo vyřešit v roce 2007 další rozvoj zástavby v Němčičkách koncepčně a pro celou lokalitu, přičemž rozšiřování areálu chatek nevylučovalo. Podrobný popis této chatové osady se nachází v kapitole „Za Rakováčkem“, přesněji v samostatné podkapitole o Němčičkách.

Velká rekreační osada se rozvinula i na Pražském předměstí, podél Žďárské cesty, na pozemcích za železniční tratí. Chatová osada u Žďárské cesty byla plánovitě založena počátkem 50. let 20. století. Postupně se tu rozrůstá zástavba většinou malých zahradních domků na šachovnicovém půdorysu. V roce 1968 při revizi územního plánu doporučil MěstNV rozšíření zahrádkářské kolonie v prostoru Nad Pivovarem, podél Žďárské cesty. Mělo jít o kompenzaci za lokalitu Na Husinci, kde původní směrný územní plán města z konce 50. let předpokládal umístění zahrádek a užitkových sadů, ale území bylo z převážné části zastavěno rodinnými domky Někdy v 80. letech 20. století pak byla rozparcelována i velká louka podél jižní strany Žďárské cesty a v 90. letech se chatová kolonie rozrostla parcelací zemědělských pozemků po severní straně Žďárské cesty, směrem k podjezdu železniční trati U Třech Křížů. V roce 2005 pak zastupitelstvo města schválilo úpravu územního plánu, která umožňuje rozšíření osady o další dosud zemědělské pozemky o rozloze 170 arů. Podrobný popis této chatové osady se nachází v kapitole „Pražské předměstí“, v podkapitole o zástavbě východně od sídliště Na Železné.

Okrsek rekreační zástavby se rozvinul i na Jižním předměstí, a to jižně od areálu podniku Kovohutě. Chatová osada Pod Kotlem patří k těm plošně středně velkým. Vznikala postupnou parcelací od 50. let 20. století podél cesty, vybíhající kolmo z Veselské ulice. Už od konce 19. století tu stála usedlost čp.180/II, zvaná Somolíkovna nebo U Týmlů. Chaty vyplnily pás pozemků východně od této usedlosti.  Vzhledem k blízkosti průmyslového areálu Kovohutí působilo umístění osady poněkud nepatřičně. Zároveň byla roku 2013 od jihu tečována silničním obchvatem města. Další rekreační objekty vznikly ještě dál k jihu, přímo na okraji lesa Kotel. Podrobný popis této chatové osady se nachází v kapitole „Jižní předměstí“, v podkapitole o zástavbě Kovohutí v jejich okolí.

Relativně nevelká je také chatová osada v ulici K Borku. Jde o pás rekreačních chat podél jižní strany této ulice, mezi ní a korytem Boreckého potoka. I ona vznikla až v 50. a 60. letech 20. století. Její umístění je rovněž nepříliš šťastné, protože ekologicky cenný břeh potoka byl takto zastavěn. Prostor podél Boreckého potoka naopak měl být stavební exploatace ušetřen. Osada zároveň leží příliš blízko okraje města, takže nenabízí skutečný rekreační potenciál.  Podrobný popis této chatové osady se nachází v kapitole „Pražské předměstí“, přesněji v podkapitole o zástavbě podél Boreckého potoka.

Ještě víc nevhodná je chatová osada u Litohlavského mostu. I ta vznikla za komunistické vlády, a to na severním předpolí Litohlavského mostu. Jde o jeden pás zahrad s rekreačními chatkami, vklíněný mezi řeku Klabavku a okraj lesoparku Rokycanská stráň (Husovy sady). V tomto případě došlo dokonce ke dvěma zásadním chybám. Jednak se utvořil příliš blízký kontakt soukromé zahrádkářské kolonie s veřejným parkem, jednak byla tato výstavba situována do záplavové oblasti. V roce 2002 byla při povodni chatová osada výrazně poničena, některé objekty ale od té doby opět opraveny a existence této nevhodné a spekulativně vzniklé kolonie tak pokračuje. Podrobný popis této chatové osady se nachází v kapitole „Plzeňské předměstí“, v části věnované zástavbě v okolí Litohlavského mostu.

Vysloveně nevhodná je chatová osada u Rakovského potoka. Ta vznikla přímo u koryta potoka, v prodloužení Karlíkovy ulice. Tehdy šlo o okraj města a podobný typ zástavby tu měl jakousi logiku. Postupný rozvoj zástavby v prostoru Za Rakováčkem ale z této kolonie učinil cizorodou a nepatřičnou enklávu obklopenou vilovou čtvrtí. Malá osada o velikosti cca 45 arů navíc nevhodně zabírá prostor podél potoka, který má jinak charakter veřejného parku. I zde by ideálním řešením bylo její zrušení. To je ovšem prozatím nereálné a v osadě nadále pokračuje stavební aktivita. Jsou zde dokonce tendence k přestavbě stávajících chatek na objekty rázu rodinných domů. Podrobný popis této chatové osady se nachází v kapitole „Za Rakováčkem“.

Enkláva rekreačních zahrádek vznikla v Borku. Chatová osada u Boreckého rybníku se nachází na severozápadním okraji této vodní plochy. Vznikla v předlistopadovém období. Po výstavbě dálnice D5 se její atraktivita snížila, protože dálniční těleso probíhá jen několik set metrů severně odtud. Skupina rekreačních objektů vyrostla rovněž u cesty z Borku ke Žďáru, kde podél ulice Ke Střelnici u okraje lesa stojí chatky. Další enkláva chat se utvořila jižně od Borku, kde v polích pod Žďárem vyrostly rekreační objekty v mělkém údolí v lokalitě V Rybníčkách. O všech třech osadách podrobněji v kapitole „Borek“. Mezi městem a okrajem Žďáru se ještě rozkládá poměrně odlehlá lokalita chatek severovýchodně od areálu bývalého statku u Příbramské silnice.

Rekreační objekty vyrostly také v prostoru na Vršíčku (na katastru Litohlav). Chatová osada pod Vršíčkem má charakter neuspořádané skupiny rekreačních objektů vnořených do okraje lesního porostu na jižních svazích kopce. V roce 1972 vypracoval MěstNV zastavovací studii pro výstavbu kolonie 8-10 rekreačních chat u Klabavské nádrže pod Vršíčkem. Projekt ale narazil na kritiku za to, že atraktivní parcely budou využity pro ryze soukromé účely. Zároveň se tehdy uvažovalo o tom, že pod Vršíčkem by mohl být zřízen podnikový rekreační objekt pro zaměstnance Tušimické elektrárny. To nebylo realizováno.

Bizarním útvarem byla zahrádkářská kolonie za novými kasárnami. Jižně od okraje areálu bývalých kasáren se do konce 20. století rozkládala svérázná zahrádkářská kolonie, jakési nadivoko postavené chatky a záhumenky personálu kasáren. Chatová osada po odchodu armády podlehla rychlé destrukci, ještě v roce 2006 ale několik chatek bylo obýváno. Podrobný popis této chatové osady se nachází v kapitole „Jižní předměstí“, v podkapitole o bývalých vojenských areálech pod Kotlem.

Chatová osada v ulici Nad Strání ukazuje další vývojovou fázi některých enkláv rekreační zástavby. Pokud se nacházejí poblíž města a mají možnost se napojit na městskou technickou infrastrukturu, objeví se tendence jejich proměny na zónu trvalého bydlení. Původní zástavba, která v ulici Nad Strání vznikala od 40. let 20. století, je od počátku 21. století vytlačována solidnějšími, trvale obývanými domy. Svoji stavební genezí by tak tato lokalita spadala spíše do onoho dřívějšího typu chatových osad, které vznikaly jako nouzové bydlení a pak podléhaly přestavbám. V tomto případě ovšem celý proces probíhal o dost pomaleji než například ve čtvrti Za Rakováčkem. V roce 2006 schválilo město změnu územního plánu, kterou v této oblasti povoluje výstavbu rodinných domů. Podrobný popis této chatové osady se nachází v kapitole „Osecký vrch“. Podobný trend už v náznacích prožívá i chatová osada v Němčičkách a Pod Čilinou. Znovu se tak vynořuje otázka, zda město velikosti Rokycan má podporovat zakládání poněkud efemérních zahrádkářských osad v takové blízkosti intravilánu. Zabírají se tím plochy, které by mohly být využity pro skutečnou městskou výstavbu rodinných domů.  Trend k proměně na zónu trvale obývaných domů se stejně dříve nebo později dostaví, jen bude probíhat živelně a v podmínkách malých pozemků, úzkých komunikací a nedořešené občanské infrastruktury.  Výsledkem je často hybrid, kdy starší chatky jsou přestavovány na větší objekty, které sice formálně nejsou vedené coby obytné, ale architektonicky i funkčně jimi jsou.