|
|
|
|
|
|
4. Rozšiřování Plzeňského předměstí v závěru 19. století
I přes plošnou expanzi Guthových a zejména Hirschových železáren zbyl Plzeňskému předměstí v poslední třetině 19. století přeci jen pás volných pozemků umožňujících i rozvoj obytné zástavby a tato půdní rezerva byla poměrně rychle využita. Zatímco přístup k severu, k řece Klabavě byl zablokován, v západním směru existovala značná volná plocha. Plzeňské předměstí tak teprve tehdy překročilo své historické hranice a dostavil se rychlý růst počtu jeho obyvatel. Čtvrť, která vznikla západně od starého Plzeňského předměstí, podél ulic Madlonova, Alešova a Sedláčkova, se nazývala „Nový svět“[1], „Kůlovka“[2] nebo „Kolonie“[3] (dnes tyto názvy již vesměs upadly v zapomnění). S postupující urbanizací rostl význam nynější Litohlavské ulice, coby přímé výpadovky uchycené kompozičně do předpolí tehdejší Plzeňské brány. Úměrně tomu klesal význam Madlonovy ulice a původní cesty na Litohlavy od Saské brány. Těžiště Plzeňského předměstí se rychle sunulo k západu a k jihu, kde zástavbou obrůstala (zatím spíš mezerovitě) i Plzeňská ulice. Z původního sídelního jádra Plzeňského předměstí se tak stávalo jisté slepé rameno městského života, což na druhou stranu ale během 19. i 20. století uchránilo zdejší zástavbu od větších modernizačních a asanačních akcí. Od přelomu století plynule navázal i nová vilová výstavba západně od Litohlavské ulice (ulice Klostermannova, Sedláčkova, později i U Plynárny). Stavělo se i v Třebízského ulici, která byla koncem 19. století otevřena po zasypání hradebního příkopu pro stavební rozvoj v rámci konceptu okružní třídy (o ní viz i samostatná kapitola).
Obsah
4. Rozšiřování Plzeňského předměstí v závěru 19. století
4.1. Řadové domy v Madlonově ulici – kolonie Nový svět
4.2. Další rozšiřování čtvrti Nový Svět 1
4.2.1. Nový Svět: zástavba v Sedláčkově ulici (východní úsek od Třebízského k Litohlavské ul.)
4.2.2. Nový Svět: zástavba v Třebízského ulici
4.2.3. Zbořená restaurace Slavie čp.31/III
4.2.4. Panelové domy čp.834-835-840/III na místě restaurace Slavie
4.2.5. Technický vývoj Třebízského ulice a vývoj jejího pojmenování
4.2.6. Nový Svět: zástavba v Alešově ulici
4.2.7. Technický vývoj Alešovy ulice a vývoj pojmenování
4.2.8. Nový Svět: zástavba podél východní strany Litohlavské ulice
4.3. Vilová čtvrť západně od Litohlavské ulice
4.3.1. Zástavba podél západní strany Litohlavské ulice
4.3.2. Technický vývoj Litohlavské ulice. 7
4.3.3. Vývoj pojmenování Litohlavské ulice
4.3.4. Parcelace Kličkovic pole (vznik ulice U Plynárny)
4.3.5. Zástavba na bývalém Kličkovic poli a v ulici U Plynárny
4.3.6. Technický vývoj ulice U Plynárny a vývoj pojmenování
4.3.7. Sedláčkova ulice (západní úsek od Litohlavské ke Klostermannově ulici)
4.3.8. Technický vývoj Sedláčkovy ulice
4.3.9. Vývoj pojmenování Sedláčkovy ulice. 13
4.3.11. Technický vývoj Klostermannovy ulice
4.3.12. Vývoj pojmenování Klostermannovy ulice
4.1. Řadové domy v Madlonově ulici – kolonie Nový svět
Za úplně první cílený regulační počin na rozšíření historického zastavěného území Plzeňského předměstí lze označit soubor přízemních dělnických domků na jižní straně Madlonovy ulice, naproti Hirschovým železárnám (foto z r.2003). Jde o domy čp. 69/III, čp.70/III, čp.71/III, čp.72/III, čp.73/III, čp.74/III, čp.75/III, čp.76/III a čp.77/III. S jejich výstavbou se začalo asi roku 1874 a do roku 1876 byl tento jednotný urbanistický soubor prakticky hotov. Na rok 1876 poukazuje i zpráva z dobového tisku z dubna 1898, ve které se uvádí, že „před 22 roky vznikla na nejkrajnějším severozápadním konci Plzeňského předměstí kolonie ´Nový svět ´ zvaná, skoro veskrze sestávající z úpravných přízemních domků, jež lidem z dělnických tříd přináležejí. Toto oddělení se stále rozšiřuje.“[4] Domy čp.69/III, čp.70/III, čp.71/III a čp.72/III se v majetkových knihách připomínají již roku 1874, dům čp.73/III k roku 1875, dům čp.76/III od roku 1877 (foto z r.2003), čp.75/III roku 1880 a dům čp.74/III roku 1882.[5] Svým způsobem šlo o průlom v dosavadních dějinách Rokycan, nová výstavba v Madlonově ulici totiž byla jedním z prvních plánovitých urbanistických souborů na předměstí. Jeho měřítka jsou nicméně skromná.
Skupina devíti přízemních domků sestává z takřka typizovaných, podélně orientovaných stavení s tříosým, nebo čtyřosým průčelím a sedlovou střechou s jednotnou výškou hřebene. O nějaké architektonické výzdobě nelze mluvit, průčelí domů jsou pojata utilitárně, s plochou omítkou, bez okenních šambrán. Prvky dobového stavitelství prozrazují jen původní dělená okna s malými okenními tabulkami. Domovní řadu otevírá při cestě ven z města objekt čp.77/III. Tříosý, přízemní se sedlovou střechou (foto z r. 2004). Dům čp.77/III vyrostl o něco později. Evidenční katastrální mapa z roku 1877 jej zachycuje pouze v dodatečném zákresu.[6] Patrně ale šlo jen o zpoždění v řádu let. V detailu je objekt již značně zmodernizovaný (novodobá okna, obklady vchodových dveří kamenem či vrata do garáže), měřítkově má původní proporce. Stojí v místech, kde se Madlonova ulice lomí. Teprve za ním počíná zcela rovná uliční fronta. Dům čp.69/III je tříosý, přízemní se symetrickým uličním průčelím. Dveře i okna jsou už výsledkem pozdějších modernizací, ale proporce má dům původní. Vedlejší dům čp.70/III je čtyřosý. Platí pro něj tytéž charakteristiky, tedy některé druhotné stavební prvky ale původní měřítka. Vedlejší objekt čp.71/III je tříosý, čtvrtou osu fasády představuje vjezd do garáže, situovaný na kraji průčelí. Dům čp.72/III má tříosé symetrické průčelí. Po povodních, které tuto zástavbu postihly roku 2002 (viz níže), byl dům radikálně opraven, přičemž odstraněna většina původního zdiva a na uvolněné parcele vyrostla v roce 2004 de facto novostavba (foto z r. 2004). Má o něco zvýšený suterén i úroveň střechy a tvaroslovím se blíží spíše současné estetice rodinných domků. Sousední dům čp.73/III byl ve 20. století zcela přestavěn a zvýšen o patro, čímž obytný soubor pozbyl jednotnosti. V září 1929 přitom ještě městská rada odmítla vydat stavební povolení na přístavbu a nástavbu čp.73/III Františku Bradovi.[7] Pak ale změnili radní názor, protože koncem února 1930 vydali pro Františka Bradu stavební povolení k nástavbě patra na dům čp.73/III.[8] Užívací a obývací povolení získal František Brada na přestavbu a nástavbu čp.73/III od městské rady v listopadu 1930.[9] Jde nyní o jednopatrový dům s tříosým souměrným průčelím. Fasáda nese stopy architektonického výrazu stavitelství první republiky. V obytném podkroví v 2. patře se nad vchodem nachází vikýř. Následuje opět v původních proporcích dochovaný, byť v detailu zmodernizovaný dům čp.74/III, tříosý, přízemní se sedlovou střechou. Osa na kraji průčelí byla z okna adaptována na vchod do prodejny. Vedlejší objekt čp.75/III je přízemní, pětiosý, se symetricky situovaným vchodem. Fasáda nese stopy z dob opravy za první republiky, někdy počátkem 21. století nevhodně doplněná typizovanými, proporčně neodpovídajícími okny. V červenci 1933 vydáno městskou radou dodatečné stavební povolení pro V. a M. Záhlavovi na výstavbu dřevěné kůlny u čp.75/III. Zároveň jim udělena pokuta 50 Kč.[10] Vedlejší parcelu zaujímá dům čp.777/III. Číslo popisné přiděleno patrně někdy v 70. letech 20. století. Podle stavební tváře domu ale nešlo o novostavbu, spíš o oddělení původní součásti sousedního domu čp.76/III, nebo o adaptaci staršího neobytného objektu. Dům čp.777/III je tříosý, přízemní se sedlovou střechou. Brizolitová fasáda a velkoplošná okna ukazují na stavební estetiku období normalizace. Na katastrální mapě evidenční z roku 1877 je vidět, že pozemek byl již zastavěn a že vedlejší dům čp.76/III míval rozlehlejší parcelu.[11] Relativně nejlépe se strohý, pozdně klasicistní stavební sloh z doby vzniku této zástavby dochoval na stavení čp.76/III na rohu Madlonovy a Litohlavské ulice. Do Madlonovy ulice hledí pětiosým průčelím, v němž přetrvala původní dělená okna.
V srpnu 2002 postihla tuto část města živelná pohroma, když je zaplavila rozvodněná Klabavka. V následujícím roce město přidělilo majitelům některých z nich státní dotaci z Fondu rozvoje bydlení na jejich opravu. Šlo o objekty čp.73/III (majitel: Antonín Burýšek, dotace: 200 000 Kč) a čp.72/III (Jaroslav Brejcha, 140 000 Kč).[12] V Madlonově ulici ještě dotaci kvůli povodňovým škodám obdržel objekt čp.16/III (Karel Bína – 105 480 Kč). Zastupitelstvo to odsouhlasilo v září 2003.[13] 16. prosince 2003 pak zastupitelé odsouhlasili další subvence z Povodňového fondu, a to 116 285 Kč pro Václava Bílka z čp.77/III v Madlonově ulici a 175 298 Kč pro Miroslava Čejku z čp.70/III.[14] Další povodeň postihla zástavbu v Madlonově ulici koncem května 2006. 28. srpna 2006 pak majitel objektu čp.76/III Věkoslav Pánek požádal město o dodatečnou dotaci z Povodňového fondu. Žadatel uznával, že promeškal termín pro podání žádosti (do konce července), ale prý pobýval mimo město. 30. srpna 2006 se pak uskutečnila obhlídka nemovitosti čp.76/III za účasti zástupců městského úřadů. Konstatováno, že v přízemní obytné místnosti vzlíná do výše cca 20 cm vlhkost, zatímco klenuté sklepy byly suché. Dle sdělení majitele domu byly sklepní klenby od povodně roku 2002 podepřeny. Jenže bezprostředně po povodni odhadnuty pracovníky odboru rozvoje města škody na domě na pouhých 20 000 Kč, což nesplňovalo podmínku minimální částky pro přidělení dotace. Navíc se objevily pochyby, zda některé stavební závady nebyly způsobeny už při povodni roku 2002. Majitel proto vyzván, aby nechal zpracovat statický posudek, který by určil přesný rozsah narušení objektu povodní z roku 2006. Rada města o tom jednala 18. září 2006.[15]
4.2. Další rozšiřování čtvrti Nový Svět
Výstavbou v Madlonově ulici však růst předměstí neskončil, naopak. Roku 1879 bylo jižně odtud rozparcelováno dosavadní pole č.kat.261 a brzy na to i sousední pozemek č.kat.262.[16] Na vzniklé stavební ploše pak byly vytýčeny ulice Alešova, Sedláčkova a severní úsek Třebízského ulice (naproti dnešní ZŠ T. G. Masaryka), který v odstupu sledoval linii bývalého hradebního příkopu, zasypaného po roce 1890. Tempo výstavby se zrychlilo v poslední dekádě 19. století, kdy se zdejší zástavba dále zahušťuje a expanduje západním směrem za Litohlavskou ulici. Uliční síť a parcelace nové čtvrti jsou dílem Bedřicha Peka, autora regulačního plánu města z roku 1892. Bedřich Pek tehdy navrhl postupnou asanaci celé historické zástavby Rokycan s tím, že na jejich místě měly být vytýčeny nové, přísně pravidelné domovní bloky. Jeho radikálně pokrokářské vize se naštěstí nenaplnily, čtvrť Nový svět tak zůstává jednou z mála jeho uskutečněných myšlenek. Ve své podstatě jde o jednoduchý systém východozápadně orientovaných ulic, mezi nimiž jsou vytýčeny mělké domovní bloky. Podle dobového (správného) urbanistického paradigmatu jsou tak domy otočeny aspoň jednou stranou k jihu, ke slunci.
Nová čtvrť propojila Litohlavskou silnici (dnes Litohlavská ulice), která klesala od předpolí Plzeňské brány ke Klabavce a Madlonovu ulici, která směřovala od Saské brány k západu. Jižně od Madlonovy ulice vznikla Sedláčkova ulice, vytýčená jako prodloužení stávající komunikace probíhající po severozápadní linii městských hradeb (dnes úsek Třebízského ulice před základní školou T. G. Masaryka). Severně od ní byla vložena ještě souběžná Alešova ulice, zaústěná na východě do pravoúhlého nároží Sedláčkovy a Třebízského ulice. Zástavba Nového Světa nepřesáhla měřítka okresního maloměsta. Uvědomme si, že v době jeho výstavby se Rokycany teprve probouzely s vleklé stagnace, kam upadly po vídeňském burzovním krachu roku 1873. Rokycany tehdy přišly o status okresního města, nová výstavba a průmyslový ruch se prakticky zastavily a počet obyvatel stagnoval. Založení Nového Světa tak bylo spíše jakýmsi pomyslným začátkem konce této stagnace. Pro zástavbu nové čtvrti jsou typické přízemní řadové domky (které ovšem netvoří plně uzavřené bloky) s mělkými zahradami. Architektonicky se zde objevují některé schématické aplikace dobové neorenesance, zatímco jiné domy mají zcela profánní, plochá průčelí.
4.2.1. Nový Svět: zástavba v Sedláčkově ulici (východní úsek od Třebízského k Litohlavské ul.)
Domovní fronty na obou stranách Sedláčkovy ulice se již okolo roku 1900 zaplnily slohově podobnými, přízemními budovami (foto z r. 2004). Na jižní straně ulice je to dvojdomek čp.100-101/III (foto z r. 2004). Sestává ze dvou identických tříosých, zrcadlově k sobě přivrácených domů se sedlovou střechou. Fasáda nese stopy neorenesančního dekoru, s frontony a štukovým ostěním vchodových dveří. V detailu již zmodernizován, ale uchoval si estetiku konce 19. století, kdy byl postaven. Vedlejší parcelu zaujímá dům čp.99/III. I on vznikl těsně před koncem 19. století. Čtyřosý přízemní domek se sedlovou střechou prodělal někdy za normalizace zásadní rekonstrukci, při které byly do fasády aplikovány prvky normalizačního stavitelství (velkoplošná okna i brizolitový plášť fasády). Vedle domu čp.99/III se v roce 1939 vklínil moderní dvoupatrový obytný dům čp.446/III, elegantní dvoupatrový funkcionalistický objekt s plochou střechou, který se ovšem měřítkově vymyká z okolní zástavby a má spíše charakter bytového domu (foto z r. 2004). Povolení k výstavbě vydala obecní rada na své schůzi 30. března 1939. Majitelem objektu tehdy byl ing. Josef Moucha.[17] Ve fasádě se pracuje s motivem režného cihlového zdiva. Někdy počátkem 21. století účinek domu oslaben nevhodným barevným řešením fasády ve stylu „meruňkového kýče“. Podobná zástavba z meziválečného období se přitom ideálně pojí s chladnějšími odstíny, které zvýrazňují čistotu linií. Takřka intaktně se naopak dochoval dům čp.93/III na exponovaném nároží Sedláčkovy a Třebízského ulice (foto z r. 2003, foto z r. 2004). Vznikl koncem 19. století. Má dochovanou eklektickou fasádu se suprafenestry a rustikou v nárožním traktu. Do Sedláčkovy ulice je fasáda čtyřosá, do Třebízského pětiosá. Jedna osa je situována pak do zkoseného nároží. Dům není v nejlepším technickém stavu a je nutné při nevyhnutelné opravě zajistit, aby slohový výraz objektu nebyl poškozen nevhodnými přestavbami.
Na severní straně Sedláčkovy ulice (foto z r. 2004) stojí rovněž kompaktní řada domů z přelomu 19. a 20. století. Domovní frontu tu na nároží Sedláčkovy a Třebízského (respektive Alešovy) ulice otevírá objekt čp.112/III (foto z r. 2004). I on má velmi dochovalou eklektickou fasádu s frontony, rustikou a profilovanou korunní římsou. Bohužel byl někdy na přelomu 20. a 21. století osazen nevhodnými nedělenými okny. Fasáda do Sedláčkovy ulice je osmiosá, do Alešovy ulice dvouosá. Vedlejší čp.91/III byl postaven koncem 19. století. Jde o pětiosý přízemní objekt se sedlovou střechou. Někdy za normalizace byl mimořádně nezvládnutým, amatérským způsobem rekonstruován, přičemž kompletní fasáda až na torzo profilované korunní římsy setřena a vsazena do ní neforemná okna. Dům čp.97/II na vedlejším pozemku je patrový, patrně coby výsledek přístavby někdy za komunistického režimu. Fasáda tehdy znehodnocena celkovou modernizací. V tomto stádiu existovala ještě roku 2004. Později zrekonstruována. Původní tvarosloví sice oprava domu nevrátila, ale došlo k její vcelku vkusné kultivaci. 30. března 1928 vydáno městskou radou stavební povolení A. Světlíkové na přístavbu spíže a přeložení schodiště v čp.97/III.[18] Dům čp.84/III vznikl koncem 19. století. Je patrový, s tříosým průčelím. Fasáda sice zachovala starší podobu, patrně z meziválečného období. Vedlejší dům čp.85/III se takřka intaktně dochoval, v proporcích i v detailu. Jde o přízemní tříosou stavbu se sedlovou střechou. Vznikl na konci 19. století. Okolo oken i vchodových dveří jsou šambrány, nad nimi frontony. Následuje dům čp.86/III, opět původně z konce 19. století. Přízemní čtyřosý objekt se sedlovou střechou byl někdy za komunistického režimu vnějškově zmodernizován, včetně aplikace brizolitu a dalších prvků typických pro tehdejší stavitelství. Měřítkově si uchoval původní proporce. V březnu 1923 obecní správní komise povolila Františku a Anně Žornovým výstavbu otevřené kolny do dvorku u domu čp.86/III.[19] V prosinci 1931 městská rada vydala stavební povolení pro J. Dreslera na výstavbu a zvýšení kolny v nádvoří čp.87/III.[20] Dle informací z ledna 1980 již kolaudována přestavba domů čp.86/III a čp.87/III. Došlo při ní k sloučení obou objektů.[21] Posledním objektem je tu rohový dům čp.95/III na nároží Sedláčkovy a Litohlavské ulice (foto z r.2004). V srpnu 1898 se uvádí, že „na rozparcelované louce páně Foltově u Černého kříže ještě letos stavěti budou“ tři stavebníci. Mezi nimi zmiňován i Josef Wünsch, správce z Břas.[22] Přízemní stavba s tříosou fasádou do Sedláčkovy, dvouosou do Litohlavské a další osou situovanou přímo do okoseného nároží byla necitlivě zmodernizována rovněž někdy v období před rokem 1989. Místo původní fasády byla na dům aplikována krusta z brizolitu a do průčelí vsazena typizovaná okna. Jde o jednu z mnoha ukázek, jak nuzná situace v socialistickém stavebnictví, v kombinaci se svépomocně navrhovanými opravami devastovala vzhled rokycanských domů i ulic v onom období.
Technický vývoj ulice a vývoj jejího pojmenování viz níže (v popisu západního úseku Sedláčkovy ulice, od Litohlavské ke Klostermannově ulici).
4.2.2. Nový Svět: zástavba v Třebízského ulici
Třebízského ulice obepíná na severozápadě historické jádro města. Vybíhá z prostoru před bývalou Plzeňskou branou u střelnice k severu, na křižovatce s ulicemi Sedláčkova a Alešova se lomí k východu a končí na náměstí U Saské brány. Zástavba v Třebízského ulici se začala rozvíjet až po zasypání hradebního příkopu po roce 1890 (podrobněji v kapitolách „městské opevnění“ a „okružní třída“). Do té doby měla tato ulice podobu úzké pěšiny, která byla zastavěna jen v nejvýchodnějším sektoru, před tehdejší Saskou branou.
Před branou tu zároveň stála izolovaná „ostrovní“ skupina domků, později zbořená. Nacházela se zhruba v místech, kde dnes Třebízského ulice ústí do náměstí U Saské brány před domem čp.464/III. Domy stály přímo v prostoru nynější vozovky a přilehlé části parku. Šlo o objekty čp.28/III a čp.29/III – na císařském otisku stabilního katastru z roku 1838 dům čp.28/III zapsán jako spalný, tedy převážně dřevěný, zatímco čp.29/III byl nespalný – zděný. Oba domky zachycuje ještě indikační skica mapy stabilního katastru z let 1838-77 a berní mapa z roku 1877.[23] Přežily až do 20. století, ale byly stále více pociťovány jako regulační a dopravní překážka. Třebízského ulice se totiž při průchodu okolo nich výrazně zužovala, což bylo v rozporu s plánem učinit z ní součást severního obchvatu historického jádra. V roce 1921 se uvádí, že dům čp.29/III na pozemku č.kat.370 (plocha 223 čtverečních metrů) má majitelku Annu Procházkovou. Obec s ní ale jednala o výkupu s cílem dům zbořit pro uvolnění veřejné komunikace. V dubnu 1921 již zmiňováno, že dohodnuta cena 18 000 Kč, přičemž částka měla být zařazena do mimořádných výdajů rozpočtu obce. Zastupitelstvo to schválilo.[24] V září 1921 pak obecní zastupitelstvo schválilo návrh na výpůjčku 68 521,45 Kč z podpůrného fondu dělníků městských železáren na úhradu některých obecních investic za rok 1921, mimo jiné i 18 000 Kč na stavení od paní Procházkové.[25] Pro roky 1920-21 se mezi půjčkami, které si na různé investice vzala obec, uvádí i půjčka 18 000 Kč na výkup čp.29/III.[26] Koncem května 1932 na schůzi městské rady R. Šlesinger oznámil, že u domu čp.29/III se má vyměnit plot dvorku. Doporučeno ho posunout až na hranici žumpy tak, aby se uvolnilo trochu prostranství před domem pana Káni (čp.130/III), což schváleno.[27] Dle usnesení městské rady z poloviny listopadu 1932 prohlédnou F. Zrzavecký s panem správcem A. Kulhánkem domek čp.29/III za účelem zjištění, jakých zdravotnických opatření je tam třeba.[28] Počátkem prosince 1932 ale městská rada vyhlašuje, že vzhledem k zdravotním a stavebním závadám v domě čp.29/III budou nájemníci upozorněni, že dům se v roce 1933 zboří.[29]
I dům čp.28/III během 20. století ustoupil z komunikačních a regulačních důvodů. V dubnu 1932 městská rada konstatuje, že vydláždění východní části Barrandovy ulice se prý může provést až po zboření domů čp.29/III a čp.28/III, jestliže M. a B. Čechurovi jej za přijatelných podmínek prodají městu.[30] V dubnu 1932 město začalo skutečně jednat s majiteli čp.28/III Martinem a Barborou Čechurovými. Demolice domů čp.28/III i čp.29/III byla nutná, aby mohla být upravena komunikace od tehdejší Plzeňské brány kolem Masarykovy školy do Soukenické ulice a dál k Pražské silnici. Dne 12. května 1932 se městská rada usnesla, že s majiteli čp.28/III se bude znovu jednat o výkupu, pokud sníží požadovanou cenu.[31] Jednání o výkupu domu čp.28/III bylo nejdřív neúspěšné, protože majitelé požadovali 65 000 Kč, ale městská technická kancelář odhadla hodnotu domu na maximálně 40 000 Kč. [32] Ještě v srpnu 1932 městskou radou nepřijata nabídka manželů Čechurových na odprodej domu čp.28/III, protože cena je vysoká.[33] Majitelé pak slevili na 60 000 Kč, ale městská rada to odmítla. 17. října 1934 dojednána cena 42 500 Kč, ale ani tu městská rada nedoporučila ke schválení. Konečně 6. února 1935 dojednána cena 40 000 Kč, což 7. února 1935 městská rada doporučila ke schválení. 1. března 1935 o výkupu definitivně rozhodovalo obecní zastupitelstvo. Dům čp.28/III měl být po vyklizení okamžitě zbořen spolu se sousedním čp.29/III. Znovu zopakováno, že ulice je v těchto místech příliš úzká a nebylo by možné ji upravit a vydláždit coby spojovací komunikaci Pražská-Plzeňská silnice. Navíc prý jde o estetický vzhled místa (obě chalupy mají nepěkný vzhled). Výkup schválen.[34] Počátkem září 1931 pak městská rada ohlašuje, že vzhledem k žádosti F. Káni o úpravu plotu a záchodu nedalekého domku čp.130/III usneseno z estetických důvodů zbořit sousední obecní domek (čp.29/III) a jeho nájemníky umístit do nového nouzového baráku, který měl být postaven na dnešním Jižním předměstí.[35] V červenci 1935 dům čp.29/III ještě stál, ale mluví se o tom, že se bude bořit. Město kvůli tomu urychlilo výstavbu nouzového baráku na Jižním předměstí, protože z čp.29/III se musely kvůli demolici vystěhovat 4 nájemní partaje.[36] Výstavbu nouzového domu bylo nutné urychlit, právě kvůli tomu, že se schylovalo k demolici obecního domu čp.29/III, obývaného 4 nájemními stranami. Ve městě navíc i beztak trvala bytová krize. Městská rada proto doporučila vzít si zálohovou půjčku 70 000 Kč z lesního rezervního fondu a doporučila schválit stavební povolení analogické k povolení vydanému na výstavbu nouzového domu z 28. srpna 1931. V červenci 1935 na schůzi obecního zastupitelstva skutečně povolení vydáno a dočasná půjčka schválena.[37] V roce 1936 oba domy čp.28/III i čp.29/III zbořeny a jejich parcely se měly urychleně postoupit do veřejného statku na rozšíření tehdejší Barrandovy ulice a parku. O postoupení těchto pozemků č.kat.369 o ploše 208 čtverečních metrů a č.kat.370 o ploše 261 čtverečních metrů do veřejného statku jedná samospráva v roce 1937. Převod původně soukromých parcel na veřejné prostranství odsouhlasilo obecní zastupitelstvo v říjnu 1937.[38]
Další nepravidelností tu býval i dům čp.40/III, který stával na vnější straně hradebních příkopů, zhruba v místech vozovky před nynějším vchodem do Základní školy T. G. Masaryka. Objekt zobrazen ještě na indikační skice k mapě stabilního katastru z let 1838-77. Na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 evidován jako nespalný, tedy celozděný. Zajímavé je, že neměl okolo sebe žádnou zahradu. Podle čísla popisného vyrostl někdy v 1. třetině 19. století. Na berní mapě z roku 1877 ještě zachycen,[39] ale dodatečné zákresy ukazují, že někdy před počátkem 20. století už byl zbořen a jeho číslo popisné přeneseno na novostavbu na severní straně této ulice (viz níže).
Teprve na konci 19. století byla vytýčena nová pravidelná uliční čára obtáčející okraj historického jádra a podél její vnější strany vyrostla postupně řada přízemních domů. Třebízského ulice, která sleduje trasu hradebních příkopů, se nicméně nerozvinula do podoby okružního bulváru tak, jako úsek bývalých příkopů na jižní straně města (dnes Jiráskova ulice). Přednost dostala skromná soukromá parcelace na obytné domky, navíc prováděná ještě v daleko skromnějších měřítkách. Na opačné straně ulice, přivrácené k historickému jádru města se rozkládaly zahrady a později park. Stojí tu historický objekt střelnice se zahradou, v níž se zachovaly městské hradby s baštami. Za první republiky sem byla také vložena novostavba základní školy (T. G. Masaryka). U bývalé Saské brány pak stála klasicistní budova kasáren, po roce 1900 nahrazená objektem opatrovny, dnes mateřská škola. Vznikl tak přece jen zárodek okružního bulváru. Jeho kompozice je ovšem nevyrovnaná, na jedné straně řada až příliš skromných přízemních domků, na straně druhé nesouvislá řada veřejných budov a uprostřed tmavý park s přerostlými stromy, který tento městský prostor spíše rozbíjí, než integruje. Popis objektů na vnitřní straně Třebízského ulice, které urbanisticky a historicky nejsou součástí Plzeňského předměstí, se nachází v jiných kapitolách „městské opevnění“ a „okružní třída“.
Na vnější „předměstské“ straně Třebízského ulice stojí ve směru od náměstí U Saské brány řada domů (foto z r. 2003, foto z r. 2004). Na nároží náměstí a Madlonovy ulice je to objekt čp.464/III. Číslo popisné původně patřilo jen jeho nejzápadnější části, mající podobu malého přízemního domku se sedlovou střechou, který se byl vestavěn okolo roku 1940. Samotnou rohovou parcelu původně zaujímal dům čp.27/III, z nějž se tehdy druhotně vydělil.[40] Dům čp.27/III byl ovšem zbořen v 50. letech 20. století. Nejdříve byla již před rokem 1954 zabrána zahrada u čp.27/III, která zužovala vozovku.[41] Brzy poté provedena i demolice samotného domu čp.27/III. Šlo o chudý přízemní objekt s podlahou obytné části pod úrovní okolního terénu. Střecha kryta asfaltovou lepenkou.[42] 21. září 1927 městskou radou vydáno povolení k obývání a užívání na přístavbu domu čp.27/III, majitel K. Benetka.[43] V květnu 1954 již bylo na jeho místě jen zbořeniště.[44] Parková úprava proluky se měla ještě v roce 1954 provádět v brigádnické Akci M, ale plány na ztvárnění prostranství nebyly schváleny Okresním národním výborem, takže ještě v srpnu 1954 úpravy nezačaly.[45] Částka nakonec přesunuta na přípravné práce na rekultivaci bývalé Páníkovic cihelny na Jižním předměstí.[46] Ještě v lednu 1956 je tak zbořeniště domu neupravené.[47] Výrazné nároží v sousedství historického mlýna čp.12/III bylo po demolici objektu čp.27/III znehodnoceno proměnou na prázdnou proluku s trávníkem a v tomto stavu setrvalo až do počátku 21. století. Teprve tehdy bylo nároží zdařile doplněno o přístavbu patřící k domu čp.464/III. Podle stavu k roku 2003 je již nový trakt hotov jako hrubá stavba včetně střechy. Jde o dvě vnějškově odlišné části, obě mají přízemní výšku a sedlovou střechu. Západní z nich má tříosé průčelí, východní je rovněž tříosá, přičemž do Madlonovy ulice má úzký pruh zahrady obehnané zděným plotem. V podkroví jsou další místnosti. Včetně původního čp.464/III jde tak nyní o tři majetkově propojené objekty, ovšem s jedním číslem popisným. Z hlediska měřítkového lze hodnotit tento stavební počin jako velmi pozitivní krok k rehabilitaci kompaktní zástavby.
Směrem k západu následuje na severní straně Třebízského ulice objekt čp.68/III, který se připomíná už k roku 1875. Tříosý přízemní domek má mimořádně nízkou stavební výšku s okny obytných místností jen pár decimetrů nad úrovní chodníku. Je to doklad původních měřítek výstavby z dob, kdy Rokycany byly venkovským městem. Fasáda je již zmodernizována. V květnu 1928 městská rada vydala majitelce objektu M. Hanzlíkové stavební povolení na zřízení krámových dveří v čp.68/III.[48] Po povodni v srpnu 2002, která poškodila zdejší zástavbu, dostala Marie Faitová z čp.68/III dotaci od města na opravy objektu ve výši 51 915 Kč. Zastupitelstvo to odsouhlasilo v září 2003.[49] Sousední dům čp.130/III byl zbudován někdy v dekádě mezi roky 1910 a 1920. Tříosý přízemní dům se sedlovou střechou je rovněž vnějškově zmodernizovaný. Dne 5. října 1928 pak městskou radou vydáno stavební povolení pro J. a Fr. Káňovi na nástavbu podkroví v čp.130/III.[50] V červenci 1931 městská rada vydala pro J. a Fr. Káňovi stavební povolení zřídit krámové dveře z okna v čp.130/III.[51] Koncem srpna 1931 pak také městská rada určila, že před rozhodnutím o provedení úprav plotu a záchodu u čp.130/III pana J. Káni se provede místní komisionelní řízení.[52] Počátkem září 1931 pak městská rada ohlašuje, že vzhledem k žádosti F. Káni o úpravu plotu a záchodu v čp.130/III usneseno z estetických důvodů zbořit sousední obecní domek (myšlen tehdejší a později skutečně zbořený objekt čp.29/III – viz výše) a jeho nájemníky umístit do nového nouzového baráku, který měl být postaven na Jižním předměstí.[53] Nejstarší je dům čp.30/III. Číslo popisné, zapadající do souvislé řady, naznačuje, že tu stál již roku 1771, kdy bylo zavedeno označování domů čísly. Jako jediný je zachycen již na mapě stabilního katastru z roku 1838. Císařský otisk této mapy ukazuje, že šlo tehdy o spalný, tedy převážně dřevěný objekt. Ostatní část uliční fronty tehdy vyplňovala řada hospodářských budov, příslušejících k jiným usedlostem. V roce 1910 provedena přístavba části domu po levé straně, v níž zřízen sklad nábytku. Projekt vypracoval Bohuslav Ryšavý.[54] Je ovšem možné, že při nějaké přestavbě byl dům posunut i půdorysně, protože jeho současná dispozice napovídá spíše pozdějšímu vzniku. Vedle domu čp.30/III stála na nároží nynějších ulic Třebízského a Na Kamení kamenná stodola. Počátkem 20. let se uvádí jako vyhořelá. Město se v roce 1920 dohodlo s majitelem domu čp.30/III, že stodolu a další pruh parcely od něj převezme a umožní tak rozšíření ulice Na Kamení (viz výše).[55]
Pak následuje ústí ulice Na Kamení a západně odtud pokračuje kompaktní fronta přízemních domků čp.39/III, čp.34/III, čp.35/III, čp.40/III a čp.83/III. Jediný dům čp.39/III už je zachycen na mapě stabilního katastru z roku 1838. Šlo tehdy o nespalnou, zděnou stavbu, ovšem půdorysně vystupovala o cca 1 metr dopředu, do dnešní vozovky Třebízského ulice. Ovšem ani evidenční katastrální mapa ze 70. let 19. století včetně reambulací až do počátku 20. století[56] tu nezachycuje půdorysnou změnu, takže možná má dům původní rozsah a naopak uliční čára v úseku od něj k západu (k náměstí U Saské brány) postoupila po regulačních zásazích ve 20. století o něco kupředu. Dům čp.39/III si každopádně uchoval měřítka i vnější tvář z 19. století. Podle čísla popisného vznikl někdy v 1. třetině 19. století. Jde o čtyořosý přízemní domek se sedlovou střechou. Fasády jsou hladké, nečleněné, pouze korunní římsa se štukovou profilací. V domě jsou původní dělená okna a dřevěné dveře. Na střeše v obytném podkroví zděný vikýř. Svým tvaroslovím odkazuje k předindustriální podobě rokycanských předměstí, v níž dominoval typ venkovského stavení, které se jen mírně odlišovalo od vesnických chalup. Po povodni v srpnu 2002, která poškodila zdejší zástavbu, dostali Alena Lukešová a Jiří Lukeš dotaci od města na opravu domu čp.39/III ve výši 85 731 Kč. Zastupitelstvo to odsouhlasilo v září 2003.[57] Dům byl někdy počátkem 21. století citlivě opraven a je ukázkou toho, že skromná měřítka původní předměstské zástavby se dají skloubit s potřebami moderního bydlení. Od domu čp.39/III na východ se v roce 1838, ale ještě roku 1877 rozkládalo jen pole. Teprve pak tu začala parcelace a vytýčení rovné uliční čáry Třebízského ulice, až k nároží ulice Sedláčkovy a Alešovy. Dům čp.34/III má druhotně přenesené číslo popisné ze zrušeného objektu v prostoru poblíž dnešní ulice U Soutoku (viz výše). Vznikl někdy v závěru 19. století. Podle I. Ebelové po parcelaci zdejšího pole po roce 1879, stejně jako všechny ostatní následující domy.[58] Jde o přízemní pětiosý objekt se sedlovou střechou a dvěma vikýři v obytném podkroví 1. patra. Po povodni v srpnu 2002 dostali Jaroslav a Jaroslava Urbanovi dotaci na opravu objektu čp.34/III, a to ve výši 80 565 Kč. Zastupitelé to odsouhlasili v září 2003.[59] Počátkem 21. století prošel vkusnou rekonstrukcí. Vedlejší parcelu zaujímá dům čp.35/III. I jeho číslo popisné sem bylo druhotně přeneseno v 19. století ze zbořeného domku, jenž stával v ulici Dolní příkopy před mlýnem (tiskárnou) čp.1/III (viz výše). Přízemní tříosý dům se sedlovou střechou je narušen nezvládnutou modernizací, provedenou někdy za normalizace. Do fasády při ní vsazena typizovaná velkoplošná okna a další estetické prvky příznačné pro toto období. Měřítka objektu byla zachována. Dům čp.40/III vznikl nepochybně až po roce 1877 (tehdy ještě toto číslo popisné příslušelo jinému objektu, nedaleko odtud – viz výše). Podle I. a M. Ebelových lze jeho vznik posunout až za rok 1879, kdy teprve proběhla parcelace na stavební místa v této lokalitě.[60] Jedná se o pětiosý objekt s centrálně umístěným vchodem a sdruženými okenními osami po stranách. Fasáda se dochovala v původní podobě, střecha je sedlová. Na nároží ulice Třebízského a Alešovy pak stojí dům čp.83/III (foto z r. 2004). Vznikl na konci 19. století. V srpnu 1933 vydáno stavební povolení pro Františka Blažka na verandu a klozet v čp.83/III.[61] Do Třebízského ulice tříosý, do Alešovy jednoosý objekt s valbovou střechou prošel někdy za komunistické vlády modernizací fasády, ale vcelku vkusně provedenou. Hmotově se dochoval bez větších změn.
Z Třebízského ulice vybíhá v tomto místě západním směrem ulice Sedláčkova, na sever pak Alešova ulice, zatímco samotná Třebízského ulice se lomí k jihozápadu. I zde stojí další skupina domků. Na nároží se Sedláčkovou ulicí je to již výše popsaný objekt čp.93/III s neorenesančním průčelím (foto z r. 2003, foto z r. 2004). Za ním následuje dům čp.384/III, patrový, dodatečně přistavěný v 30. letech 20. století (foto z r. 2004). Jde o patrový objekt se sedlovou střechou. Fasáda v přízemí tříosá, v 1. patře dvouosá. Průčelí si uchovalo podobu z první republiky. Dům čp.384/III vznikl oddělením od vedlejšího staršího objektu čp.82/III. V roce 1932 město projednává parcelaci pozemku č.kat.262/5. Majitelé domu čp.82/III na č.kat.262/5 sdělili záměr rozdělit dům na dva popisná čísla a obě nově vzniklé části zvýšit o 1. patro. 24. května 1932 konáno stavební řízení.[62] 27. května 1932 městská rada doporučila rozdělení pozemku č.kat.262/5 na 2 stavební místa dle žádosti Anny Ruttové a Josefa Pelikána, vydá se jim povolení na nástavbu 1.patra na čp.82/III.[63] 10. června 1932 parcelaci odsouhlasili i zastupitelé.[64] 8. září 1932 pak vydáno obývací a užívací povolení pro A. Ruttovou a J. Pelikána na nástavbu patra na rozděleném domě čp.82/III, přičemž rozhodnuto, že severní část v majetku J. Pelikána se označí čp.384/III.[65] Sousední dům čp.82/III (foto z r. 2004) pochází z konce 19. století. Původně šlo o přízemní stavení, které bylo (viz výše) za první republiky zvýšeno o 1. patro a rozšířeno o novou část, jež se oddělila coby dům čp.384/III. Nyní jde tedy o patrový dům s dvouosým průčelím. Fasáda někdy koncem 20. století zmodernizována. Uliční fronta pokračuje objektem čp.81/III (foto z r. 2004). Ten zůstává přízemním domkem se sedlovou střechou jako v době svého vzniku na konci 19. století. Fasáda byla později zmodernizována. Posledním v současnosti stojícím domem je zde objekt čp.80/III (foto z r. 2004). I on vznikl na konci 19. století a původně šlo o přízemní stavbu. Dne 4. dubna 1940 vydala obecní rada povolení majiteli domu V. Stejskalovi přistavět na dům první patro.[66] Přístavba pak skutečně provedena. Dům zároveň získal modernější hladkou fasádu s velkými okenními otvory. Má tříosé průčelí a sedlovou střechu. Ještě v roce 2004 měl původní podobu z přestavby ve 40. letech 20. století. Následně ale do průčelí vložena modernější okna.
4.2.3. Zbořená restaurace Slavie čp.31/III
Souvislá domovní fronta v Třebízského ulici původně pokračovala dál k jihu, až ke křižovatce u střelnice. Vedlejší parcelu u domu čp.80/III zaujímal do počátku 80. let 20. století dům čp.79/III. V lednu 1933 prohlásila městská rada, že lze vyhovět žádosti majitele čp.79/III o prodloužení kanálu, ale ne k domu čp.31/III.[67] Koncem ledna 1933 pak radou usneseno na návrh R. Kadláčka, že z částky 150 000 Kč na kanalizaci se vyšetří peníze na prodloužení kanalizace k čp.79/III a eventuálně i k čp.31/III.[68] Vedle něj pak už na nároží Třebízského a Litohlavské ulice stával patrový dům čp.31/III, známý jako restaurace Slavie (foto cca ze 70. let 20. století). Patřil k původní zástavbě předměstí. Číslo popisné zapadá do souvislé řady, takže zde patrně stál již v roce 1771, kdy začalo číselné označování domů. Připomíná se každopádně k roku 1788. Mapa stabilního katastru roku 1838 ho eviduje jako zděný objekt, tehdy osamoceně stojící vně městských hradeb a příkopů. Okolo roku 1900 tu byla otevřena zahradní restaurace Slavie, místo kde se scházeli lidé z místních spolků i důstojníci rokycanské posádky. Patrový dům měl do Třebízského ulice čtyřosé, symetrické průčelí, jižní fasáda byla pětiosá. Podobu domu určila neorenesanční přestavba někdy okolo roku 1900, kdy fasádu pokryl uměřený štukový dekor sestávající zejména z pilastrů s korintskými hlavicemi a z růžicových motivů v podokenních výplních. Parter jižního průčelí byl členěn pásovou rustikou, střecha byla valbová. Tvaroslovím připomínalo průčelí domu fasádu dodnes stojícího objektu čp.174/I na nároží Jiráskovy a Palackého ulice. Dům čp.31/III ustupoval z nároží Třebízského a Litohlavské ulice, ponechávaje tak přímo na rohu obou ulic místo pro zahradu s restaurací pod vzrostlými stromy.
V březnu 1923 obecní správní komise povolila Josefu Šikovi zřídit na dvoře u čp.31/III chlév na drůbež a nařídila mu zároveň provést úpravu dvorku a zřízení pisoárů podle hygienických zásad.[69] 12. května 1933 projednávala obecní okrašlovací a komunikační komise poznatky a doporučení vzešlé z obchůzky Pražského předměstí. Komise mimo jiné doporučila, že majiteli restaurace Slavie se má nařídit z estetických důvodů opravit plot u zahrádky před hostincem.[70] Roku 1950 se provoz v restauraci Slavie zastavil, pak sem od 15. září 1953 umístěna Lidová škola umění (hudební škola).[71] V únoru 1954 už měla škola 216 žáků.[72] V roce 1964 zde v Akci Z zřízena sběrna surovin. V srpnu 1964 nebyly práce u konce, MěstNV proto uložil komisi pro výstavbu, aby zajistila dokončení investice do 30. října 1964. V té době ale na staveništi dodána jen část potřebného stavebního materiálu.[73] Oprava sběrny surovin u Slavie hotova ještě před koncem roku 1964. Odpracováno zde 1 037 brigádnických hodin a vytvořen o dílo v hodnotě 14 200 Kčs.[74] Už na roky 1968-69 ale plánoval podnik Sběrné suroviny výstavbu zcela nového areálu sběrny na jiném místě Rokycan, protože stávající objekt nevyhovoval.[75] Ještě roku 1980 se ale uvádí, že v objektu Slavie stále funguje sběrna.[76] Rada MěstNV povolila 6. ledna 1965 výstavbu montované administrativní budovy na pozemku č.kat.263/1 u Slavie. Šlo o parcelu otočenou do Litohlavské ulice, severně od vlastního domu čp.31/III. V provizorním objektu pak sídlilo Okresní středisko přípravy zemědělských investic.[77] 8. dubna 1969 projednala rada MěstNV otázku uvolnění objektu Okresní výrobní správy při čp.31/III.[78] V prosinci 1971 MěstNV zmiňuje dům čp.31/III jako jednoho z kandidátů na provedení generální opravy. [79] V prosinci 1976 ovšem už zařazen mezi budoucí stavby, které budou zbořeny. Do roku 1980 mělo město zajistit náhradní ubytování pro zdejší obyvatele (2 byty).[80] Dle plánů MěstNV z října 1977 měl být ale sem provizorně přestěhován Červený kříž z čp.114/III (ten měl ustoupit chystané výstavbě autobusového nádraží). Město tak konstatuje, že demolice Slavie se musí odložit.[81] V říjnu 1979 uváděno, že v prostoru Slavie a střelnice proběhne v budoucích letech asanace.[82] Ta pak skutečně provedena.
4.2.4. Panelové domy čp.834-835-840/III na místě restaurace Slavie
Nároží Třebízského a Litohlavské ulici skutečně v 80. letech 20. století vyplnila novostavba panelového domu. Šlo o jeden z mála případů, kdy komunistickým režimem prováděné asanace postihly i Plzeňské předměstí (druhým takovým případem byly tzv. Rokycanské Benátky podél Soukenické ulice, viz výše). Na místě historického hostince, ukotveného v paměti místních lidí, a v citlivém sousedství dochovaných městských hradeb vyrostl převýšený typizovaný panelák se „sovětskou“ estetikou. Podle vyjádření národního výboru z června 1981 měla být jednou z akcí, které budou prioritně plánovány k realizaci ještě v 7. pětiletce (1981-85), i výstavba 30 bytových jednotek na místě Slavie.[83] V září 1981 se uvádí, že ještě do konce roku by měla být zahájena výstavba bytových jednotek u Slavie, kde jsou ale problémy s předáním staveniště.[84] Nakonec v listopadu 1981 skutečně dům čp.31/III spolu se sousedním čp.79/III zbořen. V prosinci 1981 už uváděno, že výstavba bytů u Slavie začala.[85] Jiný pramen ale hovoří o tom, že výstavba zahájena až roku 1982.[86] Dle informací z listopadu 1982 ONV ještě neprovedl rozdělení 36 zdejších bytů. Mělo to být oznámeno do konce měsíce.[87] V roce 1983 investováno do výstavby tohoto bytového souboru 1 135 000 Kčs (oproti plánu, který počítal s výdaji 1 118 000 Kčs).[88]
Parcelu na nároží Litohlavské a Třebízského ulic na místě restaurace Slavie pak v letech 1981-83 zaplnil absurdní obytný komplex, předimenzovaný panelový trojdům čp.834-835-840/III (foto z r. 2003). Pozemní stavby závod 02 Plzeň jej podle projektu KPO Plzeň postavily nákladem 8 200 000 Kčs (v bilanci volebního období 1981-86 uváděno 8 400 000 Kčs[89]). Vzniklo zde 36 bytů, samostatná bloková kotelna na svítiplyn a v čp.840/III provozní budova Stavebního bytového družstva.[90] Obytná část umístěná v domech čp.834-835/III má podobu konvenčního pětipatrového paneláku. Pro tuto architektonicky necitlivou stavbu je příznačné, že byla naprojektována jako zásobárna náhradních bytů pro lidi z centra města, jehož celková demolice začala nedlouho po dokončení tohoto panelového domu. V bílém panelovém monstru tak našli ubytování lidé, kteří museli opustit starobylé klasicistní a barokní domy v Havlíčkově ulici nebo na západní straně Masarykova náměstí. Slavnostní předání stavby se konalo 23. února 1983.[91] Už 16. února 1983 přidělil v této novostavbě národní výbor některé byty obyvatelům ze staré zástavby určené k demolicím.[92] V roce 1983 v okolí nového obytného celku provedena také sadová úprava.[93]
Obytný komplex v na nároží Litohlavské a Třebízského ulice byl nejzápadnější součástí gigantického projektu přestavby centra Rokycany, který vypracovala na sklonku 70. let 20. století Krajská inženýrská společnost.[94] Novostavba svojí převýšenou a přehuštěnou hmotou těžce narušila nároží u střelnice, kde navíc kvůli souběžně probíhající výstavbě průtahu městem vyrostla nepřehledná dopravní křižovatka a protihluková stěna. 20. února 1997 musel být pokácen pracovníky Lesního úřadu přestárlý jasan, který tu do té doby stál, těsně při protihlukové zdi.[95] 21. ledna 2003 schválilo městské zastupitelstvo prodej domu do vlastnictví místního bytového družstva za 3 840 677 Kč.[96] V červenci roku 2005 začala rekonstrukce fasády. Vnější plášť domu zakryt polystyrenovou izolací s barevnými odstíny. Koncem měsíce již hotova rekonstrukce východní fasády, práce začínaly na západním průčelí.[97] Šlo o první realizovaný projekt tohoto druhu financovaný zčásti ze Státního fondu rozvoje bydlení (program Panel) na okrese Rokycany. Majitel objektu, bytové družstvo Slavie, si na uhrazení nákladů vzalo úvěr 4 250 000 Kč, přičemž úroky (v odhadované výši téměř 1 500 000 Kč) splatí stát právě z programu Panel. Nově zateplená fasáda měla přinést až 30% úsporu tepelné energie. Práce na opláštění objektu provedla jistá plzeňská firma.[98] Na dvoře za těmito panelovými domy je dětské pískoviště. Podle obecní studie rozvoje dětských hřišť z roku 2005, která počítala s redukcí jejich počtu, toto pískoviště mělo být zrušeno, ale nejprve nabídnuto k údržbě soukromým osobám.[99]
4.2.5. Technický vývoj Třebízského ulice a vývoj jejího pojmenování
5. března 1923 schválila obecní správní komise návrh a rozpočet na novou kanalizační větev v tehdejší Zámečnické ulici.[100] V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo města půjčku u městské spořitelny v Radnicích ve výši 730 000 Kč na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924. Část půjčky, 4 900 Kč, určena na výstavbu kanalizace v Zámečnické ulici.[101] V lednu 1928 obecní okrašlovací komise určila, že stromořadí u střelnice se má upravit dle dobrozdání.[102] V lednu 1930 městská rada konstatuje, že pro nedostatek financí nelze vyhovět žádosti o úpravu dlažby a kanalizace ve východní části Barrandovy ulice.[103] V souvislosti s dokončováním výstavby nové školy T. G. Masaryka rozhodla obecní správní komise v prosinci 1930, že přechod od nové školy přes Barrandovu ulici (dnešní Třebízského) k domu Stanislava Musila (čp.39/III na rohu Třebízského a Na Kamení) se upraví během roku 1931, přičemž už letos lze prý navézt kámen.[104] V březnu 1932 se žádost některých obyvatel Barrandovy ulice o úpravu ulice postupuje městské technické kanceláři.[105] V dubnu 1932 ale městská rada konstatuje, že žádosti obyvatel východní části Barrandovy ulice o úpravu ulice lze zatím vyhovět jen prohloubením gul. Vydláždění se prý provede až po zboření domů čp.29/III a čp.28/III, jestliže M. a B. Čechurovi jej za přijatelných podmínek prodají městu (o těchto domech viz výše).[106] Dle rozhodnutí městské rady z prosince 1932 se má v Barrandově ulici zřídit 1 plynová lampa.[107] V květnu 1933 se uvádí, že starosta nařídil nutnou úpravu Barrandovy ulice, odpadá tak prý stížnost Františka Landsingera z domu čp.35/III na stav ulice.[108] Roku 1946 schválil místní národní výbor opravu chodníků v Třebízského ulici (dále v ulici Sedláčkově a Litohlavské) a zadal práce firmě Šik za nabídkovou cenu 217 064 Kčs 80 hal. Město se tehdy kvůli urgentní potřebě oprav chodníků rozhodlo požádat stát o půjčku 500 000 Kčs.[109] V září 1946 schválila finanční komise MNV tuto půlmilionovou výpůjčku, a to od Občanské záložny.[110]
Uliční název Třebízského ulice prošel četnými změnami, při kterých se proměňovalo i vymezení samotné ulice. V dnešním rozsahu a s dnešním názvem existuje až od roku 1994. Na indikační skice stabilního katastru (z let 1838-1877) se tento úsek Třebízského ulice od nynějšího náměstí U Saské brány ke křižovatce s Alešovou nazývá Wallgasse, tedy Hradební ulice.[111] Úsek odtud ke střelnici nebyl označen jménem, ostatně tehdy tam nestála prakticky žádná zástavba a šlo o cestu lemovanou jen městskými hradbami a poli.[112] Na evidenční katastrální mapě Rokycan ze 70. let 19. století je úsek od náměstí U Saské brány ke křižovatce s Alešovou označen jako Zámečnická ulice. Úsek odtud ke střelnici opět zůstával bez názvu. Stejný stav zachycuje i mapa města z roku 1907.
Na zasedání obecního zastupitelstva 29. prosince 1919 byl úsek nynější Třebízského od křižovatky se Sedláčkovou až na náměstí U Saské brány a zároveň část dnešní Sedláčkovy ulice v úseku od křižovatky s Litohlavskou ke křižovatce s Třebízského scelena pod názvem Barrandova ulici, (od domu pana Řádka – tedy čp.92/III, k „Bastlovně“).[113] Do Barrandovy ulice tudíž patřil i úsek dnešní Třebízského ulice.[114] Jaké jméno nesl za první republiky jižní úsek Třebízského ulice, tedy od střelnice ke křižovatce s dnešní Sedláčkovou ulicí, je zčásti nejasné. Podle obecní kroniky sice pojmenovalo obecní zastupitelstvo 29. prosince 1919 celou ulici v dnešním rozsahu „od Plzeňské brány ke Guthům“ (tedy od střelnice až na náměstí U Saské brány) Havlíčkova ulice.[115] Je to ale sporná informace, protože Havlíčkova ulice se nacházela a dodnes nachází na jiném místě Rokycan (v historickém jádru města) a nejsou zprávy o tom, že by o tento svůj název někdy přišla. Mohlo tedy jít o omyl městského kronikáře. A navíc ještě v 30. letech je doloženo, že tento úsek Třebízského ulice byl počítán za součást ulice Dolní příkopy. Když se roku 1934 v souvislosti s růstem města rozhodla radnice provést komplexní revizi uličního názvosloví, [116] a když se kvůli tomu 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, jejíž závěry pak 25. dubna 1935 posoudilo a schválilo obecní zastupitelstvo, bylo mj. rozhodnuto ulici „od Plzeňské brány podél zahrady střelnice až k domu ing. Mouchy (čp.93/III) a k nové škole“ nazvat ulice U Střelnice, přičemž dosud prý šlo o součást Dolních příkopů.[117]
Další změna přišla po 2. světové válce. A ani tentokrát současná ulice nenesla jeden název. Usnesením, kterým MNV 25. července 1946 rekodifikoval po válce uliční názvosloví, byl úsek od náměstí U Saské brány ke křižovatce s Alešovou ulicí začleněn do Sedláčkovy ulice (dosavadní Barrandova ulice), zatímco úsek od Alešovy ke křižovatce U Střelnice nyní nesl jméno Třebízského ulice.[118] Dne 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Celá dnešní Třebízského ulice (tedy tehdejší Třebízského i úsek Sedláčkovy od křižovatky s Alešovou na náměstí U Saské brány) byla začleněna do Soukenické ulice. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[119] Šlo o výraz posilování Soukenické ulice coby souvislého severního obchvatu městského centra. Soukenická ulice tedy sahala od křižovatky u střelnice až na křižovatku s Pražskou ulicí u hostince Na Železné a byla jednou z nejdelších ulic v Rokycanech. Název Třebízského tehdy dočasně zmizel. Až v létě roku 1994 schválilo městské zastupitelstvo přejmenování úseku stávající Soukenické ulice od náměstí U Saské brány až ke křižovatce u střelnice na Třebízského ulici.[120]
4.2.6. Nový Svět: zástavba v Alešově ulici
Alešova ulice nejlépe vystihuje maloměstskou atmosféru čtvrti Nový svět. Stojí tu skupiny přízemních domků, které netvoří uzavřenou blokovou zástavbu, a tak tato venkovsky působící ulice s výrazným zastoupením zahrad tvoří spíše jakýsi mezistupeň mezi klasickou městskou zástavbou a rodinnými domky (foto z r. 2003). Na severní straně ulice se zástavba příliš nerozvinula, protože malá hloubka bloku neposkytuje dostatek prostoru pro kompaktnější blokový charakter zástavby. Většinou sem jsou otočeny pouze zahrady domků ve vedlejší Madlonově ulici. Stojí tu osamocený dům čp.136/III, postavený okolo roku 1915, někdy po roce 1945 zmodernizován a zvýšen o patro. Má nyní podobu rodinného domu. Nedaleko se pak nachází dvojdům čp.116-118/III, zbudovaný okolo roku 1910. Jde o protáhlý přízemní objekt se sedlovou střechou. Obě poloviny domu prošly vnějškovou modernizací. Západní polovina (čp.116/III) má nyní hladkou fasádu, ozvláštněnou vcelku vkusným motivem cihlových obkladů oken, východní část (čp.118/III) si ponechala estetiku z předlistopadové éry „brizolitových“ stavebních adaptací. V březnu 1930 vydáno městskou radou stavební povolení pro Antonína Havla na výstavbu dílny na nádvoří čp.118/III.[121] Jenže pak se povolování dílny zkomplikovalo, protože v otázce zřízení dílny na přípravu kožešin A. Havla v čp.118/III bylo při živnostenském řízení zjištěno, že k výrobě se má používat kyselin. Městská rada proto v dubnu 1930 určila, že MUDr. Jirman bude požádán o dobrozdání.[122] Tento posudek MUDr. Jirmana na plánovanou kožešnickou dílnu v čp.118/III sice vyzněl příznivě, ale v dubnu 1930 městská rada stejně rozhodla, že proti zamýšlené provozovně podá stížnost k okresnímu úřadu.[123] V květnu 1930 radní vzali na vědomí, že Antonín Havel z čp.118/III nepřijal výměr městské rady, kterým mu zakázáno pokračovat ve stavbě, a usneseno mu výměr zaslat doporučeně.[124] V červnu 1930 opět zamítnuta žádost Antonína Havla z čp.118/III o stavební povolení.[125] Koncem června 1930 pak městskou radou na vědomí vzato odvolání Antonína Havla proti zamítnutí stavebního povolení.[126] V červenci 1930 se radní rozhodli podat proti výměru okresního úřadu, který nařídil vydat stavební povolení na dílnu v čp.118/III A. Havla, odvolání.[127] Ale už 1. srpna 1930 usnesení městské rady z 30. července 1930 revokováno s tím, že odvolání proti výměru okresního úřadu v otázce domu čp.118/III se nepodá.[128] 2. března 1931 pak zemský úřad definitivně odvolání obce proti povolení dílny v čp.118/III A. Havlovi zamítl.[129]
Následuje souvislá řada tří přízemních domků čp.109/III, čp.102/III a čp.128/III (foto z r. 2004), stojících v místech, kde se ulice v pravém úhlu lomí k jihu. Dům čp.109/II vznikl okolo roku 1910. Jde o přízemní objekt se sedlovou střechou. Stojí zčásti už mimo uliční frontu, protože zabíhá do vnitrobloku a od ulice je oddělen hradbou zahrady. Vnějškově již zmodernizován, proporce má ale původní. V červenci 1931 městskou radou vydáno stavební povolení pro Františka Kouckého na prodloužení a zvýšení dřevěné kůlny u čp.109/III.[130] V červenci 1933 pak vydáno stavební povolení pro F. Kouckého na kanál v čp.109/III.[131] Vedlejší objekt čp.102/III pochází z doby okolo roku 1900. I tady jde o přízemní stavbu se sedlovou střechou. Tříosé průčelí bylo někdy za normalizace proměněno modernizačními zásahy. Někdy po roce 2004 prošla fasáda rekonstrukcí. Sousední dům čp.128/III byl zbudován někdy krátce před začátkem 1. světové války. Z těchto tří domů si jako jediný udržel i zbytky původního členění fasády. Ta byla ještě dle stavu k roku 2004 intaktně zachovalá, včetně jednoduchých štukových okenních šambrán a rustiky. Pak ovšem při opravě byly tyto fasádní prvky zbytečně zredukovány a do domu vsazena sterilní typizovaná plastová okna. Jde o ukázku drobných prohřešků, které tak trochu „pod radarovým signálem“ památkové ochrany probíhají v posledních dekádách na mnoha místech Rokycan a které ubírají původní zástavbě jejich osobitost.
Pak už následuje křižovatka s Třebízského ulicí, na jejímž nároží stojí dům čp.83/III (viz výše, v popisu Třebízského ulice). Protější nároží pak zaujímá dům čp.112/III (viz výše, v popisu Sedláčkovy ulice). Parcelu jižně od pravoúhlého ohybu Alešovy ulice vyplňuje masivní vila čp.94/III. Vznikla tu počátkem 21. století jako novostavba na místě původního, daleko skromnějšího zbořeného domku z konce 19. století. V roce 2004 už stojí hrubá stavba (foto z r. 2004), roku 2005 již objekt hotov.[132] Jde o mohutný dvoupatrový objekt v historizujícím, z hlediska vkusu problematickém stylu, který ovšem relativně ústrojně zapadá do atmosféry této ulice. Na jižní straně Alešovy ulice stojí ještě dvojdům čp.139-140/III z doby okolo roku 1920 (foto z r. 2004). Jeho východní polovina (čp.139/III) si uchovala intaktní dvouosou uliční fasádu i hmotové dispozice. Jde o přízemní dům s podkrovím v 1. patře. Střecha je sedlová, respektive s polovalbou. Západní polovina (čp.140/III) již byla proměněna druhotnými adaptacemi. Objekt zvýšen, rozšířeno obytné podkroví a aplikována sedlová střecha. Roh Alešovy a Litohlavské ulice zaujímá objekt čp.89/III, bývalý hostinec Na Letné (viz níže, v popisu zástavby podél východní strany Litohlavské ulice).
4.2.7. Technický vývoj Alešovy ulice a vývoj pojmenování
Ulice zůstávala dlouho nedlážděná, v září 1946 rozhodl národní výbor požádat ministerstvo spravedlnosti o „zapůjčení“ 8-10 vězňů pro provádění úpravy ulice.[133] I dnes tu ale chodníky jsou pokryté jen nepravidelným asfaltovým kobercem, s úseky porostlými travou.
Dosud bezejmenná komunikace pojmenována Srbova ulice rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927.[134] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise, kterým se uličních názvů dostalo novým komunikacím v Rokycanech.[135] V červenci 1932 ale městskou radou na vědomí vzato, že Adolf Srb se vzdává čestného občanství Rokycan a čestného daru 2000 Kč a žádá, aby byla jinak pojmenována Srbova ulice.[136] 29. září 1932 ale starosta oznámil, že A. Srb odvolal svou rezignaci na čestné občanství Rokycan.[137] Otázka změny jména Srbovy ulice pak vzata z pořadu jednání obecní okrašlovací komise počátkem října 1932.[138] Název zůstal zachován. Dne 3. září 1940 ji zastupitelé přejmenovali na ulici U Černého kříže.[139] 11. prosince 1939 totiž uložil okresní úřad rokycanské radnici, aby odstranila „nevhodné“ názvy veřejných prostranství. Již 4. července 1940 se změnou souhlasila městská rada.[140] Po 2. světové válce získala své současné jméno Alešova ulice. Změna schválena v rámci širší rekodifikace uličních názvů usnesením MNV 25. července 1946.[141]
4.2.8. Nový Svět: zástavba podél východní strany Litohlavské ulice
Na západě přetíná čtvrť Nový Svět Litohlavská ulice. Ta fixuje trasu silnice, která vedla od Plzeňské brány směrem k severu, k mohyle Madlonova pluku a dál na Litohlavy. Ulice postupně rovněž obrostla zástavbou. Litohlavská ulice plní funkci urbanistického předělu, zatímco její východní frontu tvoří řada domků stavěných v intencích urbanistických zásad konce 19. století, na západní straně začíná novější vilová čtvrť s bodovou zástavbou.
Na východě Litohlavské ulice začíná směrem od jihu domovní fronta objektem čp.88/III (foto z r. 2004). Postaven byl na konci 19. století. Přízemní domek se sedlovou střechou a šestiosým průčelím si udržel neporušenou původní neorenesanční fasádu s štukovými okenními šambránami. Uprostřed průčelí je rizalit, na jeho okrajích i na okrajích průčelí se nachází bosování. Za domem ve vnitrobloku na stavební parcele č.kat.1396 byl dříve umístěn objekt čp.482/III. Patrně šlo o nějaký hospodářský nebo nouzově obytný objekt, který dostal číslo popisné někdy krátce před rokem 1945. V současnosti již není evidován. Číslo popisné bylo oficiálně zrušeno 30. ledna 2014.[142] Uliční fronta pokračuje domem čp.110/III (foto z r. 2004), který vznikl někdy před rokem 1910. Přízemní stavba se sedlovou střechou si sice uchovala původní měřítka, ale původní secesně zdobná fasáda byla někdy před rokem 1971 zcela zničena.[143] Dům byl tehdy zohyzděn zcela nezvládnutou stavební úpravou ve stylu svépomocného kutilství. Členění fasády bylo odstraněno a průčelí pokryto brizolitem. Do fasády vsazena moderní okna a do suterénu vestavěna garáž. Výsledkem je proporčně nezvládnutý dům s estetikou normalizační sídlištní výstavby. Ani sousední dům čp.92/III (foto z r. 2004) na rohu Litohlavské a Sedláčkovy ulice neunikl bohužel za komunistického režimu modernizaci. Objekt byl postaven koncem 19. století. Do Litohlavské je natočen čtyřosým průčelím, do Sedláčkovy taktéž čtyřosým. Původní osa do zkoseného nároží byla při normalizační stavební úpravě zazděna. Dům tehdy získal velkoplošná typizovaná okna a brizolitový plášť fasády. Měřítkově ovšem změněn nebyl a tak je možné jeho podobu částečně rehabilitovat při možné budoucí rekonstrukci. Protější nároží Sedláčkovy a Litohlavské ulice vyplňuje dům čp.95/III (foto z r. 2004), jeho popis viz výše v rámci popisu Sedláčkovy ulice. I pro něj platí, že byl nevkusným způsobem zmodernizován za normalizace.
Dál k severu stojí v Litohlavské ulici a na nároží Alešovy ulice větší dům čp.89/III (foto z r. 2003). Postavený byl asi roku 1897, kdy tu byl zároveň otevřen hostinec Na Letné. Podnik provozoval zpočátku Antonín Hořice, rokycanský dělnický aktivista a pozdější prvorepublikový starosta města. 13. srpna 1905 se tu konala ustavující valná hromada Dělnické tělocvičné jednoty (DTJ), jejímž starostou se Hořice stal.[144] Okolo Antonína Hořice se zformovala i rokycanská buňka sociálních demokratů, kteří roku 1906 přenesli své sídlo starého domu U Černého orla čp.133/I na dnešním Masarykově náměstí, adaptované na Lidový dům. Hostinec V hostinci Na Letné se pak střídali další provozovatelé, 7. července 1913 zde byl založen i Sportovní klub, základ rokycanské tělovýchovy, zejména fotbal.[145] 1. ledna 1914 odhadnut dům na 33000 K, stodola na 23 595 K. Dne 2. května 1928 odhadnut objekt na 135 000 Kč.[146] V září 1928 městskou radou vydáno stavební povolení na výkladní skříň v čp.89/III pro Františka a T. Šnaidrovi.[147] Hostinec Na Letné se tak stal bezpochyby společenským centrem této nové částí Plzeňského předměstí, „kulturním domem“ tehdejší doby. Podnik tu přežil, s přestávkou let 1928-36 až do konce 2. světové války, pak se sem nastěhovala opravna kancelářských strojů (podle údaje z listopadu 1967 přestěhování již provedeno, a to někdy v uplynulém volebním období národního výboru – tedy od roku 1964[148]) a později Mototechna. V listopadu 1969 se v materiálech MěstNV píše o záměru podniku Mototechna Plzeň zbudovat někdy v letech 1976-80 svou novou prodejnu v Rokycanech.[149] Projekt ale nerealizován. Místo toho se Mototechna zavázala na rok 1970, že dokončí úpravu vnějšího vzhledu prodejny s vyspravením omítky a novým nátěrem.[150] Dům čp.89/III je masivní přízemní stavení s valbovou střechou. Stojí na nároží Litohlavské a Alešovy ulice. Do Litohlavské ulice je natočen hlavním průčelím, původně ozdobeným skromným neorenesančním ornamentem. Při adaptaci objektu na sídlo Mototechny byla fasáda zmodernizována, původní desetiosá kompozice rozbita prolomením velkých otvorů pro výkladní skříně a zanikl i portál hlavního vchodu vyzdobený původně trojúhelníkovým frontonem. Dům čp.89/III upomíná na svou historii spíše hmotově než v architektonickém detailu.
Technický vývoj Litohlavské ulice a vývoj jejího pojmenování viz níže.
4.3. Vilová čtvrť západně od Litohlavské ulice
Těsně po roce 1900 dospěl stavební rozmach Rokycan na západ od Litohlavské ulice. Když dostal inženýr Bedřich Pek za úkol vypracovat regulační plán nové části Plzeňského předměstí (Nový svět), naplánoval zde výstavbu soukromých vil se zahradami, čímž vyhověl rostoucí poptávce vyšší střední třídy měšťanů po reprezentativním bydlení v soukromí. Pro novou výstavbu byly určeny pozemky podél Litohlavské ulice a dále podél dnešní Sedláčkovy ulice, která byla prodloužena k západu. V dobovém tisku se v dubnu 1898 uvádí, že v současné době se na západě Plzeňského předměstí zřizuje nová čtvrť jako řešení bytové krize. Regulační plány svěřeny panu Pekovi z Jičína.[151] Po roce 1918 tato vilová čtvrť vyprojektovaná B. Pekem dále expanduje směrem k západu podél Sedláčkovy a Litohlavské ulice, až dosáhla ke Klostermannově ulici, kde její další rozmach narazil trvale na překážku v podobě průmyslového areálu podniku Marila (viz níže). Přibyly zde další stavby, tentokrát už v racionálním slohu meziválečné moderny.
4.3.1. Zástavba podél západní strany Litohlavské ulice
Zástavba podél východní strany Litohlavské ulice, v úseku od křižovatky s Plzeňskou ulicí ke křižovatce s Madlonovou ulicí vznikla již v 19. století v rámci parcelace čtvrti Nový svět (viz výše). Od konce 19. století a počátkem 20. století se začala zaplňovat i západní strana v celém úseku od křižovatky od střelnice až po nároží Klostermannovy ulice. Vilová čtvrť, respektive její skromný zárodek v blízkosti mohyly Madlonova pluku, sestávala v první fázi ze skupiny několika staveb, později se dále rozrůstala. V nejjižnějším úseku byla parcelace na obytnou výstavbu provedena až za první republiky (bývalé Kličkovic pole, viz níže). Severně od Kličkovic pole stojí při Litohlavské ulici tyto objekty: dům čp.60/III na jihozápadním nároží Litohlavské a Sedláčkovy ulice. Vznikl ve 20. letech 20. století. Číslo popisné druhotně zdědil po železniční vodárně v Dukelské ulici naproti starému nádraží, která roku 1920 obdržela jiné číslo popisné, protože byla přeřazena z Plzeňského do Pražského předměstí.[152] Je zobrazen již na letecké fotografii Rokycan z doby okolo roku 1924. Modernizací provedenou patrně někdy před rokem 1989 ovšem zcela změnil svoji podobu (foto z r. 2004). Jde nyní o patrový rodinný dům s mělkou sedlovou střechou, vnějškově veskrze moderního vzhledu. Na protějším nároží Sedláčkovy ulice stojí dům čp.104/III (foto z r. 2003). Vznikl okolo roku 1900. Dodnes si uchoval původní hmotovou dispozici patrové vilky se zdobnými motivy krovu. Členění fasády bylo někdy za komunistické vlády odstraněno. V tomto stavu se dům nacházel ještě k roku 2004, kdy ještě byla pod socialistickými omítkami patrná torza původní rustiky. Někdy poté prošel rekonstrukcí, při které ovšem původní zdobnost fasády již nebyla obnovena. Díky zachovalé střeše včetně jejích klempířských a tesařských detailů, jakož i původnímu železnému plotu si ovšem vilka udržuje aspoň zčásti svůj původní účinek. Sousední dům čp.108/III (vila „Riposo“) pochází z 1. dekády 20. století (foto z r. 2003). Jde o patrovou vilku, která se jako jedna z mála dochovala v intaktní vnějškové podobě a unikla tak chátrání i účelovým adaptacím za socialismu. Čtyřosé symetrické průčelí do Litohlavské ulice je akcentováno středovým předsazeným traktem, který věžovitě vybíhá i do úrovně 1. patra a zakončuje ho střecha se zdobnými tesařskými prvky krovu. Fasádu člení rustika, na okrajích bosování. Dochovaly se okenní štukové šambrány a dokonce i původní železný plot. Jde o cennou ukázku dobové eklektické architektury pro vyšší střední vrstvy. Při případné budoucí opravě je záhodno zajistit uchování stavebních detailů.
V místech, kde se Litohlavská ulice u Černé mohyly stáčí k západu, stojí vila čp.78/III (foto z r. 2004). Její výstavba povolena roku 1895.[153] Přízemní objekt s valbovou střechou bohužel podlehl modernizaci. Do fasády vsazena velkoplošná typizovaná okna a členění fasády bylo odstraněno. Měřítkově se objekt dochoval bez větších změn. Vedlejší vilka čp.103/III (foto z r. 2003) je datována do doby okolo roku 1900. I ona bohužel byla drasticky narušena amatérskými stavebním kutilstvím za socialismu, kdy do fasády vsazena typizovaná okna, přičemž původní sdružená okna scelena do jednoho širšího. Přitom ale byly ponechány štukové eklektické suprafenestry i bosáž fasády. Výsledkem je absurdní, až komická, kombinace štukatur a „panelákové“ estetiky. Zcela nepochopitelně bylo toto dědictví socialistického stavitelství zachováno i během nejnovější opravy domu, provedené někdy po roce 2005. Tehdy také byl odstraněn původní železný plot a nahrazen historizující moderní atrapou. Jde o ukázku nezvládnuté a přitom asi dobře míněné opravy, která ale fakticky umenšila estetický účinek jinak potenciálně působivé vilky. Bez revize typizovaných oken a rehabilitace původního rytmu fasády ale bude tento dům pořád působit jako neforemný hybrid. V září 1920 odsouhlasilo zastupitelstvo města prodej části veřejného prostranství č.kat.271/5 majitelům domů čp.78/III a čp.103/III. Majitelé domů čp.78/III (Václav a Bohumila Draských) a čp.103/III (Bohdan a Zdenka Pixovi) totiž požádali obec o zahražení části veřejného statku od veřejného chodníku č.kat.271/5 hradbou v regulační čáře. Zeď na východní straně domu čp.103/III by pak byla vyrovnána tak, aby si majitelé domu čp.78/III mohli rozšířit vjezd do dvora. Město konstatovalo, že už dříve provedena před oběma objekty výstavba hradby, čímž vylepšen vzhled ulice a proti tomuto záměru nic nenamítalo.[154]
Dál podél Litohlavské ulice, v úseku od mohyly
Madlonova pluku směrem k nároží Klostermannovy ulice, proběhla parcelace
během 1. republiky. V roce 1919 požádal stavitel Josef Bauer o parcelaci
pozemku č.kat.272/1 a č.kat.272/2 u Litohlavské silnice na stavební místa. 30.
července 1919 se konalo komisionelní řízení. Pozemek plánováno rozdělit na 4
stavební místa o ploše 1 120 – 1 393 čtverečních metrů. Regulační čáru na
severu tvořila Litohlavská silnice. Na západě respektována regulační čára
projektované nové ulice
(nynější Klostermannova ulice). Zástavbu měly tvořit volně stojící vily,
přičemž vydán zákaz větších hospodářských budov. Při výstavbě se měl zasypat
příkop podél Litohlavské silnice a zřídí se mozaikový chodník. Na rohové
parcele č.4 (roh nynější Litohlavské a Klostermannovy) se mělo začít stavět až
poté, co se k ní přikoupí původní polní cesta č.kat.274/2, předchůdkyně
nynější Klostermannovy ulice (viz níže). V září 1919 zastupitelstvo města
parcelaci oblasti schválilo.[155] Na
parcele vedle domu čp.103/III pak skutečně vyrostla v roce 1920 patrová vila
„Anička“ čp.137/III (foto
z r. 2004). Slohově už se pohybuje na pomezí pozdní secese a moderny.
Jde o patrový dům s členitou vysokou střechou, do ulice otočenou štítem s
polovalbou. Fasády se dochovaly takřka beze změn. Za domem je ještě samostatný
objekt čp.483/III, který dostal číslo popisné za Protektorátu. Tehdy se
zaváděno číslování i u různých nádvorních objektů. Sousední pozemek zaujímá
dvojdům čp.166-167/III (foto
z r. 2004). V březnu 1923 obecní správní komise Josefu a Anně
Benešovým povolila výstavbu rodinného dvojdomu na pozemku č.kat.272/2 při změně
parcelace dle podmínek protokolu o stavební komisi z 12. března 1923.[156]
Jde o patrový rodinný dům s obytným podkrovím v 1. patře. Symetrický
dvojdům je na okrajích akcentován trojúhelníkovými štíty s kanelováním. Jedná
se o podobný model, jaký byl v oné době použit i pro výstavbu v právě vznikající
čtvrti Rašínov.
Obě poloviny objektu se v exteriéru dochovaly v prakticky nezměněné
podobě. Zástavba dále pokračuje objektem čp.203/III, vila „Milada“
(foto
z r. 2004), z 20. let 20. století. V srpnu 1931 vydáno
městskou radou stavební povolení pro Miladu Sedláčkovou na přístavbu
čp.203/III.[157] Obývací a
užívací povolení získala Milada Sedláčková na přístavbu čp.203/III v únoru
1932.[158] Dům má
robustní měřítka, jde o patrovou rozlehlou vilu s valbovou střechou.
Vnějškově se dochovala v původní podobě. Někdy počátkem 21. století objekt
vkusným způsobem celkově opraven. Zhruba v roce 1939 přibyla rohová vilka čp.440/III
na křižovatce Litohlavské a Klostermannovy ulice (foto
z r. 2004). Jde o zajímavou patrovou stavbu s 1. patrem
zakomponovaným do mansardové střechy, Ještě v roce 2004 byla na domě
umístěna původní plechová cedule, označující vjezd do města, s názvem obce
a okresu, ovšem již kvůli korozi téměř nečitelná. Pak odstraněna.
4.3.2. Technický vývoj Litohlavské ulice
Počátkem 20. století byla okresní silnice na Litohlavy, od křižovatky s Madlonovou ulicí až k Litohlavskému mostu, nákladně opravena a rozšířena. Nejprve 6. dubna 1910 uzavřelo město s okresem dohodu, že obec vykoupí pozemky nutné k rekonstrukci okresní silnice u Litohlavského mostu a po levé straně zřídí chodník. Celkem obec vykoupila 2393 metrů čtverečních.[159] V následujících letech pak rekonstrukce komunikace provedena. V březnu 1914 poukazuje na schůzi obecního zastupitelstva při debatě o rozpočtu V. Vorel na to, že je nedokončená přestavba okresní silnice u Litohlavského mostu.[160] Pak ale asi úpravy realizovány, protože v roce 1915 byla Litohlavská ulice od Černé mohyly směrem k mostu přes Klabavku osázena 31 lipami a na straně blíže k řece zřízen parčík.[161] Šlo o okrašlovací akci prováděnou na počest 500. výročí smrti Jana Husa. Nedaleká Rokycanská stráň právě tehdy pojmenována Husovy sady.[162] 29. prosince 1919 byl úsek od Černé mohyly k mostu přejmenován na Husovo stromořadí.[163] V roce 1937 řeší samospráva osvobození některých pozemků od pozemkové daně. Už 26. srpna 1928 totiž požádala obec o trvalé osvobození některých pozemků od daně. 10. listopadu 1937 katastrální měřičský úřad vyzval k doplnění žádosti. Mezi pozemky, kterých by se to týkalo, se zmiňuje i park č.kat.2856/3 o rozloze 2375 čtverečních metrů. Šlo o menší sad mezi Litohlavskou silnicí a Klabavkou před mostem. 2. prosince 1937 městská rada doporučila ke schválení a v prosinci 1937 pak obecní zastupitelstvo potvrdilo charakter tohoto pozemku.[164]
V roce 1916 zastupitelstvo města jednalo o vypořádání majetkových přesunů u pozemků při okresní silnici u Litohlavského mostu. Nová vozovka je v té době již hotova, ale dr. V. Vorel poukazuje na to, že bude nutno ještě postavit kanál (kanalizační větev). A. Žán reaguje s tím, že kanál je projektován po levé straně okresní silnice, má vyústit pod valchou.[165] V červnu 1916 pak ještě došlo k zaknihování veřejné cesty č.kat.2860/2. Při výstavbě okresní silnice u Litohlavského mostu totiž upravena i veřejná cesta na pravém břehu Klabavky, od brodu k okresní silnici.[166] V srpnu 1925 povolilo obecní zastupitelstvo investici na prodloužení plynovodu u Litohlavské silnice ke dvojdomku čp.166-167/III a domku (čp.137/III – majitel J. Beneš). Náklady měly dosáhnout 2 200 Kč.[167] V srpnu 1927 městská rada rozhodla, že žádosti J. Beneše o zřízení světla u ohrady u Litohlavské silnice není možno vyhovět z důvodů uvedených městskou technickou kanceláří.[168] Radní v říjnu 1927 ale schválili, že z obnovovacího fondu elektrizačního se provede jednak prodloužení sítě na Litohlavské silnici k novostavbě R. Bauera (čp.248/III v Klostermannově ulici), případně i zřízení jedné lampy u skladiště J. Beneše v Litohlavské ulici.[169] Koncem srpna 1927 se radní usnesli, že před rozhodnutím o prodloužení obecního vodovodu na Litohlavské silnici se vyšetří, kolik zbývá v rozpočtu a zda se vodovod u Litohlavské silnice může provést mimo upravený povrch silnice, tedy aniž by ji narušil.[170] 21. září 1927 pak rada schválila rozšíření vodovodu u Litohlavské silnice.[171] V prosinci 1927 jednalo obecní zastupitelstvo o povolení příspěvku na úpravu Litohlavské silnice. 8. září 1927 totiž okresní správní komise požádala obec o příspěvek na úpravu úseku od Plzeňské brány k Letné (vyasfaltování za studena) a od Letné k Litohlavskému mostu (válcování), a to ve výši 8 700 Kč.[172] Městská rada 3. října 1927 žádost původně zamítla,[173] pak ale na opakované naléhání 4. listopadu 1927 schválila příspěvek. Stanoveno, že částka se vloží do rozpočtu na rok 1929 (rozpočet na rok 1928 už byl hotov). Zastupitelstvo poskytnutí dotace schválilo. V té době již práce na komunikaci hotovy. František Komárek ovšem prohlásil, že obec by měla upozornit okres, že silnice byla špatně provedena a praská. Na to reagoval Rudolf Šlesinger, podle kterého naopak okres odvedl dobrou práci, silnici upravil ve větší šíři a vydláždil rigol.[174] V říjnu 1929 městská rada dala souhlas vyplatit okresnímu úřadu 8 700 Kč za válcování Litohlavské silnice a 3 000 Kč za válcování Osecké silnice.[175]
Ulici lemovalo už před 2. světovou válkou lipové stromořadí. V lednu 1928 obecní okrašlovací komise rozhodla, že stromořadí u Litohlavské silnice se má upravit dle dobrozdání, přičemž se mají nahradit uhynulé stromy.[176] V únoru 1928 pak okrašlovací komise rozhodla, že žádost majitelů domů čp.104/II, čp.108/III a čp.78/III u Litohlavské silnice o ořezání lip u jejich domů se postupuje okresnímu pomologovi E. Žitnému.[177] Ještě v únoru 1928 pak městskou radou ořezání lip u domů čp.104/III, čp.108/III a čp.78/III dle dobrozdání okresního pomologa povoleno.[178] V srpnu 1931 nevyhověla městská rada žádosti majitele čp.105/III o částečné vykácení lip před domem.[179] Obecní okrašlovací a komunikační komise se v září 1933 usnesla odstranit ze stromořadí před domy dr. Balouna (čp.105/III) a ing. Štěcha (čp.51/III) u Litohlavské silnice po jednom stromu, aby nestínily domům.[180] V září 1929 na schůzi městské rady V. Vorel oznámil, že lípy před domem dr. A. Vávry na Litohlavské silnici budou ořezány, aby nestínily.[181] Majitel domu čp.266/III v Litohlavské ulici MUDr. Antonín Vávra pak 24. srpna 1935 požádal o celkové pokácení lip před jeho domem, protože prý stíní a vadí provozu. 2. září 1935 obecní okrašlovací komise rozhodla, že povolí kácení až poté, co okresní pomolog navrhne založení nového stromořadí v Macharově ulici. 10. října 1935 ale Vávra opět požádal o povolení ke kácení. Městský zahradník pak navrhl svolit s pokácením jedné lípy přímo u domu čp.266/III s tím, že zbylé se měly ponechat až do případné rekonstrukce celé ulice. 31. října 1935 městská rada doporučila ke schválení pokácet jednu lípu Jenže 11. listopadu 1935 podal proti tomu jistý František Lorenz stížnost, lípa podle něj musí být zachována a okresní pomolog je prý zaujatý. 14. listopadu 1935 ale městská rada trvá na souhlasu s kácením a 6. února 1936 městská rada doporučila zamítnutí stížnosti. V dubnu 1936 pak obecní zastupitelstvo skutečně schválilo zamítnutí stížnosti Františka Lorenze.[182]
V listopadu 1931 městská rada rozhodla, že po nejnutnější úpravě prostranství mezi Střelnicí, Slávií a Litohlavskou silnicí se učiní opatření, aby místo toto bylo používáno při kremačních pohřbech.[183] Šlo patrně o plochu poblíž styku ulice Třebízského, Litohlavská a Plzeňská, kde se měly konat obřady před kremačními obřady. Ty totiž probíhaly (na rozdíl od klasických pohřbů) v Plzni a město tak muselo nalézt formu obřadního rozloučení i s těmi občany Rokycan, kteří se rozhodli pro zpopelnění. V listopadu 1932 městská rada rozhodla, že veřejné osvětlení u domů čp.264-270/III v dnešní ulici Litohlavská a U Plynárny, v prostoru parcelace takzvané Kličkovic louky (viz níže) se zlepší dle návrhu městské technické kanceláře.[184]
V roce 1946 rozhodla obec o provedení opravy dehtových chodníku v Litohlavské ulici v úseku od Černého kříže k mostu. Investice se odhadovala na 70 000 Kčs.[185] V říjnu 1946 pak rozhodnuto, že se u Západočeských kamenických závodů objedná 660 běžných metrů čtvercovek za 63,68 Kčs/kus pro zřízení obrubníků v části ulice Husovo stromořadí, v úseku od Klostermannovy ulice k Litohlavskému mostu a pro úpravy v novém parčíku před novými kasárnami.[186] V červnu 1951 na schůzi MNV zmiňuje František Zubický, že chodník od Střelnice k Litohlavskému mostu je ve špatném stavu a bylo by dobře jej opravit. Odpověď zní, že není materiál ani pracovní síly.[187] V červnu 1968 MěstNV uvádí, že úprava prašného chodníku k mostu by mohla proběhnout roku 1969. Zajišťovala by ji Vnější úprava města.[188] Záměr provést prašný chodník k mostu v roce 1969 platí i v únoru 1969. Náklady měly dosáhnout 5 000 Kčs.[189] V roce 1967 se město rovněž zavázalo vybudovat k 50. výročí VŘSR (komunistický převrat v Rusku) v Litohlavské ulici veřejné osvětlení.[190]
V souvislosti s budováním severního dopravního průtahu městem (zprovozněn roku 1976), který převedl dálkovou silniční dopravu ve směru Praha-Plzeň do Soukenické a Třebízského ulice, vyvstala nutnost nově řešit i dopravní tah na Litohlavy. Nový průtah totiž přitáhl do předpolí bývalé Plzeňské brány (křižovatka u střelnice) intenzivní dopravu a Litohlavská ulice coby stávající výpadovka na Litohlavy z tohoto pohledu zbytečně křižovatku u střelnice komplikovala. Dopravní oddělení Veřejné bezpečnosti (policie) proto začalo navrhovat zaslepení Litohlavské ulice a převedení spojnice na Litohlavy (a na městský hřbitov) do Klostermannovy ulice (což se také později stalo).[191] V roce 1967 se město zavázalo vybudovat k 50. výročí VŘSR (komunistický puč v Rusku z roku 1917) v tehdejší Litohlavské a Markupově ulici veřejné osvětlení.[192] V únoru 1968 ale konstatováno, že tato část závazku nebyla splněna.[193] V dubnu 1968 se uvádí, že výstavba veřejného osvětlení v těchto ulicích bude pokračovat v roce 1968 v Akci Z.[194] V září 1968 již prameny mluví o tom, že v „Markupově ulici“ provedeno veřejné osvětlení.[195] Do plánu úprav komunikací na rok 1976 zařazeny i chodníky v tehdejší Markupově ulici.[196] Asfaltování chodníků v této ulici ale nakonec provedeno až roku 1977.[197] V bilanci volebního období 1981-86 uváděno, že na celkem 96 000 Kčs šlo na nějaké neupřesněné úpravy Markupovy ulice a další 1 000 000 Kčs na akci koberec Markupova.[198] Lipové stromořadí v Litohlavské ulici, které se táhne od křižovatky u Střelnice až ke křižovatce s Klostermannovou ulicí, sestávalo z cca 60 stromů (včetně dalších stromů v Klostermannově ulici). Okolo roku 1980 a znovu před rokem 1993 provedeno jejich ořezání, které mnohé stromy nepřežily.[199] V roce 1996 pak celá alej prošla novou, tentokrát odborně prováděnou úpravou, které se zhostila firma ARBOREUM. V březnu 1996 už bylo 10 lip nejblíže ke křižovatce U Střelnice zmlazeno udržovacím hlavovým řezem, očekávalo se brzké provedení ořezu i u dalších 50 stromů v Litohlavské a Klostermannově ulici.[200]
8. března 2007 zahájil městský úřad sloučené územní a stavební řízení na stavbu „Rokycany, ul. Plzeňská, Arbesova, Sládkova, Litohlavská - rekonstrukce NTL a STL plynovodů a přípojek“, na základě žádosti, kterou 21. února 2007 podala firma Západočeská plynárenská a.s., a na 11. dubna 2007 svolal na toto téma schůzku.[201] 18. dubna 2007 vydal úřad územní i stavební povolení. Stavební práce měly být hotovy do 30. září 2007.[202]
4.3.3. Vývoj pojmenování Litohlavské ulice
Na schůzi obecního zastupitelstva 29. prosince 1919 byla dosavadní Litohlavská silnice přejmenována na Macharovu ulici (v úseku od křižovatky s Plzeňskou ke křižovatce s Madlonovou ulicí) a úsek od křižovatky s Madlonovou ulicí směrem z města, k mostu přes Klabavku, získal pojmenování „Husovo stromořadí“ (tento název se ovšem příliš neujal).[203]
V červenci 1951 byla Macharova ulice přejmenována na Markupovu ulici, podle Karla Markupa, rokycanského sociálního demokrata[204], později komunisty, umučen v koncentračním táboře Buchenwald[205] (narozen 10. března 1877 v Skryjích zemřel 7. května 1944).[206] Přejmenování schválila na svých zasedáních 15. května a 15. června 1951 rada MNV na počest 30.výročí založení KSČ.[207] Úsek od křižovatky s Madlonovou ulicí dál k mostu přes Klabavku se jmenoval Litohlavská ulice. 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. Stávající ulice Litohlavská a Markupova měly být sjednoceny pod jedním názvem Litohlavská ulice. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973. Proti zániku Markupovy ulice ovšem protestoval Václav Titl, bývalý předseda MěstNV a vlivný představitel starší generace rokycanských komunistů.[208] Slovo zasloužilého bolševika mělo svoji váhu. O Titlových námitkách jednala rada MěstNV 26. září 1972. Usnesla se ponechat pojmenování Markupova ulice a plénum MěstNV to v říjnu schválilo. Usnesení pléna z 12. září 1972 o novém pojmenování ulic tak revidováno. Dle usnesení měl být dokonce název Markupova vztažen i na stávající Litohlavskou ulici (jejíž označení by zaniklo).[209] Nakonec se praxe na dalších 20 let ustálila tak, že Markupova ulice sahala od křižovatky U Střelnice ke křižovatce s Madlonovou, dál směrem z města pokračovala Litohlavská ulice.
V roce 1991 navrhl rokycanský Klub angažovaných nestraníků přejmenování Markupovy ulice na ulici dr. Karla Cejpa, botanika narozeného v Rokycanech (1900-1979).[210] Nakonec ale došlo (na návrh místních občanů[211]) k jejímu prostému zrušení s tím, byla pojata do Litohlavské ulice (ta do té doby sahala jen od křižovatky s Madlonovou ulicí směrem k mostu přes Klabavku a dále k novému hřbitovu). Takto to schválili městští zastupitelé 20. února 1992.[212]
4.3.4. Parcelace Kličkovic pole (vznik ulice U Plynárny)
Ve 20. letech 20. století ještě podél Litohlavské ulice zbýval jeden rozsáhl, stavebně nevyužitý pozemek. Urbanisticky atraktivní plocha se nacházela v prostoru před tehdejší Plzeňskou branou, ve výseči sevřené ulicemi Plzeňská a Litohlavská. Šlo o parcelu č.kat.317. Stál tu jen objekt mýtnice čp.51/III, jednoduché přízemní stavení na čtvercovém půdorysu. Postaveno někdy po polovině 19. století. Ovšem zachyceno je už na mapě stabilního katastru z roku 1838 coby malý zděný objekt, přímo na křižovatce dnešní Plzeňské a Litohlavské ulice. Za 1. světové války a v době poválečné bytové nouze sloužila mýtnice jako obytná stavba.[213] V roce 1914 oceněna úředně na 3100 K.[214]
Vlastní pozemek č.kat.317, situovaný na exponované městské křižovatce, v předpolí Plzeňské brány byl využíván jako louka, podle soudobých vlastníků z přelomu 19. a 20. století se mu říkalo „Kličkovic pole“. Po 1. světové válce se stal předmětem plánů na stavební využití. Už v roce 1920 se městská rada usnesla, aby pozemky č.kat.264, č.kat.265, č.kat.266, č.kat.316 a č.kat.317 za Plzeňskou branou byly vyvlastněny dle zákona ze 17. prosince 1919 č.20 Sb. pro školní účely. Bylo nutno ještě přesně určit účel vyvlastnění a vypracovat stavební plány, což měla provést městská rada. V září 1920 se věcí zabývalo i zastupitelstvo města.[215] Podobné úvahy se objevily ještě v červnu 1926, kdy starosta města stáhl z programu schůze zastupitelstva návrh na projednání regulačního plánu pro oblast za Plzeňskou branou, protože plán měl doznat změn, pokud by bylo rozhodnuto, že nová škola bude postavena zde, proti hřbitovu.[216] Šlo o plánovanou budovu obecné dívčí školy. Školská budova tu ale nakonec nevyrostla, i když místo by bylo vcelku vhodné.
V roce 1923 se objevil návrh na zcela jiné využití. 16. července 1923 totiž požádala firma Tripol, respektive její majitel František Hering o povolení k výstavbě továrny za Plzeňskou branou na pozemku č.kat.317. Dle předloženého plánu měly u Plzeňské silnice vyrůst dílny, na rohu s Litohlavskou silnicí pak ukončené jednopatrovou administrativní budovou, na severní straně pozemku plánována vila a dva dvojdomky pro tovární zřízence.[217] Návrh na založení průmyslového areálu v těsné blízkosti historického jádra a v oblasti, kde se již výrazně rozvíjela individuální obytná zástavba, vzbudil velké kontroverze. Stanovisko městské technické kanceláře bylo ovšem vcelku smířlivé. U Plzeňské silnice by sice dle regulačního plánu měla vznikat zástavba jednopatrových obytných volně stojících domů, ale podle kanceláře by nebylo vhodné odmítat zajímavý podnikatelský záměr s potenciálem daňové výnosnosti. Kancelář ovšem trvala na tom, že František Hering by musel splnit řadu podmínek (dílny poháněny elektřinou, topení koksem, omezení hluku). Hlavní argument, který experti z městské technické kanceláře ve prospěch továrny zmiňovali, byl fakt, že louka č.kat.317 by se beztak příliš nehodila pro obytnou zástavbu (šlo o vlhký pozemek s mělkým kanálem). Realizací projektu továrny Tripol by se aspoň upravila její část před hřbitovem. František Hering zároveň naznačil, že má zájem koupit i vedlejší pozemek č.kat.316 (západně odtud, na místě nynějšího domu čp.536-537/III u bývalé plynárny). V takovém případě byla dokonce kancelář ochotna připustit revizi regulačního plánu, který právě z pozemku č.kat.316 předpokládal vedení nové ulice kolmé na Plzeňskou silnici. Došlo by tak k vypuštění plánované ulice vedené přes tento pozemek v Plzeňské silnici na sever. Firma Tripol použila pro prosazení svých záměrů i psychologický a ekonomický nátlak a nechala se slyšet, že o vyřízení její žádosti se musí prý rozhodnout do 25. srpna 1923, jinak firma koupí jiný objekt v Plzni. Výstavbu továrního komplexu v Rokycanech chtěl Tripol provést ještě do podzimu 1923. Kombinace těchto faktorů vedla městskou radu k tomu, že záměr výstavby průmyslového areálu na pozemků č.kat.317 schválila a doporučila zastupitelstvu učinit totéž.[218] Jenže na schůzi zastupitelstva v srpnu 1923 už se ozvaly i velmi silné argumenty proti. Pozemek totiž ležel v zóně, kde dle regulačního plánu bylo zřizování průmyslových podniků výslovně zakázáno. Sociálně demokratický starosta města František Pokorný se proto vyslovil proti výstavbě továrny na tomto místě, protože majitelé sousedních domů by zcela jistě protestovali. Rovněž zastupitelé za národní socialisty se ústy Františka Zrzaveckého vyslovili proti. Naopak Jan Hořice z KSČ oznámil, že komunisté budou pro, protože zamýšlená továrna mohla snížit nezaměstnanost. Rudolf Smysl pak podotkl, že projektovaná druhá kolej železniční trati odřízne od města čtvrť u Šťáhlavské silnice a rozvoj města proto bude v následujících letech probíhat spíše podél Plzeňské silnice, která proto musí mít ráz moderní, hygienické a obytné čtvrti a továrna je tu nevhodná. Václav Ševic se přimlouval za to, aby město daleko koncepčnějším způsobem rozvíjelo průmyslovou zónu podél Veselské silnice. Antonín Hořice se připojil na stranu těch, kteří se domnívali, že místo pro plánovanou továrnu Tripol je nevhodné. Upozornil zároveň, že různé výjimky a podmínky nemusí nakonec firma plnit a bylo by těžké je zpětně vymáhat. I továrna na nábojky (dnešní Kovohutě na Jižním předměstí) taky dostala výjimky od obce výměnou za různé podmínky, ke kterým se zavázala, ale podmínky neplní. Nakonec zastupitelstvo schválilo zamítnutí výstavby továrny na pozemku č.kat.317. Město ale doporučilo firmě Tripol, aby si vybrala jiné místo na východ od města, kde jí nebude v podnikání bráněno.[219] Šlo o správné rozhodnutí, které předznamenávalo posun v urbanistickém vnímání Plzeňské ulice.
Až v roce 1927 se Kličkova rodina rozhodla rozparcelovat svoji louku na stavební pozemky. 21. září 1927 městská rada souhlasila s rozdělením pozemku č.kat.317 dle žádosti pro Josefa Šimáněho a Rudolfa Bauera.[220] 23. září 1927 tento záměr schválilo obecní zastupitelstvo.[221] Parcelaci pozemku č.kat.317 na stavební místa městu navrhli Josef Šimáně a Rudolf Bauer, kteří koupili od dr. Kličky a spol. pozemek č.kat.317. 19. září 1927 se konalo parcelační řízení. Zachovány projektované stavební čáry navržené stavební komisí 7. března 1927 a městskou radou 9. března 1927. Jedinou změnou oproti prvotnímu návrhu bylo to, že nová ulice přes pozemek č.kat.317 projektována v přímce (původně měla být zakřivena o cca 1 metr). Křížení této ulice na pozemku č.kat.316 se neměnilo. Na severní části pozemku navrženy 3 stavební parcely o ploše 605, 749 a 717 čtverečních metrů. Ze zahrady č.kat.266/3 se měla vytvořit další parcela. V jižní části pozemku, do Plzeňské ulice, naprojektovány 4 stavební parcely. Z nich nejzápadnější parcela měla mít 17 metrů dlouhou uliční frontu a plochu 630 čtverečních metrů. Vedle ní parcela s uliční frontou 29 metrů (plocha 1253 čtverečních metrů). Dále parcela s úzkou uliční frontou 15,5 metrů o ploše 673 čtverečních metrů. Jihovýchodní rohová parcela na nároží Plzeňské a Litohlavské navržena o ploše 718 čtverečních metrů. Od jihovýchodního rohu lokality k severu pozemku pak vyměřena další parcela o ploše 692 čtverečních metrů a vedle ní 2 parcely otočené do nové ulice (nynější ulice U Plynárny) o délce uliční fronty 17,1 metrů a o ploše 601 a 596 čtverečních metrů. Další parcela pak měla mít 14 metrů dlouhou uliční frontu (plocha 577 čtverečních metrů, bylo ale nutno pro ni zabrat část pozemku č.kat.316). Město s návrhem parcelace souhlasilo, požaduje pouze rozšíření úzké parcely otočené do Plzeňské silnice na víc než navrhovaných 15,5 metrů. Dle usnesení městské rady měly zástavbu lokality tvořit volně stojící domy, přízemní až dvoupatrové. Stavebník ale požádal, aby vzhledem k charakteru zástavby v Plzeňské silnici nemusel do ní zřizovat předzahrádky, s čímž město souhlasilo. Městský technický znalec dále upozornil, že v Plzeňské silnici nelze zřídit od nových domů řádný odvodňovací kanál, protože stávající kanál podél Litohlavské ulice byl příliš mělký. Musel by se tak zřídit kanál v nové ulici navržené přes pozemek č.kat.317 do Litohlavské ulice a domy při Plzeňské silnici by se odvodnily přes pozemky projektovaných domů. Ještě v září 1927 obecní zastupitelstvo parcelaci Kličkovic pole odsouhlasilo.[222] 10. srpna 1927 městská rada rozhodla, že nelze vyhovět žádosti J. Šimáně a R. Bauera o výstavbu kanalizace u Kličkovic pozemku za Plzeňskou branou pro nedostatek peněz. Žadatelé ale prý mohou akci provést vlastním nákladem a zpětně se jim to splatí.[223]
Během následujících měsíců a let pak zde proběhla rychlá výstavba několika obytných domů, převážně vilového charakteru. 9. ledna 1928 městská rada udělila J. Šimáněmu stavební povolení na ohrazení parcely na západním konci č.kat.317 provizorním plotem.[224] V květnu 1928 odsouhlasilo zastupitelstvo uzavření půjčky 186 500 Kč na úpravu ulic, kanalizaci, rozšíření vodovodu, elektřiny a plynovodu. Mimo jiné i v této lokalitě na pozemku č.kat.317, na kterém se už stavělo několik rodinných domů a v dohledné době měl být celý zastavěn. Na straně k Plzeňské silnici bylo nutno zvýšit terén a položit dlážděný rigol na místě dosavadního otevřeného příkopu. Pod ním se pak měl položit kanál z cementových cihel. Náklady na něj odhadnuty na 4000 Kč. Dalších 15 400 Kč měla stát úprava terénu, 8000 Kč vodovod, 2000 Kč zavedení elektřiny a 2000 zavedení plynu do této nové obytné zóny.[225] V září 1928 městskou radou přijata nabídka J. Nováka na úpravu komunikace u Plzeňské a Litohlavské silnice za 19 750 Kč.[226] Ještě v září 1928 pak na návrh Rudolfa Šlesingera městská technická kancelář vyzvána městskou radou k poskytnutí stanoviska k nákladu na úpravu komunikací u Plzeňské brány. Okresní správní komise měla sdělit, jestli by na to povolila náklad.[227] Ještě v září 1928 na schůzi městské rady oznámeno, že zemský úřad nebude bránit městu ve vzetí půjčky 187 400 Kč na investice do komunikací, kanalizace, vodovodu, plynu a elektřiny. Městské technické kanceláři uloženo zahájit tyto investice, zejména úpravu u Plzeňské brány, kterou měl provést J. Novák.[228] V květnu 1929 se na schůzi městské rady uvádí, že výstavba kanalizace v nové ulici na parcelovaném pozemku č.kat.317 se zadá J. Novákovi dle jeho nabídky z 21. května 1929.[229] Koncem dubna 1929 městská rada schválila smlouvu o investičních poplatcích na výstavbu kanalizace se zájemci o výstavbu na pozemku č.kat.317.[230] 10. května 1929 odsouhlasilo obecní zastupitelstvo náklad na výstavbu uliční kanalizace na pozemku č.kat.317. V rozpočtu obce na rok 1929 zahrnuto 7 000 Kč na kanalizaci na bývalé Kličkovic louce. Rozpočet akce stanoven na 6 930 Kč. Stanoveny zároveň příspěvky na výstavbu od jednotlivých majitelů domů.[231] V polovině června 1929 se k usnesení obecního zastupitelstva z 31. května 1929 o uzavření půjčky 5 113,50 Kč z lesního rezervního fondu na úhradu výstavby kanálu na pozemku č.kat.317 vyjádřila kladně i obecní finanční komise.[232]
Parcelace měla v této lokalitě pokračovat i ve 30. letech. 20. srpna 1930 požádala Růžena Paurová o povolení k rozdělení louky č.kat.316 u plynárny na stavební místa. Šlo o pozemek mezi již tehdy realizovanou zástavbou na bývalém Kličkovic poli a tehdejším areálem plynárny, na severu omezenou Sedláčkovou ulicí a na jihu Plzeňskou ulicí. 29. srpna 1930 proběhlo parcelační řízení.[233] Počátkem září 1930 městskou radou schválen návrh komise na parcelaci č.kat.316 Růženy Paurové a směna části pozemků s plynárnou.[234] Pro neshody se sousedy a pro změnu v trase zamýšlené ulice probíhající severojižním směrem tímto pozemkem ale v řízení nebylo pokračováno až do 1. června 1931.[235] A ještě počátkem června 1931 městská rada záležitost parcelace č.kat.316 R. Paurové odložila.[236] Parcelační řízení se vleklo až do 5. října 1933. Mezitím o parcelaci požádala i majitelka pozemku č.kat.266/6 Helena Stružková. Dle parcelačního plánu, který předložen 21. listopadu 1930 (autorem byl ing. Václav Štěch) měla být po pozemcích č.kat.316 a č.kat.266/6 od státní silnice na Plzeň č.kat.2774/2 vedena k severu nová ulice č.kat.2885/1 o šířce 10 metrů, namířená do osy domu čp.119/III v Sedláčkově ulici. K ní se měla cca v polovině její délky připojovat prodloužená ulice U Plynárny (č.kat.317/1). Na pozemku č.kat.266/6 měly západně od nové ulice vzniknout 2 stavební místa č.1 a č.2 o ploše 851 čtverečních metrů a 627 čtverečních metrů, na jih od parcel č.1 a č.2 by vznikla parcela č.3 určená pro paní Paurovou. Dle dohody z 29. srpna 1930 bylo na pozemku č.kat.316 rozměřeno 7 stavebních míst (3 na severní straně od ulice č.kat.317/4 a 4 mezi č.kat.317/4 a Plzeňskou silnicí) o ploše 509-902 čtverečních metrů a o uličních frontách 15-23,25 metrů. V rámci parcelace by došlo k výměně pozemků mezi paní Paurovou, Stružkovou a obcí. Zástavba měla sestávat z volně stojících rodinných domů. Zásobování vodou by zajistilo prodloužení vodovodu.[237] V březnu 1933 městská rada oznamuje, že k výstavbě kanalizace na pozemku č.kat.316 by mohlo dojít po parcelaci pozemku, pokud bude brzy zastavěn.[238] Povolení k parcelaci mělo platnost 5 let, pokud se do té doby nezačne stavět, zaniká.[239] 12. října 1933 městská rada doporučila obecnímu zastupitelstvu povolit parcelaci č.kat.316 R. Paurové a č.kat.266/6 H. Stružkové na stavební místa a zároveň doporučeno provést směnu pozemku s plynárenskou zahradou č.kat.315. Rada rovněž vydala souhlas s výstavbou uličního kanálu na č.kat.316 nákladem cca 8000 Kč s tím, že městská technická kancelář vypracuje projekt.[240] 24. října 1933 souhlasí i obecní finanční komise.[241] A 26. října 1933 věc schválilo i zastupitelstvo.[242] Nakonec ale tato etapa nerealizována a plocha zůstala nevyužita. Až po 2. světové válce tu došlo k zástavbě, a to v podobě činžovních domů a hřiště (viz níže). Projektovaná ulice spojující Plzeňskou a Sedláčkovu nebyla nikdy zřízena, byť v její trase vede dnes cesta pro pěší.
4.3.5. Zástavba na bývalém Kličkovic poli a v ulici U Plynárny
Zástavba na „Kličkovic poli“, jak se lokalitě ještě dlouho po parcelaci říkalo, sestává z 10 obytných domů, vilového charakteru. Architektonicky jde o stavby ve slohu soudobé prvorepublikové moderny. Nejexponovanější polohu z nich zaujímá dům čp.51/III na nároží Plzeňské a Litohlavské ulice. Stará mýtnice na jeho místě ve dnech 20.-21. srpna 1928 zbořena a postaven zde nový obytný dům čp.51/III (foto z r. 2004). 9. března 1928 městskou radou vydáno stavební povolení pro ing. V. Štěcha na činžovní dům na č.kat.317.[243] 7. prosince 1928 městská rada vydala ing. V. Štěchovi na rodinný dům na č.kat.317/2 obývací a užívací povolení.[244] Jde o patrový objekt bez předzahrádky, tedy s průčelím přímo přiléhajícím k ulici. Jeho průčelí ozvláštňuje motiv konkávních vikýřů v patře. 15. srpna 1927 oceněn objekt čp.51/III (patrně ještě původní mýtnice) na 17 000 Kč, 18. ledna 1928 na 30 960 Kč.[245] Hmotově jde o poněkud poddimenzovanou stavbu, která nevyužila mimořádně exponovanou nárožní parcelu v prostoru před bývalou Plzeňskou branou k nějakému výraznějšímu ztvárnění. Dům se dochoval do počátku 21. století takřka intaktně, pak prošel celkovou rekonstrukcí, při které fasáda pokryta rozpačitě působícím opláštěním z dlaždic. Vedlejší pozemek, obrácený už plně do Litohlavské ulice, zaujímá dvojdům čp.262-263/III. Roku 1914 odhadnut pozemek budoucího domu čp.262/III na 950 K, roku 1927 na 5300 Kč a 22. května 1928 na 9718 Kč. V případě domu čp.263/III zněl odhad z roku 1914 na 930 K, roku 1927 5150 Kč a 30. května 1928 9563,20 Kč.[246] Výstavba domů Jaroslava Šimáněho na č.kat.317/9 (tedy čp.262/III) a J. Nováka č.kat.317/8 (tedy čp.263/III) povolena městskou radou 22. června 1928.[247] Podle jiného dobového pramene ale stavební povolení na rodinný dům J. a B. Novákových na č.kat.317/8 vydáno až 14. září 1928.[248] Dne 3. ledna 1929 vydáno městskou radou užívací a obývací povolení J. a M. Šimáňovým na rodinný dům na č.kat.317/9 (tedy čp.262/III).[249] 28. června 1929 vydáno městskou obývací a užívací povolení i na rodinný dům J. Nováka na č.kat.317/8 (tedy na dům čp.263/III).[250] V červnu 1933 vydáno městskou radou stavební povolení pro J. a M.Šimáňovi na zřízení podkrovní obytné místnosti v domě čp.262/III.[251] Užívací a obývací povolení pro J. a M. Šimáňovi na podkrovní místnost v čp.262/III vydáno koncem srpna 1933.[252] V srpnu 1933 udělila městská rada stavební povolení pro V. Wölfela na provizorní kůlny u čp.263/III.[253] Dům čp.262-263/III je patrový dvojdomek s obytným podkrovím v 1. patře. Na dotyku obou polovin domu vystupuje do ulice zděný vikýř. Obě části objektu se vnějškově dochovaly takřka beze změn.
Na nároží ulice Litohlavská a U Plynárny stojí dům čp.264/III. Pozemek na místě pozdějšího objektu čp.264/III roku 1914 odhadnut na 1500 K, roku 1927 na 8400 Kč a k 17. březnu 1928 na 15 320 Kč.[254] Stavební povolení pro M. Štěpařovou na rodinný dům č.kat.317/7 (tedy na čp.264/II) vydáno 23. července 1930.[255] 26. listopadu 1930 vydáno užívací a obývací povolení M. Štěpařové na rodinný dům na parcele č.kat.317/7.[256] Jde o mohutnou patrovou vilu s valbovou střechou. Dochovala se intaktně. Protější nároží ulice U Plynárny zaujímá vilka čp.265/III. U domu čp.265/III zněl odhad z 1. ledna 1914 na 1300 K, z 12. srpna 1927 7100 Kč a 7. ledna 1928 13 040 Kč.[257] 27. ledna 1928 městská rada vydala stavební povolení Anně Žornové na výstavbu rodinného domu na č.kat.317 (pak tam skutečně postaven dům čp.265/III).[258] 6. srpna 1928 vydáno Anně Žornové obývací a užívací povolení na rodinný dům na č.kat.317/6.[259] Jedná se o pozoruhodnou drobnou přízemní vilku s obytným 1. patrem v podkroví. Střecha je polovalbová. Do ulice U Plynárny hledí dvouosé průčelí s přestupujícím rizalitem, který vybíhá do 1. patra v zděný štít. V něm je mezi oknem přízemí a 1. patra sochařský reliéf. Dům se dochoval intaktně jako ukázka osobité prvorepublikové elegance. Severněji v Litohlavské ulici stojí ještě objekt čp.266/III. 22. června 1928 městská rada vydala stavební povolení na rodinný dům R. Bauera na č.kat.266/8.[260] 3. ledna 1929 vydáno užívací a obývací povolení: pro R. a M. Bauerovi na rodinný dům na pozemku č.kat.266/3.[261] Koncem dubna 1929 městskou radou vydáno stavební povolení pro R. a M. Bauerovi na garáž u čp.266/III.[262] V květnu 1931 městská rada vydala stavební povolení pro MUDr. V. Vávru na přístavbu čp.266/III.[263] V červenci 1931 pak MUDr. A. Vávra dostal od městské rady i stavební povolení na garáž v čp.266/III.[264] Užívací povolení na přístavbu čp.266/III a garáž získal A. Vávra 30. července 1931.[265] Jedná se o velkou patrovou vilu s valbovou střechou. Symetrická kompozice je na obou okrajích uličního průčelí zakončena trojúhelníkovými štíty a obloukovitě prohnutým zdivem. Podoba domu se i přes některé modernizační zásahy do značné míry zachovala.
Při parcelaci Kličkovic louky byla nejen dotvořena výše uvedenými domy uliční fronta v Litohlavské ulici, ale kolmo na ni založena i zcela nová ulice U Plynárny. V ní stojí dům čp.268/III z konce 20. let 20. století, který byl ve 30. letech 20. století rozšířený o přístavbu domu čp.381/III. Roku 1914 odhadnuta parcela pozdějšího čp.268/III na 2700 Kč, roku 1927 na 14 500 Kč a 7. září 1928 na 24 890 Kč.[266] Stavební povolení na rodinný dům M. Světlíkové a M. Zelenkové na pozemku č.kat.317/13 vydala městská rada 14. září 1928.[267] 28. června 1929 vydáno městskou radou obývací a užívací povolení na rodinný dům M. Světlíkové na č.kat.317/13 (tedy čp.268/III).[268] 31. března 1932 vydáno stavební povolení: pro M. Zelenkovou na rodinný dům na č.kat.317/11 (tedy čp.381/III).[269] Obývací a užívací povolení pro Marii Zelenkovou na rodinný dům č.kat.317/11 vydáno 8. září 1932.[270] V květnu 2003 schválilo zastupitelstvo města manželům Marii a Danovi Bartovských z čp.268/III přidělení půjčky 100 000 Kč z Fondu rozvoje bydlení na obnovu střechy objektu.[271] Schůze rady MěstNV 27. ledna 1981 projednala žádost V. Mužíka (bytem v čp.381/III) o směnu části pozemku č.kat.317/11 (zahrada u domu) a č.kat.1097 (stavební parcela domu čp.381/III) za pozemek o stejné výměře ve vlastnictví MěstNV. Rada doporučila pozemek vykoupit nebo vyvlastnit a nedávat náhradu.[272] Jde o velkou symetrickou dvojvilu, patrovou s štíty na okrajích průčelí. Exteriér se dochoval v původní podobě. Kromě toho zde je další dvojdům čp.269-270/III. Dne 20. září 1929 vydáno městskou radou obývací a užívací povolení na rodinný dům č.kat.317/14 R. Bauera.[273] Šlo o objekt čp.269/III. Dům čp.269/III 18. září 1929 odhadnut na 150 000 Kč.[274] Jedná se o patrovou symetrickou dvojvilu, jejíž krajní části předstupují ve formě rizalitů do ulice a jsou nad úrovní 1. patra zakončeny trojúhelníkovými štíty. I tento objekt se dochoval v intaktní vnější podobě. Ve vnitrobloku mezi ulicí U Plynárny a Plzeňskou existoval ještě dům čp.267/III. Pozemek pozdějšího domu čp.267/III roku 1914 odhadnut na 1300 K, roku 1927 na 7310 Kč a 18. srpna 1928 na 13 500 Kč.[275] Jako majitel se tu za první republiky uvádí pan Koukolíček.[276] Na pozemku č.kat.317/12 povolena výstavba ateliéru sochaře V. Koukolíčka. Stavební povolení vydala městská rada 14. září 1928.[277] V tomto prostoru později směrem do ulice U Plynárny vznikl dům čp.725/III. Stavební povolení na tento rodinný dům na parcele č.kat.317/12 bylo manželům Jelínkovým (bytem Rokycany, čp.157/I) vydáno mezi 1. lednem a 15. listopadem 1974. V domě měla vzniknout 1 bytová jednotka.[278] Výstavba domu čp.725/III pak začala asi roku 1975, protože v roce 1975 vydáno povolení pro provedení překopu veřejné komunikace Zdeňkovi Jelínkovi pro novostavbu v ulici U Plynárny.[279] Je to nízký přízemní rodinný dům s plochou střechou, zasunutý hlouběji od uliční čáry. Nedaleko odtud zaplnil jednu volnou parcelu ještě později rodinný dům čp.999/III. Číslo popisné mu bylo přiděleno 20. srpna 2001. Patrová mohutná vila s vysokou sedlovou střechou má vystupující středový rizalit. Nese si v sobě poněkud pompézní estetiku 90. let.
Součástí původního urbanistického souboru Kličkovic louky je ještě dům čp.261/III z počátku 30. let 20. století, stojící v Plzeňské ulici. Má podobný charakter jako zástavba v ulici Litohlavská a U Plynárny. Jde o patrovou vilku s mansardovou střechou. V exteriéru se dochovala v takřka původní podobě. Z hlediska architektonického jde o elegantní ukázku prvorepublikového stavitelství, z hlediska urbanistického byla její výstavba omylem, protože koncem 20. let 20. století již bylo evidentní, že růst města a sílení významu Plzeňské ulice předurčují tuto lokalitu k daleko intenzivnější zástavbě. V tomto ohledu šlo o promarněnou příležitost. Dne 7. května 1931 vydáno stavební povolení pro J. Šimáně na rodinný dům č.kat.317/4.[280] V září 1929 na dotaz R. Šlesingera, zda by městská rada souhlasila s výstavbou dílny J. Lehnera u čp.261/III sděleno, že městská rada není proti. Šlo by ale o provizorium a musela by se výstavba dílny sladit s usnesením obecního zastupitelstva z 19. září 1913, kterým v této zóně omezeno zřizování průmyslových aktivit.[281] 11. června 1930 pak vydáno městskou radou stavební povolení pro Josefa Šimáně na skladiště (výstavba dílny nepovolena).[282] Ing. V. Štěch a Růžena Paurová podali na výstavbu skladiště J. Šimáně v čp.261/III stížnost. Městská rada ale v červenci 1930 rozhodla, že stěžovatelé budou informováni, že povolení se týká jen skladiště, ne dílny.[283] V prosinci 1930 pak obecní správní komise vydala zamítavé stanovisko k žádosti V. Veselého na povolení zámečnické dílny v čp.261/III.[284] V březnu 1930 obecní správní komise rozhodla, že se podá námitka proti rozhodnutí okresního úřadu z 20. února 1931, kterým povoleno zřízení zámečnické dílny v čp.261/III Robertu Veselému, a proti rozhodnutí téhož úřadu z 28. února 1931, kterým povolena v čp.261/III Vendelínu Pechařovi opravna pneumatik bez časového omezení.[285] Všechny tyto kontroverze ohledně podnikatelského využití pozemku při domě čp.261/III vygradovaly na schůzi městské rady počátkem června 1931, kde přečten protokol z 3. června 1931 o výsledku komisionelního řízení v důsledku nařízení okresního úřadu z 27. května 1931 v otázce zřízení dílny na č.kat.317/4. J. Beneš coby stavitel kontroverzního objektu vysvětlil, že ohlášení stavby 28. dubna 1931 učinil dle plánů, ve kterých byla uvedena skutečně dílna. Kritiku vzbudil hlavně posun komína. Ten prý ale Beneš provedl na přání stavebníka a majitele J. Šimáně z čp.261/III. Pro oba pak stanoven městem trest po 50 Kč.[286] Teprve pak počátkem července 1931 vydala městská rada užívací povolení pro J. Šimáně na skladiště v čp.261/III, přičemž do jednoho měsíce měl nařízeno odstranit zařízení svědčící o zřízení dílny.[287] V listopadu 1931 se městská rada usnesla okresnímu úřadu podat stížnost na J. Šimáně, protože pracuje v nekolaudované dílně, jejíž povolení je v rekursním stádiu.[288] V únoru 1932 vydáno J. Šimáňovi stavební povolení na výstavbu kanceláře a skladiště u čp.261/III na základě protokolu o obnoveném stavebním řízení z 22. února 1932. Zřízení dílny se ale nepovoluje.[289] Spor se dál vyostřoval. V červnu 1932 deklaruje městská rada, že vzhledem k výnosu zemského úřadu, který zrušil povolení na dílnu a opravnu pneumatik v čp.261/III, bude živnostenský úřad požádán, aby i třeba cestou exekuce zařídil zrušení dílen.[290] V září 1932 pak radou na vědomí vzato, že okresní úřad zrušil stavební povolení pro nádvorní budovy v čp.261/III J. Šimáně.[291] Na 24. října 1932 ohlášeno konání živnostensko-policejního řízení o žádosti J. Šimáně o povolení tovární výroby vozidel s výbušným motorem na nádvoří čp.261/III.[292] V polovině února 1933 oznámeno, že zemský úřad zrušil povolení ke stavbě kanceláře a skladu v čp.261/III J. Šimáně.[293] Okolo roku 1930 si tu skutečně Josef Šimáně zřídil výrobu automobilů značky Centauer, šlo ale o rodinný podnik na řemeslnickém principu, který se neprojevil výstavbou nějakých továrních hal apod. Za 2. světové války zde majitel domu Rudolf Poborský uschoval model sochy Mistra Jana Husa, kterou sochař Václav Koukolíček (1900-1967) vytvořil pro zamýšlený pomník v Husových sadech.[294]
Ulice U Plynárny končí slepě v prostoru dětského hřiště. Původně tu regulační záměry města předpokládaly vznik nové ulice, která by spojila Plzeňskou a Sedláčkovu ulici a do níž by byla ulice U Plynárny zaústěna. Nikdy k tomu nedošlo. V ose zamýšlené ulice vede pouze pěší chodník, který z Plzeňské ulice vybíhá za bytovým domem čp.536-537/III.
4.3.6. Technický vývoj ulice U Plynárny a vývoj pojmenování
V listopadu 1932 městská rada rozhodla, že veřejné osvětlení u domů čp.264-270/III v dnešní ulici Litohlavská a U Plynárny se zlepší dle návrhu městské technické kanceláře.[295] Někdy v roce 1962 či počátkem roku 1963 upravena vozovka v ulici U Plynárny.[296]
Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. Na schůzi obecní komise okrašlovací a komunikační v únoru 1933 přečtena žádost majitelů domů čp.265/III, čp.268/III, čp.269/III a čp.270/III, aby byla přilehlá ulice pojmenována. Při následné diskusi zmíněny i ostatní ulice a usneseno, že o věci komise rozhodne později.[297] Bezejmenných komunikací bylo ve městě skutečně víc. V říjnu 1934 kvůli tomu odložen návrh na pojmenování jedné takové nové ulice na Habrmanovu (dnešní Švermova) s tím, že se názvosloví všech ulic bude řešit najednou.[298] 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo příčnou ulici na bývalé Kličkovic louce nazvat ulice U Plynárny. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[299] Od té doby se označení komunikace nezměnilo.
4.3.7. Sedláčkova ulice (západní úsek od Litohlavské ke Klostermannově ulici)
Souvislá zástavba se rozvinula i podél Sedláčkovy ulice, v jejím úseku západně od Litohlavské ulice. Původní zemědělské pozemky vystřídala převážně individuální vilová výstavba. Zčásti sem již na přelomu 19. a 20. století od Litohlavské ulice zasáhla parcelace na vily. Na severní straně ulice tehdy směrem od nároží s Litohlavskou vyrostl dům čp.105/III (foto z r. 2004). Postaven někdy počátkem 20. století, ale za první republiky prošel celkovou přestavbou. 26. června 1927 vydala městská rada obývací povolení pro nově zřízené podkrovní pokoje v domě čp.105/III.[300] V srpnu 1931 vydáno stavební povolení na přestavbu a nástavbu objektu čp.105/III.[301] V březnu 1932 pak vydáno obývací a užívací povolení pro M. Balounovou na přístavbu a nástavbu čp.105/III.[302] V současnosti tak jde o velkou patrovou vilu, jejímž akcentem je vysoký trojúhelníkový uliční štít. Nároží do zahrady má zaoblený vertikální trakt zakončený plochou střechou se zábradlím, ve kterém už se ozývají prvky nastupujícího funkcionalismu. Sousední dům čp.106/III byl také zbudován počátkem 20. století. Hmotově si uchoval podobu patrové vilky s obytným 1. patrem v podkroví a uličním zděným štítem. Veškeré členění ale bylo odstraněno a ani po celkové rekonstrukci fasády počátkem 20. století nebylo obnoveno. Výsledkem nákladné opravy fasády tak je rozpačitý hybrid, kdy do měřítkově původní vilky jsou vetknuta proporčně nezvládnutá typizovaná okna. Jde o důkaz toho, že rehabilitace exteriérů podobných staveb není jen památkářskou a kunsthistorickou umanutostí, ale naprosto jasným způsobem, jak vrátit stavbě tvář a půvab, což se v tomto případě nestalo. Naopak uměleckým ztvárněním stále vyniká sousední vila čp.119/III, postavená okolo roku 1910 podle projektu známého místního stavitele B. Ryšavého (foto z r. 2004). Patrový dům charakterizuje bohatý, až marnivý secesní štukový dekor a intaktně dochované stavební detaily jako ostění oken nebo dřevěná konstrukce štítu. B. Ryšavý byl stavitelem i projektantem mnoha zdejších vil.[303] Jeho řemeslně dobře zvládnutý architektonický rukopis vyhovoval místní poptávce po eklekticky zdobných fasádách. Mírou, s jakou se původní tvář vily udržela do současnosti, jde o skutečně výjimečný objekt, který by mohl být kandidátem na památkovou ochranu, nebo přinejmenším trvalou asistenci města při jeho údržbě. Na vedlejším pozemku stojí dvojdům čp.340-341/III. Dne 13. srpna 1930 městská rada vydala stavební povolení pro Františka a B. Hovorkovi (čp.341/III) a Josefa a Julii Žourovi (čp.340/III) na sdružený jednopatrový rodinný dům na pozemku č.kat.269/7.[304] Následujícího roku objekt dokončen. Obývací a užívací povolení vydala pro J. a J. Žourovi na rodinný dům č.kat.269/8 a B. a Fr. Hovorkovi na rodinný dům č.kat.269/7 městská rada 12. června 1931.[305] Jedná se o velkou patrovou dvojvilu s valbovou střechou. Exteriér už je ztvárněn v úsporném meziválečném stylu české moderny. Na okrajích symetrického dvojdomu vystupují do popředí pokoje v 1. patře. Stavba nebyla narušena výraznějšími modernizačními zásahy. Sousední dům čp.216/III pochází z 20. let 20. století. Dne 27. července 1927 vydáno na schůzi obecní rady obývací a užívací povolení na rodinný dům na pozemku č.kat.266/1 (majitelka: B. Bauerová).[306] Uchoval se v podobě malé patrové vilky s obytným podkrovím v 1. patře a polovalbovou střechou. Do ulice dům natočen zděným štítem. Exteriér fasád se v hrubých dispozicích dochoval do současnosti. Na konci severní uliční fronty pak stojí ještě prvorepublikový dvojdům čp.301-302/III (jeho popis viz níže, v popisu Klostermannovy ulice).
I na jižní straně Sedláčkovy ulice se rozvinula individuální zástavba. Dům čp.214/III vznikl ve 20. letech 20. století. Krištof a Anežka Mlnaříkovi získali stavební povolení 15. června 1925. Projekt zhotovil Josef Novák z Rokycan. Kolaudace proběhla 7. prosince 1925.[307] Je to patrová vilka s obytným podkrovím v 1. patře. Dům byl vnějškově zčásti zmodernizován, základní proporce si ale podržel z doby svého vzniku. Následuje dům čp.215/III, rovněž původně z 20. let. V srpnu 1928 městská rada J. Struškovi obnovila povolení k výstavbě dílenské kůlny u jeho rodinného domu.[308] Podoba domu se ovšem ještě později radikálně proměnila. Povolení k přístavbě čp.215/III, při níž měla vzniknout v tomto objektu nová bytová jednotka, vydal MěstNV v roce 1979.[309] Došlo pak k celkové přestavbě v normalizační estetice brizolitových fasád a typizovaných stavebních prvků. Patrová vila se stanovou střechou se tak spíše připodobnila vedlejším bytovým domům sídlištního typu čp.620/III, čp.621/III a čp.622/III z 60. let 20. století (o nich viz níže, v pasáži o sídlištní zástavbě při Plzeňské ulici). O něco dál k západu ještě volnou parcelu poblíž nároží s Klostermannovou ulicí dodatečně zaplnil rodinný dům čp.1011/III, kterému přiděleno 26. srpna 2004 číslo popisné. Jedná se o patrový objekt s obytným podkrovím v 1. patře pod sedlovou střechou. Jen o několik měsíců později, zhruba okolo roku 2005, získal samostatné číslo i objekt čp.1019/III, majetkově propojený s domem čp.1011/III. Evidován jako stavba občanského vybavení. Jde o podnikatelský objekt.
4.3.8. Technický vývoj Sedláčkovy ulice
V roce 1930 se nad Rokycany prohnala jarní bouřka s průtrží mračen, která právě v této ulici napáchala značné škody. V červnu 1930 městskou radou usneseno vyslat komisi k novostavbám v ulici u Marily, kde poslední bouře způsobila velké škody.[310] Na další schůzi městské rady pak na vědomí vzat protokol o škodách v novostavbách ve Smetanově ulici u Marily a usneseno tu zřídit uliční kanál.[311] V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo města o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu ve výši 650 000 Kč na úhradu investic naplánovaných v rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o práce, které by pomohly vyřešit problém nezaměstnanosti v době nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i úprava zbytku ulice od domu ing. Pechy (nárožní objekt čp.104/III) k Marile za 25 000 Kč.[312] Kromě toho schválena i investice 40 000 Kč do výstavby kanálu v tehdejší Smetanově a Klostermannově ulici, která nebyla původně součástí rozpočtu na rok 1930.[313] V polovině srpna 1930 pak městská rada zadala výstavbu kanálu v Smetanově a Klostermannově ulici z cementových rour J. Žourovi.[314] 25. srpna 1930 konáno stavební řízení.[315] 2. září 1930 na výstavbu uliční kanalizace v Smetanově a Klostermannově ulici vydáno stavební povolení a městská rada akci doporučila k realizaci.[316] V listopadu 1930 obecní zastupitelstvo schválilo výstavbu kanálu v tehdejší Smetanově a Klostermannově ulici.[317] V březnu 1931 poukázala obecní správní komise k výplatě účet pro J. Žoura za kanál ve Smetanově a Klostermannově ulici ve výši 15 147,90 Kč.[318]
1. března 1945 rozhodla obecní rada osázet západní úsek Sedláčkovy ulice až k Marile stromořadím z kulovitých javorů, namísto dosavadních lip.[319] V roce 1949 v ulici vysázeny okrasné jabloně.[320] V roce 1955 probíhá rekonstrukce vozovky.[321] V lednu 1957 již byla ulice opravená, společně s Klostermannovou ulicí.[322] Ovšem podle záznamu z července 1957 se ještě úprava ulice dokončovala.[323] V listopadu 1967 se oprava této ulice (asfaltový povrch) objevuje mezi výhledovými prioritami obce. Na akci měly přispět podniky Favorit a vodárny.[324] Na rok 1969 plánuje MěstNV výstavbu veřejného osvětlení v Sedláčkově ulici nákladem 15 000 Kčs.[325] V roce 1969 v této ulici nechala radnice skutečně nainstalovat výbojková svítidla. Šlo o první sérii (cca 100 kusů) těchto technologicky pokročilejších osvětlovacích těles v Rokycanech (zároveň nainstalovány do ulice Práchovna, Šťáhlavská, Bezručova, U Spilky a v oblasti Borku).[326] V roce 1969 v Sedláčkově ulici instalováno celkem devět lamp veřejného osvětlení.[327] V únoru 1970 dostalo od Městského národního výboru stavební družstvo OVHS čestné uznání za vybudování osvětlení v Sedláčkově ulici. Celkem tu v roce 1969 odpracováno 1000 brigádnických hodin, proinvestováno 20 000 Kčs a vytvořena hodnota díla 32 406, 90 Kčs.[328] Podle harmonogramu ze září 1969 měl v roce 1970 být zajištěn projektový úkol na úpravu vozovky a chodníku v Sedláčkově ulici (na ploše 1 200 čtverečních metrů). V roce 1971 mělo následovat zpracování projektové dokumentace a na rok 1975 plánováno provedení samotných úprav.[329] Příprava projektového úkolu úprav Sedláčkovy ulice skutečně zařazeno do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969).[330] Dle informací ze září 1970 se už připravuje projektový úkol.[331] V únoru 1971 se uvádí, že město nárokuje u Stavoprojektu zpracování projektové dokumentace na rekonstrukci Sedláčkovy ulice.[332] Podle harmonogramu z července 1971 zde rekonstrukce vozovky a chodníku plánována na 5. pětiletku (1971-75).[333]
Podle návrhu rozpočtu na rok 1974 mělo být na rekonstrukci Sedláčkovy prostavěno 898 000 Kčs.[334] Akce zahájena v 1. pololetí 1974. V září 1974 již po celé délce ulice navezen štěrkopísek a v 1. části osazeny i obrubníky a kanálové mříže. Mimo plán již položen i kabel veřejného osvětlení, na který se měly napojit i lampy v Madlonově ulici a v ulici Litohlavské (od Černého kříže k Litohlavskému mostu).[335] V roce 1974 zde namontovány rovněž nové sloupy veřejného osvětlení.[336] Na úpravě ulice se pracuje ještě na podzim 1974. Když se na říjnovém plénu MěstNV dotazuje jeden občan na to, kdy Technické služby opraví rozbitý chodník na sídlišti Na Pátku, vedení města odpovídá, že nyní řeší Technické služby prioritně dokončení rekonstrukce Sedláčkovy ulice.[337] Během roku 1974 pak skutečně rekonstrukce ulice kompletně dokončena. Nebylo to ale tak úplně bez problémů. Podnik Silnice Plzeň původně slíbil provedení celé akce, včetně osazení obrubníků a zemních prací. Ale nakonec musely narychlo zaskakovat Technické služby. V průběhu generální opravy ulice došlo i k řadě změn v projektové dokumentaci. Nakonec ale akce předána včetně veřejného osvětlení a vyasfaltování chodníků, což v té době představovalo nadstandardní investici.[338] V únoru 1987 urguje na plénu MěstNV paní Čížková z občanského výboru č. 8A, že by se měla dokončit úprava po výkopech, které vznikly v Sedláčkově ulici při stavbě. Původně prý dohodnut termín zásypu do 24. října 1986 a zaštěrkování do 31. října 1986, ale nebylo to provedeno.[339] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město 686 130 Kč do akce „kanalizace Sedláčkova“ (původně plánované náklady 695 000 Kč). Dalších 901 000 Kč na tuto investici pokryla v roce 2004 dotace.[340]
4.3.9. Vývoj pojmenování Sedláčkovy ulice
Dnešní Sedláčkova ulice nenesla po dlouhou dobu jeden uliční název. Na zasedání obecního zastupitelstva 29. prosince 1919 byl její východní úsek pojmenován na Barrandovu ulici (od domu pana Řádka – tedy čp.92/III, k „Bastlovně“).[341] Do Barrandovy ulice tak náležel i úsek dnešní Třebízského ulice od křižovatky s Alešovou ulicí na náměstí U Saské brány.[342] Naopak západní úsek nynější Sedláčkovy ulice západně od Litohlavské ulice směrem ke křižovatce s Klostermannovou ulicí získal rozhodnutím obecního zastupitelstva 29. prosince 1919 jméno Smetanova ulice.[343] Scelena byla do jedné ulice až usnesením MNV z 25. července 1946, kdy došlo po 2. světové válce k rekodifikaci uličního názvosloví. Tehdy pojmenována celá komunikace Sedláčkova ulice, ale nadále platilo, že za její součást je považován i úsek od křižovatky s Alešovou ulicí k náměstí U Saské brány (tedy část dnešní Třebízského ulice).[344] Teprve 12. září 1972 byl tento úsek od Sedláčkovy ulice odpojen, když odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Stávající úsek Sedláčkovy ulice od křižovatky s Alšovou k náměstí U Saské brány byl začleněn do Soukenické ulice. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[345]
4.3.10. Klostermannova ulice
Zhruba v ose nynější Klostermannovy ulice běžela již dříve nevýznamná polní cesta, její trasa ovšem byla mírně prohnutá. Severně od nynějšího rybníčku (respektive vodní nádrže) při Klostermannově ulici z této cesty odbočovala kolmo k východu další pěšina, která pak ústila zhruba do prostoru u Černé mohyly, na křižovatce Litohlavské a Madlonovy ulice. Tento stav zachycuje ještě mapa města z roku 1907. V roce 1919 město projednávalo parcelaci pozemků podél Litohlavské silnice. Josef Bauer tehdy požádal o rozparcelování pozemků č.kat.272/1 a č.kat.272/2 u Litohlavské silnice na stavební místa. Parcelace povolena, ale už tehdy zmiňováno, že na rohové parcele č. 4 (roh nynější Litohlavské a Klostermannovy) se mělo začít stavět až poté, co se k ní přikoupí proužek č.kat.274/2. Přes pozemek č.kat.272/1 a č.kat.274/4 totiž běžela zmíněna veřejná cesta od Litohlavské silnice k Plzeňské silnici, jakási nepravidelná předchůdkyně dnešní Klostermannovy ulice. Obecní komise navrhla zrušit výše uvedenou veřejnou cestu. Regulační čára nové ulice dána prodloužením hraniční čáry zahrady domu pana Pacla (čp.98/III na nynějším nároží Plzeňské a Klostermannovy). V září 1919 zastupitelstvo pak města parcelaci oblasti schválilo.[346] Teprve pak vytýčeny podmínky pro zástavbu této nové městské komunikace. Zbývalo ještě dořešit majetkoprávní aspekty. Po obou stranách zamýšlené ulice totiž mělo parcely Obchodní družstvo (provozovatel sousední továrny, pozdější Marila – viz níže). Když v roce 1920 Obchodní družstvo podalo na ředitelství státních drah žádost o výstavbu železniční vlečky, dohodlo se s městem na výměně pozemků. Obec předala firmě pozemky pro vedení vlečky, Obchodní družstvo jí za to poskytlo pozemky na východní straně „nové ulice, která spojuje Litohlavskou a Plzeňskou silnici“. V září 1920 tuto dohodu odhlasovalo i obecní zastupitelstvo.[347] V květnu 1921, když zastupitelé projednali závěrečnou část dohody, která už přesně vyčíslovala pozemky zařazené do směny, se uvádí, že část pozemku č.kat.266/1 o ploše 125 čtverečních metrů už fakticky zabrána do ulice spojující Plzeňskou a Litohlavskou silnici.[348] Už tehdy patrně Klostermannova ulice fyzicky existovala jako nová městská komunikace.
Nejstarším obytným domem v Klostermannově ulici je nárožní dům čp.98/III na rohu s Plzeňskou ulicí (foto z r. 2004). Postaven někdy před rokem 1900, tedy v době před vznikem Klostermannovy ulice. Patrový objekt má sedlovou střechu. Fasáda patrně ještě během 20. století upravována, je hladká, jen s keramickými obklady v okenních ostěních. V září 1930 městská rada rozhodla, že dle výsledku komisionelního řízení se majiteli čp.98/III J. Paclovi nařídí provést úpravu žumpy.[349] Jenže v červnu 1931 městskou radou na vědomí vzat výměr okresního úřadu z 27. května 1931, kterým se částečně ruší výměr stavebního úřadu o výměně dřevěného krytu na žumpě v čp.98/III za betonový.[350] V roce 2003 byla severně od domu čp.98/III zprovozněna pivnice U Chmelířů čp.1058/III.[351] Přízemní objekt pak měl několik let neomítnutou fasádu. V roce 2007 provedena povrchová barevná úprava fasády. Počátkem srpna 2007 již hotovo.[352] 31. ledna 2014 obdržel dům vlastní číslo popisné.[353] Po dalších stavebních úpravách jde o poměrně velký, třebaže přízemní objekt se sedlovou střechou a dvěma zděnými uličními štíty.
Část pozemku č.kat.266/1, která neposloužila pro trasování nové ulice, byla poměrně snadno využitelná jako stavební pozemky. Už v květnu 1921 jedná zastupitelstvo města o návrhu na prodej části pozemku č.kat.266/1 Augustinovi Kulhánkovi na výstavbu rodinných domů. Plocha pozemku 2 600 čtverečních metrů umožňovala výstavbu 2-3 rodinných domků. Městská rada navrhla prodat Kulhánkovi východní polovinu parcely o ploše 1300 čtverečních metrů. Podmínkou bylo, že Kulhánek musí do konce roku 1922 zahájit výstavbu.[354] Tato podmínka ale nebyla splněna. V březnu 1923 obecní správní komise Kulhánkovi prodloužila lhůtu na zahájení výstavby domu na jemu prodaném pozemku č.kat.266/1 do konce roku 1923. Zároveň komise oznámila, že s Josefem Žourem bude projednán prodej zbytku pozemku č.kat.266/1 na stavbu dalšího rodinného domu, se kterou se mělo začít v roce 1923.[355] Nakonec ale ani Kulhánek ani Žour zde své domy nezbudovali a pozemky si našly jiné majitele. Tyto plochy v těsném sousedství továrních areálů a močálovitého rybníčku (respektive požární nádrže) nepatřily k těm z nejatraktivnějších, obzvlášť ve srovnání s tehdy dostupnými stavebními parcelami na Rašínově. Až ke konci 20. let vyrostl v nově zřízené Klostermannově první rodinný dům čp.248/III. V červnu 1926 schválilo obecní zastupitelstvo záměr prodeje pozemku č.kat.266/1 Janu Bauerovi, městskému radnímu. Bauer zde hodlal postavit rodinný domek. Šlo o parcelu, kterou obec směnila s Obchodním družstvem při projednávání výstavby vlečné dráhy (viz výše).[356] Dům čp.248/III zde pak Bauer skutečně krátce nato postavil. 27. července 1927 městská rada vydala stavební povolení na rodinný dům na č.kat.274/4 (majitel: R. Bauer). Stanoveno také, že městská technická kancelář provede prodloužení vodovodu k tomuto objektu.[357] 21. října 1927 pak městská rada vydala obývací a užívací povolení na rodinný dům na pozemku č.kat.274/4, jehož majiteli byli R. a M. Bauerovi.[358] V říjnu 1927 pak městská rada vydala souhlas, aby k novostavbě R. Bauera byl postaven vodovod.[359] Radní zároveň schválili, že z obnovovacího fondu elektrizačního se provede prodloužení sítě na Litohlavské silnici k novostavbě R. Bauera (a případně i zřízení 1 lampy u skladiště J. Beneše v Litohlavské ulici).[360] Podle soupisu domů byl ještě k 1. lednu 1914 tento pozemek odhadnut na 1000 K, k 3. listopadu 1928 (po zhodnocení výstavbou domu) už oceněn na 68 000 Kč.[361] Původní domek byl někdy na přelomu 20. a 21. století celkově přebudován na moderní rodinný dům.
V prosinci 1926 schválilo zastupitelstvo taky prodej zbylé části pozemku č.kat.266/1, kterou nezískal Jan Bauer. Tento druhý díl č.kat.266/1 měl rozlohu 1 245 čtverečních metrů. Obec jej nabídla k odkupu a přihlásili se 4 uchazeči. Z nich vybrána Emilie Ouhrabková, která nabídla 12 Kč/čtvereční sáh. Na získaném pozemku Ouhrabková plánovala výstavbu rodinného domu s minimálně 5 místnostmi. Stavba měla proběhnout do konce roku 1927. Podmínkou obce bylo, že vodu na východní straně pozemku musí majitel svádět do přilehlého rybníčku Marily.[362] Definitivní majetkové a územně-plánovací vypořádání pozemků podél Klostermannovy ulice provedlo obecní zastupitelstvo v dubnu 1927. Dne 29. listopadu 1924 a 10. dubna 1926 uzavřeny smlouvy, kterými obec koupila pozemek č.kat.266/1. Rozhodnutím obecního zastupitelstva 18. června 1926 pak prodána část pozemku o ploše 1 370 metrů čtverečních Janu Bauerovi. Tato část nově označena jako č.kat.266/7. Rozhodnutím obecního zastupitelstva 7. prosince 1926 prodána část pozemku o ploše 1 245 čtverečních metrů Emilii Ouhrabkové označena jako č.kat.266/1. Zbytek pozemku č.kat.266/1 o ploše 1 268 čtverečních metrů bylo nyní nutno postoupit do veřejného statku č.kat.2855 (ulice). Městská rada 30. března 1927 doporučila obecnímu zastupitelstvu převod schválit a zastupitelé tak učinili.[363] Zastupitelstvo sice prodalo pozemek č.kat.266/1 Emilii Ouhrabkové, ta ale neobstarala trhovou smlouvu a pozemek nakonec zůstal obci. V roce 1928 o pozemek projevili zájem V. Včala a Jaroslav Schovánek, kteří tam chtěli postavit dvojdomek. Městská rada jim 14. května 1928 schválila prodej pozemku za 7 958 Kč.[364] 11. května 1928 s prodejem č.kat.266/1 V. Včalovi a J. Schovánkovi za 23 Kč za čtvereční sáh souhlasila i obecní finanční komise. Ve smlouvě se ale mělo pamatovat na včasné zastavění parcely a na možnost zpětného výkupu, pokud k zastavění pozemku nedojde.[365] Zpětný výkup ale nebyl nakonec zapotřebí, protože oba uchazeči zde skutečně ještě před koncem 20. let 20. století postavili dvojdům čp.301-302/III (foto z r. 2004). Městská rada 14. května 1928 vydala stavební povolení V. Včalovi a J. Schovánkovi na rodinný dům na č.kat.266/1. Obecnímu zastupitelstvu zároveň doporučila prodat zbytek pozemku č.kat.266/1 V. Včalovi a J. Schovánkovi na výstavbu rodinných domů za 23 Kč za čtvereční sáh.[366] 26. října 1928 městská rada vydala obývací povolení J. Schovánkovi na rodinný dům na č.kat.266/1 (objekt čp.301/III).[367] 3. ledna 1929 pak rada vydala i užívací a obývací povolení V. Parvoničové na rodinný dům č.kat.266/1 (čp.302/III).[368] Symetrický a robustní patrový objekt čp.301-302/III, situovaný na nároží Klostermannovy a Sedláčkovy ulice, má valbovou střechu. Z každé poloviny objektu vystupuje dopředu středový trakt. V listopadu 1930 schválilo obecní zastupitelstvo rozdělení pozemku č.kat.274/4 na 2 stavební místa. Městská rada to už v říjnu 1930 doporučila obecnímu zastupitelstvu schválit dle výsledku parcelačního protokolu.[369] Šlo o pozemek č.kat.274/4 v majetku J. a A. Bradových.[370]
Důslednou parcelaci v Klostermannově ulice komplikovalo poněkud nevábné sousedství areálu potravinářského podniku Marila (foto z r. 2004), ale hlavně existence malého rybníku, který tu dodnes přežil (foto z r. 2003). Rybník není zaznamenán na mapě stabilního katastru z r. 1838 ani na tzv. 2. vojenském mapování z poloviny 19. století. Vznikl patrně v souvislosti se stavbou cukrovaru (později podnik Marila) okolo roku 1870 a měl sloužit coby požární nádrž. Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 již zakreslen je.[371] Tento účel plnil hluboko do 20. století. V roce 1920 při uzavírání zmíněné dohody o směně pozemků mezi městem a Obchodním družstvem také uváděno, že městu připadnou pozemky okolo rybníčku, který ale zůstane v majetku družstva s tím, že přívodní kanál k rybníčku bude veden po obecním pozemku, ale obec zaručí přístup k obsluze.[372] V současnosti je rybník nepoužívaný a jeho břehy se postupně hroutí. Jeho existence tak patrně vstoupila do poslední fáze, což je na druhou stranu škoda, protože z urbanistického hlediska jde o pozoruhodnou oázu intimity, z hlediska ekologického pravděpodobně o unikátní biotop. Vzhledem k nedostatečné parcelaci zůstaly ve vnitrobloku přiléhajícím k rybníčku rozsáhlé nezastavěné parcely, jejich hranice dokonce fixuje trasu původní polní cesty, která do konce 19. století (před založením vilové čtvrti) vybíhala od mohyly Madlonova pluku zhruba přes dnešní pozemek domu čp.107/III směrem k západu.
Klostermannova ulice zůstala zastavěna mezerovitě a nekoncepčně. Rodinné domky se zde mísí s tovární architekturou Marily a s administrativními budovami. Na nároží Sedláčkovy a Klostermannovy ulice vyrostl okolo roku 1970 areál čp.651/III, firma Stavby silnic a železnic (foto z r. 2003), s dvěma patrovými objekty. Dále přímo v Klostermannově ulici na konci 60. let 20. století vznikl administrativní objekt čp.635/III (foto z r. 2003). Původně určen pro Výrobní zemědělskou správu. Stavbu prováděl Okresní stavební podnik. Na rok 1968 zde měl k proinvestování připraveno 300 000 Kčs.[373] Dnes budova využívaná mimo jiné jako sídlo oblastního pracoviště Pozemkového fondu. Jedná se o patrový objekt s plochou střechou. Nad hlavním vchodem je výrazná ocelová konstrukce. Původní směrný plán města z konce 50. let zde počítal s výstavbou garáží. V roce 1968 při projednávání revize územního plánu na MěstNV navrženo tuto lokalitu předefinovat na prostor pro administrativní budovy.[374]
4.3.11. Technický vývoj Klostermannovy ulice
V říjnu 1927 městská rada rozhodla, že se upouští od zamýšlené výsadby stromových alejí v ulicích na Rašínově, pod Kotlem a také u Marily pro letošní rok, protože dosud nebyla schválena příslušná rozpočtová položka.[375] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i úprava ulic u novostaveb okolo Marily za 29 500 Kč (z toho 5000 Kč mělo být pokryto výše uvedenou půjčkou).[376] V červenci 1928 ale jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci se pak úprava komunikace u novostaveb u Marily za 29 500 Kč zredukovala na pouhých 5000 Kč a plánovaná výstavba kanálu u novostaveb u Marily za 30 000 Kč z rozpočtu zcela vyjmuta.[377] V červnu 1929 konstatovala městská rada, že žádosti majitelů vil u Marily na zřízení uličního kanálu nelze vyhovět, protože by to bylo jen nákladné provizorium. Městská rada ale prý bude tlačit na Marilu, aby souhlasila s odvodněním stavebních objektů a ulice na přechodnou dobu do továrního rybníčku.[378] V prosinci 1929, při projednávání knihovních pořádků, konstatováno, že zanikly pozemky č.kat.311/2 a č.kat.274/2 a vplynuly do pozemku č.kat.274/2, což je nyní veřejná ulice (spojující Litohlavskou a Plzeňskou silnici). Zastupitelstvo pak rozhodlo tuto komunikaci převést ze soukromého majetku obce do veřejného statku.[379]
V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo města o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu ve výši 650 000 Kč na úhradu investic naplánovaných v rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o práce, které by pomohly vyřešit problém nezaměstnanosti v době nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i výstavba kanálu v tehdejší Smetanově (dnes Sedláčkově) a Klostermannově ulici nákladem 40 000 Kč, přičemž šlo o akci, která nebyla původně součástí rozpočtu na rok 1930.[380] V polovině srpna 1930 pak městská rada zadala výstavbu kanálu v Smetanově a Klostermannově ulici z cementových rour J. Žourovi.[381] 25. srpna 1930 konáno stavební řízení.[382] 2. září 1930 na výstavbu uliční kanalizace v Smetanově a Klostermannově ulici vydáno stavební povolení a městská rada akci doporučila k realizaci.[383] V listopadu 1930 obecní zastupitelstvo schválilo výstavbu kanálu v tehdejší Smetanově a Klostermannově ulici.[384] Na základě schůze městské rady v listopadu 1930 vydán souhlas urovnat Klostermannovu ulici v její severní části. Od radních zároveň zazněla kritika dosavadního provádění prací na úpravě ulice, kde došlo k nahromadění materiálu, což teď bude obec stát peníze.[385] V březnu 1931 poukázala obecní správní komise k výplatě účet pro J. Žoura za kanál ve Smetanově a Klostermannově ulici ve výši 15 147,90 Kč.[386]
V 50. letech 20. století upraven povrch vozovky v Klostermannově ulici. V červenci 1957 se úprava dokončovala.[387] V listopadu 1967 MěstNV ohlašuje jako jednu z uvažovaných plánovaných oprav komunikací i asfaltování Klostermannovy ulice. MěstNV plánoval, že by na tuto investici přispěly v rámci dobově populárního modelu „sdružování finančních prostředků“ Marila a Výrobní zemědělská správa.[388] V červnu 1968 mluví harmonogram MěstNV o provedení 1. etapy rekonstrukce ulice v roce 1969, a to nákladem 100 000 Kčs. Akci měla zajišťovat Výrobní zemědělská správa.[389] Záměr provést 1. etapu rekonstrukce ulice trvá i v únoru 1969.[390] V září 1969 již je 1. etapa úprav popisována jako hotová. Během 1. pololetí 1969 na ni proinvestováno 135 000 Kčs (původně s ní přitom v rozpočtu nepočítáno). Na rok 1970 město naplánovalo provedení 2. etapy rekonstrukce ulice (o ploše 1200 čtverečních metrů), nákladem 100 000 Kčs.[391] Dle údaje z prosince 1969 byla akce součástí závazku občanského výboru č. 8 k 25. výročí osvobození.[392] Provedení 2. etapy úpravy ulice rovněž zahrnuto do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota akce zůstala na 100 000 Kčs.[393] K výpomoci se zavázali členové občanského výboru č. 8. Měli zde odpracovat 300 brigádnických hodin.[394] I podle obecní kroniky sice na rok 1970 naplánoval národní výbor položení nové asfaltové vozovky v Klostermannově ulici, ale investice byla nakonec odložena.[395] V září 1970 se uvádí, že oproti plánu nesplněno předpokládané zahájení prací na Klostermannově ulici. Na jiném místě v zápisu z téže schůze MěstNV, ale plánováno, že úprava Klostermannovy bude zahájena do 15. srpna 1970.[396] V únoru 1971 se rekonstrukce Klostermannovy ulice zařazuje ovšem mezi takzvané skluzové akce, které musely být z roku 1970 převedeny do toho následujícího.[397] V listopadu 1970 navrhuje MěstNV zařadit do celoměstské zvelebovací akce na rok 1971 (na počest 50. výročí založení KSČ) i závazek Okresního zemědělského sdružení provést chodníky v Klostermannově ulici a zřídit trávníky.[398] V dubnu 1971 se na schůzi MěstNV mluví o tom, že úprava Klostermannovy dosud neprovedena (dodavatelský podnik Silnice nezahájil práce).[399] Dle informace z dubna 1972 provedly Technické služby v roce 1971 na rekonstrukci Klostermannovy ulice práce za 177 100 Kčs. V původním plánu přitom tato akce nefigurovala.[400] Podle dobových pramenů prý skutečně oprava ulice dokončena ještě roku 1971.[401] V roce 1971 ulice obdržela také nové veřejné osvětlení.[402] Technické služby tu v roce 1971 nainstalovaly 5 nových svítilen.[403] V září 1971 se také uvádí, že Okresní zemědělské sdružení už splnilo závazek a zhotovilo v Klostermannově ulici asfaltový chodník.[404] Podle jiného pramene, ale práce provedeny až v 1. pololetí 1972.[405]
Po otevření severního dopravního průtahu městem roku 1976, který převedl dálkovou silniční dopravu ve směru Praha-Plzeň do dnešní Soukenické a Třebízského ulice, byl na žádost dopravního oddělení Veřejné bezpečnosti (policie) přesunut dopravní tah na Litohlavy z Litohlavské ulice do Klostermannovy ulice. Měla se tak odlehčit a zjednodušit křižovatka u střelnice.[406] Původní výpadovka z křižovatky u střelnice v trase Litohlavské ulice zaslepena a Klostermannova ulice tak až do otevření dálničního přivaděče roku 1990 sloužila jako jediná spojnice Rokycan, nového hřbitova a obce Litohlavy. Další akce v rámci budování technické vybavenosti probíhala v Klostermannově ulici v roce 1979.[407] Šlo o pokládku nového asfaltového koberce vozovky. Provedly ji Technické služby jako náhradu za odloženou rekonstrukci ulice B. Němcové na Jižním předměstí.[408] V roce 1989 provedly Technické služby města v Klostermannově ulici úpravu povrchu.[409] V roce 2003 proběhla v Klostermannově ulici výměna vodovodního potrubí. Provedla firma Rokycanská BIS za nabídkovou cenu 3 777 812 Kč.[410]
4.3.12. Vývoj pojmenování Klostermannovy ulice
Dosud bezejmenná Klostermannova ulice získala svůj současný název rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927.[411] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise, kterým se uličních názvů dostalo všem novým komunikacím v Rokycanech.[412] Od té doby nebyl název měněn.
[1] Rokycanské listy, č.8, 1898.
[2] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.208.
[3] viz Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, Rokycany 1892, http://encyklopedierokycan.sweb.cz/regulacniplan1892.htm
[4] Rokycanské listy, č.8, 15.4.1898.
[5] Hofman, K.: Staré rokycanské domy.
[6] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[7] 158. schůze městské rady, 6.9.1929.
[8] 185. schůze městské rady, 28.2.1930.
[9] 230. schůze městské rady, 26.11.1930.
[10] 136. schůze městské rady, 13.7.1933.
[11] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[12] Kronika města Rokycan, 2003, Zasedání městského zastupitelstva 19.8.2003, s.5.
[13] Usnesení zastupitelstva města z 30.9.2003, www.rokycany.cz.
[14] Usnesení zastupitelstva města z 16.12.2003, www.rokycany.cz; Rokycanské noviny, č.1,20.1.2004, s.1.
[15] Materiál pro jednání rady města, 18.9. 2006, č.2002, ID: 5513.
[16] SokA Rokycany, AM Rokycany, III.odd., k.171.
[17] Kronika města Rokycan, 1938-1947, f.14.
[18] 63. schůze městské rady, 30.3.1928.
[19] 3. schůze obecní správní komise, 14.3.1923.
[20] 42. schůze městské rady, 1.12.1931.
[21] 5. schůze rady MěstNV, 11.3.1980.
[22] Rokycanské listy, č.15, 1.8.1898.
[23] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[24] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1921.
[25] 23. schůze obecního zastupitelstva, 27.9.1921.
[26] 36. schůze obecního zastupitelstva, 3.3.1922.
[27] 76. schůze městské rady, 31.5.1932.
[28] 104. schůze městské rady, 17.11.1932.
[29] 108. schůze městské rady, 9.12.1932.
[30] 67. schůze městské rady, 14.4.1932.
[31] 71. schůze městské rady, 12.5.1932.
[32] 35. schůze obecního zastupitelstva, 1.3.1935.
[33] 90. schůze městské rady, 25.8.1932.
[34] 35. schůze obecního zastupitelstva, 1.3.1935.
[35] 24. schůze městské rady, 3.9.1931.
[36] 38. schůze obecního zastupitelstva, 26.7.1935.
[37] 38. schůze obecního zastupitelstva, 26.7.1935.
[38] 61. schůze obecního zastupitelstva, 13.10.1937.
[39] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[40] Seznam majitelů domů, SokA Rokycany, AM Rokycany, III.odd., k.140.
[41] Kronika města Rokycan, 1954.57, VIII, f.32; 2. schůze pléna MNV, 22.2.1954.
[42] viz fotografie z roku 1945 z archivu shromážděného panem Jiřím Vonáskem.
[43] 15. schůze městské rady, 21.9.1927.
[44] 1. zasedání MNV, 25.5.1954.
[45] 3. zasedání MNV, 27.8.1954.
[46] 7. zasedání MNV, 28.12.1954.
[47] 1. zasedání MNV, 9.1.1956.
[48] 72. schůze městské rady, 14.5.1928.
[49] Usnesení zastupitelstva města z 30.9.2003, www.rokycany.cz.
[50] 96. schůze městské rady, 5.10.1928.
[51] 18. schůze městské rady, 30.7.1931.
[52] 22. schůze městské rady, 27.8.1931.
[53] 24. schůze městské rady, 3.9.1931.
[54] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.
[55] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[56] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[57] Usnesení zastupitelstva města z 30.9.2003, www.rokycany.cz.
[58] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171.
[59] Usnesení zastupitelstva města z 30.9.2003, www.rokycany.cz.
[60] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171.
[61] 142. schůze městské rady, 31.8.1933.
[62] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10.6.1932
[63] 75. schůze městské rady, 27.5.1932.
[64] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10.6.1932
[65] 92. schůze městské rady, 8.9.1932.
[66] Kronika města Rokycan 1938-47, f.40.
[67] 112. schůze městské rady, 5.1.1933.
[68] 114. schůze městské rady, 24.1.1933.
[69] 3. schůze obecní správní komise, 14.3.1923.
[70] 31. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 12.5.1933.
[71] Kronika města Rokycan 1954-57,VIII,f.32; 2. schůze pléna MNV, 22.2.1954.
[72] 2. schůze pléna MNV, 22.2.1954.
[73] 2. plenární zasedání MěstNV, 17.8.1964.
[74] 2. plenární zasedání MěstNV, 15.3.1965.
[75] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[76] 4. schůze rady MěstNV, 26.2.1980.
[77] 1. plenární zasedání MěstNV, 25.1.1965.
[78] 2. plenární zasedání MěstNV, 21.4.1969.
[79] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 21.12.1971.
[80] 2. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1976.
[81] 7. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1977.
[82] 19. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1979.
[83] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 23.6.1981.
[84] 2. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1981.
[85] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[86] 9. plenární zasedání MěstNV, 14.12.1982.
[87] 8. plenární zasedání MěstNV, 2.11.1982.
[88] 17. plenární zasedání MěstNV,24.4.1984.
[89] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24.6.1986.
[90] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s.48.
[91] Hlas Rokycanska, č.11, 17.3.1983, s.3.
[92] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[93] 18. plenární zasedání MěstNV, 26.6.1984.
[94] Hlas Rokycanska, č.27, 5.7.1979, s.3.
[95] Rokycanský deník, 21.2.1997, s.11.
[96] Kronika města Rokycan, 2003, s.3.
[97] Založeno na osobních zápiscích autora.
[98] Rokycanský deník, 22.12.2005.
[99] Materiál pro jednání rady města, 14.11.2005, bod č.2099, ID:4469.
[100] 2. schůze obecní správní komise, 5.3.1923.
[101] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22.4.1924.
[102] 1. schůze obecní okrašlovací komise, 24.1.1928.
[103] 179. schůze městské rady, 10.1.1930.
[104] 4. schůze obecní správní komise, 23.12.1930.
[105] 63. schůze městské rady, 17.3.1932.
[106] 67. schůze městské rady, 14.4.1932.
[107] 108. schůze městské rady, 9.12.1932.
[108] 130. schůze městské rady, 18.5.1933.
[109] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání místního národního výboru, schůze z 16.9.1946, schůze rady místního národního výboru z 9.9.1946.
[110] Schůze finanční komise Místního národního výboru, 30. září.1946.
[111] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=1440.5906146812567,-31752.64665354324,7208.637350774733,-28841.58556642106&link=ext
[112] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=1440.5906146812567,-31752.64665354324,7208.637350774733,-28841.58556642106&link=ext
[113] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[114] Kronika města Rokycan 1918-37, f.35.
[115] Kronika města Rokycan 1918-37, f.35.
[116] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12.10.1934.
[117] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[118] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.100.
[119] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[120] Rokycansko, č.27, 7.7.1994, s.1.
[121] 187. schůze městské rady, 14.3.1930.
[122] 191. schůze městské rady, 9.4.1930.
[123] 193. schůze městské rady, 23.4.1930.
[124] 198. schůze městské rady, 28.5.1930.
[125] 200. schůze městské rady, 11.6.1930.
[126] 202. schůze městské rady, 25.6.1930.
[127] 208. schůze městské rady, 30.7.1930.
[128] 209. schůze městské rady, 1.8.1930.
[129] 18. schůze obecní správní komise, 26.3.1931.
[130] 17. schůze městské rady, 23.7.1931.
[131] 138. schůze městské rady, 27.7.1933.
[132] Založeno na osobních zápiscích autora.
[133] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání rady místního národního výboru, schůze z 26.9.1946.
[134] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.83.
[135] 1. schůze obecního zastupitelstva, 12.7.1927.
[136] 88. schůze městské rady, 28.7.1932.
[137] 95. schůze městské rady, 29.9.1932.
[138] 6. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 4.10.1932.
[139] Kronika města Rokycan, 1938-1947, f.43 16. schůze obecního zastupitelstva, 3.9.1940.
[140] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.91.
[141] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.100.
[143] Viz popis a datace od Františka Purgharta v jeho rukopise, uloženém v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech.
[144] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.24.
[145] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.24.
[146] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[147] 90. schůze městské rady, 7.9.1928.
[148] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[149] 5. plenární zasedání MěstNV, 10.11.1969.
[150] 1. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1970.
[151] Rokycanské listy, č.8, 15.4.1898.
[152] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[153] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[154] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[155] 1. schůze obecního zastupitelstva, 18.9.1919.
[156] 3. schůze obecní správní komise, 14.3.1923.
[157] 22. schůze městské rady, 27.8.1931.
[158] 57. schůze městské rady, 11.2.1932.
[159] 14. schůze obecního zastupitelstva, 22.2.1916.
[160] 2. schůze obecního zastupitelstva, 13.3.1914.
[161] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.24.
[162] 9. schůze obecního zastupitelstva, 12.7.1915.
[163] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.24
[164] 62. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1937.
[165] 14. schůze obecního zastupitelstva, 22.2.1916.
[166] 17. schůze obecního zastupitelstva, 7.6.1916.
[167] 23. schůze obecního zastupitelstva, 28.8.1925.
[168] 9. schůze městské rady, 10.8.1927.
[169] 24. schůze městské rady, 21.10.1927.
[170] 13. schůze městské rady, 31.8.1927.
[171] 15. schůze městské rady, 21.9.1927.
[172] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9.12.1927.
[173] 18. schůze městské rady, 3.10.1927.
[174] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9.12.1927.
[175] 163. schůze městské rady, 4.10.1929.
[176] 1. schůze obecní okrašlovací komise, 24.1.1928.
[177] 2. schůze okrašlovací komise, 1.2.1928.
[178] 53. schůze městské rady, 15.2.1928.
[179] 21. schůze městské rady, 20.8.1931.
[180] 32. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 22.9.1933.
[181] 162. schůze městské rady, 25.9.1929.
[182] 50. schůze obecního zastupitelstva, 28.4.1936.
[183] 39. schůze městské rady, 19.11.1931.
[184] 103. schůze městské rady, 10.11.1932.
[185] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání místního národního výboru, schůze z 16.9.1946.
[186] schůze rady MNV 3.10.1946.
[187] 4. schůze pléna MNV, 26.6.1951.
[188] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[189] 1. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1969.
[190] 2. plenární zasedání MěstNV, 25.4.1967.
[191] Hlas Rokycanska, č.19, 17.9.1976, s.3.
[192] 2. plenární zasedání MěstNV, 25.4.1967.
[193] 1. plenární zasedání MěstNV, 12.2.1968.
[194] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[195] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[196] 1. plenární zasedání MěstNV 23. února 1976.
[197] 10. plenární zasedání MěstNV, 11.4.1978.
[198] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24.6.1986.
[199] Rokycanský deník, 8.3.1996, s.11.; Rokycanský deník, 14. února 2004.
[200] Rokycanský deník, 8.3.1996, s.11.
[201] Veřejná vyhláška - Oznámení o zahájení společného územního řízení o umístění stavby a stavebního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání, www.rokycany.cz
[202] Veřejná vyhláška - ROZHODNUTÍ rekonstrukce NTL a STL plynovodů a přípojek, www.rokycany.cz
[203] Kronika města Rokycan 1918-37, f.35; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[204] Před 1. světovou válkou se Markup angažoval v centralistické frakci sociálně demokratické strany. /Cironis,P.: Revoluční Rokycansko, Plzeň 1973, s.103./
[205] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.24.
[206] Kronika města Rokycan 1947-51,VI., f.197; Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20.výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8.5.1965.
[207] 4. schůze pléna MNV, 26.6.1951.
[208] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[209] 6. plenární zasedání MěstNV, 23.10.1972.
[210] Hlas Rokycanska, č.44, 7.11.1991, s.3.
[211] Rokycansko, č.12, 26.3.1992, s.2.
[212] Kronika města Rokycan 1992, f.25.
[213] Kronika města Rokycan 1918-37, f.94.
[214] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[215] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[216] 30. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1926.
[217] 2. schůze obecního zastupitelstva, 17.8.1923.
[218] 2. schůze obecního zastupitelstva, 17.8.1923.
[219] 2. schůze obecního zastupitelstva, 17.8.1923.
[220] 15. schůze městské rady, 21.9.1927.
[221] Kronika města Rokycan 1918-37, f.87.
[222] 3. schůze obecního zastupitelstva, 23.9.1927.
[223] 9. schůze městské rady, 10.8.1927.
[224] 43. schůze městské rady, 9.1.1928.
[225] 13. schůze obecního zastupitelstva, 18.5.1928.
[226] 90. schůze městské rady, 7.9.1928.
[227] 92. schůze městské rady, 14.9.1928.
[228] 93. schůze městské rady, 21.9.1928.
[229] 138. schůze městské rady, 21.5.1929.
[230] 134. schůze městské rady, 26.4.1929.
[231] 24. schůze obecního zastupitelstva, 10.5.1929.
[232] 29. schůze obecní finanční komise, 13.6.1929.
[233] 25. schůze obecního zastupitelstva, 26.10.1933.
[234] 214. schůze městské rady, 2.9.1930.
[235] 25. schůze obecního zastupitelstva, 26.10.1933.
[236] 7. schůze městské rady, 5.6.1931.
[237] 25. schůze obecního zastupitelstva, 26.10.1933.
[238] 122. schůze městské rady, 23.3.1933.
[239] 25. schůze obecního zastupitelstva, 26.10.1933.
[240] 149. schůze městské rady, 12.10.1933.
[241] Schůze obecní finanční komise, 24.10.1933.
[242] 25. schůze obecního zastupitelstva, 26.10.1933.
[243] 59. schůze městské rady, 9.3.1928.
[244] 111. schůze městské rady, 7.12.1928.
[245] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[246] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[247] 80. schůze městské rady, 22.6.1928.
[248] 92. schůze městské rady, 14.9.1928.
[249] 115. schůze městské rady, 3.1.1929.
[250] 146. schůze městské rady, 28.6.1929.
[251] 135. schůze městské rady, 22.6.1933.
[252] 142. schůze městské rady, 31.8.1933.
[253] 140. schůze městské rady, 17.8.1933.
[254] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[255] 207. schůze městské rady, 23.7.1930.
[256] 230. schůze městské rady, 26.11.1930.
[257] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[258] 48. schůze městské rady, 27.1.1928.
[259] 85. schůze městské rady, 6.8.1928.
[260] 80. schůze městské rady, 22.6.1928.
[261] 115. schůze městské rady, 3.1.1929.
[262] 134. schůze městské rady, 26.4.1929.
[263] 3. schůze městské rady, 7.5.1931.
[264] 16. schůze městské rady, 20.7.1931.
[265] 18. schůze městské rady, 30.7.1931.
[266] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[267] 92. schůze městské rady, 14.9.1928.
[268] 146. schůze městské rady, 28.6.1929.
[269] 65. schůze městské rady, 31.3.1932.
[270] 92. schůze městské rady, 8.9.1932.
[271] Usnesení zastupitelstva města z 27.5.2003, www.rokycany.cz.
[272] 27. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1981.
[273] 161. schůze městské rady, 20.9.1929.
[274] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[275] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[276] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140. Seznam majitelů domů v Rokycanech.
[277] 92. schůze městské rady, 14.9.1928.
[278] 6. plenární zasedání MěstNV, 9.12. 1974.
[279] 3. plenární zasedání MěstNV, 23.6.1975.
[280] 3. schůze městské rady, 7.5.1931.
[281] 158. schůze městské rady, 6.9.1929.
[282] 200. schůze městské rady, 11.6.1930.
[283] 207. schůze městské rady, 23.7.1930.
[284] 2. schůze obecní správní komise, 12.12.1930.
[285] 16. schůze obecní správní komise, 12.3.1931.
[286] 7. schůze městské rady, 5.6.1931.
[287] 14. schůze městské rady, 9.7.1931.
[288] 36. schůze městské rady, 5.11.1931.
[289] 59. schůze městské rady, 25.2.1932.
[290] 78. schůze městské rady, 9.6.1932.
[291] 94. schůze městské rady, 22.9.1932.
[292] 97. schůze městské rady, 13.10.1932.
[293] 117. schůze městské rady, 16.2.1933.
[294] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.26.
[295] 103. schůze městské rady, 10.11.1932.
[296] 2. plenární zasedání MěstNV, 1.4.1963.
[297] Schůze obecní komise okrašlovací a komunikační, 13.2.1933.
[298] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12.10.1934.
[299] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[300] 2. schůze městské rady, 26.6.1927.
[301] 21. schůze městské rady, 20.8.1931.
[302] 62. schůze městské rady, 10.3.1932.
[303] Průvodce Rokycanskem a Zbirožskem, 1908, s.20.
[304] 211. schůze městské rady, 13.8.1930.
[305] 9. schůze městské rady, 12.6.1931.
[306] 7. schůze městské rady, 27.7.1927.
[307] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[308] 86. schůze městské rady, 10.8.1928.
[309] 2. schůze rady MěstNV, 29.1.1980
[310] 199. schůze městské rady, 4.6.1930.
[311] 200. schůze městské rady, 11.6.1930.
[312] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4.7.1930.
[313] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4.7.1930.
[314] 211. schůze městské rady, 13.8.1930.
[315] 51. schůze obecního zastupitelstva, 14.11.1930
[316] 214. schůze městské rady, 2.9.1930; 51. schůze obecního zastupitelstva, 14.11.1930
[317] 51. schůze obecního zastupitelstva, 14.11.1930
[318] 18. schůze obecní správní komise, 26.3.1931.
[319] Kronika města Rokycan, 1938-1947, f.124.
[320] veřejná schůze pléna MNV, 26.7.1949
[321] 1. zasedání MNV, 9.1.1956.
[322] 1. zasedání MNV, 21.1.1957.
[323] 2. zasedání MNV, 5.7.1957.
[324] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[325] 1. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1969.
[326] Kronika města Rokycan, 1969-73, XII, f.11.
[327] 2. plenární zasedání MěstNV, 20.4.1970.
[328] 1. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1970.
[329] Kronika města Rokycan 1969-73, XII., f.49.
[330] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[331] 4. plenární zasedání MěstNV, 7.9.1970.
[332] 1. plenární zasedání MěstNV, 22.2.1971.
[333] 3. plenární zasedání MěstNV, 5.7.1971.
[334] 1. plenární zasedání MěstNV, 25.2.1974.
[335] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.9.1974.
[336] Kronika města Rokycan, 1974-75, XIII, f.8.
[337] 5. plenární zasedání MěstNV, 21.10.1974.
[338] 2. plenární zasedání MěstNV, 14.4.1975.
[339] 5. plenární zasedání MěstNV, 26.2.1987.
[340] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[341] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[342] Kronika města Rokycan 1918-37, f.35.
[343] Kronika města Rokycan 1918-37, f.35; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[344] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.100.
[345] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[346] 1. schůze obecního zastupitelstva, 18.9.1919.
[347] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[348] 20. schůze obecního zastupitelstva, 13.5.1921.
[349] 216. schůze městské rady, 19.9.1930.
[350] 7. schůze městské rady, 5.6.1931.
[351] Kronika města Rokycan, 2003, s.29.
[352] Založeno na osobních zápiscích autora.
[354] 38. schůze obecního zastupitelstva, 5.5.1922.
[355] 4. schůze obecní správní komise, 21.3.1923.
[356] 30. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1926.
[357] 7. schůze městské rady, 27.7.1927.
[358] 24. schůze městské rady, 21.10.1927.
[359] 21. schůze městské rady, 14.10.1927.
[360] 24. schůze městské rady, 21.10.1927.
[361] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[362] 36. schůze obecního zastupitelstva, 7.12.1926.
[363] 39. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1927.
[364] 14. schůze obecního zastupitelstva, 5.6.1928.
[365] 16. schůze obecní finanční komise, 11.5.1928.
[366] 72. schůze městské rady, 14.5.1928.
[367] 102. schůze městské rady, 26.10.1928.
[368] 115. schůze městské rady, 3.1.1929.
[369] 51. schůze obecního zastupitelstva, 14.11.1930
[370] 219. schůze městské rady, 8.10.1930.
[371] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[372] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[373] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[374] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[375] 19. schůze městské rady, 5.10.1927.
[376] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9.12.1927.
[377] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27.7.1928.
[378] 144. schůze městské rady, 11.6.1929.
[379] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[380] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4.7.1930.
[381] 211. schůze městské rady, 13.8.1930.
[382] 51. schůze obecního zastupitelstva, 14.11.1930
[383] 214. schůze městské rady, 2.9.1930; 51. schůze obecního zastupitelstva, 14.11.1930
[384] 51. schůze obecního zastupitelstva, 14.11.1930
[385] 228. schůze městské rady, 19.11.1930.
[386] 18. schůze obecní správní komise, 26.3.1931.
[387] 2. zasedání MNV, 5.7.1957.
[388] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[389] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[390] 1. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1969.
[391] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[392] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[393] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[394] 1. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1970.
[395] Kronika města Rokycan 1969-73, XII., f.21.
[396] 4. plenární zasedání MěstNV, 7.9.1970.
[397] 1. plenární zasedání MěstNV, 22.2.1971.
[398] 5. plenární zasedání, 2.11.1970.
[399] 2. plenární zasedání MěstNV, 19.4.1971.
[400] 2. plenární zasedání MěstNV, 10.4.1972.
[401] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 10.4.1972.
[402] Kronika města Rokycan 1969-73, XII., f.49.
[403] 2. plenární zasedání MěstNV, 10.4.1972.
[404] 4. plenární zasedání MěstNV, 27.9.1971.
[405] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[406] Hlas Rokycanska, č.19, 17.9.1976, s.3.
[407] 20. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1979.
[408] 7. schůze rady MěstNV, 8.4.1980.
[409] 22. plenární zasedání MěstNV, 22.5.1990.
[410] Kronika města Rokycan, 2003, s.27.
[411] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.83.
[412] 1. schůze obecního zastupitelstva, 12.7.1927.