http://encyklopedierokycan.sweb.cz/vstupdofotogalerie.jpg

 

zde najdete podrobnou mapu historického jádra Rokycan se všemi domy, kašnami, sochami, ulicemi a parky + obsáhlý popis

 

http://encyklopedierokycan.sweb.cz/zpetnahomepage.jpg

 

 


 D. Borek: verze 2021/01/10

1. Úvod (územní vymezení a pojmenování)

V rámci Rokycan je Rašínov útvarem relativně mladým. Původní ryze agrární krajina se teprve od konce 19. století začala výrazněji urbanizovat podél hlavní kompoziční i dopravní osy, kterou byla silnice na Šťáhlavy (dnešní Jeřabinová ulice). Před koncem století zde byl situován rozlehlý areál kasáren a při nynější Jeřabinové ulici začaly vyrůstat vily. Zásadní proměnu přinesla až 20. léta 20. století, kdy v celém trojúhelníku mezi Jeřabinovou ulicí, železniční tratí a Rakovským potokem proběhla velmi rapidní výstavba zcela nové, plánovitě založené městské čtvrti, inspirované dobovým ideálem zahradních měst. V několika etapách tu vyrostly soubory typizovaných rodinných domů, doplňované dalšími, individuálně stavěnými během 30. a 40. let 20. století. Tehdy provedena individuální, ale koncepčně řešená parcelace podél nově založené nynější Švermovy ulice. V 2. polovině 20. století již probíhalo jen dílčí doplňování sídelní struktury a zaplňování volných parcel. Vzhledem k solidnímu charakteru původní meziválečné výstavby nebyly zdejší domy za socialismu ve větší míře terčem amatérských svépomocných modernizací, jako tomu bylo na mnoha jiných místech Rokycan. A vůbec sem nepronikla panelová úpadková architektura. Rašínov si tak dodnes do značné míry uchoval vnější slohový výraz a estetiku první republiky. A starší vilová zástavba při Jeřabinové ulici společně s areálem bývalých starých kasáren zase představuje cenný soubor staveb z pozdního Rakouska-Uherska.

 

Obsah

1. Úvod (územní vymezení a pojmenování). 1

2. Původní podoba oblasti do konce 19. století 1

2.1. Historická Šťáhlavská silnice a vývoj její trasy. 1

2.2. Nejstarší zástavba na místě Rašínova (stodoly a těžba hlíny). 2

2.3. Zpřetrhání sítě cest po výstavbě železniční trati 3

3. Stará kasárna. 3

3.1. Výstavba starých kasáren a jejich architektonický popis. 3

3.2. Další stavební vývoj starých kasáren. 4

3.2.1. Stavební vývoj starých kasáren do roku 1945. 4

3.3.2. Stavební vývoj starých kasáren do roku 1989. 5

3.4. Zrušení starých kasáren a revitalizace areálu. 5

3.4.1. Učiliště. 5

3.4.2. Archiv. 6

4. Zástavba podél Jeřabinové ulice. 6

4.1. Zástavba v Jeřabinové ulici 6

4.1.1. Počátek parcelace a výstavby rodinných domů. 6

4.1.2. Individuální vilová zástavba na východní straně Jeřabinové ulice. 6

4.1.3. Individuální vilová zástavba na západní straně Jeřabinové ulice jižně od starých kasáren. 8

4.1.4. Individuální vilová zástavba na západní straně Jeřabinové ulice severně od starých kasáren a původní stodoly. 8

4.1.5. Bytové domy z 50. let 20. století v Jeřabinové ulici 9

4.1.6. Restaurace Sparta čp.700/III. 9

4.2. Technický vývoj Jeřabinové ulice. 10

4.2.1. Výstavba kanalizace. 10

4.2.2. Proměny dopravní funkce Jeřabinové ulice. 10

4.2.3. Úprava komunikace. 11

4.2.4. Veřejná zeleň v Jeřabinové ulici 12

4.3. Vývoj pojmenování Jeřabinové ulice. 13

4.4. Vrchlického ulice. 13

4.4.1. Popis zástavby ve Vrchlického ulici 13

4.4.2. Technický vývoj Vrchlického ulice a vývoj jejího pojmenování 14

4.5. Čechova ulice. 14

4.5.1. Popis zástavby v Čechově ulici 14

4.5.2. Dům čp.582/II (bývalý internát zvláštní školy, pak školský úřad). 14

4.5.3. Technický vývoj Čechovy ulice. 15

4.5.4. Vývoj pojmenování Čechovy ulice. 15

4.6. Dukelská ulice. 16

4.6.1. Popis zástavby v Dukelské ulici 16

4.6.2. Technický vývoj Dukelské ulice. 16

4.6.3. Vývoj pojmenování Dukelské ulice. 17

5. Prvorepubliková čtvrť Rašínov západně od Jeřabinové ulice. 17

5.1 Založení a výstavba Rašínova. 17

5.1.1. Územní regulace a založení stavebního družstva Svépomoc roku 1921. 17

5.1.2. Výstavba 1. etapy Rašínova. 18

5.1.3. Výstavba 2. etapy Rašínova. 18

5.1.4. Soukromá parcelace jako doplněk zástavby Rašínova pozemku. 19

5.1.5. Další pokračování zástavby Rašínova. 20

5.1.6. Technický vývoj Rašínova ve 20. letech 20. století 21

5.1.7. Technický vývoj Rašínova ve 30., 40. a 50. letech 20. století 22

Popis jednotlivých ulic na Rašínově. 22

5.2. Štefánikova ulice. 23

5.2.1. Popis zástavby v Štefánikově ulici 23

5.2.2. Technický vývoj Štefánikovy ulice. 24

5.2.3. Vývoj pojmenování Štefánikovy ulice. 24

5.3. Tyršova ulice. 25

5.3.1. Popis zástavby v Tyršově ulici 25

5.3.2. Technický vývoj Tyršovy ulice. 26

5.3.3. Vývoj pojmenování Tyršovy ulice. 26

5.4. Sokolská ulice. 27

5.4.1. Popis zástavby Sokolské ulice. 27

5.4.2. Technický vývoj Sokolské ulice. 27

5.4.3. Vývoj pojmenování Sokolské ulice. 28

5.5. Fügnerovo náměstí 28

5.5.1. Popis zástavby Fügnerova náměstí 28

5.5.2. Technický vývoj Fügnerova náměstí 29

5.5.3. Vývoj pojmenování Fügnerova náměstí 29

5.6. Poděbradova ulice. 29

5.6.1. Popis zástavby v Poděbradově ulici 29

5.6.2. Technický vývoj Poděbradovy ulice. 30

5.6.3. Vývoj pojmenování Poděbradovy ulice. 30

5.7. Korejská ulice. 30

5.7.1. Popis zástavby v Korejské ulici 30

5.7.2. Technický vývoj Korejské ulice. 31

5.7.3. Vývoj pojmenování Korejské ulice. 32

5.8. Šťáhlavská ulice (pravobřežní část). 32

5.8.1. Popis zástavby ve Šťáhlavské ulici 32

5.8.2. Technický vývoj Šťáhlavské ulice. 34

5.8.3. Vývoj pojmenování Šťáhlavské ulice. 35

5.9. Uxova ulice. 35

5.9.1. Bendův domek čp.42/III. 36

5.9.2. Průmyslové objekty v Uxově ulici a plánované autobusové nádraží 36

5.9.3. Popis zástavby v Uxově ulici 37

5.9.4. Technický vývoj Uxovy ulice. 37

5.9.5. Vývoj pojmenování Uxovy ulice. 38

5.10. Žižkova ulice. 39

5.10.1. Popis zástavby v Žižkově ulici 39

5.10.2. Technický vývoj Žižkovy ulice. 41

5.10.3. Vývoj pojmenování Žižkovy ulice. 41

5.11. Jeřabinová ulice (jižní úsek). 41

5.11.1. Popis zástavby v jižním úseku Jeřabinové ulice. 41

5.12. Karlíkova ulice. 42

5.12.1. Popis zástavby Karlíkovy ulice. 42

5.12.2. Technický vývoj Karlíkovy ulice. 42

5.12.3. Vývoj pojmenování Karlíkovy ulice. 43

5.13. Ulice Boženy Němcové. 43

6. parcelace Švermovy ulice v 30. letech. 43

6.1. Příprava a průběh regulačních kroků k vytvoření Švermovy ulice. 43

6.2. Popis zástavby ve Švermově ulici 44

6.3. Technický vývoj Švermovy ulice. 45

6.4. Vývoj pojmenování Švermovy ulice. 46

7. Oblast Na Okrouhlici 47

7.1. Urbanistický vývoj zástavby Na Okrouhlici 47

7.2. Popis zástavby Na Okrouhlici 47

7.2.1. Zástavba ve východní a jižní části ulice Na Okrouhlici 47

7.2.2. Zástavba v nové části ulice Na Okrouhlici (v bývalém areálu kasáren). 48

7.2.3. Zástavba v západní a severní části ulice Na Okrouhlici 49

7.2.4. Zástavba ve Vrbové ulici 49

7.2.5. Vývoj pojmenování ulic Na Okrouhlici a Vrbová. 50

7.3. Technický vývoj oblasti Na Okrouhlici 50

 

 

 

Mapa Rašínova, klikněte pro vstup na podrobné vysvětlivky k mapě:

 

 

 

Čtvrť byla pojmenována Rašínov na počest zavražděného ministra financí a hrdiny protirakouského odboje Aloise Rašína (1867-1923). Dne 20. dubna 1923 toto pojmenování navrhl člen obecní správní komise Josef Zápotočný a komise návrh schválila.[1] Toto původně spíše "ideologicky" přijaté pojmenování se nicméně vžilo a dodnes se používá jako neoficiální označení oblasti. Rašínov na severu sahá až ke kolejišti železniční trati, na východě k areálu ZŠ Jižní předměstí, na jihu k areálu nových kasáren a na západě ke korytu Rakovského potoka. Rašínov se z větší části rozkládá na území 3. městské čtvrti (Plzeňské předměstí), s výjimkou zástavby podél Švermovy ulice, která leží v 2. městské čtvrti (Nové Město, dříve Pražské předměstí), ale charakterem zástavby je součástí Rašínova. Hranice probíhá středem ulice Jeřabinové, ovšem jde jen o statistické dělení. Podobně tak oblast zástavby v ulici Na Okrouhlici leží sice v 2. městské čtvrti ale v této studii je zahrnuta do Rašínova. Celkem má takto vymezené území rozlohu cca 36 hektarů.

V obecném povědomí obyvatel Rokycan bývá někdy do Rašínova řazeno i území za Rakovským potokem, které je charakterem zástavby (převážně individuální rodinné domy) Rašínovu podobné a vzniklo jako jeho přirozené pokračování na západním břehu Rakovského potoka. V této studii je ovšem oblast za Rakovským potokem pojímána jako samostatná kapitola  Za Rakováčkem. Je tu odlišnost mezi plánovitě budovaným Rašínovem a převážně individuální výstavbou rodinných domků Za Rakováčkem. Niva Rakovského potoka s parkovým řešením představuje nepochybnou hranici mezi oběma těmito sousedícími čtvrtěmi.

 

 

2. Původní podoba oblasti do konce 19. století

2.1. Historická Šťáhlavská silnice a vývoj její trasy

Až do přelomu 19. a 20. století zůstávala rozsáhlá, k městu se mírně se svažující oblast jižně od historického jádra stavebně takřka zcela nevyužitou zemědělskou krajinou. Roku 1862 totiž stavba železniční tratě Praha-Plzeň oddělila Rokycany od jejich jižního zázemí širokým koridorem kolejiště. Když se stejné době začínal sílit stavební ruch a město se počalo územně rozrůstat, probíhalo toto rozrůstání intravilánu v následujícím takřka půlstoletí jinými směry. Už dávno před počátkem urbanizace byla dopravní osou celé oblasti původní Šťáhlavská silnice, dnešní Jeřabinová ulice (viz mapa vývoje dopravních tras v jižní a západní části Rokycan). Před výstavbou železniční tratě silnice vybíhala z historického jádra města v linii dnešní Palackého ulice a podél západní strany současného náměstí 5. května před nádražím pokračovala přímou linií k jihojihozápadu do dnešní Jeřabinové ulice, jejíž uliční čára přesně kopíruje trasu původní silnice. Na prostranství před pozdějšími novými kasárnami silnice uhýbala k západu, k Rakovskému potoku (v trase současného nejzápadnějšího úseku ulice B. Němcové), a následně se opět otáčela na jihojihozápad a vedla okolo Němčiček na Šťáhlavy.

 

Mapa dopravních tras v jižní části Rokycan, klikněte pro vstup na podrobné vysvětlivky k mapě:

 

 

Silnice získala definitivní podobu až v 1. polovině 19. století za purkmistra Hejrovského.[2] Nová Šťáhlavská silnice byla postavena roku 1834, v rámci císařského nařízení o zvelebení ulic a prostranství.[3] Původní cesta tehdy byla patrně rozšířena, částečně napřímena, doplněna příkopem apod. Takto ji zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1838. Je otázkou, zda předtím nebývala tato výpadovka vedena poněkud odlišnou trasou. Z analýzy mapy 1. vojenského mapování z 80. let 18. století se to nezdá pravděpodobně. Silnice už zde je zobrazena. Toto mapování ještě ale nebylo prováděno podle přesných kartografických metod, takže vykazuje některá zkreslení. Z mapy rovněž vyplývá, že silnice asi před koncem 18. století nevybíhala z městských hradeb v přímé trase dnešní Palackého ulice, ale měla svůj počátek před Plzeňskou branou, odkud směřovala nejprve podél vnějšího okraje hradebního pásu a teprve pak na současném náměstí před nádražím uhýbala k jihu do prostoru budoucího Rašínova. Průraz Palackého ulice skrz městské hradby (tzv. Nová brána) nastal asi až poté (o otázkách ohledně vedení výpadovky na Šťáhlavy i existence Nové brány podrobněji i v kapitole „městské opevnění“). Dnešní Jeřabinová ulice nejspíše byla trasou cesty na Šťáhlavy již v 18. století a možná i dříve. Na mapě stabilního katastru je sice vidět její nový, umělý charakter, s pravidelnou uliční čarou a moderní šířkou vozovky, ale směr jejího vedení odpovídá parcelaci okolních polí, což ukazuje, že nejspíše nebyla vedena napříč starší komunikační sítí a tudíž že šlo o starší dopravní tah.

Není to ale zcela nepochybná teorie. Výraznou námitkou proti ní by mohlo být nelogické zalomení její trasy do pravého úhlu před městskými hradbami. Stále proto není zcela vyloučena ani možnost, že silnice na Šťáhlavy vedla kdysi (ještě před pořízením mapy 1. vojenského mapování, tedy před sklonkem 18. století) od Plzeňské brány přímější trasou. V tomto případě začínala před Plzeňskou branou a směřovala podél nynějšího východního okraje hřbitova u kostela sv. Trojice, kudy skutečně až do rozšíření hřbitova v 70. letech 19. století skutečně vedla historická cesta č.kat.2779 (o ní podrobněji také v kapitole „Plzeňské předměstí“, v pasáži o kostelu sv. Trojice). Ta probíhala jihozápadním směrem přes současné kolejiště dráhy i přes zástavbu Rašínova (napříč dnešními bloky mezi ulicemi Poděbradova a Tyršova) a velkým obloukem se stáčela k jihu, kde sice podle mapy z roku 1838 končila jako pouhá pěšina v polích (nedaleko dnešního nároží ulic Tyršova a Sokolská), ale směr okolních hranic jednotlivých polností nevylučuje, že mohla vést dříve i dál a kdesi poblíž současného rohu ulic Jeřabinová a Karlíkova se napojit na Jeřabinovou ulici. Je to jen teorie, ale takovéto trasování cesty na Šťáhlavy by daleko logičtěji odpovídalo jejímu původnímu vyvedení z předpolí Plzeňské brány.

Na závěr tohoto pojednání o původní trase Šťáhlavské silnice je nutné zdůraznit, že celá otázka je možná ahistorická, protože silniční spojení Rokycan a Šťáhlav, vedené přes Němčičky a skrz lesy jižně od vesnic Mokrouše a Lhůta, je jako celek až výsledkem inženýrského počinu z 1. poloviny 19. století. Mapa 1. vojenského mapování ze sklonku 18. století napovídá, že mezi oběma sídly žádná významnější silnice nevedla.[4] V takovém případě není nutné ani pátrat po vývoji její trasy na území dnešního Rašínova a jižních částí Rokycan, protože do 19. století nešlo o významný jednolitý tah. Víc než 10 km vzdálené Šťáhlavy nebyly tak významným centrem osídlení, aby až do Rokycan sahal jejich gravitační vliv na formování komunikační sítě. Pro dopravní směry v okolí Rokycan hrálo v raném novověku významnější úlohu spojení se sousedními vesnicemi Mokrouše a Tymákov a to probíhalo známou historickou trasou. Ta z města vybíhala od Plzeňské brány po Plzeňské silnici, následně nedaleko za hřbitovem u sv. Trojice uhýbala k jihu na cestu č.kat.2776 přes nynější kolejiště dráhy a pak současnou Poděbradovou a Sokolskou ulicí za Rakovský potok a nynější Tymákovskou ulicí vzhůru k lesu, následně skrz les Čilina.

 

 

 

2.2. Nejstarší zástavba na místě Rašínova (stodoly a těžba hlíny)

Oblast podél Šťáhlavské silnice, tedy okolo Jeřabinové ulice a starých kasáren se na nejstarší katastrální mapě z roku 1838 označuje místním jménem „Na Brabcovně“. V. Šach uvádí ve svém pojednání i variantu „Na Vrabcovně“. Podle něj odvozeno od jakéhosi měšťana Vrabce.[5] Prostor odtud k západu, až k Rakovskému potoku a Plzeňské silnici, tedy větší část prvorepublikového Rašínova, nese na mapě z roku 1838 označení „Za Svatou Trojicí“. Celou oblast vyplňovala mozaika zemědělských pozemků. Příznačně pro agrární charakter jižního předpolí Rokycan byly dle mapy stabilního katastru z roku 1838 jedinými stavbami v celém prostoru budoucího Rašínova zděné stodoly, které se řadily podél tehdejší Šťáhlavské silnice. Roku 1838 jich tu stálo pět. V roce 1877 dle evidenční katastrální mapy jich už zde stálo 10. Tvořily souvislou řadu, která se táhla od dnešního nároží ulice Uxova, podél západní strany Jeřabinové ulice až k pozdějšímu areálu starých kasáren. Stodoly patřily jednotlivým rokycanským rodinám, které měly v okolí svá pole a louky. Byly zbořeny v 50. letech 20. století kvůli výstavbě nájemních domů. O jejich vývoji a následné demolici viz níže).

Tvářnost předměstské krajiny jižně od tehdejších Rokycan ovlivňovala i ložiska na cihlářskou hlínu. Nedaleko odtud se nacházel rozlehlý areál obecní cihelny. Stával až do demolice v 50. letech 20. století na místě nynějšího panelového sídliště na Jižním předměstí a nedaleké základní školy a sportovního hřiště. Popis obecní cihelny viz kapitola „Jižní předměstí“. Přímo u Jeřabinové ulice se ale taky nacházel povrchový důl na cihlářskou hlínu. Zachycuje ho tu mapa 1. vojenského mapování z 80. let 18. století i mapa stabilního katastru z roku 1838. Indikační skica stabilního katastru uvádí jako majitele toho pozemku Ignáce Hořice.[6] Šlo o pouhé hliniště, nedoprovázené žádnou zástavbou. Ještě evidenční katastrální mapa z roku 1877 zde ukazuje jeho nezměněný rozsah, pak zaniklo koncem století při parcelaci na vilovou výstavbu (viz níže). Okraj hliniště je ale dodnes patrný jako lehký terénní zlom v morfologii této oblasti. Rozkládalo se východně od Jeřabinové ulice, přibližně v bloku vymezeném ulicemi Jeřabinová, Vrchlického, Švermova a Čechova.

 

 

 

2.3. Zpřetrhání sítě cest po výstavbě železniční trati

Zprovoznění železniční trati roku 1862 bylo zásadní událostí pro ekonomický, demografický i urbanistický vývoj Rokycan. Prostor pozdějšího Rašínova nebyl zahájením provozu na dráze sice úplně dopravně odříznut od města, protože Šťáhlavská silnice překonávala koleje úrovňovým přejezdem u dnešního nádraží (podrobněji v kapitole „železniční architektura“), ale fyzické oddělení této oblasti od města přece jen nastalo a limitovalo potenciál stavebního rozvoje. Až do konce 19. století tak tato oblast zůstávala v nezměněné agrární podobě. Zatímco totiž Šťáhlavská silnice překonala těleso železniční trati vcelku nerušeně přejezdem, četné další přístupové cesty do oblasti jižně od Rokycan byly přetrženy. Týkalo se to například cesty č.kat.2787, která vybíhala z ohybu dnešní Jiráskovy ulice u jihovýchodního rohu hradeb a vedla k obecní cihelně, zhruba v trase nynější ulice Pod Ohradou (viz kapitola „Jižní předměstí“). Stejně tak těleso trati takřka přetrhlo i další historickou cestu č.kat.2776/1, tedy Tymákovskou cestu (viz výše). Zůstal tu jen malý podjezd („propůstek pod drahou“).[7] Mohl tu asi projet vůz se senem, ale nemohla tudy být vedena městská ulice. Celý prostor západně od nynější Jeřabinové ulice se tak stal dopravním slepým ramenem. Od východu byl blokován řadou stodol podél Šťáhlavské silnice, od severu železniční tratí. V tomto stavu zachycuje oblast evidenční katastrální mapa z roku 1877 i mapa města z roku 1907.

Regulační plán ještě na počátku 20. století předpokládal zřízení ulice, která by propojila oblast budoucího Rašínova s Plzeňským předměstím v ose této starobylé Tymákovské cesty (zhruba v trase nynější Sokolské a Poděbradovy ulice) až na Plzeňskou silnici, kde by vytvořila křižovatku u domu čp.98/III, od něhož by plynule pokračovala k severu v trase nynější Klostermannovy ulice a na Litohlavskou silnici. Tato zamýšlená ulice byla ale fakticky vyškrtnuta z regulačního plánu povolením výstavby železniční vlečky pro Obchodní družstvo (pozdější Marila). V roce 1926 tak obecní zastupitelstvo schválilo zrušení veřejné cesty č.kat.2776/1 a její postoupení do majetku Hospodářského družstva. V té době již je „propůstek“ pod tratí popisován jako zrušený.[8] Při přestavbě a rozšiřování železniční stanice Rokycany byl totiž podjezd bez náhrady zrušen. Tato dopravní izolovanost trojúhelníku mezi tratí, Jeřabinovou ulicí a Rakováčkem měla ale jeden nezamýšlený pozitivní dopad. Plocha byla ušetřena živelného průmyslového rozvoje a po 1. světové válce se mohla stát místem ryze obytné výstavby Rašínova (viz níže).

 

 

 

3. Stará kasárna

3.1. Výstavba starých kasáren a jejich architektonický popis

Stagnující stavební vývoj oblasti budoucího Rašínova se dramaticky změnil na konci 19. století. V roce 1899 vyrostl západně od tehdejší Šťáhlavské silnice (Jeřabinová ulice), na místě obecních pastvin a polí Antonína Hůlky a Alexandra Krafta,[9] rozlehlý komplex kasáren čp.96/III, 1. praporu 7. zeměbraneckého pluku, později zvaných „staré kasárny“ (pro odlišení od nových kasáren, zbudovaných za první republiky jižně od Rašínova).

V 19. století pobývala vojenská posádka v Rokycanech na třech místech, a to v objektu zvaném Žampírky čp.150/II na Pražském předměstí, v Švantlovských kasárnách v domě čp.72/I v ulici Míru (zbořeny koncem století kvůli výstavbě školy v ulici Míru) a v Saských kasárnách čp.39/I na dnešním náměstí U Saské brány.  Šlo o menší budovy, nevyhovující modernímu pojetí vojenství. V Rokycanech sídlila 16. dělostřelecká divize, později 22. dělostřelecký pluk. Roku 1896 ovšem posádka byla z města stažena a přesunuta do nedaleké Plzně. Téhož roku sice v Rokycanech náhradou umístěna 5. baterie dělostřeleckého pluku (ubytována v hostinci čp.56/IV v Borku), ale jednalo se jen o drobný vojenský oddíl.[10] V té době už bylo rozhodnuto o výstavbě zcela nového areálu kasáren. Na tuto investici tlačili rokycanští měšťané, zejména živnostníci a obchodníci, kteří si uvědomovali, jaký finanční přínos pro Rokycany měla a může opět mít vojenská posádka.

V květnu 1898 se v dobovém tisku oznamuje výsledek komisionelního šetření za účelem vyhlédnutí místa pro umístění nových kasáren. Komise se rozhodla pro pozemky sládka Alexandra Krafta a mlynáře J. Hůlky u okresní Šťáhlavské silnice, poblíž státní dráhy.[11] Ve dnech 27. - 30. září 1898 proběhlo komisionelní řízení ohledně podrobného projektu kasáren. K výstavbě se mělo použít obecní pastviny č.kat.375/1, pozemků Antonína Hůlky č.kat.374 a č.kat.375/21 a pozemku Alexandra Krafta č.kat.373. Směrem ke Šťáhlavské silnici plánovány dvě přední jednopatrové budovy o půdorysných rozměrech 48 x 10 metrů, a to nalevo od vjezdu do dvora štábní budova, napravo augmentační sklad. V zadní části dvora pak projektována hlavní budova pro mužstvo, dvoupatrová, se zvýšeným podkrovím pro nouzové ubytování. Její půdorysné rozměry měly činit 100 x 14,5 metrů. Ihned po schválení stavebních plánu město plánovalo zadat stavební práce. Výstavba kasáren měla začít ještě roku 1898.[12]

Celkový rozpočet na stavební akci dosáhl 216 877 zlatých 96 krejcarů.[13]  Město si kvůli tomu vzalo 18. dubna 1899 půjčku 220 000 zlatých u pražské městské spořitelny. Tuto sumu pak s úrokem 6,75 % splácelo v následujících letech. Armáda naopak městu platila pravidelný roční nájem 21 290,55 K za kasárny, 1235,80 K za cvičiště a 1040,35 K za střelnici. Smlouva o pronájmu kasáren podepsána na 25 let.[14] V březnu 1919 jednalo obecní zastupitelstvo o jednorázovém splacení půjčky od pražské městské spořitelny. V té době zbývalo ještě splatit částku 229 065, 26 K. Půjčka vypovězena dle rozhodnutí městské rady z 10. ledna 1919 a splatná byla k 15. červenci 1919.Kvůli vládnímu nařízení regulujícímu peněžní transakce (zákaz výběru více než 50 % vkladů) ale splacení půjčky nebylo možné a zastupitelstvo záměr stáhlo.[15] Investice zahrnovala výstavbu vlastních kasáren u Šťáhlavské silnice, dále zřízení cvičiště pod Kotlem (viz kapitola „Jižní předměstí) a střelnice pod Žďárem (viz kapitola „Borek“). Samotný komplex kasáren měl vyjít na 174 807 zlatých 64 krejcarů. Nakonec rozpočet překročen o 12 533 zlatých 90 krejcarů. Finální úpravy nádvoří kasáren vyšly město na 4863 zlatých.[16] Podle dobových údajů místního tisku celkový náklad na zbudování kasáren, úpravu dvora, koupi cvičiště a výstavbu střelnice a prachárny pod Žďárem dosáhl 215 454 zlatých a 9 krejcarů.[17] Stavba tehdy bezkonkurenčně největší budovy ve městě trvala jen jeden rok a náklady byly hrazené ze zemského a státního rozpočtu. 31. srpna 1899 se do Rokycan vrátila trvalá vojenská posádka, tentokrát 7. zeměbranecký pluk.[18] Dne 12. prosince 1899 pobýval v Rokycanech polní zbrojmistr hrabě Fabini, který si prohlédl nově postavené kasárny a shlédl cvičení místní posádky poblíž nové střelnice pod Žďárem.[19]

Projekt vypracoval František Kotek z Plzně.[20] Klasicizující a měřítkově impozantní stavba kasáren využila mírného terénního stupně nad nivou Rakovského potoka a dodnes dominuje pohledům na město od jihozápadu. Čtyřpodlažní hlavní budova se stometrovou délkou průčelí stojí v odstupu od Šťáhlavské silnice (dnes Jeřabinové ulice) oddělena čestným dvorem obestavěným dalšími jednoduššími budovami. 29osé průčelí zvýrazňuje uprostřed rizalit s atikou a hodinami.

Do areálu se vstupovalo centrálně umístěnou hlavní bránou, nad průjezdem zaklenutou železným kováním s dvojjazyčným rovněž kovaným nápisem „K.K. LANDWEHRINFANTERIEKASERNE“ a „C.K. KASÁRNY ZEMĚBRANECKÉ PĚCHOTY“. Po stranách od vjezdových vrat úseky plotu s železnou mříží na kamenné podezdívce a s cihlovými sloupky.[21] Jižně od hlavní brány postavena patrová budova štábu, na sever od brány identický objekt augmentačního skladu. Každá z těchto budov měla rozměry 48x10 metrů a byly orientovány podélně do ulice. Kromě toho ještě na jižní straně pozemku kasáren, ve vnitrobloku, zbudován dům pro mužstvo, s přízemkem a polopatrem, na severní straně areálu zase kůlna pro vozy. Obě tyto stavby měly délku 43,5 metru.[22] Areál kasáren měl rozlohu přes 150 arů. Ani po více než stu letech a poté, co okolní pole zaplnila vilová čtvrť, nepřestává komplex kasáren ohromovat svými rozměry. Zadní fasáda hlavní budovy zcela zastiňuje přilehlé parcely rodinných domků v Tyršově ulici.

Přesto nebylo areálu kasáren zásadněji kompozičně využito při pozdější výstavbě v jejich okolí. Snad jen Vrchlického ulice (viz níže) je záměrně směřována na osu vjezdu a hlavní budovy kasáren (foto z r. 2003). Nicméně tato ulice byla v 60. letech 20. století přeťata výstavbou areálu ZŠ Jižní předměstí a v městské kompozici nehraje žádnou roli. Meziválečná zástavba Rašínova západně od kasáren jejich areál spíše ukryla a obestavěla. Jistý pohledový efekt mají stará kasárna z oblasti Za Rakováčkem, kdy vyniká jejich poloha na mírné vyvýšenině nad Rakovským potokem.

 

 

 

3.2. Další stavební vývoj starých kasáren

3.2.1. Stavební vývoj starých kasáren do roku 1945

Byť objekt kasáren zůstává i po více než sto letech od svého dokončení v základních obrysech nezměněn a jeho hmota je konstantou této části Rokycan, prošel celý areál během své existence mnoha změnami, funkčními i stavebními. Během první světové války se kasárna vyprázdnila kvůli mobilizaci armády na frontové pozice. V objektech zřízen vojenský lazaret.[23] Po válce přenechal erár kasárna až do roku 1925 v užívání města jako ubytovny pro železniční zaměstnance. V Rokycanech i v celé republice tehdy panovala těžká bytová krize, kterou jen znásoboval příliv demobilizovaných vojáků, legionářů i reemigrantů z Rakouska. Právě pro rodiny českých železničářů přistěhované z Rakouska vyčlenilo na jaře 1919 Ministerstvo národní obrany objekt kasáren v Rokycanech. Do Čech jich přišlo celkem asi 170. Část severovýchodního traktu budovy kasáren ještě vyhrazena pro uspokojení bytových potřeb místních obyvatel. V bývalém skladišti tak našlo provizorní příbytek 20 rodin.[24] Na konci roku 1919 už v kasárnách evidováno 80 dočasných bytů.[25]  Město ale z ubytování železničářů nebylo nadšeno. Na zasedání zastupitelstva v březnu 1919 se Emanuel Peršl dotazuje, proč nemohly být pro ubytování místních obyvatel zabrána kasárna. Obecní tajemník Josef Rybář odpověděl, že město bylo proti zabrání kasáren pro železniční personál vystěhovaný z Rakous a chtělo samo požádat ministerstvo národní obrany o přenechání kasáren pro místní rodiny. Ředitelství státních drah ale prý zabralo objekt i přes nesouhlas obce. V debatě se pak A. Žán vyslovil pro to získat část kasáren pro obecní bytové účely, aspoň polovinu hlavní budovy a přední budovy.[26] 

V listopadu 1919 se uvádí, že obec intervenovala na ministerstvu obrany ohledně zabrání štábní budovy a skladiště v kasárnách pro byty a uspěla. Záborem štábní budovy měla obec získat cca 7 bytů a dalších 20 bytů po adaptaci skladiště.[27] Do obecního rozpočtu na rok 1920 zařazena i vydání na budovu kasáren ve výši 52 287,52 Kč (mimo jiné přelaťování střechy a odvodnění sklepů). V červnu 1920 to starosta města komentuje s tím, že i ohradní zeď kasáren je ve špatném stavu a bortí se. Sklepy jsou plné vody. Při výstavbě kasáren se podle něj staly chyby.[28] Ve 20. letech 20. století ulice kasárny napojeny na síť obecního vodovodu. Ministerstvo obrany na to roku 1921 přislíbilo obci finanční pomoc.[29] 15. ledna 1924 tu komitét Ochrany matek a dětí otevřel kuchyni pro chudé děti.[30] Podle Hany Hrachové ale tato kuchyně otevřena v kasárnách již 2. ledna 1923.[31] Už předtím v poválečných letech fungovala každopádně v prvním patře levé přední budovy kasáren (v bývalých místnostech důstojnické jídelny) vývařovna americké mise American Relief Administration.[32]

Teprve po několika letech se objekty kasáren vrátily ke svému původnímu účelu. Koncem roku 1923 totiž rozhodlo ministerstvo národní obrany o tom, že do Rokycan přeloží 102. dělostřelecký pluk z Českých Budějovic. Pluk tehdy čítal 107 koní a 8 děl. 15. února 1924 se konalo komisionelní šetření za účelem obhlídky budov kasáren.[33]  Dne 28. března 1924 byla do Rokycan dislokována náhradní baterie Československého hrubého dělostřeleckého pluku č.102, aby zajistila ubytování důstojníků, připravila kasárna pro vojáky základní služby a zajistila ustájení koní.[34] Velení pluku a jeho druhá dělostřelecká baterie se do Rokycan přesunuly 30. ledna 1925.[35]

Vzhledem k nepostačujícímu prostoru se v této době uvažovalo o přístavbě stávajících kasáren.  V červenci 1924 předložil starosta zastupitelstvu zprávu o jednání městské rady s vojenskou správou o přístavbě kasáren. Obci podle názorů radních nemělo výstavbou vzniknout nové finanční břemeno.[36] V květnu 1925 schválilo zastupitelstvo města návrh na uzavření smlouvy s vojenským erárem na výstavbu obytných domů pro gážisty a uzavření půjčky na 4 000 000 Kč.  V té době již do Rokycan určen 102. dělostřelecký pluk a již umístěn ve starých kasárnách. V březnu 1924 jednala obec s vojenskou správou o ubytování členů pluku a výsledkem jednání byl záměr velkých investic do vojenské infrastruktury v Rokycanech. Plánovány dvě etapy investic: nejprve mělo dojít k přístavbě dosavadních kasáren o hospodářské budovy. Kasárny se měly rozrůst jižním směrem podél Jeřabinové ulice. K tomu byl nutný výkup objektu od ředitele Františka Březiny (vilka čp.113/III, o ní viz níže v popisu zástavby podél Jeřabinové ulice). V 2. etapě pak mělo dojít k výstavbě zcela nových pavilónových kasáren. Dále byla nutná výstavba tří obytných domů pro vojenské důstojníky a rotmistry. 29. dubna 1925 ale obci sděleno, že 102. pluk bude při dislokaci z Rokycan odvelen, z důvodů snižování stavů vojska ze 120 000 na 90 000. Ve městě tak měl zůstat jen jeden prapor pěchoty. V takovém případě by stačila jen menší přístavba stávajících kasáren. Mezitím proto probíhala jen jednání o výstavbě domů pro gážisty, jejichž výstavba se měla realizovat i v případě, že pluk Rokycany opustí. Obec měla armádě najít pozemek, zaplatit výstavbu a stát by pak obci platil náhradu a údržbu, přičemž po amortizaci by měl vojenský erár právo získat kasárny bezplatně.[37]

Nakonec ovšem postupně vykrystalizovala myšlenka výstavby zcela nových kasáren, které skutečně počátkem 30. let 20. století postaveny jižně od rozcestí Šťáhlavské a Kotelské cesty (viz kapitola „Jižní předměstí“). Kvůli redislokaci posádky musela být ovšem i budova stávajících „starých“ kasáren zrenovována. Provedla to v roce 1926 obec na vlastní náklady. Opravy vyšly na 186 500 Kč.[38]  V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 20 000 Kč z této půjčky určena na opravu kasáren.[39]  V březnu 1926 při projednávání rozpočtu města na rok 1926 navrhl Rudolf Šlesinger zvýšit položku na opravu kasáren z 15 000 Kč na 150 000 Kč.[40] V květnu 1926 schválilo obecní zastupitelstvo výpůjčku z mniškového fondu, určenou na různé opravy. Mimo jiné i 150 000 Kč na opravy kasáren.[41] V říjnu 1926 se stav rokycanské vojenské posádky udává na 32 vojáků z povolání a 240 vojínů (údaje prezentované sociálním demokratem Josefem Selementem na schůzi obecního zastupitelstva).[42] Dne 26. června 1927 rozhodla městská rada, že v kasárnách bude opravena podokapní dlažba kolem budov a do sklepů se dají betonové sloupky ke dveřím. Uhradit se to mělo ze 4000 Kč z  rozpočtové položky z předchozího roku.[43] 24. srpna 1927 pak rada rozhodla, že opravy kasáren mají být provedeny co nejdříve a úhrada se může zařadit do dodatkového rozpočtu na rok 1927.[44] V listopadu 1927 vznesena na zasedání obecního zastupitelstva stížnost na opakované zařazování vysokých finančních částek na opravy kasáren do obecního rozpočtu.[45]  V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo povolení zálohových půjček na investice, které byly provedeny v roce 1927 v době před schválením řádného obecního rozpočtu. Mimo jiné šlo o 4000 Kč na kamna do kasáren.[46] 3. října 1927 městská rada rozhodla, že pro kasárny se opatří 6 nových kamen za 4000 Kč.[47] Podrobnější parametry zakázky pak schváleny usnesením městské rady 14. října 1927, byly to 4 kusy menších Meidingerských kamen po 450 Kč a 2 kusy větších kamen po 590 Kč. Měla je dodat firma Otto Hofmann z Hořovic.[48] V prosinci 1927 městská rada trvá na vybudování koupelny v kasárnách z úvěru opatřeného na stavbu kasáren.[49]

Dne 17. února 1928 se nad městem prohnala vichřice. Školy způsobené na střechách a na oknech kasáren dosáhly cca 420 Kč.[50] 16. dubna 1928 mělo proběhnout komisionelní řízení za účelem zjištění nutných oprav v kasárnách.[51] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic z rozpočtu na rok 1927 i na rok 1928. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci se z rozpočtu na rok 1928 ponechala plánovaná částka 167 500 Kč (ovšem podle návrhu městské technické kanceláře se měly stejně v roce 1928 provést jen nejnutnější opravy za cca 50  150 Kč).[52] V srpnu 1928 o opravách kasáren jednala městská rada. Schváleno dodat materiál na vybílení chodeb a místnosti pro mužstvo. Provést se mělo vymalování velitelských místností za cca 450 Kč a oprava oken. Opravy vnějších omítek prý nelze provést letos pro nedostatek peněz, v příštích letech se ale s potřebnými penězi bude dle možnosti počítat v řádném rozpočtu obce.[53] V prosinci 1928 zastupitelstvo povolilo půjčku 6500 Kč na opatření kamen do kasáren. 10. dubna 1928 konáno komisionelní šetření, které potvrdilo oprávněnost žádosti. 19. října 1928 městská rada doporučila pořídit kamna s tím, že se opatří půjčkou z lesního rezervního fondu.[54] V prosinci 1928 souhlas s uzavřením půjčky z lesního rezervního fondu na pořízení 10 kamen do kasáren za 6500 Kč přidala i obecní finanční komise.[55]

V dubnu 1929 městskou radou obecnímu zastupitelstvu doporučeno schválit 34 000 Kč na úhradu zavedení elektrického světla a vodovodu do stávajících kasáren.[56] V červnu 1929 schváleno obecní finanční komisí usnesení obecního zastupitelstva z 10. května 1929 o uzavření půjčky 34 000 Kč na úhradu zavedení elektrického světla a vodovodu do kasáren.[57] 16. srpna 1929 skončilo ofertní řízení na nutné opravy v kasárnách.[58] V únoru 1930 rozhodla městská rada, že vykácení stromů v kasárnách se projedná na obecní okrašlovací komisi.[59] V březnu 1930 se pak radní usnesli vykácet všechny jasany na obecním pozemku na západní hranici kasáren.[60] Zpráva ze zasedání městské rady ze září 1930 mluví o tom, že oprava oken a nátěru oken v kasárnách se zadá firmám A.  Pikolon a František Brada dle jejich nabídky ze 17. září 1930 za 3746,90 Kč.[61] V červenci 1931 pak městská rada zadala nátěr venkovních oken v kasárnách firmě Pikolon za 4057 Kč.[62] Radní rozhodli v říjnu 1931, že do rozpočtu na rok 1932 se zařadí 15 000 Kč na výměnu podlah v stávajících kasárnách.[63] Na schůzi městské rady 23. února 1933 informováni její členové o intervenci J. Alferiho konané 7. února 1933 na ministerstvu národní obrany v otázce zřízení vodovodu a elektrických rozvodů v starých kasárnách.[64] Po oznámení výsledku ofertního řízení na stavební a instalatérské práce na úpravě ošetřovny ve starých kasárnách usneseno v červnu 1933 městskou radou doporučit vojenské správě zadat stavební práce firmě Š. Wolf za 13 533,45 Kč a instalatérské práce firmě K. Řezáč za 36 093,60 Kč.[65]

Po německé okupaci Čech a Moravy a zrušení československých ozbrojených sil se městská rada začala zajímat o možnost převést objekt kasáren na školské účely.[66] V červnu 1939 se na schůzi obecního zastupitelstva dotazuje Emanuel Hříbal na využití kasáren.  Josef Nový mu odpověděl, že stará kasárna se nehodí ke zřízení měšťanské školy, o čemž se uvažovalo, protože místnosti jsou tam příliš malé. Starosta Rudolf Hejrovský pak upřesňuje, že obec se dotazovala ministerstva národní obrany na využití starých kasáren ke školským účelům. 5. června 1939 se dokonce konalo předběžné šetření za účasti okresního školního inspektora. Konstatováno, že po určitých úpravách by se budova hodila ke zřízení školy. Ministerstvo prý bude požádáno o souhlas protektora.[67] Pak se objevil nápad zřídit z kasáren nemocnici. Obec kvůli tomu intervenovala u velitelství 1. armádního sboru a 17. srpna 1939 dokonce jednalo s wehrmachtem.[68] Projekt ale neuspěl.

 

 

 

3.3.2. Stavební vývoj starých kasáren do roku 1989

Vlivem zanedbání údržby byl komplex starých kasáren po 2. světové válce ve špatném technickém stavu. Dne 1. června 1945 požádalo posádkové velitelství obec o schválení nutných oprav. 4. června 1945 je MNV schválil.[69] To ovšem byly jen nejnutnější korekce nutné pro uvedení objektu do užívání obnovenou československou armádou. Velmi brzy ale začala být nevyhnutelná větší investice. V roce 1946 se už totiž technický stav kasáren definuje jako dezolátní. Předseda MNV proto vyzval ministerstvo národní obrany, aby do Rokycan vyslalo zvláštní komisi na obhlídku budov kasáren. 2. října 1946 se konalo komisionelní šetření za účasti MNV a vojenské posádky. Zjištěno, že stropní trámy jsou ztrouchnivělé, napadené houbou, v budově kasáren zakázáno mýt podlahy. Město ovšem na opravy kasáren nemělo peníze.[70] 21. října 1946 do Rokycan přijela komise ministerstva národní obrany za účelem obhlídky stavu starých kasáren.[71] Jaký výsledek přinesla? Rozhodnuto otevřít a prozkoumat všechny podlahy. Pokud by se prokázalo, že jejich stav je natolik špatný, že budova nemůže být nadále využívána, mělo se město pokusit zajistit pro armádu náhradní ubikace. Když by se ale taková ubikace nenašla, hrozilo ministerstvo národní obrany, že zahájí jednání o převelení posádky z Rokycan.[72] Toho se samozřejmě obec obávala, protože přítomnost armády zlepšovala místní ekonomiku. Dne 10. února 1947 komise opravdu shledala, že stará kasárna potřebují velké investice do oprav (90 % stropních konstrukcí v 1. a 2. patře bylo ztrouchnivělých a napadených houbou, elektrické rozvody vadné).[73]

Od 1. ledna 1949 převzal kasárna do svého vlastnictví stát.[74] Osudy kasáren se pak po následujících 40 let ubíraly pod taktovkou komunistického vojenského eráru se všemi průvodními znaky, jako byla utilitární stavební politika. Na rok 1968 plánoval podnik Potraviny úpravu prodejny Arma ve starých kasárnách, a to nákladem 50 000 Kčs.[75] V dubnu 1972 uvedly Západočeské plynárny do provozu regulační stanici plynu v starých kasárnách.[76] Dle zprávy z června 1973 měl podnik Potraviny zřídit v starých kasárnách v letech 1974-1975 novou prodejnu potravin.[77]

 

 

 

3.4. Zrušení starých kasáren a revitalizace areálu

3.4.1. Učiliště

Po roce 1989 klesla militarizace západních Čech a rozhodnuto o vyklizení starých kasáren armádou do konce roku 1991. V roce 1990 proto začalo město intenzivně vyjednávat o využití objektu. V září 1990 na plénu MěstNV oznámil předseda národního výboru Václav Beneda, že jednání o uvolnění kasáren byla zahájena.[78] Ještě téhož roku na schůzce s plukovníkem Šustrem dohodnuto, že v části budovy bude situován Okresní archív.[79] 

Otazník ale přetrvával ohledně využití obří hlavní budovy kasáren. V roce 1991 se objevilo několik návrhů: například umístit sem policejní služebny, soud nebo notářství.[80] Zvažovalo se i využití pro sociální účely.[81] Obec chtěla samozřejmě v rozhodování o tom, jak bude areál využit, krát svoji roli, ale vzhledem k tomu, že stát neumožnil bezúplatný převod kasáren na město (smlouvou z 1. ledna 1949 totiž kasárny převedeny na stát zcela v souladu se zákonem[82]), byly na případnou realizaci jakýchkoliv plánů zapotřebí velké peníze. Samotný okresní úřad ale vyjádřil přání, aby město kasárna koupilo s tím, že mu pak bude náklady kompenzovat. Taková aspoň byla situace v červenci 1992.[83]  V září 1992 je ohlášeno úspěšné dosažení kompromisu mezi obcí a armádou. Areál kasáren měl přejít na město za cca 6 000 000 Kčs. Zastupitelstvo proto hodlalo požádat o bankovní úvěr. Trvalo zamýšlené využití nižší budovy u Jeřabinové ulice pro okresní archiv, sousední nižší budova měla být pronajata na kanceláře, objekty autoparku město chtělo adaptovat na penzion pro seniory. Hlavní budovu kasáren město zamýšlelo prodat.[84]

V říjnu 1992 ale městské zastupitelstvo konstatovalo, že převod objektu kasáren na obec nelze zatím realizovat.[85] V té době se ovšem našlo řešení: kasárna koupí od státu stát, respektive od armády okresní úřad (město by tudíž nemuselo platit velké sumy). Celý objekt pak přejde na školské účely. O kasárny totiž projevilo zájem Střední odborné učiliště, dosud sídlící v Hrádku u Rokycan. Jeho ředitel Vild navíc představitele radnice uklidnil, když se zaručil, že umístění archivu v části kasáren bude respektováno. 17. prosince 1992 se proto zastupitelstvo usneslo revokovat původní záměr odkoupit stará kasárna do majetku obce.[86] Na jednání 7. ledna 1993 pak zastupitelé podpořili snahu Středního odborného učiliště o přidělení objektu.[87] Šlo o součást velkého stěhování vzdělávacích ústavů v Rokycanech, ke kterému došlo v 90. letech. Nejenže se z kasáren stalo učiliště, ale ze zamýšlené novostavby učiliště pod nemocnicí zřízeno gymnázium (viz kapitola „Pražské předměstí“), zatímco původní budovu gymnázia v centru města obsadila střední odborná škola (viz kapitola „okružní třída“).

Dne 3. května 1993 vstoupila v platnost smlouva mezi ministerstvem obrany a ministerstvem hospodářství, na jejímž základě přešel areál starých kasáren na Střední odborné učiliště Hrádek. Šlo tehdy o první případ, kdy vojenský areál takto změněn na školský. Ještě v květnu 1993 začala rekonstrukce budovy. Od 1. září 1993 tu měla začít výuka pro 180 žáků denního studia a 120 dálkových.[88] Po nákladné rekonstrukci, která proběhla v 90. letech 20. století po odchodu armády, opětovně vynikl charakter areálu kasáren jako stavba „zámeckých“ kvalit. Oprava fasády hlavní budovy byla dokončena roku 2001.[89]

V srpnu 1997 začala rekonstrukce postranní patrové budovy na jižní straně nádvoří bývalých kasáren. Tento objekt i ponechalo učiliště a hodlalo jej přebudovat na prostory pro odborný výcvik jednotlivých oborů. Koncem listopadu 1997 je budova zakryta lešením, ale fasáda zatím zůstávala beze změn.[90] Na nádvoří kasáren zprovozněn 16. května 1996 skateboardový areál. Po stížnostech obyvatel odhlučněn.[91]

Dne 6. června 2007 zahájeno sloučené územní a stavební řízení na plánovanou výstavbu nové tělocvičny v areálu Středního odborného učiliště na pozemcích č.kat.368/4, č.kat.365, č.kat.2781 a č.kat.375/22. Žádost o vydání územního a stavebního povolení podalo vedení učiliště 21. prosince 2006.[92] Po projednání některých námitek vyzval stavební úřad stavebníka k doplnění projektové dokumentace.  1. srpna 2007 město oznámilo pokračování stavebního řízení na zamýšlenou tělocvičnu, po doplnění projektové dokumentace.[93]  9. června 2008 ale město zastavuje stavební řízení na novou tělocvičnu v areálu SOU. Městský úřad totiž 30. srpna 2007 řízení přerušil a vyzval žadatele, aby odstranili některé nedostatky v jejich záměru. Tyto změny ale nebyly provedeny.[94]

V této době zahájeny i přípravy na výstavbu nové svářečské dílny v areálu učiliště dle žádosti podané 13. září 2007.[95] 30. ledna 2008 začalo územní a stavební řízení k této zamýšlené akci. Na 7. března 2008 svoláno ústní jednání.[96] 17. března 2008 město vydalo územní rozhodnutí a stavební povolení pro tuto plánovanou dílnu na stavebních parcelách č.kat.599/1, č.kat.4333 a na pozemku č.kat.368/4. Podle projektu měla být dílna přistavěna na severovýchodě ke stávajícímu objektu učňovských dílen. Půdorysné rozměry 8,375 x 15,350 metrů, přičemž na délku novostavba měla využívat rozpon stávající ocelové haly. Výška limitována výškou krytiny stávajícího objektu. V příčném směru měl být štít objektu shodný s tvarem štítu stávajícího a shodná měla být i povrchová úprava fasády, stejně jako výplně oken a dveří. Nosné konstrukce navrženy z přesných porobetonových tvárnic o tloušťce 375 mm, oboustranně omítnuté. Stěny měl dále ztužovat železobetonový věnec. Střešní krytinou navržena z ocelového trapézového plechu. V nové dílně mělo stát 6 svařovacích boxů, 6 svařovacích stolků, pálící stůl, umyvadlo a bruska, odkládací stoly, pracovní stůl, skříně a prostor pro materiál. U volné štítové stěny projektováno situovat 7 souprav pro svařování plamenem s lahvemi s náplní 40 litrů. Prostor dílny měl být oddělen na jednotlivá pracoviště pevnými přepážkami. Proti záměru výstavby této dílny podal námitky Zdeněk Hlaváč z nedalekého domu čp.233/III v Tyršově ulici. Jeho námitka pak zapracována do podmínek stavebního povolení, podle kterého jeden rok po dokončení dílny bude probíhat zkušební provoz s měřením hladiny hluku.[97]

 

 

 

3.4.2. Archiv

V přední budově bývalých kasáren, umístěné při Jeřabinové ulici, jižně od hlavní brány, se usídlil Státní okresní archiv. Měl zde k dispozici 1400 čtverečních metrů plochy.[98] Šlo o výrazný pokrok ve srovnání se stísněnými prostory, ve kterých dosud archiv působil (budova děkanství na Urbanově náměstí poblíž kostela). Roku 1993 tuto budovu v kasárnách koupil pro sídlo archivu stát (respektive okresní úřad). Od roku 1992 probíhaly v nové budově archivu drobnější úpravy. V červnu 1995 zde zprovozněn nákladní výtah. Akci provedla firma VÝTAHY PLZEŇ, a.s. Stavba výtahu začala 1. dubna 1995 a dokončena 31. května 1995. Náklady na jeho zřízení dosáhly 188 000 Kč.[99] Celková rekonstrukce archivu započala v létě roku 1996. Opravu fasády prováděla firma MONEX PLZEŇ. Součásti investice i oprava komínů, okapů, okenních parapetů a hlavního vchodu včetně osvětlení. Souběžně probíhala i rekonstrukce vnitřních prostor (práce provedly firmy MALKOL BUŠOVICE a ALSIG PLZEŇ). Její součástí instalace bezpečnostních dveří a signalizačního zařízení (v srpnu 1996 už předáno do zkušebního provozu). Rekonstrukce budovy archivu měla skončit do září 1996.[100] V roce 2003 provedena rekonstrukce umývárny a záchodů v přízemí nákladem 71 925 Kč.[101]

28. dubna 2000 odhalena na fasádě archivu pamětní deska Augustu Sedláčkovi.[102] Na desce nápis: „V LETECH 1920-25 BYL MĚSTSKÝM ARCHIVÁŘEM V ROKYCANECH PROF. A.SEDLÁČEK SVOU SKROMNOSTÍ A PÍLÍ SI ZÍSKAL ÚCTU A VÁŽNOST OBČANů PRACOVNÍCI STÁT. OKR. ARCHIVU R. 2000.“ Od 1. srpna 2002 přešel archiv ze zrušeného okresu pod Státní oblastní archiv v Plzni.[103]

 

 

 

4. Zástavba podél Jeřabinové ulice

            Přestože převážná část nynější obytné zástavby Rašínova vznikla plánovitým založením až za první republiky, zárodek vilové čtvrti tu vznikl ještě před 1. světovou válkou, a to podél Jeřabinové ulice a několika na ni kolmých zárodečných komunikací (Dukelská, Čechova, Vrchlického). Šlo souběžně s výstavbou starých kasáren o první vlnu urbanizace této oblasti. Vytvořil se tu díky tomu již před 1. světovou válkou soubor několika desítek individuálně stavěných rodinných domů, jedna z prvních vilových čtvrtí v Rokycanech. Náročnější klientela, která si zde budovala domy, ztvárnila mnohé ze zdejších novostaveb v reprezentativních formách eklektického historizujícího slohu. I přes četné, většinou nevhodné modernizační zásahy, se tato zástavba do značné míry dochovala jako ukázka estetického uvažování na počátku 20. století.

 

 

 

4.1. Zástavba v Jeřabinové ulici

4.1.1. Počátek parcelace a výstavby rodinných domů

Ještě v roce 1899, kdy se budoval komplex kasáren, stál při Šťáhlavské silnici a vlastně v celé oblasti budoucího Rašínova jen jeden obytný dům. Šlo o tzv. Bendův domek čp.42/III na rohu dnešní Uxovy a Jeřabinové ulice, u výstupu z podchodu od nádraží, dodnes v zcela pozměněné podobě dochovaný. Ten jen tu připomínán již roku 1895 (jeho popis viz níže, v rámci pasáže o Uxově ulici). Od něj vedla podél západní strany silnice řada stodol k novostavbě kasáren. A to bylo vše. Jenže právě dokončení kasáren postavilo celou oblast jižně od železniční trati do úplně jiného urbanistického kontextu. Místo rurální periferie to nyní bylo území s reprezentativním areálem celoměstského významu, ke kterému se navíc (a to bylo podstatné) postupně zaváděly inženýrské sítě. Roku 1900 proto požádali majitelé pozemků při Šťáhlavské silnici o povolení k jejich parcelaci na stavební místa.  Šlo o Aloise Markuse obchodníka z Prahy a Štěpána Wolfa asistenta stavebníka Františka Kotka z Plzně, kterým patřily parcely č.kat.380 a č.kat.382 nalézající se podél východní strany dnešní Jeřabinové ulice, zhruba od křižovatky s Čechovou ulicí až prakticky ke křižovatce se Švermovou ulicí. 15. ledna 1900 konána stavební komise za účelem přesného ohledání lokality navrhované k parcelaci a vyslechnutí názorů majitelů okolních pozemků. Zatímco Alois Markus hodlal prozatím své plány omezit na výstavbu jednoho obytného stavení, Štěpán Wolf zamýšlel zbudovat několik rodinných domků a později i restauraci.[104] Wolf pak později skutečně uváděn jako majitel domu čp.220/II (viz níže).

V červnu 1901 se už uvádí, že při Šťáhlavské silnici se staví nové domy.[105] Podél východní strany silnice naproti kasárnám (v dnešní Jeřabinové ulici) tak mezi ústím dnešních ulic Čechovy a Vrchlického vznikl soubor novorenesančních historizujících vil. Na místě zrušeného hliniště povstal první zárodek zahradní čtvrti Rokycan.  Zástavba se tu potom do 1. světové války dále rozrůstala podél Šťáhlavské silnice oběma směry (foto z r. 2003), s přesahy do bočních ulic.

 

 

 

4.1.2. Individuální vilová zástavba na východní straně Jeřabinové ulice

Souvislý pás vilek se vytvořil zejména na východní straně ulice. Počínaje od podchodu u nádraží tu domovní frontu otevírá rohový dům čp.252/II. Vznikl v první dekádě 20. století (jeho popis viz níže, v rámci popisu Dukelské ulice). Vedle stojí dům čp.292/II (foto z r. 2003), který byl postaven roku 1912. Má plně dochovanou podobu secesní patrové vilky, se složitě tvarovanou střechou s několika vikýři. Do ulice je otočen zděným štítem s obytným podkrovím 1. patra. Na štítu je na zdi nad oknem v 1. patře vyveden reliéf medvěda s mláďaty. Dne 20. května 1920 vydáno povolení na přístavbu místnosti a přístřešku pro majitele Josefa Lukeše. Kolaudováno 13. prosince 1920.[106] Dům si podržel intaktní podobu z doby svého vzniku, včetně původních oken a dalších stavebních detailů, jako je secesní vstupní branka z ulice do zahrady s kovanou mříží. Vila čp.273/II patřila rovněž mezi reprezentanty individuální architektury z doby před 1. světovou válkou. Byla zbudována v roce 1910. Ještě dle sčítání lidu z onoho roku bylo nejvyšším číslem popisným ve 2. městské čtvrti (Pražské předměstí) dům číslo popisné 270.[107] Stavební povolení dostali Rudolf a Anna Hejrovských 15. července 1910. Projekt byl dílem Josefa Pechana z Rokycan. Kolaudace provedena v roce 1910.[108] Na rozdíl od předchozího objektu zde slohově dominovaly prvky neorenesance a tvarosloví domu bylo celkově chudší. Dům patřil rodině Hejrovských. V říjnu 1930 městskou radou vydáno stavební povolení pro R. Hejrovského na výstavbu koupelny v čp.273/II.[109] Původně to byl přízemní objekt. Dne 14. dubna 1939 vydala obecní rada povolení k nástavbě 1. patra na dům.[110] Přístavba podle plánů Štěpána Wolfa byla zkolaudována 26. září 1939.[111] Později za socialismu prošel necitlivou, amatérsky provedenou modernizací, při níž veškeré členění fasády odstraněno, dům pokryt brizolitovou krustou a do fasády vsazena typizovaná okna, která mu dala estetické rysy sídlištní výstavby. V této nuzné podobě se dům uchoval dodnes.

Na sousedním pozemku stojí dům čp.248/II. Vznikl někdy koncem 1. dekády 20. století. Na mapě z roku 1907 ještě tato část ulice neměla zástavbu. Sčítání roku 1910 už tento dům eviduje.[112] Původně šlo o přízemní objekt, který byl krátce před rokem 2000 zvýšen o 1. patro. Ve fotodokumentaci Rokycan z roku 2000 již je zachycen po této nástavbě.[113] Přístavba patra byla provedena citlivě, s respektem k původní neorenesanční podobě fasády přízemí se štukovými okenními šambránami a suprafenestry. Nároží je zvýrazněno bosáží. Přístavba 1. patra má rovněž bosáž, okenní šambrány jsou jednodušší, ale pojaté v podobném stylu jako starší část domu. Nároží Jeřabinové a Čechovy ulice zaujímá dům čp.74/II. Vznikl o něco později. Evidenční katastrální mapa ho v reambulacích do 1. světové války nezachytila. Ani na fotografii z roku 1920 ještě není zobrazen, třebaže mohl být zakryt vegetací v popředí snímku.[114] Každopádně byl zbudován někdy krátce poté, za první republiky. Roku 1925 už tu měl mít prodejnu potravin Antonín J. Šnábl.[115] V srpnu 1925 zastupitelstvo města vydalo příznivé stanovisko k žádosti Antonína Šnábla o koncesi na výčep vína v domě čp.74/II.[116] A opět v červenci 1927 vydalo zastupitelstvo příznivé vyjádření k žádosti Antonína Šnábla o koncesi k výčepu vína v čp.74/II.[117] Jeho číslo popisné bylo přeneseno ze zbořeného objektu na Pražském předměstí. Jde o patrový dům s 1. patrem v obytném podkroví. Má jednoduchou fasádou, podobnou soudobé architektuře na Rašínově. Do Jeřabinové ulice hledí z podkroví zděný štít. Nároží domu je zkoseno a je jím veden vchod do obchodních prostor v přízemí. Dům si uchoval prakticky bez změn prvorepublikovou podobu, včetně stavebních detailů.

Souvislá fronta převážně eklektických domků pokračuje i jižně od ústí Čechovy ulice. Klasickým reprezentantem této architektury je náročná rohová vila čp.201/II (foto z r. 2003), postavena byla okolo roku 1900. V roce 1904 ji koupil Václav Svoboda od K. Bastla za 20 000 K.[118] Honosná patrová neorenesanční rezidence je korunována stanovou střechou s kovovou korouhví a zdobnými cihlovými komíny. Fasádou v přízemí probíhá pásová rustika. Okna v patře zasazena do dekorativní šambrány s trojúhelníkovými suprafenestry a štukovou balustrádou v podokenní ploše. Fasáda v středovém rizalitu ovšem podlehla pozdější utilitární opravě, při níž prakticky všechen neorenesanční dekor setřen. Na dobových fotografiích je přitom vidět, že právě střední část průčelí představovala nejimpozantnější manifestaci okázalosti a eklektické vynalézavosti. Celý střední trakt fasády byl zanořen a ponechával v přízemí i v patře místo pro zastřené balkony. Do balkónového otvoru v patře vsazeno balustrádové zábradlí, na něž navazovala elegantní dřevěná konstrukce vytvářející soustavu dvou souběžných půloblouků, jakýsi triumfální oblouk buržoazního blahobytu.[119] Ještě na fotografii z roku 1920 byla původní fasáda.[120] To, že někdy v pozdější době (patrně za socialismu) bylo majiteli domu povoleno tuto střední část zrušit, vyplnit těžkopádným zdivem a primitivní fasádou, byla velká chyba. Před rokem 2000 byla opravena domovní fasáda (oprava už zachycena ve fotodokumentaci města z roku 2000[121]). Průčelí tehdy získalo nový nátěr, zdůrazňující tvarové bohatství stavitelství z počátku 20. století. Dům ale nadále nenaplňuje svůj estetický potenciál. Jde samozřejmě o zazděný středový rizalit, ale závadné je také ponechání zahrady bez precizní údržby a nevkusný drátěný plot z dob socialismu.

Následuje dvojdům čp.199-200/II (foto z r. 2003), také z doby okolo roku 1900. Zde původní architektura takřka zcela podlehnula pozdější modernizaci. Severní polovina dvojdomu, dům čp.199/II, byla dle snímku z roku 1909 pouze přízemní. Objekt měl čtyřosou symetrickou fasádu, s dvojicí sdružených okenních otvorů. Uprostřed dělenou vertikálním pásem bosáže. Bosování bylo rovněž aplikováno na severním okraji průčelí. O jisté eklektické labilitě této architektury vypovídala i skutečnost, že nad každou z okenních dvojic byla jiná suprafenestra, jednou trojúhelníková, jednou lineární.[122] Bývá to příznak jisté mechanické neumělosti a vršení dekoru, typický pro vrcholící eklekticismus v architektuře na přelomu století. Dne 22. června 1939 ovšem vydala obecní rada povolení na přístavbu prvního patra objektu čp.199/II.[123] Objekt pak skutečně zvýšen o 1. patro a zakončen nízkou sedlovou střechou. Původní fasáda se nedochovala a je nyní prakticky nečleněná. Svou podobu ztratila i jižní část dvojdomu, dům čp.200/II. Ten byl od počátku patrový. Na snímku z roku 1909 měl neorenesanční fasádu, v přízemí bosovanou, v patře s profilovanými suprafenestrami. Tříosé průčelí se středovým rizalitem se hmotově zachovalo do současnosti ale původní dekor setřen.[124] V červnu 1932 vydala městská rada stavební povolení pro Františka a A. Vonáskovi na prádelnu v čp.200/II.[125] Užívací povolení na prádelnu v čp.200/II získali František a V. Vonáskovi v říjnu 1932.[126]

Zato další dvojdům čp.220-203/II (foto z r. 2003, kresba od F. Purgharta) si plně podržel do detailu provedenou vnější podobu z počátku 20. století. V roce 1909 už oba domy stály.[127] Zachyceny jsou i na mapě města z roku 1907. Tyto dvě identické vily mají bohatou a intaktní fasádu, s dominujícím neobarokním tvaroslovím. Ze souměrného průčelí vystupuje středový rizalit. Přízemím probíhá pásová rustika. V duchu eklektického hyperdekorativismu se na domě objevuje několik typů oken. V přízemí jsou to obdélná okna s podokenními výplněmi, trojúhelníkové suprafenestry jsou netradičně posunuty výš a propojeny s profilovanou římsou oddělující přízemí a patro. V přízemí rizalitu zase vidíme neorománské zdvojené okno s půlkruhovým zakončením. V patře zakončuje okenní otvory segmentový fronton. Uprostřed fasády v 1. patře nahrazují okno dveře na balkonek posazený na půlkruhový mušlovitý sokl. Zdivo v patře vyplňují plochy z tmavě červených ozdobných cihel. Korunní římsa, bohatě profilovaná, v rizalitu nadnášená konzolami, vybíhá v půlkruhovou atiku s štukaturou s erby českých zemí. Střecha je valbová.

Dle harmonogramu z roku 1982 navržen dům čp.220/II k modernizaci, která měla proběhnout v 8. pětiletce (1986-1990). Mělo zde být 6 bytů (patrně zahrnut i sousední čp.203/II).[128] V říjnu 1984 se uvádí, že město ještě musí opatřit náhradní byt pro zdejšího obyvatele Martina Horváta.[129] 30. září 1986 město přidělilo zdejším obyvatelům 4 náhradní byty (dům čp.220/II už tehdy v havarijním stavu). [130] Ještě v dubnu 1987 se ale uvádí, že trvá nutnost zajistit pro zdejší obyvatele náhradní ubytování. Mluví se o chystané rekonstrukci domu.[131] V září 1990 ale MěstNV konstatuje, že bude pro zdejší obyvatele potřebovat najít 5 náhradních bytů z důvodu demolice objektu.[132] V éře socialismu se ale rekonstrukce (a naštěstí ani demolice) neuskutečnila. Dům čp.220/II prošel před rokem 2000 důkladnou a citlivou opravou.[133] Chybou ovšem bylo odstranění původní hradby a plotu uliční předzahrádky. Vznikla tu soukromá mateřská škola. Sousední polovina dvojdomu (čp.203/II) zůstává omšelá, ale rovněž v intaktní podobě z počátku 20. století. Proběhly tu jen drobné opravy. Na jaře 2006 požádali manželé Rázkovi z čp.220/II město o půjčku z Fondu rozvoje bydlení. Konkrétně o 100 000 Kč na obnovu střechy, 100 000 Kč na dodatečnou izolaci domu proti spodní vodě a 20 000 Kč na obnovu fasády. 27. dubna 2006 tuto žádost mimo jiné posoudila výběrová komise a doporučila schválení půjčky. 15. května 2006 se pro vyslovila městská rada. 30. května 2006 o věci jednalo i zastupitelstvo.[134]

Vedlejší patrový dům čp.210/II vznikl také počátkem 20. století. Za první republiky prošel stavební úpravou.  21. září 1927 vydáno městskou radou povolení k obývání a užívání na přístavbu rodinného domu čp.210/II majitelky O. Runtové.[135] Později za socialismu objekt absurdně amatérským způsobem modernizován, když na něj aplikován brizolitový plášť, což v kombinaci s typizovanými okny degradovalo buržoazní vilu na stavbu připomínající spíš panelová sídliště. V tomto stavu setrvává dům do současnosti. Domovní fronta pokračuje rodinným domem čp.268/II na nároží u vyústění Vrchlického ulice. Na mapě Rokycan z roku 1907 ještě zachycen nebyl. V roce 1910 již ho uvádělo sčítání lidu.[136] Patrový objekt s podkrovím v 1. patře je do obou ulic natočen zděnými vikýři. Střecha je stanová. I tato vila byla drasticky znehodnocena svépomocným stavitelstvím za socialismu, kdy zmizela původní fasáda a nahradila ji brizolitová krusta. V této podobě se udržel dům do současnosti.

Na protějším nároží Vrchlického ulice pokračuje zástavba vilkou čp.275/II. Patrový dům s obytným podkrovím v 1. patře zakončuje stanová střecha. Postaven krátce po roce 1910, kdy ještě nebyl zahrnut do sčítání lidu.[137] V říjnu 1932 městská rada vydala stavební povolení pro L. Richtera na vjezd do domu čp.275/II.[138] I podobu tohoto domu negativně poznamenalo amatérské „vylepšování“ staveb za socialismu. Dům čp.266/II datován taktéž do období okolo roku 1910. Jde o jednoduchý objekt na nevelké „zbytkové“ parcele, čemuž pravděpodobně odpovídala i menší zámožnost jeho stavitele. Patrová stavba s obytným podkrovím 1. patra s polovalbovou střechou je natočena do ulice zděným štítem. Rovněž tady proběhla za vlády komunistů naprosto nevhodná modernizační úprava, s typizovanými okny, setřením detailů fasád a plechovou krytinou střechy. V tomto případě naštěstí došlo počátkem 21. století k revizi těchto úpadkových zásahů. Dne 21. května 2007 schválilo zastupitelstvo města poskytnutí půjčky z Fondu rozvoje bydlení na opravu střechy objektu čp.266/II ve výši 40 000 Kč.[139] V 1. polovině července 2007 již oprava střechy i fasády domu probíhala. V polovině října 2007 byla rekonstrukce hotova, včetně nové barevné fasády.[140] Průčelí opět získalo klasické omítky. Do štítu v 1. patře vsazena menší francouzská okna. Střecha pokryta hnědými taškami a celkově provedeno odstranění nutných stavebních prvků socialistické provenience. Dům čp.267/II vznikl okolo roku 1910 podle podobného projektu jako výše uvedený čp.266. Na přelomu 20. a 21. století prošel celkovou rekonstrukcí. V říjnu 2000 již jsou otlučeny vnější omítky a dům má novou střechu.[141] Po této opravě získal zajímavě řešenou hladkou fasádu s tmavě červeným nátěrem. Nešlo o návrat k původní podobě z doby před 1. světovou válkou, ale socialismem poznamenaná stavba získala opět reprezentativní vzhled, přiměřený charakteru této ulice.

V posledních letech před 1. světovou válkou se hranice zastavěného území Rokycan posunuly podél Jeřabinové ulice ještě dál.  Vznikly tu dvě luxusně pojaté vily. Dům čp.299/II (foto z r. 2003) byl postaven v posledních  letech před 1. světovou válkou. Jde o jednu z nestylovějších ukázek pozdně eklektické architektury s převládajícími prvky secese ale už i náznaků kubismu. Kvalitní kompozice průčelí ukazuje na profesionální architektonický projekt. Z průčelí vystupuje rizalit nesoucí balkon v patře. Obytné prostory prvního patra zanořeny do mansardové střechy s vikýři. Okolo domu původní kovová mříž plotu. Koncem 90. let 20. století proběhla náročná a citlivě pojatá rekonstrukce. Dle stavu z října 2000 už byla dokončena.[142] Dům čp.290/II (foto z r. 2003) je rovněž ukázkou stylového eklektického objektu z doby před 1. světovou válkou.  Přízemí je zděné, uprostřed vybíhá vpřed půlkruhový rizalit s balkonem. Obytné patro situováno do mansardové střechy, z níž vystupuje vchod na balkon. Nad ním ve štukatuře vyvedeno oválné okno s festonem. Fasádu završuje věžicový výstupek. I tento dům prodělal v 90. letech 20. století celkovou rekonstrukci, která již dle stavu k říjnu 2000 byla hotova.[143]

Cizorodým prvkem je sousední rodinný dům čp.969/II z konce 70. let 20. století. Těžkopádná normalizační architektura svépomocného typu, příznačná spíše pro vesnice. Roku 1979 kolaudován rodinný dům manželů Štvánových.[144] Jde o mohutný patrový objekt s nízkou stanovou střechou. Svou brizolitovou estetiku si udržel i přes některé korekce až do současnosti.  Rohový dům čp.359/II, stojící na rohu Jeřabinové a Švermovy ulice, vznikl ve 20. letech 20. století. V srpnu 1925 už se uvádí jako „novostavba“.[145] Původně šlo o přízemní vilku. V 90. letech 20. století byla provedena amatérsky nevržená nástavba prvního patra, neústrojně posazená na původní přízemek. Proporčně nezvládnutá přístavba je zakončena stanovou střechou.

Domem čp.359/II končila za první republiky zástavba. Následuje ústí Švermovy ulice (viz níže) a dál k jihu se dlouho do 2. poloviny 20. století rozkládala jen velká proluka (dnes areál autoškoly) a pak bytové obecní domy poblíž dnešní křižovatky ulic Jeřabinová a B. Němcové. Jejich popis zařazen do kapitoly „Jižní předměstí“, kam charakterem zástavby více patří. V roce 1936 obec projednává knihovní pořádek v parcelách. Dle trhové smlouvy z 10. března 1936 prý obec získala pozemek č.kat.421 (role), který koupila na základě usnesení obecního zastupitelstva z 15. listopadu 1935. Z louky č.kat.388/3 dle ohlašovacího listu odpadá do č.kat.421 díl o ploše 22 čtverečních metrů, zbytek pozemku č.kat.388/3 je ulicí a přechází do veřejného statku. Od č.kat.421 odpadá díl o ploše 153 čtverečních metrů do ulice č.kat.388/3. Tyto změny prý vyvolány výstavbou domu čp.359/II Viktora a B. Štorkových dle ohlašovacího listu z roku 1925. 28. května 1936 městská rada doporučila ke schválení provést knihovní pořádek, což na červnové schůzi obecního zastupitelstva v roce 1936 schváleno.[146]

 

 

 

4.1.3. Individuální vilová zástavba na západní straně Jeřabinové ulice jižně od starých kasáren

Krátký úsek vilové zástavby se počátkem 20. století rozvinul i na protější straně ulice. Vzhledem tomu, že středem ulice probíhá hranice městských částí, už tyto domy jsou součástí Plzeňského předměstí, nikoliv Nového Města. Jižně od areálu kasáren postavena nejprve vilka čp.113/III (foto z r. 2004). Eviduje ji už sčítání lidu v roce 1910.[147] Na mapě města z roku 1907 ještě chybí. Stavební povolení získala Anna Mužíková 30. října 1909. Kolaudace proběhla 27. října 1910. V roce 1925 provedena přístavba koupelny (povolena 24. února 1925).[148] Je to skromně pojatá stavba s věžovitou patrovou nástavbou na rohu, ukázka chudší varianty eklektické architektury, jako by lehce inspirované erární architekturou nedalekých starých kasáren. Přízemí má pásovou rustiku, okna štukové šambrány. V květnu 1925, když zastupitelstvo jedná o investicích do vojenské infrastruktury v Rokycanech, se mluví o i plánu na rozšíření tehdejších starých kasáren jižním směrem podél Jeřabinové ulice a výslovně se uvádí, že k tomu by byl nutný výkup objektu od ředitele Františka Březiny – čp.113/III. Nakonec ale k expanzi kasáren nedošlo a dům byl zachován.[149] Dochoval se prakticky intaktně. V roce 2000 ještě byl omšelý.[150] Později prošel opravou, citlivě provedenou a respektující původní členění fasády. U domu čp.113/III postaven někdy v 90. letech 20. století objekt pro podnikání čp.976/III, přiléhající těsně k vnější hranici areálu kasáren. Nevelká stavba se sedlovou střechou byla v roce 2007 nabízena realitními kancelářemi k odkupu s tím, že je možné ji upravit na obytný objekt.[151] To se taky stalo. Po adaptaci je stavba využívána jako rodinný dům s obytným podkrovím v 1. patře. Má jen minimální plochu zahrady.

Parcelace prostoru jižně od domu čp.113/II, až ke křižovatce s Karlíkovou ulicí, byla nastartována už před 1. světovou válkou. Dne 10. ledna 1912 povolena manželům Františku a Karolině Březinových (majitelé čp.113/III) parcelace sousedního pozemku č.kat.368/2 na stavební místo za podmínky, že k jihovýchodní rohové parcele bude přibrána část veřejné cesty č.kat.2825/2 dle regulačního plánu. Na místě Karlíkovy ulice totiž už dříve vedla polní cesta, ale ta se v ústí do Jeřabinové ulice nepravidelně rozšiřovala a mírně ohýbala, což mělo být při parcelaci zrušeno a nahrazeno kolmou, pravidelnou uliční čarou.[152] Na vedlejší parcele roku 1914 skutečně zbudována masivní vila čp.133/III (foto z r. 2003). Vysoká dvoupatrová stavba na složitém půdorysu zakončena bohatě tvarovanou střechou s podkrovím 2. patra. Do ulice předstupuje rizalit se zděným štítem. V roce 1915 pak manželé Březinovi požádali obec na základě předchozí dohody o směnu pozemků. Náhradou prý předají obci část pozemků č.kat.368/3 a č.kat.358 a celý pozemek č.kat.358/4.  Obecní zastupitelstvo návrh schválilo.[153] Rohovou parcelu na samotné křižovatce Jeřabinové a Karlíkovy ulice ale zaplnil až ve 20. letech 20. století elegantní domek čp.201/III (viz níže, součást prvorepublikového Rašínova). Od 30. let se rozvinula i zástavba rodinných domků jižně od křižovatky s Karlíkovou ulicí a k novým kasárnám (i její popis viz níže).

 

 

 

4.1.4. Individuální vilová zástavba na západní straně Jeřabinové ulice severně od starých kasáren a původní stodoly

Úplnou parcelaci západní fronty Jeřabinové ulice blokovala existence starší zástavby. Nešlo samozřejmě o areál starých kasáren z roku 1899, který naopak byl jedním z tahounů následné urbanizace této oblasti. Problémem tu byla existence skupiny zděných stodol, která postupně zaplnila celou délku ulice. Na nejstarší katastrální mapě z roku 1838 jich tu stálo 5. Všechny byly evidované jako nespalné, tedy zděné. Evidenční katastrální mapa z roku 1877 jich zobrazuje 10. Na mapě města z roku 1907 jich bylo zakresleno 11, ale není jisté, zda nešlo o chybu v zákresu v této spíše schématické mapě. Vytvářely souvislou řadu od starých kasáren až k železniční trati (k domu čp.42/III).  Když se na přelomu 19. a 20. století začala Šťáhlavská silnice měnit na rezidenční vilovou čtvrť, staly se tyto stodoly najednou anachronismem, zbytkem polovenkovského charakteru starých Rokycan. Jejich demolice pak probíhala v několika etapách až do 2. poloviny 20. století. 

Jedna ze stodol byla zbořena roku 1921, když se k tomu zavázalo město, protože na jejím místě musela být vedena nová ulice, spojující novou výstavbu na Rašínově (Štefánikova ulice) s dnešní Jeřabinovou ulicí.[154] Dne 9. března 1921 se konala dražba nemovitostí Ferdinanda Šmuclera a manželů Václava a Terezie Prettlových. V rámci této skupiny realit byla zařazena i stodola č.kat.504, umístěná hned vedle kasáren. Včetně  přilehlé pastviny č.kat.375/5  vydražena za 20 000 Kč do majetku obce. Měla sloužit jako náhrada za stodolu na č.kat.501, která měla být kvůli výstavbě nové ulice (dnešní Štefánikova) zbořena. V dubnu 1921 transakci schválilo zastupitelstvo města.[155] V září 1921 schválilo obecní zastupitelstvo návrh na výpůjčku 68 521,45 Kč z podpůrného fondu dělníků městských železáren na úhradu některých obecních investic za rok 1921, mimo jiné i 20 000 Kč na stodolu od Šmuclerových 20 000 Kč a 400 Kč na výdaje za smlouvu.[156] Na výkup stodoly od Šmuclera si obec nakonec vzala půjčku 20 400 Kč a na výkup pozemků od Pretlových 11 478,55 Kč.[157]

V červenci 1921 rozhodlo zastupitelstvo města o provedení parcelace pozemků budoucí zahradní čtvrti Rašínov (viz níže). Předložené regulační plány zahrnovaly i oblast stodol u Šťáhlavské silnice, kde se rovněž předpokládala parcelace na stavební místa.[158] Západní strana Jeřabinové ulice ale nakonec do jednotně budovaného souboru Rašínov nebyla zahrnuta a její stavební transformace probíhala postupně a skončila až hluboko v 2. polovině 20. století. V červnu 1926 rozhodlo zastupitelstvo města, že část pozemku č.kat.375/1 za stodolami při Šťáhlavské silnici, která zbyla z pozemku nezastavěná družstvem Svépomoc, ležela ladem a nehodila se k hospodářskému obdělávání, bude pronajata Františku Huňáčkovi do doby, než ji obec bude potřebovat.[159] Ve 20. letech 20. století se lokalita na místě těchto stodol zvažovala pro výstavbu domů pro důstojníky z nedalekých starých kasáren. Projekt ale nerealizován.[160] O plánech podrobněji v popisu nových kasáren (viz kapitola „Jižní předměstí“). V říjnu 1931 rozhodla městská rada, že kvůli žádosti J. Lukše o prodej části obecního pozemku č.kat.375/1 na stavební účely se projedná rozdělení všech pozemků od kasáren k dráze na stavební místa se všemi vlastníky stodol.[161] Zánik enklávy stodol podél západní strany Jeřabinové ulice se tak přiblížil. V následujících letech tu ale došlo jen k izolovaným stavebním počinům a celá uliční fronta se postupně transformovala až do 70. let 20. století.

U ústí nově zbudované Štefánikovy ulice vyrostl v polovině 30. let 20. století dům čp.398/III (foto z r. 2003), kterému ustoupila další ze zdejších stodol. V dubnu 1933 se uvádí, že manželé A. a A. Řeřichovi koupili od J. Blechy stodolu na pozemku č.kat.502 a pozemek č.kat.375/7 na rohu Denisovy třídy a Štefánikovy ulice.  Hodlají tam postavit jednopatrový dům. Ke stavbě potřebují přikoupit i část obecní pastvy č.kat.375/4 o ploše cca 25 čtverečních metrů.  10. dubna 1933 městská rada doporučila ke schválení a na schůzi obecního zastupitelstva to schváleno.[162]  8. června 1933 pak vydáno stavební povolení pro A. a A. Řeřichovi na výstavbu jednopatrového rodinného domu s krámy a uzenářskou dílnou na pozemku č.kat.502 po zboření stodoly a č.kat.375/7.[163] V srpnu 1933 ale město A. a A. Řeřichovým zakazuje pokračovat ve výstavbě zvětšené garáže až do výsledku komisionelního řízení ohledně stížnosti souseda J. Frka (majitel sousední vilky čp.141/III v Štefánikově ulici).[164] Kolaudace nového domu proběhla 28. prosince 1933.[165] Dům čp.398/III je elegantní funkcionalistická dvoupatrová vila s plochou střechou.  V přízemí na nároží zřízeny prostory pro obchod.  Svou hmotou už se posouvá od rodinného domu spíše k městské blokové zástavbě. Dům se uchoval bez větších změn do současnosti.  Zajímavým detailem bylo, že původní stodoly stávaly v odstupu od ulice, takže paradoxně po jejich zboření se dům čp.398/II naopak vysunul do ulice a její moderní regulační čára tak byla užší než ta původní. Vidět je to ještě na letecké fotografii z roku 1947.[166]

Koncem 30. let 20. století uvažovali majitelé čp.398/III o přístavbě dalšího traktu ke své vile jižním směrem. Město roku 1939 projednává prodej stodoly na stavební parcele č.kat.504 a okolních pozemků Aloisi a Anně Řeřichovým z čp.398/III. Ti 11. srpna 1939 požádali o odkup stodoly na č.kat.504 a pozemku č.kat.375/4 o ploše 193 čtverečních metrů, případně i o odkup č.kat.375/3 o ploše 313 čtverečních metrů za účelem provedení přístavby domu čp.398/III.  Už předtím manželé Řeřichovi koupili stodolu na pozemku č.kat.503 od paní Julákové.  Řeřichovi se zavázali do jara 1940 prodloužit plot u čp.398/III v regulační čáře až ke kasárnám, v létě 1940 chtěli obě stodoly zbořit a v roce 1941 přistavět dům čp.398/III.  24. srpna 1939 městská rada stanovila cenu 45 000 K, 5. září 1939 Alois Řeřicha nabídl maximálně 38 000 K. 7. září 1939 ale městská rada trvá na 45 000 K a Řeřicha souhlasí. 14. září 1939 městská rada doporučila ke schválení. Na schůzi obecního zastupitelstva v září 1939 sice František Lorenz argumentuje, že obec by se neměla zbavovat majetku, ale František Kučera je toho názoru, že obec koupila stodolu právě k regulačním účelům a teď ji může prodat právě pro účely regulace této části ulice. Záměr pak byl schválen.[167]  Jenže kvůli omezení stavebního ruchu za války nebyl realizován. Až v 70. letech 20. století tu postavena restaurace Sparta čp.700/III (viz níže).

Obdobně na nároží Jeřabinové a Uxovy ulice se ve stejné době jako vila čp.398/III (počátek 30. let) vztyčila funkcionalistická vila čp.378/III, dvoupatrový plochostřechý objekt se zaobleným nárožím (foto z r. 2003). Dne 24. září 1931 udělila městská rada podmínečné stavební povolení pro J. a J. Žourovi ke stavbě na pozemku č.kat.375/14 a na stavební parcele č.kat.379.[168] 23. června 1932 vydáno obývací a užívací povolení pro J. Vilímka na rodinný dům č.kat.375/14, přičemž dodatečně povoleno zřízení bytu o 2 místnostech v mansardě.[169] Výstavba nového rodinného domu na nároží ulice Jeřabinové a Uxovy si vyžádala i novou regulaci této křižovatky spojenou s pozemkovými transakcemi a úpravou veřejné komunikace. V prosinci 1931 řešilo obecní zastupitelstvo částečnou korekci uliční čáry, kdy dle dřívějšího usnesení obecní správní komise z 14. dubna 1931[170] a na základě komisionelního šetření z 13. dubna 1931 byl ve dnech 18. dubna – 19. května 1931 zveřejněn projekt změny plánu polohy spočívající v posunutí regulační čáry na severní straně pozemků č.kat.375/1, č.kat.377 a č.kat.375/14 směrem k veřejné cestě č.kat.3004 (Uxova ulice) a okresní silnici č.kat.2781 (Jeřabinová ulice). S železniční správou se mělo dojednat zřízení chodníku na jižní straně domu čp.42/III. Proti návrhu nepodány žádné námitky, takže jej zastupitelstvo odsouhlasilo. Šlo o rozšíření komunikace na křižovatce Uxovy a Jeřabinové ulice, kde „J. a R. Vilímkovi staví rodinný dům“ (čp.378/III).[171] 

Už předtím v listopadu 1931 rozhodla městská rada, že u ředitelství státních drah se zakročí v otázce brzkého rozhodnutí ohledně rozšíření komunikace u čp.42/III.[172] Smlouva s železniční správou o úpravě cesty č.kat.3004 od Šťáhlavské silnice podél čp.42/III na vzdálenost cca 50 metrů schválena městskou radou v květnu 1932.[173] Po této transakci následovala úprava křižovatky Uxova-Jeřabinová. V polovině června 1932 městská rada ohlašuje, že k jednání se státními drahami v otázce komunikace při vyústění podchodu se za obec delegují J. Alferi a J. Brada.[174] Rada oznamuje, že v případě, že ředitelství státních drah v Plzni schválí dojednanou úmluvu o úpravě cesty č.kat.3004 u čp.42/III, tak se vydláždí část cesty a zřídí se chodník u čp.42/III nákladem cca 70 000 Kč.[175] Počátkem července 1932 městskou radou schváleno ujednání s J. Vilímkem o zaplacení mimořádného investičního poplatku na dlažbu části ulice č.kat.3004 a vysloven souhlas, aby J. Žour prodal bývalou obecní parcelu č.kat.375/1 panu Vilímkovi.[176] V září 1932 pak dala městská rada souhlas vydláždit část Šťáhlavské silnice v ohybu u podchodu v délce 25-50 metrů, pokud okres obci poskytne příspěvek.[177] Počátkem října 1932 oznámen městské radě výsledek místního šetření z 27. září 1932 o vydláždění ohybu Šťáhlavské silnice u podchodu a usneseno zařadit odhadované náklady 40 000 Kč do mimořádného rozpočtu 1933.[178] Počátkem listopadu 1932 se městská rada zmiňuje o tom, že vzhledem k nedostatku financí má starosta určit, které investice na mimořádné práce se v roce 1932 ještě provedou, ale určitě se má provést vydláždění přechodu před domem pana Vilímka u podchodu.[179] Usnesení městské rady z 3. listopadu 1932 o vdláždění přechodu u čp.378/III se pak po pár dnech ještě mění a doplňuje, prý jde o vydláždění části pozemku č.kat.3004 od Šťáhlavské silnice na délku 50 metrů.[180] V lednu 1933 k výplatě poukázány účty pro J. Fialu ve výší 6533,30 Kč za dlaždičské práce u domu čp.42/III.[181] V lednu 1933 k výplatě poukázány účty pro firmu Žid a spol. ve výši 7642,80 Kč za dlažební kámen pro Švecovu ulici.[182] V roce 1936 obec projednává knihovní pořádek, protože při výstavbě domu čp.378/III Josefa a Růženy Vilímkových došlo dle ohlašovacího listu z roku 1935 ke změnám v parcelních hranicích.  Obec získala 20 čtverečních metrů z pozemku č.kat.379 a 2 čtvereční metry z č.kat.375/14 do pozemku č.kat.3004 (Švecova ulice, nynější Uxova). Obec taky získala 5 čtverečních metrů od č.kat.375/14 do chodníku č.kat.375/22. Obec naopak postoupila od ulice č.kat.3004 díl o ploše 19 čtverečních metrů do pastvy č.kat.375/14. 28. května 1936 městská rada doporučila ke schválení provedení knihovního pořádku. Na červnové schůzi obecního zastupitelstva v roce 1936 to schváleno.[183]

Jižně od domu čp.378/III se hluboko do 2. poloviny 20. století rozkládala proluka, respektive stála tu na stavební parcele č.kat.380 stodola, která ještě více než ostatní stodoly ustupovala z uliční čáry a ponechávala tak směrem do ulice volný, zastavitelný pozemek. Koncem 30. let 20. století tu majitelé pozemku, rodina Kratochvílových, uvažovala o zbudování rodinného dvojdomku. Už byl hotov i projekt, ale plány pak v době okupace odloženy, údajně z obavy před tím, že místnosti v domě by musely být poskytnuty pro ubytování Němců.[184] V roce 1946 se Františku Kratochvílovi vydalo povolení na stavbu dřevěné ohrady na tomto prázdném pozemku č.kat.375/13.[185] Stavebně nevyužitý pozemek byl později po tlaku městského výboru odebrán vlastníkům za náhradu 5000 Kčs a dán k dispozici rodině Veverkových.[186] Nakonec tak vedle domu čp.378/III dodatečně zbudována okolo roku 1970 plochostřechá patrová vilka čp.630/III, vcelku dobře doplňující funkcionalistickou architekturu starší vily. Stodola na č.kat.380 je zachycena ještě na leteckém snímku z roku 1952.[187] Letecké snímkování ze srpna 1957 již ukazuje, že byla zbořena.[188] Byla zbořena souběžně s tehdy probíhající výstavbou bytových domů v Jeřabinové ulici (viz následující pasáž).

 

 

 

4.1.5. Bytové domy z 50. let 20. století v Jeřabinové ulici

Z 10 původních stodol tedy jedna byla zbořena počátkem 20. let kvůli průlomu Štefánikovy ulice. Další dvě zanikly za první republiky při stavbě domů čp.398/III a čp.378/III. Zbývalo jich stále 7, z toho 2 se nacházely mezi domem čp.398/II a kasárnami (na místě pozdější restaurace Sparta) a 5 jich stálo od ústí Štefánikovy ulice k severu. A právě tato řada pěti stodol zanikla v 50. letech při výstavbě malého sídlištního souboru bytových domů. Tehdy prožívaly Rokycany dočasnou vlnu rapidní bytové výstavby, realizované hromadným způsobem pro lokální průmyslové podniky. Největším tehdejším stavitelem byly hrudkovny (ŽDH Ejpovice), které ve městě budovaly velké obytné soubory, jakými bylo sídliště U Václava na Jižním předměstí a hlavně sídliště Hrudkovanka na Pražském předměstí. V polovině 50. let 20. století ale tlak na budování nových bytů natolik zesílil, že muselo být přikročeno k dalším investičním akcím na menších prolukách v zastavěném území. Jednou z těchto lokalit byly i stodoly v dnešní Jeřabinové ulici. Na podzim 1954 jednala o chystané výstavbě činžovních domů komise pro výstavbu při MNV.[189] Ještě před koncem roku 1954 vyhlášen v této lokalitě stavební obvod.[190]

Stodoly stojící při Jeřabinové ulici už v té době nebyly v dobrém stavu. Navíc roku 1954 se zmiňuje, že u nich vzniká živelná skládka. Občané tam začali vyvážet popel.[191] V dubnu 1956 už probíhá demolice 4 stodol.[192] Ještě téhož roku zde zahájena výstavba tří nájemních domů.[193] Domy čp.557/III, čp.558/III a čp.559/III (foto z r. 2003) patří k tomu nejlepšímu, co vyprodukoval socialistický urbanismus v Rokycanech.  Jde o bodovou zástavbu tří identických objektů, jednopatrových s valbovou střechou. V každém zřízeny 4 byty, celkem tak tento obytný soubor měl 12 bytových jednotek. Použit byl typizovaný projekt T13.[194]  Investorem byly ejpovické hrudkovny (ŽDH), práce provedl podnik Pozemní stavby Rokycany. Za rok 1956 se zde plánovalo proinvestovat 800 000 Kčs.[195] V červnu 1956 se na MNV mluví kriticky o údajně pomalém tempu výstavby těchto domů. Po dobu jejich budování navíc provoz z Jeřabinové ulice převeden do ulice Švermovy, která neměla odpovídající kvalitu vozovky a silniční doprava tam působila značnou zátěž.[196] V září 1956 nové domy ještě stále rozestavěny.[197] V srpnu 1957 už jsou objekty prakticky hotové, probíhají jen dokončovací práce.[198] Tehdy také byla zbořena i pátá stodola, na jejímž místě později vyrostl dům čp.630/II (viz výše).

Soubor čtyř bytových domů v Jeřabinové ulici ukázal, že existovala možnost zdařilého kompromisu mezi sídlištní hromadnou výstavbou a zachováním lidských proporcí a pocitu soukromí. Přispělo k tomu i to, že domy byly do ulice ohrazeny plotem a nebyl zde aplikován později všudypřítomný nešvar socialistických sídlišť, který stíral hranice mezi veřejným a soukromým prostorem. Inspirace socialistickým historismem zde byla přítomná jen v celkovém tradicionalismu střech a stavební technologie, ale nezabíhala do většího ornamentalismu, příznačných pro vrcholnou fázi stalinské architektury. Novostavby tak bezproblémově zapadly do obrazu této části města a jsou bohužel ojedinělou ukázkou toho, jak kvalitně mohla vypadat socialistická sídliště, kdyby nezdegenerovala do přehuštěných anonymních panelových celků. Na rok 1970 se podnik RND Ejpovice zavázal, že nájemníci těchto, jím vlastněných domů provedou nový nátěr oplocení, včetně oprav vrat.[199] Domy si do současnosti podržely původní podobu z 50. let, jen v některých případech provedena vestavba bytů do podkroví v 2. patře, na vnější tvářnosti domu takřka neznatelná.

 

 

 

4.1.6. Restaurace Sparta čp.700/III

Severně od areálu kasáren přetrvávaly při západní straně Jeřabinové ulice ještě v 50. a 60. letech poslední dvě původní stodoly. Zástavbu proluky tu koncem 30. let 20. století plánovali majitelé domu čp.398/III, kteří jej chtěli přistavět (viz výše). Záměr ale nebyl realizován a stodoly, zůstaly na svém místě. Zachytila je zde ještě státní mapa z roku 1963.[200] V 60. letech ale začalo plánování nového využití těchto pozemků a v 70. letech zde vyrostl patrový montovaný objekt prodejny a restaurace Sparta čp.700/III (foto z r. 2003), který vyplnil celou plochu mezi areálem starých kasáren a rohovým domem čp.398/III. Moderní stavba, příznačná pro typizované stavitelství normalizační éry, ale měřítkově vcelku nerušivě zapadla do uliční fronty a z hlediska funkčního podpořila roli Jeřabinové ulice jako osy Rašínova. Zbudování prodejního objektu bylo motivováno správnou snahou napravit poněkud nedotvořenou síť služeb v této městské čtvrti. Jeřabinová ulice byla sice logickou tepnou, založenou na historické silniční výpadovce, a prvorepublikový Rašínov zase vyrostl podle promyšleného plánu, urbanisticky však šlo o značně jednostrannou orientaci na rezidenční funkci zástavby. V celé oblasti o rozloze přes 30 hektarů tak absentovaly nejen specializované provozovny služeb, které ostatně byly snadno dostupné v nedalekém historickém jádru Rokycan, ale i zcela základní prvky sítě služeb. Nová prodejna smíšeného zboží a restaurace Sparta měla proto své urbanistické opodstatnění.

V roce 1968 se uvádí, že ve výhledovém plánu do roku 1980 uvažuje podnik Potraviny (závod Rokycany) o zbudování prodejny potravin v tehdejší Leninově ulici. Novostavbě měly ustoupit dosavadní stodoly pana Řeřichy, patřící k sousednímu domu čp.398/II.[201] Dle harmonogramu z listopadu 1969 plánována realizace prodejny potravin v této ulici na roky 1972-1973 (v režii podniku Potraviny).[202] Rozhodnutím rady MěstNV ze 17. února 1970 dokonce zařazena výstavba prodejny Pramene na Rašínově už do plánu Akce Z na rok 1970.[203] V červenci 1971 je chystaná rekonstrukce Lidového domu deklarována stále jako cíl města v oblasti rozvoje obchodní sítě.[204] V prosinci 1971 se započetí výstavby prodejny a pohostinství v tehdejší Leninově ulici podmiňuje dohodou o financování a brigádnické výpomoci mezi podnikem Potraviny a občanským výborem č. 6.[205] Zároveň došlo k dohodě mezi podniky Restaurace a jídelny a Potraviny o spoluúčasti na výstavbě i provozu tohoto objektu.[206] Počátkem roku 1972 už se na výstavbu nového objektu uzavíraly závazky. V září 1972 se ovšem pan Šebesta na plénu MěstNV dotazuje, zda vůbec budou práce na nové prodejně zahájeny. Předseda MěstNV Karel Hirsch ho uklidnil, že výstavba budovy opravdu začne ještě v roce 1972. Přiznává, že byly jisté problémy s prodejem stodol na budoucím staveništi, ale to už je prý vyřešeno.[207]

Nakonec roku 1972 vydáno stavební povolení. Budování Sparty probíhalo v rámci Akce Z (tedy za pomoci brigádnické práce).[208] Šlo zároveň o součást širšího investičního plánu „Za Rokycansko krásnější“, na kterém se dohodli představitelé městského a okresního národního výboru.[209]   Stavba začala ještě roku 1972. Do konce roku zde mělo být prostavěno 700 000 Kčs.[210] Stavební práce údajně zahájeny na podzim 1972.[211]   Za rok 1972 už na této akci vytvořeno dílo v hodnotě 772 400 Kčs (původní plán 700 000 Kčs) a prostavěno 772 500 Kčs (oproti plánovaným nákladům 700 000 Kčs).[212] V plánu výstavby na rok 1973 počítáno u této akce s náklady 1 200 000 Kčs a vytvořením hodnoty 1 400 000 Kčs.[213] Podle jiného pramene se ale s budováním Sparty začalo až v únoru roku 1973.[214] Za 1. pololetí 1973 zde každopádně vytvořena hodnota díla 240 000 Kčs při nákladech 203 000 Kčs. Odpracováno zde v tomto období 1953 hodin (z toho 784 zdarma).[215] Původně zamýšleno za rok 1973 na výstavbě tohoto objektu 1 600 000 Kčs. V červnu ale, po nepříliš výrazném tempu prací během 1. pololetí, tento plán redukován na plánované roční náklady 1 201 000 Kčs.[216] Nakonec došlo k redukci rozpočtu na pouhých 366 000 Kčs. Tato částka ale překonána a souhrnné náklady za rok 1973 dosáhly 523 000 Kčs.[217]  Investorem byl podnik Restaurace a potraviny. Odhadovaný náklad na dostavbu objektu stanoven na 2 500 000 Kčs.[218]  Během roku 1973 ale podnik Restaurace nesplnil svůj závazek odpracovat zde 500 brigádnických hodin.[219] V červnu 1973 předpokládáno dokončení stavby ještě v roce 1974.[220]

Práce přešly i do plánu Akcí Z na rok 1974.[221] Na přelomu let 1973-1974 (mezi 18. prosincem 1973 a 22. lednem 1974) vyzvala rada MěstNV občanské výbory č. 6 a 10, aby všemi prostředky zajistily dokončení objektu restaurace a prodejny ještě během roku 1974.[222] Podle návrhu rozpočtu na rok 1974 zde mělo být prostavěno 848 200 Kčs, přičemž hodnota vytvořeného díla vyčíslena na 964 000 Kčs.[223] Za rok 1974 tu celkem prostavěno 392 094,46 Kčs (oproti původnímu plánu 848 200 Kčs).[224] V roce 1974 uváděna celková hodnota díla na 2 303 000 Kčs.[225] V rámci programu „sdružené finanční prostředky“ poskytl na stavbu podnik Potraviny 1 800 000 Kčs a Restaurace Rokycany 690 000 Kčs.[226] Podle jiného pramene ale ze sdružených finančních prostředků šlo na stavbu jen 390 000 Kčs (možná byl jinak definován časový rámec, nebo fakturace).[227] V září 1974 se uvádí, že za 1. pololetí 1974 prostavěno na objektu 204 000 Kčs, plán na celý rok 1974 byl stanoven na 648 000 Kčs. V témž dokumentu zároveň uvedeno, že za rok 1974 zatím na akci odpracováno 5387 brigádnických hodin (z toho 1467 zdarma).[228] V září 1974 je stav stavebních prací následovný: dařilo se dodržovat harmonogram, vázla jen dodávka litinových kotlů. V 1. pololetí 1974 provedena montáž venkovního pláště, stropních kazet, hrubá elektroinstalace, vodoinstalace, vyzdívka příček a zdí, stále se betonovaly podlahy. Okna už byla osazena. K dokončení objektu chyběly venkovní plynové a kanalizační přípojky, omítky stěn, dokončení opláštění po odstranění výtahu, dokončení stropních kazet a položení podlahových povlaků. Problémy byly s váznoucí dodávkou cementu a pozinkovaného plechu na střechu. Stále ovšem trval předpoklad dokončení stavby ještě před závěrem roku 1974.[229] Dokončení sice plánováno na rok 1974.[230] V prosinci 1974 se už ale uznává, že tento cíl se nepodaří splnit, místo toho se měl objekt otevřít k 30. výročí osvobození, tedy až následujícího roku. Již předtím na podzim 1974 vzala rada MěstNV na vědomí, že dle posledního kontrolního dne nebude možné stavbu dokončit v roce 1974. Uložila odboru výstavby a místopředsedovi MěstNV připravit podklady na její dokončení v příštím roce.[231] Na rok 1975 zde ještě plánováno utratit 456 000 Kčs (všechny z fondů sdružených finančních prostředků). Předpoklad dokončení v únoru 1975.[232] Za 1. pololetí 1975 zde odpracováno ještě 6376 brigádnických hodin (z toho 1881 zdarma). Vytvořena hodnota 504 000 Kčs (splněn plán) a prostavěno 314 000 Kčs (oproti plánu 456 000 Kčs).[233] Výše sdružených finančních prostředků určených na tuto akci dosáhla 433 615 Kčs.[234]

Sparta nakonec slavnostně otevřena 30. května 1975 (K. Hofman chybně uvádí 3. května 1975[235]). Zatímco hodnota budovy vyčíslena na 2 500 000 Kčs, skutečné náklady na výstavbu dosáhly cca 2 000 000 Kčs.[236] Rozdíl vznikl nehonorovanou brigádnickou prací (celkem tu odpracováno 25 000 brigádnických hodin, z toho 6540 zdarma).[237] V červnu 1975 ještě na budově proběhly dokončovací práce na vnější úpravě a byl dodán nákladní výtah od Kovopodniku Plzeň.[238] Dle schváleného projektu měla být v přízemí objektu prodejna o ploše 108 čtverečních metrů – s pultovým prodejem, dále sklad, šatny, umývárny a WC. V 1. patře naprojektována restaurace o ploše 95 čtverečních metrů,schůzová místnost o ploše 60 čtverečních metrů, kuchyně, sklad, sociální zařízení.[239] Kapacita restaurace 110 míst.[240] Dne 17. ledna 1991 nabídl podnik Potraviny Plzeň zařadit prodejnu v přízemí Sparty jako jednu z prvních v Rokycanech do dražby v rámci malé privatizace.[241] Prodejna potravin v přízemí po roce 1989 zrušena a postupně se tu vystřídalo několik, vesměs neúspěšných obchodů. V patře zůstala prakticky beze změn vnitřní dispozice zachována restaurace.

 

 

 

4.2. Technický vývoj Jeřabinové ulice

4.2.1. Výstavba kanalizace

Zástavba v Jeřabinové ulici měla od počátku ohromnou výhodu v tom, že zdejší areál kasáren si vynucoval budování inženýrských sítí, které tehdy na rokycanských předměstích rozhodně nebyly něčím standardním. Už počátkem 20. století tak v Jeřabinové ulici vybudována kanalizační stoka, od kasáren, pod železniční tratí až na dnešní náměstí 5. května. Roku 1903 sestavil stavitel B. Ryšavý rozpočet. 24. srpna 1905 obecní zastupitelstvo rozhodlo zadat výstavbu kanalizace staviteli Hynkovi Šmolíkovi, technickým dohledem pověřen inženýr K. Šimůnek.[242] Dne 26. srpna 1905 zahájena výstavba. 5. září 1905 začalo kladení cihelné dlažby na dno výkopu, použity klínové cihly z firmy „Západočeské továrny kaolinové a šamotové“ z Horní Břízy (okres Plzeň-sever). Do ledna 1906 výkop hotov, včetně inženýrsky náročného podkopu kolejiště železniční trati. 16. června 1906 provedena kolaudace.[243] Jeřabinová ulice nezískala jen kanalizaci, ale zároveň i chodník, který byl veden nad kanalizační stokou, po západní straně ulice.[244]

 

 

 

4.2.2. Proměny dopravní funkce Jeřabinové ulice

Jeřabinová ulice sloužila po staletí jako dopravní tepna spojující Rokycany s jižním okolím města.  V roce 1862 ji od města oddělila železniční trať, kterou pak překonávala úrovňovým přejezdem. Po 1. světové válce ale dráhy ohlásily plán rozšíření kolejiště a celé rokycanské železniční stanice, přičemž měl být přejezd zrušen. Už koncem Rakouska-Uherska vyjednávalo město a stát o výstavbě železničního podjezdu (podrobněji v kapitole železniční architektura), ale nyní převládlo mínění, že komunikace napříč železniční tratí bude zcela zrušena. Dne 19. dubna 1921 Ředitelství státních drah zaslalo městu svůj plán.[245] Dráhy tehdy v roce 1921 navrhly radikální řešení – Jeřabinovou ulici zaslepit a spojení přes trať vyřešit úplně novou silnicí o šířce 14 metrů, která by byla vyvedena ze Šťáhlavské silnice (zhruba u dnešní křižovatky ulic Boženy Němcové a Žižkovy či Šťáhlavské ulice) podél pravého břehu Rakovského potoka až na Plzeňskou silnici, kde by vyústila naproti jatkám. V květnu 1921 tuto zamýšlenou silnici odsouhlasilo zastupitelstvo v rámci rozšíření regulačního plánu města pro očekávanou výstavbu na Rašínově (viz níže).  Na stejné schůzi ale zastupitelé projednali i memoranda, která adresoval obci spolek majitelů domů a realit v Rokycanech a místní organizace republikánské strany. V těchto přípisech bylo žádáno, aby vedení města odmítlo projekt státních drah na přeložku Šťáhlavské silnice, kdy její ústí mělo být vyvedeno na Plzeňskou silnici poblíž jatek. Městská rada se k protestu připojila a navrhla požadovat pro veškeré úpravy dopravní sítě zachování Denisovy třídy (dnešní Jeřabinová ulice) pro komunikaci, což zastupitelstvem schváleno.[246]

Projekt úplně nové výpadovky na Šťáhlavy nakonec nebyl realizován. Až v poněkud jiné podobě, po levém břehu Rakovského potoka, postavena výpadovka v 70. letech 20. století (viz kapitola „Za Rakováčkem“). Radikálním změnám dopravní obslužnosti přesto oblast Rašínova a potažmo celý jižní sektor města neunikly.  Koncem 20. let provedeno rozšíření kolejiště železniční trati a následný přesun nádraží do jeho nynější polohy. Šlo o součást masivních investic na zdvoukolejnění trati Praha-Plzeň. Ve velké většině došlo zároveň s tím k rušení úrovňových přejezdů. Tehdy zanikl i dosavadní úrovňový železniční přejezd od města do Jeřabinové ulice. Nové řešení nebylo příliš elegantní a spíše dopravní síť v Rokycanech natrvalo zkomplikovalo. Přejezd byl totiž zrušen a nahrazen pouhým podchodem pro pěší (o podchodu podrobněji v kapitoleželezniční architektura). Pro silniční dopravu pak jako náhrada vybudován roku 1927 podjezd za sokolovnou. Za cenu značných terénních úprav byla od jižního portálu podjezdu vytýčena nová ulice podél jižního okraje kolejiště (dnešní Dukelská ulice). Doprava z Rokycan na Šťáhlavy tak byla vedena od podjezdu prudkou zatáčkou k západu, podél kolejiště státní dráhy až k bývalému přejezdu v Jeřabinové ulici, kde se opět v pravém úhlu vracela na původní trasu. Kromě toho Dukelská ulice na opačnou stranu od vyústění podjezdu vytvořila během 30. let nové spojení města a Jižního předměstí (podél dnešní ulice V. Nového, Barákova a dál do Zeyerovy na Veselou a na Kamenný Újezd). Toto spojení se ale nikdy plně nerozvinulo, protože je suplovala pohodlnější trasa Růžičkovou a Zeyerovou ulicí. Namísto jedné rozvojové osy, jakou dosud byla Šťáhlavská silnice (Jeřabinová ulice), podél které se šířila městská zástavba na jih od železniční trati, jich tak od přelomu 20. a 30. let mezi sebou soupeřilo hned několik (viz mapa dopravních tras v jižním sektoru Rokycan). A další městská třída měla vzniknout přímým jižním směrem od podjezdu u sokolovny. Jejím nedokončeným torzem je současná Školní ulice (viz kapitola „Jižní předměstí“). Výsledek byl rozpačitý. Podél trati v Dukelské ulici vznikla řada nových kvalitních domů a na přelomu 30. a 40. let díky plánované třídě ve Školní ulici zmizel rušivý průmyslový areál Hammerovy pily. Jižní část města ovšem zároveň ztratila jednoznačnou městskou třídu a kompoziční osu. Jeřabinová ulice natrvalo uvízla někde na půl cestě někde mezi reprezentativní městskou třídou a zahradním předměstím

Už brzy po roce 1927 se nové dopravní řešení Rokycan stalo terčem kritiky a občas se objevovaly i návrhy na jeho revizi. 31. března 1950 předložil urbanista prof. Alois Mikuškovic národnímu výboru novou verzi směrného (územního) plánu. Počítal s obnovením průjezdního charakteru Jeřabinové ulice, která měla vycházet z náměstí 5. května novým podjezdem.[247] Plán ovšem nebyl realizován a podchod tak přežil do současnosti. I po roce 1927 si Jeřabinová ulice uchovala svůj dopravní tranzitní význam. To se změnilo až koncem 70. let 20. století, došlo k další převratné změně. Tehdy byla postavena nová severojižní komunikace podél levého břehu Rakovského potoka (Šťáhlavská ulice) a zároveň pro tranzitní dopravu ve východozápadním směru propojeny a rozšířeny dosud nespojité úseky městských ulic, čímž vznikla v současném rozsahu ulice B. Němcové (viz mapa, podrobněji o tomto průtahu v kapitole „Jižní předměstí“). Vzniklo tak zcela nové propojení výpadovek na Plzeň, Šťáhlavy a Hrádek, které vedeno mimo Rašínov. Jeřabinová ulice se od té doby stala komunikací spíše místního významu, byť zůstává poměrně frekventovaná díky lokální dopravě.

 

 

 

4.2.3. Úprava komunikace

Vozovka v Jeřabinové ulici zůstávala dlouho do 20. století zcela neupravená. Na fotografii z roku 1909 je vidět reprezentativní architektura nových neorenesančních vil lemujících ulici, zatímco chodci se brodí rozježděným bahnem.[248] Ve 20. letech 20. století ulice rozkopána kvůli výstavbě sítě obecního vodovodu. Dle plánu z roku 1921 plánováno provést v Jeřabinové ulici (stejně jako v dalších ulicích centrálního města) pokládku vodovodního potrubí v roce 1924. Ministerstvo obrany zároveň přislíbilo obci pomoc při zavádění vodovodní sítě do areálu kasáren.[249]  V dubnu 1923 ale obecní správní komise rozhodla, že se svolením okresní správní komise bude na podzim 1923 zřízen dlážděný přechod přes Šťáhlavskou silnici do kasáren a ke kolonii Svépomoc.[250] V dubnu 1923 odsouhlasila obecní správní komise J. Benešovi první splátku za práce na stavbě kanálu u kasáren, a to ve výši 30 000 Kč.[251] V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo města půjčku u městské spořitelny v Radnicích ve výši 730 000 Kč na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924. Část půjčky, 12 000 Kč, určena na výstavbu kanalizace v Denisově ulici (dnes Jeřabinová) a dále v tehdejší Veverkově ulici na Pražském předměstí (dnes Mládežníků).  Dalších 42 500 Kč mělo jít na rozšíření ulice, výstavbu hradby, úpravu chodníku a přeložení vodovodu u kasáren.[252]

V srpnu 1925 povolilo obecní zastupitelstvo investici na prodloužení plynovodu k třem novostavbám u Šťáhlavské silnice. Šlo o dům čp.359/II  (majitel V. Štork), čp.201/III (majitel František Kučera) a čp.202/III v Karlíkově ulici (majitel A. Kulhánek).  Náklady měly dosáhnout 7361 Kč.[253] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i přeložka plynovodu a vodovodu v Denisově třídě za 31 200 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou). Mezi investicemi, které se teprve měly začít realizovat, se uvádí zřízení kanalizačních gul v Palackého a Denisově ulici za 25 000 Kč.[254] V červenci 1928 se akce přeložení vodovodu a plynovodu v této ulici uvádí jako jedna z těch, které se provádějí (i když třeba jen zčásti) nebo už jsou hotovy.[255] V červenci 1928 ale taky jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci z rozpočtu vypuštěna akce výstavba kanálových gul v této ulici.[256]

V červenci 1929 při jednání o obecním rozpočtu na rok 1929 kritizuje F. Lorenz, že Jiráskova a Denisova (dnešní Jeřabinová) třída mají minimálně 8 centimetrů prachu a při kropení nebo při dešti jsou blátivé.[257]  V srpnu 1930 se rada města na žádost R. Šlesingera vyslovila proto požádat okres o vyasfaltování části Šťáhlavské silnice, která byla předchozího roku válcovaná, a to od železničního podjezdu k obchodu A. Šnábla (v čp.74/II na rohu Čechovy a Jeřabinové ulice).[258] Koncem listopadu 1930 při jednání o rozpočtu města rozhodla městská rada na návrh R. Kadláčka, že do rozpočtu na rok 1931 se vloží 4 000 Kč jako příspěvek okresu na vyasfaltování a úpravu Denisovy třídy od obchodu A. Šnábla k obecním domům na Šťáhlavské silnici a zakročí se v této otázce u okresu.[259] Na další schůzi rady, ještě před koncem listopadu 1930, pak na návrh R. Kadláčka usneseno ihned podat žádost na okres o úpravu Denisovy třídy s obecním příspěvkem 4000 Kč.[260]

V prosinci 1931 městská rada rozhodla zřídit 1 elektrickou lampu u domu čp.431/II.[261] V květnu 1932 na schůzi městské rady usneseno z položky mimořádného rozpočtu na rok 1932 na nouzové práce opravit chodník v Denisově třídě.[262] V září 1932 k výplatě poukázán účet pro firmu J. Novák 14 296,50 Kč za výstavbu kanalizace u obecních domů u Šťáhlavské silnice.[263] Šlo ale o drobné investice, zatímco celková úprava ulice zůstávala po celá 30. léta jen často zmiňovaným, ale nerealizovaným cílem. V srpnu 1931 obecní zastupitelstvo schválilo výpůjčku z mniškového fondu ve výši 610 000 Kč na úhradu investic z mimořádného rozpočtu na rok 1931. Mimo jiné i na úpravu Denisovy třídy (příspěvek okresu) za 8000 Kč.[264] V únoru 1932, když obecní zastupitelstvo jednalo o půjčce 250 000 Kč na podporu nezaměstnaných, vystoupil s kritickým příspěvkem Rudolf Kadláček za živnostenskou stranu. Je prý proti a jde o bezúčelné výdaje.  Řešením měly být spíš nouzové práce, mimo jiné i úprava Denisovy třídy k obecním domům u kasáren.[265]  V říjnu 1932 městská rada doporučuje do rozpočtu na rok 1933 zařadit 50 000 Kč na vydláždění části Šťáhlavské silnice až k novým kasárnám.[266]

V září 1933 městskou radou na vědomí vzato rozhodnutí ministerstva vnitra o přesunu 560 000 Kč z půjčky práce pro Rokycany ze stavby vodojemu (projektovaného pod Kotlem na Jižním předměstí) na dlažbu Denisovy třídy.[267] V listopadu 1933 městské radě oznámen výnos ministerstva vnitra o přesunu přídělu půjčky práce 960 000 Kč, mimo jiné i na dlažbu Denisovy třídy. Uloženo prezídiu městské rady projednat po technické a finanční stránce použití přídělů.[268] Dne 20. listopadu 1933 pak o využití přídělu z půjčky práce rozhodovalo prezídium městské rady.  Usneseno z dostupných peněz realizovat pouze výstavbu nového mostu přes Padrťský potok za 180 000 Kč a dlažbu ulic od Plzeňské brány k Padrťskému potoku za 380 000 Kč, eventuálně i předlažbu Masarykova náměstí za 100 000 Kč.  Ale s firmou ing. Jelínek se mělo projednat opatření projektu na dlažbu Denisovy třídy.[269] V dubnu 1935 při rozpravě o obecním rozpočtu na rok 1935 doporučují sociální demokraté ústy Josefa Basáka, že obec by měla provést vydláždění Denisovy třídy.[270] V březnu 1937 jedná vedení města o použití přídělu 960 000 Kč z půjčky práce na některé investice.  Ministerstvo vnitra totiž 13. listopadu 1936 povolilo městu Rokycany 560 000 Kč v 2. etapě a 400 000 Kč v 3. etapě půjčky práce.  Navržené využití počítalo mimo jiné na dlažbu Denisovy třídy od nádraží ke kasárnám 300 000 Kč. Projekt dláždění Denisovy třídy prý předložen okresním úřadem ministerstvu veřejných prací s žádostí o příspěvek ze zemského fondu, přidělení peněz ale bude možné nejdřív za tři roky.[271]

Už koncem 30. let 20. století plánovala obec provést celkovou úpravu (vydláždění a úpravu chodníků) Jeřabinové ulice. Část prací rozdělána již před válkou[272], v rozpočtu na rok 1940 na to připravila 1 020 000 K.[273] V prosinci 1940 pak obecní zastupitelstvo schválilo uzavření dvou půjček po 1 000 000 K na investice z mimořádného rozpočtu na roky 1940 a 1941, přičemž 1 000 000 korun na investice na rok 1941 měl být využit mimo jiné na dlažbu a úpravu chodníků Srbovy ulice (dnešní Jeřabinová) za 800 000 K. Půjčku městu nabídly Ústřední banka českých spořitelen 6. listopadu 1940, Zemská banka 2. listopadu 1940, Okresní hospodářská záložna v Rokycanech 19. listopadu 1940 a Občanská záložna v Rokycanech 26. listopadu 1940. 5. prosince 1940 městská rada doporučila ke schválení půjčku od hospodářské záložny na investice na rok 1940 a od občanské záložny na investice na rok 1941, což zastupitelstvem schváleno.[274] Projekt ale realizován až po válce, protože válečná ekonomika neumožňovala výrazněji pokročit v této investici. V roce 1946 se tak teprve rozběhly práce na úpravě ulice znovu.[275] Město si na to roku 1946 vzalo půjčku 314 000 Kčs.[276] Kvůli nedostatku pracovních sil musela obec 24. září 1946 intervenovat u ministra spravedlnosti, aby jí poskytl 8-10 trestanců na provádění úpravy Jeřabinové a Švermovy ulice. Obec zároveň roku 1946 rozhodla, že u firmy Západočeské kamenické závody objedná 600 běžných metrů žulových obrubníků.[277] 27. října 1946 (jako náhrada za pracovní volno připadající na státní svátek 28. října) vyhlášena všeobecná pracovní povinnost. Město ji hodlá využít. Město rozhodlo, že mimo jiné tento den využije pro úpravu Jeřabinové ulice. Nasazeno tu mělo být cca 100 brigádníků.[278] Projekt dodala a vlastní úpravy prováděla firma ing. Ludvíka Nesnídala. Na fotografii z roku 1947 vidíme, že ulice již má obrubníky, ale schází ještě finální dláždění vozovky i chodníků.[279] Celkového dokončení se Jeřabinová ulice dočkala až v 1. polovině 50. let.[280] V červnu 1952 probíhalo dláždění ulice.[281]

Poněkud odlišně řešen jižní úsek Jeřabinové ulice, tedy jižně od starých kasáren, směrem k novým kasárnám. Tato komunikace měla dosud podobu spíše silnice než městské třídy. Její povrch tvořil jen válcovaný makadam. V roce 1951 se na plénu MNV debatuje o nutnosti úpravy. Záležitost už město několikrát urgovalo, ale rozdělování peněz bylo v kompetenci ONV.[282] Situace ale nebyla udržitelná. Svoji roli hrál i zájem armády na bezchybném silničním propojení starých a nových kasáren, a tento zájem měl v době vrcholné studené války velkou váhu. V roce 1952 proto i zde začaly úpravy a vozovka vyasfaltována.[283] V druhé polovině 50. let 20. století také podél Jeřabinové ulice položena plynovodní přípojka do nových kasáren. V roce 1958 se na zasedání MV debatuje o tom, že povrch ulice nebyl po výkopových pracích uveden do původního stavu.[284] Nedobrá byla zejména oprava chodníku před starými kasárnami, kdy rozbita dosavadní mozaiková dlažba z drobných kamenných kostek.[285] Během května 1962 měla být na další opravy chodníků v této ulici dovezena městem škvára a štěrk.[286] Do 30. června 1963 město plánuje provést úpravu chodníků v této ulici, u starých kasáren.[287] V dubnu 1963 zazněla na zasedání MěstNV kritika stavu vozovky v této ulici, kde prý byl na asfaltu silný nános bahna.[288] V srpnu 1964 pak „generální oprava“ ulice ještě nedokončena. MěstNV proto uložil komisi pro výstavbu, aby zajistila dohotovení akce do 30. října 1964.[289] Dne 29. července 1964 taky rada MěstNV projednávala záměr prodloužit v této ulici systém veřejného osvětlení. Akce měla být prováděna brigádnicky, místními obyvateli.[290] Dne 7. října 1964 zadala rada MěstNV plzeňským rozvodným závodů vybudování osvětlení v této ulici.[291] Ještě během roku 1964 práce splněny. Protože šlo o součást Akce Z, podíleli se na výstavbě osvětlení brigádníci z řad lokálních obyvatel. Použita nová výbojková svítidla.[292] Společně prováděna instalace lamp i v Dukelské ulici. Celkem tu přibylo 16 stožárů s výbojkovými tělesy v hodnotě 76 000 Kčs.[293]

20. ledna 1965 se lidé z Jeřabinové ulice (občanské výbory č. 26-28) zavázali před radou MěstNV, že v ulici provedou k 20. výročí osvobození úpravu chodníků drtí a šmantou.[294] Mělo jít o úsek od starých kasáren až ke křižovatce s ulicí B. Němcové, a to po obou stranách vozovky.[295] Ještě počátkem roku 1966 ale práce nebyly dokončeny. Město stanovilo termín 1. dubna 1966, do kdy měly být připraveny obrubníky a vytýčeny chodníky, tak aby se mohly vyasfaltovat.[296] Tyto práce se ale nestihly, mimo jiné kvůli nedostatku materiálu (štěrk, kámen i šmanda). Národní výbor se kvůli tomu rozhodl zahájit provoz v kamenolomu pod Kotlem, kde hodlal ve vlastní režii těžit stavební materiál.[297] V červnu 1966 už má město podepsanou smlouvu s n.p. Stavoisolace Praha na provedení pokládky asfaltového koberce v Jeřabinové ulici.[298] V říjnu 1966 se uvádí, že chodníky jsou vyasfaltované. Akce prý proběhla ve finanční spolupráci města, okresního i krajského národního výboru.[299] Náklady dosáhly 170 000 Kčs.[300] Jinde uváděno 171 000 Kčs. Vyasfaltovaná plocha měla činit 3066 čtverečních metrů.[301] V roce 1967 pak národní výbor prováděl v Jeřabinové ulici další výstavbu chodníků.[302] Akce zařazena do oficiálního závazku k 50. výročí VŘSR (převzetí moci bolševiky v Rusku). Svépomocí místních obyvatel a vojáků místní posádky se měly připravit plochy pro asfaltování chodníků po obou stranách a ohraničení zeleného pásu dlažebními kostkami. Práce bylo nutno dokončit do konce května 1967. Materiál přislíbil dodat MěstNV.[303] V dubnu 1967 ještě práce neskončily. V té době už tu bylo odpracováno přes 3500 brigádnických hodin.[304] Podle jiného pramene ze srpna následujícího roku se očekává zahájení pokládky asfaltového koberce na chodníky až ve 3. čtvrtletí 1967.[305] Během 1. pololetí 1967 probíhá stále jen příprava na asfaltování chodníku (v srpnu 1967 už přípravné práce hotovy). Asfaltování mělo být hotové do konce roku 1967.[306] V roce 1967 vypomohli na budování chodníků i vojáci z rokycanské posádky. V celoměstské zvelebovací soutěži tato akce obsadila 4.místo.[307] Na rok 1968 plánováno konečně položení gumoasfaltového povrchu. Z fondu rezerv a rozvoje MěstNV na to vyčleněno 70 000 Kčs.[308] Za 1. pololetí 1968 pak skutečně tato suma prostavěna.[309] Podle údaje z června 1968 si ale dokončení chodníku mělo v roce 1968 vyžádat náklady 30 000 Kčs.[310] V září 1968 už uváděno, že chodníky v „Leninově ulici“ vyasfaltovány.[311] Společně s paralelně probíhajícím asfaltováním chodníku v Nového ulici na Jižním předměstí to v roce 1968 vyšlo na 139 200 Kčs (původní rozpočet 140 000 Kčs).  Šlo o oboustranné chodníky, práce trvaly dva roky.[312] V roce 1966 město rovněž plánuje rekonstrukci vozovky v Jeřabinové ulici. Investici se nepodařilo zahájit a byla posunuta na rok 1967.[313] V srpnu 1968 vozovka v Jeřabinové ulici (poblíž nových kasáren) poničena průjezdem sovětské okupační armády. V délce 100 metrů narušeny krajnice.[314] Během 1. pololetí 1986 dokončena rekonstrukce chodníku v tehdejší Leninově ulici.[315] V roce 1986 na rekonstrukci chodníků u svazarmu (nynější areál autoškoly) pomáhali i místní lidé z občanského výboru č. 6A.[316]

Na rok 2004 plánována oprava chodníku v Jeřabinové ulici v délce 200 metrů, na ploše 600 čtverečních metrů. Odhadované náklady 600 000 Kč. Termín realizace změněn v lednu 2005 při projednávání návrhu aktualizovaného harmonogramu oprav ulic na rok 2005. Zároveň revidovány odhadované náklady na 820 000 Kč. Akce je podmíněna provedením výkupem pozemků od státního archivu. V té době rovněž chyběla i projektová dokumentace.[317] V říjnu 2005 přidělila městská rada zakázku na rekonstrukci chodníku v Jeřabinové ulici firmě VAKOS, s.r.o., která vyhrála mezi 4 uchazeči s nabídkovou cenou 728 083 Kč.[318] Šlo o nedlouhý úsek podél západní strany ulice, mezi křižovatkou s Štefánikovou a restaurací Sparta. Místo starého asfaltu položena dlažba z betonových prefabrikátů. Okolo 10. prosince 2005 už se na tomto úseku pracuje.[319] Za rok 2005 za tuto vyfakturováno 364 997 Kč.[320] V návrhu obecního rozpočtu na rok 2006 zařazena finanční částka na pokračování oprav chodníků v této ulici.[321] Mělo jít o 395 000 Kč.[322] Celkové náklady na obě etapy odhadovány v květnu 2006 na 728 000 Kč.[323] Šlo tentokrát o úsek podél západní strany ulice, od restaurace Sparta k bráně bývalých starých kasáren. V polovině července 2006 již akce, po několika týdnech prací, hotova. Původní rozpraskaný asfalt odstraněn a nahrazen dlažbou z betonových prefabrikátů. Celý chodník posunut k západu, odkopáním části stávajícího terénního svahu u kasáren. Mezi novým chodníkem a vozovkou zřízen nově pruh pro trávník a veřejnou zeleň (zatím bez zahradnických úprav).  V 2. polovině listopadu 2006 už na trávníkovém pásu vysázená alej 9 listnatých stromků.[324]

V roce 2006 se rovněž mluví o tom, že v další fázi proběhne rekonstrukce chodníku i veřejné zeleně v úseku podél západní strany ulice, od křižovatky se Štefánikovou až ke křižovatce s Uxovou ulicí (u podchodu). V roce 2006 totiž v tomto úseku zůstala jen 2 torza původních jeřábů. Chodník dlážděný kamennými kostkami byl zchátralý. Vzhledem k nemožnosti podstatně chodník rozšířit se v tomto úseku neuvažovalo o založení samostatného trávníkového pásu. Veřejná zeleň tu měla být zabudována do izolovaných kořenových mís s ochrannými mřížemi. Plánovala se zde výsadba cca 9 stromů. Projekt úprav měl být hotov ještě v roce 2006, ale realizace závisela na finančních možnostech radnice.[325] Podle stavu ze srpna 2018 má ulice nadále v úseku mezi ulicemi Štefánikova a Uxova po své západní straně původní mozaikový chodník. Nový chodník z betonových prefabrikátů je položen jen při východní straně ulice. V úseku mezi Uxovou ulicí a branou bývalých starých kasáren je zároveň nadále původní vějířová dlažba vozovky z žulových kostek. Teprve v úseku odtud k jihu má vozovka asfaltový povrch. Mezi Štefánikovou a Karlíkovou byly v té době již po obou stranách nové chodníky z betonových prefabrikátů. Dál k jihu byl po západní straně ulice položen chodník z betonových prefabrikátů, zatímco podél východní strany (při okraji areálu autoškoly) šlo o starší chodník asfaltový.

 

 

 

4.2.4. Veřejná zeleň v Jeřabinové ulici

Ulici dala jméno alej jeřábů, která ji už desítky let lemuje. Kdy přesně tyto stromy vysazeny, není jasné. Když se v roce 2005 některé z nich kácely, odhadl jejich stáří výzkumný ústav pro krajinu a okrasné zahradnictví z Průhonic na 80-90 let, což by nasvědčovalo výsadbě okolo roku 1920.[326] Na snímku z roku 1909 lemuje ulici, v úseku jižně od křižovatky s Čechovou ulicí, oboustranná alej listnatých stromů.[327]

V říjnu 1927 městská rada rozhodla, že obecní okrašlovací komisi se postoupí dotaz k možnému nahrazení aleje vzrostlých stromů v Denisově ulici menšími stromky.[328] Krátce nato, ještě v říjnu 1927, městská rada konstatovala, že o úpravě stromořadí na Šťáhlavské silnici se má získat dobrozdání od městského zahradníka v Plzni.[329] V lednu 1928 určila obecní okrašlovací komise, že stromořadí na Šťáhlavské silnici se má upravit jen v části od nádraží k domu prof. Richtra (čp.275/II na rohu Jeřabinové a Vrchlického ulice), přičemž smrky před kasárnami se měly zcela odstranit.[330] V únoru 1928 městská rada řešila došlé stížnosti na přílišné ořezání stromů na Šťáhlavské silnici. Obec ale trvala na tom, že je to prováděno na doporučení okresního pomologa i plzeňského odborníka.[331] V březnu 1928 pak radní schválili, že dojde k prořezání stromů pod okny štábní budovy kasáren,aby nestínily kancelářím.[332]

V lednu 1931 uloženo městské technické kanceláři prořezat křoviny v Denisově ulici.[333] V prosinci 1931 pak městská rada rozhodla, že na Šťáhlavské silnici se prořežou stromy, aby nevadily v komunikaci.[334] Obecní okrašlovací a komunikační komise v polovině března 1933 oznamuje, že po projednání rozšíření chodníku v Denisově třídě se přikročí k vykácení stromů na východní straně ulice.[335] Obecní okrašlovací a komunikační komise v září 1933 vyzvala městskou radu naplnit dřívější usnesení o vykácení stromů v Denisově třídě a o jejich nahrazení kulovitými javory.[336]

Na fotografii Jeřabinové ulice, otištěné v publikaci z doby okolo roku 1947, zde opět žádné stromy nestály.[337] Pozdějšímu vzniku aleje nasvědčuje i zpráva z jara 1947, která říká, že na podzim 1947 proběhne v Denisově ulici výsadba jeřábů.[338] Potvrzují to i letecké fotografie. Na snímku z července 1938 je ulice v úseku od Karlíkovy a k Uxově lemována vesměs oboustranný, hustě zarostlým stromořadím.[339] Naopak na snímku z června 1947 je ulice prakticky zcela zbavena vegetace, kromě krátkého úseku podél západní strany ulice, před dnešním archivem.[340] Nakonec měla alej v Jeřabinové ulici vzniknout až roku 1949, kdy zde vojáci místní posádky vysadili stromky (prý jedlé jeřáby).[341] Dne 3. dubna 1955 se také v Rokycanech konala Národní směna na zvelebení města. Při ní prý odstraňovány jakési křoviny v této ulici.[342] Patrně ale šlo o vegetaci okolo stodol, na jejichž místě plánována výstavba činžovních domů (viz vpředu). Podle jiných pramenů ovšem k hlavní výsadbě těchto stromů došlo až v roce 1958, kdy zde vysazeno 20 jeřábů, které později daly jméno ulici.[343] Tomu ovšem odporuje letecká fotografie ze srpna 1957, která jasně ukazuje, že od kasáren k podchodu u nádraží už ulici lemují stromy. Úsek od kasáren na jih byl kromě starších stromů před dnešní budovou archivu holý.[344] Mohlo ale jít o doplňování chybějících stromů v aleji. Jakási výsadba zde ohlašována již v lednu 1956. Mělo jít o náhradu za uhynulé stromy.[345] Další stromy tu vysazeny do března 1965.[346] Mělo jít o 5 jeřábů.[347] V roce 1967 také MěstNV uvažuje výhledově o renovaci zeleně v této ulici, což mělo být prováděno ve spolupráci s vojenskou posádkou.[348] Zde ale patrně myšlen spíše úsek od starých kasáren k ulici B. Němcové, kde v té době probíhala rekonstrukce chodníků i vozovky.

V létě 1995 začalo masové prosychání stromořadí v Jeřabinové ulici. Stromy nakaženy tracheomykózou. Dva stromy musely být v říjnu 1995 pokáceny a další prořezány.[349] Tím to ale neskončilo. Jeřáb obecný byl dle stanoviska odborníků citlivý na městský stres (exhalace, zasolování) a tyto stromy v 90. letech 20. století byly ve špatném stavu nejen v této ulici.[350] V roce 2004 už většina zdejších stromů skomírala. Ublížilo jim zejména suché léto 2003. Na zastupitelstvu se debatovalo o tom, že by mohly být na jejich místo vysázeny nové stromky jeřábů. Akci měla provést na své náklady firma Lidl, jako trest za pokácené stromy na křižovatce U Jatek (viz kapitola „Plzeňské předměstí“). Záměr ale selhal na komplikovaných podzemních inženýrských sítích, kvůli jejichž ochranným pásmům zde nová výsadba není bez problémů.[351]  V létě 2005 pokáceny kvůli špatnému stavu další dva jeřáby, na základě posudku výzkumného ústavu pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích.[352] Odborníci z ústavu lesního hospodářství a myslivosti v Jílovišti-Strnadlech, kteří také zdravotní stav stromů analyzovali, prokázali dále nákazu bělokazem švestkovým.[353] V roce 2005 tak tyto kdysi typické stromy zcela zmizely ze severního úseku Jeřabinové ulice. V celé ulici jich zbylo jen 5. Město ale plánovalo novou výsadbu, po jedné straně severního úseku ulice měla být zřízena alej 9 jeřábů. Všechno na podzim 2005 zůstávalo jen v přípravné fázi.[354] Město úmyslně nechtělo při obnově veřejné zeleně v této ulici počátkem 21. století využívat jen jeřáby. V 2. polovině listopadu 2006 na trávníkovém pásu podél západní strany ulice, v úseku od brány starých kasáren k restauraci Sparta vysázená alej 9 listnatých stromků.[355] Šlo v tomto případě o okrasné třešně. V roce 2006 se rovněž mluví o tom, že v další fázi proběhne rekonstrukce chodníku i veřejné zeleně v úseku podél západní strany ulice, od křižovatky se Štefánikovou až ke křižovatce s Uxovou ulicí (u podchodu). Veřejná zeleň tu měla být zabudována do izolovaných kořenových mís s ochrannými mřížemi. Plánovala se zde výsadba cca 9 stromů. Projekt úprav měl být hotov ještě v roce 2006, ale realizace závisela na finančních možnostech radnice.[356] Nové stromky vysazeny už okolo roku 1999[357] v jižním úseku ulice, kde za křižovatkou s Karlíkovou ulicí zřízena alej 17 jeřábů. Vysazena zde skupina odolnějších sloupovitých kultivarů jeřábu duryňského.[358] Tím ale výčet vegetace v této ulici nekončí. Před bývalými starými kasárnami podél západní strany ulice stojí na trávníkovém pásu řada hlohů, souběžně s nimi za plotem státního archivu se nachází další řada stromů, vysokých starých exemplářů, které tu zachycuje již letecké snímkování z roku 1938.[359]

Dle stavu ze srpna roku 2018 jsou v nejsevernějším úseku ulice, mezi podchodem u nádraží a Štefánikovou jen dva stromy před domem čp.248/II, jeden starší, jeden mladší (javor). V úseku od Štefánikovy k bráně bývalých starých kasáren je při západní straně alej devíti okrasných třešní, východní strana nemá žádné stromy. V úseku od brány kasáren ke Karlíkově jsou nadále starobylé vzrostlé stromy za plotem před budovou archivu, na trávníkovém pásu při západní straně ulice pak jen tři mladší stromy (z toho dvě břízy). Východní trávníkový pás je takřka prázdný, až na jeden poslední jeřáb obecný, rostoucí před domem čp.299/II. V nejjižnější části ulice, od Karlíkovy k B. Němcové pak roste souvislá alej jeřábů duryňských na trávníkovém pásu při západní straně vozovky, opačná strana ulice je při areálu autoškoly lemována jen keři. Tento stav není uspokojivý, protože pojmenování Jeřabinové ulice má svou logiku, která by měla být respektována i při nové výsadbě. 

 

 

 

4.3. Vývoj pojmenování Jeřabinové ulice

Původně se této komunikaci říkalo jednoduše Šťáhlavská silnice.  Dne 30. března 1916 jednomyslně rozhodlo městské zastupitelstvo o jejím přejmenování na třídu Arcivévody Bedřicha.[360] Mělo jít o uctění vrchního velitele rakousko-uherské armády. Dne 7. června 1916 pak zastupitelstvu oznámeno, že arcivévoda Bedřich souhlasí s tím, aby po něm byla pojmenována v Rokycanech ulice.[361] Šlo o projev válečného prorakouského aktivismu. Po vzniku republiky byla komunikace ještě 28. října 1918 spontánně přezvána na Masarykovu třídu.[362] Na schůzi obecního zastupitelstva 29. prosince 1919, kdy se oficiálně kodifikovalo uliční názvosloví, ale pojmenována Denisova třída,[363] podle Ernesta Denise (1849-1921), francouzského historika a bohemisty. Počátkem 30. let 20. století se město opět zabývalo hromadnou revizí uličních názvů. Šlo o nově vzniklé i stávající ulice.[364] Dne 4. ledna 1935 o tom na radnici byla porada, kde se probíraly návrhy zvláštní komise. 25. dubna 1935 tyto návrhy posoudilo i obecní zastupitelstvo. Kromě jiného bylo navrženo Denisovu třídu na jihu prodloužit až k novým kasárnám. Zároveň ale měla být zkrácena o stávající úsek severně od železniční trati, který byl krátce předtím oddělen zrušením silničního přejezdu přes trať a byl nyní přičleněn ke Švehlovu náměstí (nynější náměstí 5. května). Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[365]

Dne 3. září 1940 Denisova třída přejmenována rozhodnutím obecního zastupitelstva (na nátlak okresního úřadu, který 11. prosince 1939 uložil městu změnit prvorepublikové uliční názvosloví) na Srbovu třídu.[366] Po roce 1945 obnoveno předválečné pojmenování Denisova ulice. Nejprve po osvobození paušálně obnoven stav k 15. březnu 1939. Změna pak oficiálně potvrzena v rámci širší rekodifikace uličních názvů usnesením MNV 25. července 1946.[367]  Už 25. února 1949 ale jednomyslně rozhodlo plénum MNV přejmenovat Denisovu ulici na Leninovu ulici. Mělo tak být uctěno 25. výročí smrti ruského komunistického vládce.[368] Rok po nástupu totalitního režimu se tak začalo měnit v duchu nového výkladu dějin i uliční názvosloví. Od 1. února 1991 název změněn na Jeřabinovou ulici.[369] Změnu odsouhlasilo 17. ledna 1991 městské zastupitelstvo.[370] Chytře vymyšlené pojmenování se rychle ujalo, a to i v obecné mluvě (často variantně jako „Jeřabinka“).

 

 

 

4.4. Vrchlického ulice

Už před 1. světovou válkou došlo k náznakovitému rozvoji sekundární uliční sítě, když z Jeřabinové ulice vytýčeny směrem k východu tři budoucí veřejné komunikace (tehdy ještě spíše v rudimentárním stádiu krátké ulice, končící v polích). Šlo o dnešní ulice Vrchlického, Čechovu a Dukelskou. Takto jsou zachyceny již na dodatečných zákresech do evidenční katastrální mapy z doby okolo roku 1910. Parcelace tu byla dokončena až ve 30.a 40. letech, v souvislosti se založením Švermovy ulice (viz níže), kdy se tu dotvořily tři plnohodnotné domovní bloky. Vrchlického ulice vytýčena koncepčním způsobem v prestižní ose naproti hlavní bráně starých kasáren také už před 1. světovou válkou. Původní záměr snad nevylučoval její výrazné protažení k východu. To se ovšem nestalo. Ulice dospěla v 30. letech 20. století k Švermově ulici a její postup se zastavil o terénní svah bývalé obecní cihelny. Když potom od 60. let 20. století areál zrušené cihelny přetvářen a urbanizován (viz kapitola „Jižní předměstí“), nebylo už kompozičního potenciálu Vrchlického ulice využito a ta je nyní tak náhle utnuta a shlíží na školský areál a sídlištní zástavbu Jižního předměstí (foto z r. 2003).

 

 

 

4.4.1. Popis zástavby ve Vrchlického ulici

Zástavba na jižní straně ulice vznikla už před 1. světovou válkou, okolo roku 1910. Na nároží Jeřabinové ulice je to vilka čp.275/II (viz výše, v rámci popisu Jeřabinové ulice). Následuje dům čp.291/II. Patrový objekt s obytným podkrovím v 1. patře vznikl někdy po roce 1910. V březnu 1923 povolila obecní správní komise Emilii Dobrovolné výstavbu schodiště a krámových dveří do místnosti v severozápadním rohu domu čp.291/II, dle stavebního protokolu z 9. března 1923.[371] Později byla fasáda zmodernizována aplikací nových omítek. V tomto stavu se dům nalézal ještě dle fotodokumentace roku 2000.[372] Pak byl opraven. Fasády opět řešeny klasickými barevnými omítkami, provedena výměna oken, střešní krytiny a dalších stavebních detailů. Hmotově se dům uchoval bez větších změn. Vedlejší dům čp.293/II rovněž zbudován někdy po roce 1910. Jeho současná podoba je ale výsledkem pozdějších úprav. Jde o patrový objekt s podkrovím v 1. patře pod valbovou střechou a zděným uličním vikýřem. Na nároží Švermovy ulice pak stojí novější rodinný dům čp.1098/II (viz níže, v pasáži o Švermově ulici).

Severní fronta Vrchlického ulice se také v zárodečné podobě utvořila již před 1. světovou válkou. Tehdy vznikl rohový dům čp.268/II (viz výše, v popisu Jeřabinové ulice). Vedlejší parcelu zaujal někdy krátce po roce 1910 dům čp.278/II. V červenci 1924 jednalo zastupitelstvo města o stanovisku obce k žádosti o povolení hostinské koncese v čp.278/II pro Josefa Zíku. Městská rada měla zamítavý názor, protože v okolí domu už fungovaly 4 prodejny piva. Josef Dobromysl je pro povolení, protože Zíka by jinak přišel o živobytí. Zastupitelstvo nakonec 19 hlasy Dobromyslův návrh schválilo.[373] V dubnu 1929 rozhodla městská rada, že J. Zíkovi z čp.278/II se vydá nařízení upravit dvorek tak, aby splašky nezatékaly do sousedovy studny.[374] 14. dubna 1939 vydala obecní rada povolení k nástavbě 1. patra na tento dům.[375] Po této přístavbě se jedná o patrovou stavbu s obytným podkrovím 1. patra. Střecha s polovalbou. Do ulice hledí zděný vikýř. Za socialismu fasáda pokryta brizolitem. Takto je dům zachycen ještě v roce 2000.[376] Následně došlo k opravě střechy a výměně oken a dalších detailů. Brizolitová fasáda byla ovšem zachována. Sousední parcelu obsadil až za první republiky, v souvislosti s parcelací Švermovy ulice, dvojdomek čp.469-470/II. Pozemek č.kat.380/17, na kterém stojí tento dvojdům, koupil Štěpán Wolf od Anny Horákové. Dne 21. března 1932 požádal o povolení k parcelaci na dvě stavební místa, přičemž severní část č.kat.380/17 o ploše 483 čtverečních metrů se měla sloučit se zahradou č.kat.382/7 u čp.203/II v Jeřabinové ulici. Dne7. dubna 1932 konáno komisionelní parcelační řízení.[377] Dne 14. dubna 1932 městská rada doporučila ke schválení rozdělení č.kat.380/17 na 2 stavební místa a oddělení severní část, která se sloučí s č.kat.382/7.[378] Pak 10. června 1932 parcelaci odsouhlasilo i obecní zastupitelstvo.[379]  Mezitím 28. dubna 1932 městská rada vydala stavební povolení pro Š. Wolfa na sdružený rodinný dům na č.kat.380/17 a č.kat.380/25.[380] V srpnu 1932 neschválen radou požadavek Š. Wolfa, aby byl zmírněn požadavek na zřízení mozaikového chodníku před jeho novostavbou na č.kat.380/17 a č.kat.380/25.[381] 10. listopadu 1932 uděleno obývací a užívací povolení pro Š. a T. Wolfovi na sdružený rodinný dům na č.kat.380/17.[382] Pro západní polovinu dvojdomu (čp.469/II) vydáno 7. února 1939 povolení na zřízení druhé podkrovní místnosti. Východní polovina domu (čp.470/II) získala stavební povolení na zbudování místnosti v podkroví 28. března 1939 (kolaudováno 22. srpna 1939).[383] Patrně ještě později prošly oba domy kompozičně nezvládnutou přístavbou zděného 1. patra, které olemovalo a zakrylo původní valbovou střechu.  Ze stejného období pochází i vedlejší vilka čp.444/II. Dne 24. září 1930 městská rada vydala stavební povolení pro Pavlu a Karla Macourkovi na rodinný dům na č.kat.380/24.[384] 5. června 1931 vydáno užívací a obývací povolení pro Karla Macourka na rodinný dům č.kat.380/19.[385] V tomto případě šlo o modernistickou vilu s plochou střechou. Funkcionalistická stavba se uchovala do současnosti. Vedle ní stojí rohový dům čp.471/II (o něm viz níže, v rámci Švermovy ulice).

 

 

 

4.4.2. Technický vývoj Vrchlického ulice a vývoj jejího pojmenování

V červenci 1931 rozhodla městská rada, že se rozšíří veřejné osvětlení ve Vrchlického ulici o jednu lampu.[386] V říjnu 1933 se městská rada usnesla, že o žádosti majitele domů čp.469/II a čp.470/II Š. Wolfa, o ponechání chodníku ve Vrchlického ulici v šíři 2 metry, se rozhodne po místním šetření.[387] Dle výsledku komisionelního řízení o stavu chodníků ve Vrchlického a Čechově ulici pak ještě v říjnu 1933 rozhodnuto, že obec rozšíří chodník u domů čp.469/II, čp.470/II a čp.444/II na 3 metry nákladem cca 2200 Kč a stejně bude postupovat se stejným nákladem i v Čechově ulici.[388]

Na rok 1965 plánovalo město provedení generální rekonstrukce veřejného osvětlení v této ulici.[389] 20. ledna 1965 přijal na zasedání rady MěstNV místní občanský výbor závazek k 20. výročí konce války, že na této akci vypomůže.[390] V srpnu 1985 se uvádí, že město má projekčně připravenou akci rekonstrukce Vrchlického ulice.[391] Na rok 1986 plánováno rekonstrukci ulice realizovat.[392] V lednu 1986 už probíhá v ulici bagrování vozovky.[393] Rovněž v plánu činnosti MěstNV na nové volební období (1986-1990) se zmiňuje nutnost dokončit rekonstrukci této ulice.[394] Během 1. pololetí 1986 prý rekonstrukce ulice dokončena.[395] V roce 1986 na ní pomáhali i místní lidé z občanského výboru č. 6A.[396] Ulice získala nový asfaltový povrch a roku 1987 v  ní zřízeny i chodníky.[397]  Na úpravu ulice čerpal MěstNV peníze během 1. pololetí 1987.[398]

Vrchlického ulici pojmenovali zastupitelé 29. prosince 1919.[399] Od té doby se její název nezměnil.

 

 

 

4.5. Čechova ulice

Čechova ulice probíhá jen v části své délky územím Rašínova. Jde v podstatě o necelé dva bloky v úseku od Jeřabinové ulice na východ, ke křížení se Švermovou ulicí. Odtud dál na východ již ulice zcela mění svůj stavební charakter a vstupuje do prostoru „Jižního předměstí“. Souvisí to i s tím, že ve svém dnešním plném rozsahu dlouho neexistovala jako jedna ulice. Takto je například zachycena ještě na letecké fotografii z roku 1957.[400] Spojení dosud nesouvisejících úseků nastalo až později. V této kapitole je popisován jen její nejzápadnější úsek na Rašínově, který oboustranně lemuje individuální vilková zástavba. I tady už se náznak budoucí ulice zformoval před 1. světovou válkou a byl dotvořen v meziválečném období.

 

 

 

4.5.1. Popis zástavby v Čechově ulici

Na jižní straně ulice domovní frontu zahajuje nárožní vila čp.275/II (její popis zařazen do pasáže o Jeřabinové ulici, viz výše). Okolo roku 1905 byla na sousední parcele, v tehdy rodící se nové ulici, zbudována vilka čp.229/II. Je zakončena věžovitým zděným traktem. Fasádu zdobí neorenesanční dekor. Nad okny suprafenestry, nároží bosované, na vrcholu věže kulaté zazděné okénko. Později bylo členění fasády poněkud zjednodušeno a do průčelí vsazena moderní, rozměrově nevhodná okna. V tomto stavu dům zachytila ještě fotodokumentace z roku 2000.[401] Následně provedena celková oprava, citlivě provedená, při níž byla fasáda plně obnovena a doplněna v historizujícím stylu. Ačkoliv se zčásti jedná o pouhou nápodobu původního stavu, v případě podobných staveb z přelomu 19. a 20. století je to vždy přijatelnější než amatérské a násilné modernizace. Vedlejší dům čp.251/II, postavený někdy před rokem 1910, je naopak znetvořen modernizací za socialismu a nadále setrvává v tomto nuzném stavu s velkoplošnými okny a brizolitovým nástřikem fasády. Jedná se o menší přízemní objekt se sedlovou střechou. Na volné parcele při východní straně tohoto domku vyrostl v letech 1939-1940 vysoký soukromý dům čp.582/II, za socialismu zabraný pro internát zvláštní školy (viz následující samostatná pasáž). Vedle budovy bývalého školského úřadu stojí ještě nárožní vilka čp.519/II. Její popis je zařazen do pasáže o Švermově ulici (viz níže). Zajímavé je, že mezi ní a bývalým školským úřadem je v terénu nadále znatelný rozdíl v niveletě, což je pozůstatek původního hliniště na výrobu cihel, které se tu rozkládalo v 18. a 19. století (viz výše).

Rovněž na severní straně Čechovy ulice zástavba začala už před 1. světovou válkou. To se netýká rohového domu čp.74/II, který vyrostl až ve 20. letech (jeho popis viz výše, v pasáži o zástavbě v Jeřabinové ulici). Domek čp.249/II vznikl před rokem 1910. Na mapě města z roku 1907 ještě není zobrazen. Šlo o přízemní stavbu s valbovou střechou. Později fasáda zjednodušena. V této zmodernizované podobě je zachycen ještě na fotodokumentaci Rokycan z jara roku 2000. Ještě toho roku začal procházet celkovou rekonstrukcí.[402] Ta představuje zajímavý typ stavební úpravy staršího objektu. Poměrně radikálně totiž provedena změna průčelí a vestavěno obytné podkroví 1. patra, kvůli čemuž posazena na dům nová střecha, do níž prolomeny půlkruhové atypické vikýře. Změněno rovněž uspořádání oken. Místo dosavadních dvou větších oken řešeno uliční průčelí formou dvojice sdružených okenních otvorů. Na podzim 2000 již byla dokončena nová střecha s vikýři, přízemí zůstávalo zatím beze změn.[403] Pak celková proměna dokončena i v přízemku. Výsledek je kompozičně zvládnutý, lehce extravagantní, ale zapadající do eklektické, tvarově bohaté slohové nálady této zástavby. Podobný přístup představuje možné řešení, jak smazat podřadné stavební prvky z dob socialismu, aniž by bylo nutné se konzervativně vracet k původní podobě objektu. Vedlejší dům čp.250/II vznikl ve stejném období (konec 1. dekády 20. století), ale za socialismu prošel modernizací. Ta zahrnovala tehdy populární rejstřík stavebních prvků jako brizolitový nástřik průčelí, který smazal veškeré členění fasády, nebo dlaždicové obklady oken. Hmotově byl dům ponechán v původní dispozici. Jde o přízemní stavbu s jednostrannou valbou na střeše. Dle stavu z roku 2018 si podržel podobu, danou modernizací za socialismu. Přímo k východní straně domu čp.250/II byl o něco později přistavěn ještě další dům čp.385/II z 20. let 20. století. Šlo o lokalitu dodatečné parcelace pozemků č.kat.377/1, č.kat.382/2 a č.kat.383/2, o kterou již v roce 1913 požádal obec Vladimír Kočvara a spol. Jednalo se východní polovinu nynějšího bloku mezi ulicemi Dukelská, Jeřabinová, Čechova a Švermova. Město s parcelací na rodinné domy souhlasilo, ale jen po dohodě s firmou Hammer, které patřila západní část pozemku č.kat.385/2 (jehož majitelem byla firma Hammer). Právě přes tento pozemek totiž plánována dle regulačního plánu 12 metrů široká ulice, která pak za první republiky skutečně založena (nynější Švermova ulice).  Poté, co firma Hammer vyjádřila souhlas, navrhla obecní komise regulační stavební čáry. Návrh schválilo zastupitelstvo města.[404] Kvůli vypuknutí 1. světové války se zástavba této lokality opozdila. Vyrostl pouze dům čp.302/II v Dukelské ulici (viz níže) a pak až po válce tento dům čp.385/II v Čechově ulici. Na schůzi městské rady 14. října 1927 vydáno obývací povolení na přestavbu domu čp.385/II majitele Hynka Štěpánka.[405] Jeho prvorepubliková podoba ale byla zcela překryta výraznou stavební úpravou někdy za normalizace, kdy byl dům zvýšen o 1. patro, zakončen plochou střechou, a jeho fasáda pokryta brizolitem. V tomto stavu se nacházel ještě v srpnu 2018, kdy již ale měl objekt vydáno stavební povolení. V září 2019 již byla provedena jeho celková přestavba, při které získal sedlovou střechu. Došlo ke kompletní proměně stavebních prvků a smazání předchozích socialistických zásahů.

Poslední stavbou na severní straně uliční fronty je vila čp.443/II na rohové parcele u Švermovy ulice. Je oficiálně evidována do Čechovy ulice, ale dobou svého vzniku i slohovým pojetím patří do souboru rodinných domů, vznikajících ve 30. letech při nově vytýčené Švermově ulici. Je to mohutná dvoupatrová vila s valbovou střechou. Stojí na zvýšeném suterénu. Do Čechovy ulice je otočena zděným vikýřem v podkroví 2. patra, který je posazen na krakorcích. Nároží je zaobleno. Na domě se projevuje lehce klasicizující sloh moderny 20. let, který ještě není výrazněji ovlivněn nastupující funkcionalistickou architekturou. Vila byla postavena roku 1932.  Na jaře 2006 požádali manželé Poláčkovi z čp.443/II město o půjčku z Fondu rozvoje bydlení. Konkrétně o 100 000 Kč na obnovu střechy. Dne 27. dubna 2006 tuto žádost mimo jiné posoudila výběrová komise a doporučila schválení půjčky. 15. května 2006 se pro vyslovila městská rada. 30. května 2006 o věci jednalo i zastupitelstvo.[406] 21. dubna 2008 neschválilo městské zastupitelstvo poskytnutí půjček z Fondu rozvoje bydlení pro Martina a Vladanu Poláčkovi z čp.443/II.[407] Dům se uchoval v intaktní podobě z první republiky. Ukazuje kultivovanou, mírně konzervativní podobu individuálního bydlení pro vyšší střední třídu.

 

 

 

4.5.2. Dům čp.582/II (bývalý internát zvláštní školy, pak školský úřad)

Zvláštní pasáž zasluhuje dům čp.582/II na jižní straně ulice, který byl postaven roku 1940,[408] a to přímo vedle staršího domku čp.251/II. Dvoupatrová vila s výrazně vertikálním uličním křídlem se odlišuje hlavně svým osudem. Poté, co byla zabrána soukromým majitelům, fungovala po půl století jako sídlo veřejné instituce.  Dne 15. června 1939 na schůzi obecní rady vydáno stavební povolení na stavbu dvoupatrového domu na pozemcích č.kat.382/1, 377/2 (majitelka M. Blahetová).[409] Číslo popisné přiděleno 24. května 1940. V roce 1963 dům „převeden“ do majetku státu.[410] A od roku 1963 zde sídlil internát zvláštní školy. Přeměna dosud soukromého domu rodiny Blahetových na internát si vyžádala stavební úpravy. Během září 1963 měly být dokončeny práce a otevření internátu se plánovalo na 1. říjen 1963.[411] Nakonec zahájil provoz 11. listopadu 1963.[412] V roce 1965 musel národní výbor po rozhodnutí prokuratury zrušit národní správu nad objektem Blahetových. Rozhodla o tom 18. srpna 1965 rada MěstNV.[413]  Internát tu ale zůstal. Teprve v roce 1971 dostal MěstNV dotaci na výkup domu internátu zvláštní školy (dotace 192 000 Kčs, skutečné čerpání v červnu 1971 190 000 Kčs).[414] Do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969) zahrnuta oprava omítky internátu zvláštní školy.[415] Během roku 1974 údajně nesplněn plán opravit štítovou zeď budovy.[416]

Roku 1983 provedena 1. etapa rekonstrukce objektu a od roku 1984 probíhala 2. etapa, při níž instalována plynová kotelna.[417] V roce 1985 adaptace internátu pokračovala.[418] Dokončena byla roku 1986. Práce prováděl Okresní stavební podnik.[419] V rámci přestavby nahrazena stávající střešní krytina hliníkovým plechem – alukrytem, u domu přistavěna zmíněná kotelna (plynová s měřením, samostatně přístupná ze dvora) a proveden rozvod ústředního vytápění.[420] V bilanci volebního období 1981-1986 uváděno, že na opravu internátní školy šlo celkem 234 000 Kčs.[421] V 1. polovině roku 1988 dokončena rekonstrukce sklepů objektu internátu.[422] Přestavba provedena v chudém stylu normalizačního stavitelství, který všechny stavby nivelizoval do typizovaného sortimentu tehdejší státem řízeného stavebního průmyslu. Internát tu fungoval do září 1991.[423] Téhož roku objekt převeden do majetku okresního úřadu a od roku 1992 zde pak zřízeno sídlo školského úřadu. Roku 1992 tu zároveň v souvislosti se změnou využití provedeny drobné stavební úpravy (vestavba podkroví, nové sociální zařízení, nové dlažby a obklady).[424]

Po zániku školského úřadu počátkem 21. století, v souvislosti se zrušením okresní správy, požadovalo město navrácení objektu pro potřeby obce. Státní úřady to ale odmítaly a požadovaly, aby v takovém případě obec doplatila všechny investice, které tu v předchozích letech provedeny. Tato suma vyčíslena na téměř 1 500 000 Kč.[425] V únoru 2002 o tom jednalo zastupitelstvo města a podpořila variantu zpětného bezplatného převodu domu z majetku státu na obec.[426] V červenci 2003 městská rada odsouhlasila nový znalecký posudek, který nutný doplatek za zhodnocení objektu ocenil na 937 610 Kč. V této výši doporučila zastupitelstvu schválit zpětný odkup bývalého školského úřadu do rukou obce.[427] V srpnu 2003 to pak zastupitelstvo odsouhlasilo.[428] Nákup budovy proběhl v roce 2005, město za ni utratilo 937 610 Kč.[429] V únoru 2006 se uvádí, že objekt už je ve vlastnictví obce.[430]

V lednu 2004 městské zastupitelstvo odsouhlasilo záměr umístit do objektu školní družinu, jež by fungovala jako odloučené pracoviště ZŠ Jižní předměstí. K přestěhování mělo dojít do 1. září 2004.[431] Záměr tohoto využití odsouhlasili zastupitelé už 16. prosince 2003.[432] Brzy poté, co počátkem roku 2006 dům získalo město, se ale plány na jeho využití radikálně mění a objevují se úvahy o jeho prodeji v dražbě.[433] Podle popisu z té doby jsou základy domu kamenné, bez vodorovné i svislé izolace. Vlastní zdivo cihelné (pouze novější vestavba v podkroví z tvárnic), strop nad suterénem betonový. Vila zakončena polovalbovou střechou s dřevěným krovem. Dle stavu z roku 2006 se v suterénu budovy nacházela průchozí chodba a tři místnosti skladového charakteru. V přízemí vstupní zádveří, schodišťová chodba, WC s předsíní, tři provozní místnosti (kanceláře) a komora. V 1. patře schodišťová chodba, WC s předsíní, kuchyňka, tři provozní místnosti kancelářského charakteru a komora. V 2. patře schodišťová chodba, WC s předsíní, umývárna, 3 provozní místnosti a komora. V podkroví pak chodba, WC, kuchyňka a zasedací místnost.[434] Vedle domu se ještě nalézala garáž (přízemní nepodsklepený objekt s plochou střechou, částečně zapuštěný do terénního svahu).[435]

Dne 18. dubna 2006 záměr prodeje schválilo městské zastupitelstvo. Ve dnech 25. dubna – 10. května 2006 pak byla nabídka odprodeje nemovitosti zveřejněna, ale neobjevil se žádný zájemce. Odbor rozvoje města pak navrhl prodej formou dražby, a to za 50 % hodnoty stanovené znaleckým posudkem, tedy za 2 055 000 Kč. Dne 15. května 2006 tento způsob odprodeje domu čp.582/II odsouhlasila městská rada.[436] Jenže městské zastupitelstvo 30. května 2006 rozhodlo stanovit vyvolávací cenu výš, na 4 110 000 Kč.[437] Veřejná dražba se uskutečnila 31. srpna 2006 ale nikdo opět neprojevil zájem. Čtyři potenciální kupci městu nezávisle na sobě sdělili, že cena je stále vysoká, protože jen náklady na rekonstrukci domu mohou dosáhnout 4 000 000 Kč. U objektu navíc nebylo možné zřídit potřebná 4 parkovací místa pro 4 zamýšlené byty. 18. září 2006 o věci jednala opět městská rada. Měla na výběr ze dvou variant, buď opakovat dražbu, nebo doporučit zastupitelům, aby změnili své předchozí rozhodnutí a snížili vyvolávací cenu.[438] Dne 3. října 2006 o věci jednalo zastupitelstvo.[439] V říjnu 2006 město mezitím inzeruje nabídku pronájmu objektu čp.582/II.[440] Po komunálních volbách staronová městská rada podpořila stanovisko předchozích radních, tedy prodej objektu v dražbě, a postoupila finální verdikt zastupitelstvu, přičemž očekávala co nerychlejší provedení prodeje.[441] 4. prosince 2006 zastupitelstvo města odsouhlasilo prodej domu v dražbě s vyvolávací cenou 3 000 000 Kč.[442] Dražba měla proběhnout 21. prosince 2006.[443]  Dle stavu z roku 2018 je dům již v soukromém vlastnictví, ale neprošel žádnou zásadnější úpravou. Nadále si podržel estetiku odvozenou od rekonstrukce za socialismu.

 

 

 

4.5.3. Technický vývoj Čechovy ulice

V listopadu 1931 městská rada schválila zlepšení veřejného osvětlení u novostaveb v Čechově ulici, kde se měla zřídit silnější lampa u čp.74/II.[444] Obecní technicko-průmyslová komise se pak v únoru 1932 rozhodla, že žádosti obyvatel Čechovy ulice o zlepšení veřejného osvětlení se vyhoví na podzim 1932 zřízením plynové nebo elektrické lampy u novostavby M. Bauerové.[445]

V 1. polovině roku 1964 vyasfaltován v Čechově ulici chodník, a to od mlékárny až na křižovatku s dnešní Jeřabinovou ulicí.[446] Jak přiznávají materiály MěstNV z dubna 1970, úprava povrchu Čechovy ulice, původně plánovaná na rok 1969, nebyla splněna a akce přesunuta na následující rok. Důvodem bylo neprovedení nezbytné úpravy plynového potrubí.[447] Dle harmonogramu ze září 1969 už plánována generální rekonstrukce ulice na rok 1970. Měla zahrnovat pokládku vozovky a chodníku na ploše 820 čtverečních metrů a dále výstavbu veřejného osvětlení. Akce měla přijít na 125 000 Kčs.[448] Dle údaje z prosince 1969 bylo do závazku občanského výboru č. 6 k 25. výročí osvobození zařazeno provedení výkopu pro pokládku kabelu veřejného osvětlení v Čechově ulici.[449] Zároveň výstavba nové komunikace, chodníku a osvětlení ulice zařazena do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota díla 125 000 Kčs.[450] Rozhodnutím rady MěstNV ze 17. února 1970 zařazena výstavba veřejného osvětlení v Čechově ulici do plánu Akce Z na rok 1970.[451] K brigádnické výpomoci se zavázali členové občanského výboru č.6 (výkop a zához příkopu pro osvětlovací kabel v délce 80 běžných metrů.[452] V září 1970 se uvádí, že oproti plánu nesplněno předpokládané zahájení prací na Čechově ulici. Na jiném místě v zápisu z téže schůze MěstNV, ale plánováno, že úprava Čechovy bude zahájena do 15. srpna 1970.[453] V dubnu 1971 se uvádí, že úprava Čechovy provedena předchozího roku Technickými službami, nákladem 128 100 Kčs.[454] V září 1969 kritizuje na plénu MěstNV Hynek Biderman, že Technické služby sice mimo plán udělaly úpravu Družstevní, ale úprava Čechovy sklouzla z roku 1969 do roku 1970. Dotazoval se, proč se nedělá přednostně to, co je v plánu. Čechovou ulicí se prý nedá chodit, projekt na její úpravu přitom hotov už od roku 1962. Na to reagoval pan Zeman, podle nějž  skutečně úprava Čechovy ulice už je dlouho v plánu. Plynárny tam měly ale nejdřív udělat plynovod. Ten ovšem není hotov, ale práce mají začít ještě v roce 1970.[455] Dle informace z dubna 1972 provedly Technické služby v roce 1971 na výstavbě chodníku v Čechově ulici práce za 6300 Kčs. V původním plánu přitom tato akce nefigurovala.[456]

Podle stavu z roku 2018 má ulice v celém svém úseku, který je předmětem této kapitoly, tedy západní úsek od Švermovy k Jeřabinové, oboustranný chodník (na jižní straně z betonových prefabrikátů, na severní straně starší asfaltový, kromě části před domem čp.249/II, kde jsou rovněž betonové kostky). Vozovka je kryta asfaltem.

 

 

 

4.5.4. Vývoj pojmenování Čechovy ulice

Čechova ulice obdržela své jméno na schůzi obecního zastupitelstva 29. prosince 1919.[457] Tehdy šlo jen o krátký slepý výběžek z Jeřabinové ulice. Dnes je toto nejzápadnější konec Čechovy ulice. Na sklonku 30. let 20. století, kdy začala parcelace i okolo Nového ulice v prostoru Jižního předměstí, vznikl druhý úsek této ulice, ovšem vzájemně zatím nepropojený (podrobněji v kapitole „Jižní předměstí“). Jde o nynější nejvýchodnější úsek.  Tento stav ukazuje letecký snímek z roku 1938. Šlo o dva zcela nespojité úseky, které oddělovalo cca 400 metrů industriální periferie a zbytků zemědělské krajiny.[458] Nemohly být považovány za jednu ulici. Jednotné proto ani nebylo pojmenování. Úsek poblíž ulice V. Nového byl rozhodnutím obecního zastupitelstva 3. září 1940 pojmenován Zamrzlova ulice,[459] čímž připomenut rokycanský rodák Rudolf Zamrzla (1869-1930), hudebník a skladatel. Pojmenování ale vydrželo jen pár let. V roce 1946 totiž získala Zamrzlova ulice (východní část nynější Čechovy) jméno Riegrova ulice, podle českého politika Františka Ladislava Riegra (1818-1903). Název Zamrzlova ulice totiž přešel usnesením MNV z 25. července 1946 na dnešní Knihovu ulici v historickém jádru Rokycan.[460] Rychlé střídání názvů ale pokračovalo.  Riegrova ulice byla přejmenována v  červenci 1951 v stalinském duchu na ulici Úderníků.[461] Šlo o dobově populární rusismus, označující dělníka, podávajícího mimořádné pracovní výkony.  O změně názvu rozhodla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[462]

Po celou tuto dobu si západní úsek dnešní Čechovy ulice, od křižovatky se Švermovou na nároží Jeřabinové, ponechal své původní jméno Čechova ulice. Stále šlo o dva nespojité úseky. Letecký snímek z roku 1957 ukazuje, že ulice Úderníků se sice protáhla západním směrem až k nároží dnešní Školní ulice, ale stále chybělo cca 150 metrů, kde nebyla žádná ulice ani zástavba.[463] To se změnilo až v 60. a 70. letech s výstavbou základní školy, mateřské školy a zvláštní školy ve středním úseku nynější Čechovy ulice, čímž se dvě dosud nijak nesouvisející městské komunikace propojily. A teprve pak se logicky nabídlo je spojit nejen inženýrsky ale i z hlediska názvosloví. Dne 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který byl od počátku roku 1972 podroben posuzování ze strany občanských výborů a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV. Šlo o komplexní revizi názvosloví rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k výraznému zjednodušení slučováním několika ulic do jedné. A tak stávající ulice Úderníků a Čechova (a dokonce i dnešní Štefánikova ulice) byly sjednoceny pod jedním názvem ulice Úderníků. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[464] Vzniklá ulice měla délku 1 kilometr a zahrnovala značně odlišné typy zástavby.

Název ulice Úderníků působil po pádu komunistického režimu (ale samozřejmě už dávno před ním) komicky, jako reziduum patetického ideologizovaného slovníku 50. let. Už 22. května 1990 proto souhlasilo plénum MěstNV (poté, co 8. května 1990 vyslovila souhlas rada MěstNV) s přejmenováním ulice Úderníků v úseku východně od dnešní Jeřabinové ulice původním názvem Čechova ulice (západní úsek ulice Úderníků, probíhající Rašínovem západně od Jeřabinové ulice, se vrátil k původnímu názvu Štefánikova ulice), a to s účinností od 1. července 1990.[465] Patrně ale formální přejmenování postupovalo pomaleji, protože ještě v listopadu 1991 navrhoval rokycanská organizace Klubu angažovaných nestraníků neúspěšně přezvat ulici Úderníků, v rozsahu od ulice V. Nového k Jeřabinové ulici, na ulici Jana Palacha.[466] Teprve od 1. ledna 1992 název ulice změněn na Čechova. Rozhodlo o tom 13. listopadu 1991 zastupitelstvo na základě žádosti občanů.[467] Od té doby nebyl již měněn.

 

 

 

4.6. Dukelská ulice

Dukelská ulice sleduje okraj kolejiště železniční stanice Rokycany. Zástavba je tu proto jen jednostranná. I Dukelská, stejně jako paralelní Čechova ulice, probíhá jen částí své délky Rašínovem, dál na východ pokračuje na území Jižního předměstí. Předmětem této kapitoly je tak jen její nejzápadnější úsek, od pochodu u nádraží ke křižovatce se Švermovou ulicí.

 

 

 

4.6.1. Popis zástavby v Dukelské ulici

První rodinné domy tu vyrůstaly od počátku 20. století. Na nároží s ulicí Jeřabinovou stojí vilka čp.252/II. Postavena někdy před rokem 1910. Patrová stavba s podkrovím v 1. patře pod valbovou střechou je do Jeřabinové ulice natočena zděným vikýřem. Identický vikýř se nachází i na protější východní straně domu, do zahrady. Původní zdobná podoba domu byla amatérským způsobem zničena při modernizaci fasády za socialismu, kdy bylo členění fasády zcela odstraněno a na dům aplikována brizolitová krusta. Jde o až komicky působící extrémní příklad svépomocné „kreativity“ tehdejších stavebníků. Podobné stavební formy, často neumělé, rýsované neškolenými stavebníky, jsou jako doklad nuzné a šedivé doby vcelku pochopitelné u tehdejších novostaveb rodinných domů. Sortiment na trhu stavebních materiálů byl chudý, nabídka profesionálních projektů omezená a kult domácího kutilství dosahoval svého zenitu. Ale i s odstupem dekád je těžké pochopit estetické rozpoložení lidí, kteří nechali pokrýt eklektické a zdobné fasády svých domů z počátku 20. století, brizolitovou krustou a připodobnili je tak tehdejší sídlištní výstavbě. Na domě čp.252/II byla zachována aspoň základní hmota objektu i střecha. Na zaniklou zdobnost upomíná kovaná mříž plotu. Do Dukelské ulice postavena zároveň parazitní stavba garážové kóje. Pohledově exponovaný dům na nároží si bohužel tuto „sovětskou“ estetiku nese do současnosti. Vedlejší pozemek zaujal až počátkem 70. let 20. století rodinný dům čp.903/II. Dne 20. prosince 1967 rada MěstNV rozhodla, že od Anny Schnáblové (bytem čp.15/I) se vykoupí parcela č.kat.383/1 (zahrada) a doporučí se svěřit do trvalého užívání stavebníkům rodinného domku Jaroslavu a Evě Mikovcovým.[468] Ti tu pak skutečně postavili vilku čp.903/II. Jde o socialistickou architekturu, ovšem konzervativně dimenzovanou. Patrový domek s obytnými prostory v 1. patře má sedlovou střechu. Do ulice hledí zděný vikýř v patře. Dům si do současnosti uchoval tuto podobu, včetně dobových stavebních prvků. Následuje opět starší stavba, rodinný dům čp.254/II. Pochází z doby před rokem 1910. Je to patrová vilka se střechou s jednostrannou valbou a uličním zděným vikýřem do podkroví v 1. patře. Bohužel i ona ztratila svoji individualitu pod nánosem brizolitové fasádní omítky z doby socialismu.

Domem čp.254/II parcelace ulice okolo roku 1910 zatím končila. Ale již v roce 1913 požádali Vladimír Kočvara a spol. obec o povolení k hromadné parcelaci pozemků č.kat.377/1, č.kat.382/2 a č.kat.383/2 na stavební pozemky.  Šlo o pozemky nad tehdejší státní drahou, v nynějším bloku vytýčeném ulicemi Dukelská, Jeřabinová, Čechova a Švermova. Město již tehdy mělo poměrně konkrétní záměry s urbanistickým rozvojem této lokality.  Rozhodlo, že pozemky lze využít na výstavbu, ale jen ve spojitosti se západní částí pozemku č.kat.385/2 (jehož majitelem byla firma Hammer). Právě přes tento pozemek totiž plánována dle regulačního plánu 12 metrů široká severojižní ulice (později vzniknuvší, dnešní Švermova). Firma Hammer souhlasila. Obecní komise pak navrhla provést parcelaci takto: na severní a jižní straně dána regulační čára současnou stavební čarou (tedy zárodečnými ulicemi Dukelská a Čechova), východní regulační čára stanovena paralelně se Šťáhlavskou ulicí, ve vzdálenosti 107 metrů od ní, východním směrem. Návrh schválen.[469]

Reálně ale následovala jen výstavba jediného rodinného domu čp.302/II, který zde vyrostl okolo roku 1915. Vznikla elegantní moderní architektura, již bez většího historizujícího balastu. Patrový objekt otočen do ulice jednoduchým zděným štítem, střecha sedlová, pod ní podkroví 1. patra. Fasáda včetně uličního štítu v posledních dekádách 20. století porostla popínavou rostlinou, později na štítu tento porost redukován. Na rozdíl od různých amatérských modernizací okolních domů si vilka čp.302/II udržela původní elegantní podobu. Plánovanou výstavbu rodinných domků na celé ploše, jež získala roku 1913 povolení k parcelaci, ovšem přerušila 1. světová válka. Teprve ve 20. letech přibyl dům čp.385/II na jižním okraji lokality (viz výše, Čechova ulice) a na přelomu 20. a 30. let byla konečně zřízena i dlouho projektovaná severojižní ulice na východním okraji bloku (nynější Švermova). Teprve tehdy bylo pokračováno i ve výstavbě domovní fronty při Dukelské ulici. Koncem 30. let tu zbudován dům čp.551/II. Je to patrová stavba se sedlovou střechou, pod níž je obytné podkroví 1. patra. Dům je orientován do ulice úzkou štítovou stěnou s jednou okenní osou. Dochoval se bez větších změn do současnosti. Na rohové sousední parcele vyrostla roku 1939 funkcionalistická vila čp.567/II a na protějším nároží ještě vila čp.458/II z počátku 30. let (o obou podrobněji níže, v popisu Švermovy ulice). Dál k východu pokračuje Dukelská ulice na území jiného urbanistického celku, jehož popis je zařazen v kapitole „Jižní předměstí“.

 

 

 

4.6.2. Technický vývoj Dukelské ulice

Jakási cesta č.kat.2783/2 běžela po jižním okraji železniční stanice v místech dnešního západního úseku Dukelské ulice již dle mapy katastrální evidence z roku 1877. Nešlo ale o městskou komunikaci a vlastně ani o veřejnou cestu, protože přímo ke kolejišti přiléhal areál Hammerovy pily, který zaujímal rozsáhlou plochu mezi dnešními ulicemi Švermova a Pod Ohradou (podrobněji o tomto průmyslovém podniku, zrušeném na přelomu 30. a 40. let 20. století v kapitole „Jižní předměstí“). Mapa Rokycan z roku 1907 ukazuje, že tato úzká cesta vybíhala z dnešní Jeřabinové ulice a pak vedla okolo soukromé vily továrníka Hammera čp.195/II, aby následně končila slepě v areálu pily. Právě v té době ale začínala od západu parcelace na rodinné domy, která postupně utvořila frontu zástavby v nejzápadnějším úseku dnešní Dukelské ulice, který je předmětem této kapitoly. Až do roku 1927 šlo ovšem o slepou ulici. Teprve pak po výstavbě podjezdu u sokolovny byla od jižního vyústění podjezdu zbudována nová komunikace, která oddělila dožívající areál pily o kolejiště železnice. Dukelská ulice rázem získala dopravní význam, protože nahradila zrušený přejezd přes koleje na Šťáhlavské silnici (v dnešní Jeřabinové ulici u současného nádraží).

V říjnu 1927 bylo na schůzi městské rady konstatováno, že se mají odstranit komunikační závady, které se objevily při úpravě silnice souběžné s drahou u čp.184/II a čp.195/II (Hammerova vila a k ní přilehlý původní zahradní domek). Šlo o právě budovanou novou silnici od podjezdu u sokolovny do Jeřabinové. Radní zároveň souhlasili s tím, že do rozpočtu obce na rok 1927 se vloží 2500 Kč na prodloužení elektrické sítě od podjezdu u sokolovny k podchodu přes Šťáhlavskou silnici a dále potřebné náklady na jednotlivé žárovky veřejného osvětlení.[470] V polovině října 1927 radní stále trvají na požadavcích z 11. října 1927 při přejímání chodníků a kanalizace u přeložené okresní silnice od sokolovny k domu pana Roztočila (čp.252/II na rohu Dukelské a Jeřabinové). Práce na nové komunikaci patrně nebyly provedeny podle představ obce.  Zároveň stanoveno, že k domu čp.302/II v Dukelské ulici upraví obec vjezd „seseknutím krajníku“.[471] Koncem prosince 1927 městskou radou vzata na vědomí zpráva ředitelství státních drah o úpravě chodníku od sokolovny k domu čp.252/II.[472] Dne 14. června 1928 se mělo konat místní šetření v otázce úpravy podchodu a přilehlé silnice u dráhy.[473] V květnu 1929 městská rada odsouhlasila smlouvu ze 17. května 1929 se zástupci železniční správy o převzetí silnic souběžných s drahou do majetku obce. Šlo o komunikace od Zbirožských železáren (bývalá Bedřichova huť) k podjezdu (myšlen podjezd u sokolovny) a na Rašínově až k Plzeňské silnici.[474] Touto dohodou tak celá komunikace, lemující po jižní straně nově rekonstruovanou železniční stranici Rokycany a sestávající z nynějších ulic Dukelská a Uxova, přešla do vlastnictví obce.[475]

Díky průjezdnímu charakteru měla technická úprava této ulice po roce 1927 poměrně vysokou prioritu. V listopadu 1931 městská rada schválila rozšíření veřejného osvětlení v Marklově ulici (dnešní Dukelská) a na dalších místech Rokycan. Vesměs mělo jít o jednu lampu.[476] Na jaře 1952 probíhalo dláždění ulice v úseku od podjezdu u sokolovny k podchodu u nádraží.[477] V dubnu 1952 si ale město stěžuje, že kvůli nedostatku pracovních sil a malému zájmu brigádníků se postup úprav zpomaluje.[478] Během roku 1964 město dokončilo v Dukelské ulici generální opravu chodníku. A téhož roku tu Západočeské energetické podniky Plzeň zbudovaly nové veřejné osvětlení. Zároveň osazena novými lampami i Jeřabinová ulice. Celkem tak v Rokycanech přibylo 16 stožárů s moderními výbojkovými tělesy v hodnotě 76 000 Kčs.[479] V srpnu 1965 ale komisi pro výstavbu MěstNV uložil, aby prověřila skutečný stav dokončení veřejného osvětlení a chodníků v této ulici.[480] Zjistilo se, že veřejné osvětlení v Dukelské ulici prý nemohlo být dokončeno pro nedostatek výbojkových svítidel. V říjnu 1965 je mělo město obdržet.[481] V srpnu 1968 byla vozovka v Dukelské ulici poničena průjezdem sovětské okupační armády v délce 160 metrů a v šířce 6 metrů. Celková plocha porušené komunikace 960 čtverečních metrů. Otlučeny i obrubníky v délce 40 běžných metrů.[482] V roce 1983 Technické služby v Dukelské ulici vyasfaltovaly chodník.[483]

Na jaře 1947 MNV plánuje, že na podzim 1947 vysadí v Dukelské ulici, od podjezdu u sokolovny ke křižovatce s Jeřabinovou ulicí, alej vysokokmenných třešní.[484] Dne 20. ledna 1965 rovněž přijali lidé z místního občanského výboru č. 26 závazek k 20. výročí osvobození vysadit v Dukelské ulici alej 20 jedlých jeřábů. Závazek přednesen před radou MěstNV[485] V prosinci 1965 už alej jeřábů stojí.[486] Jeřáb obecný byl dle stanoviska odborníků ale citlivý na městský stres (exhalace, zasolování) a tyto stromy v Dukelské ulici byly v 90. letech 20. století ve špatném stavu.[487] Podle stavu z roku 2018 již toto stromořadí neexistovalo. Ulici lemoval v trávníkovém pásu mezi vozovkou a chodníkem jen několik izolovaných stromů jiných druhů. Vozovka je nadále v celém úseku od podjezdu u sokolovny až k Jeřabinové ulici dlážděna vějířovitě kladenými žulovými kostkami. Chodník je jednostranný, asfaltový. Na severní straně ulice chodník chybí, k vozovce zde přiléhá pruh trávníku a lemuje ji zeď ohraničující kolejiště dráhy.

 

 

 

4.6.3. Vývoj pojmenování Dukelské ulice

Tato komunikace se původně nazývala Marklova ulice, podle Josefa Markla, který v Rokycanech vedl Okresní péči o mládež (zemřel 20. února 1922).[488] Název získala rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927. Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise, kterým se pojmenování dostalo všem novým komunikacím v této části města.[489] Název se ovšem týkal jen jejího západního úseku, od křižovatky s nynější Jeřabinovou ulicí, k podjezdu u sokolovny.[490]  Východní úsek tehdy ještě neexistoval. Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby přikročilo vedení města ke komplexní revizi uličního názvosloví.[491] 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích speciální komise, která navrhla změny v uličních názvech. Týkat se to mělo jak nových a některých již pojmenovaných ulic. Dne 25. dubna 1935 návrhy této komise posoudilo obecní zastupitelstvo. Kromě jiného řešilo i otázku jak pojmenovat novou komunikaci od jižního vyústění podjezdu u sokolovny na východ. Bylo rozhodnuto tento úsek zatím ponechat bez oficiálního jména. Zastupitelstvo zároveň rozhodlo, že Marklova ulice nebude zahrnovat úsek od samotné sokolovny k podjezdu za sokolovnou, který dostal samostatné označení ulice U Sokolovny, což naznačuje, že před rokem 1935 býval tento nejjižnější úsek dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu počítán k Marklově ulici.[492]

Dne 31. března 1949 odhlasovalo plénum MNV přejmenování Marklovy ulice na Fučíkovu ulici, podle komunistického novináře Julia Fučíka (1903-1943), popraveného nacisty.[493] Šlo o manifestaci rostoucího sebevědomí vládnoucí KSČ, která se po jistém koketování s pozvolnou socializací rozhodla pro ostřejší tempo zavádění své ideologie.  Už v červenci 1951 ale Fučíkova ulice přejmenována na Dukelskou ulici.[494] Přejmenování naplánováno na počest 30. výročí založení KSČ. Změnu odsouhlasilo plénum MNV 26. června 1951.[495] Nešlo o to, že by se Fučík znelíbil, naopak, jeho jménem přezváno ještě prestižnější nynější Malé náměstí v centru města. Dukelská ulice si svůj název udržela i po roce 1989.

 

 

 

5. Prvorepubliková čtvrť Rašínov západně od Jeřabinové ulice

Rašínov ve své užší původní definici z 20. let 20. století neoznačoval zástavbu podél Jeřabinové ulice ani přilehlé domy v dnešních ulicích Vrchlického, Čechova a Dukelská (natož ve Švermově ulici, která vznikala až na počátku 30. let, viz níže). Původně se název týkal jen jednotně budovaného souboru družstevních rodinných domů západně od Jeřabinové ulice. Během relativně krátké doby zde ve 20. letech vyrostla celá nová čtvrť, sestávající z několika etap, většinou typizovaných domků. Jde o vzorovou ukázku prvorepublikového urbanismu. Urbanistická koncepce Rašínova byla bezprecedentním počinem v dějinách stavebního plánování v Rokycanech. Do té doby (snad s výjimkou gotické lokace historického jádra města) probíhalo rozšiřování intravilánu pozvolným přirůstáním, popřípadě toliko dílčími parcelačními počiny. Skutečné územní plánování se omezovalo na občasné vynucování regulačních čar, jejichž výsledkem byly drobné korekce. Nyní ovšem najednou vznikla celá nová čtvrť, navíc s úplně odlišným charakterem zástavby. Uliční rastr Rašínova je založen na širokých a pravidelných regulačních čarách, ovšem vyhýbá se důslednému pravoúhlému systému a postrádá výraznější kompoziční osu. Jistou dopravní funkci měla jen Sokolská ulice, napojující v linii starší Tymákovské cesty novou zástavbu Rašínova na oblast Za Rakováčkem. Spíše jen formální roli, nepodpořenou centrálním významem, mělo i nově vzniklé Fügnerovo náměstí. Nová čtvrť měla ryze obytný charakter, ve svých prvních stavebních fázích navíc s výrazným prvkem typizace (několik modelových typů rodinného domku, opakovaných na více místech). Poté, co se takto během 20. let velmi rychle zformovala zástavba Rašínova, následovalo ve 30. a 40. letech zahušťování zdejší zástavby, nyní již v individuální režii, a její další mírně rozšiřování, zejména k jihu. Nedořešený zůstal do značné míry vztah nové městské čtvrti a údolí Rakováčku.

Tato výstavba na rozsáhlé ploše na západ od Jeřabinové, až k Rakovskému potoku, na severu k železniční trati a na jihu až k ulici B. Němcové, je předmětem následující obsáhlé pasáže.

 

 

5.1 Založení a výstavba Rašínova

5.1.1. Územní regulace a založení stavebního družstva Svépomoc roku 1921

Město se roku 1913 rozhodlo, že pozemky podél Šťáhlavské silnice nebudou využity k průmyslovým aktivitám a že zde naopak vznikne čistě obytná čtvrť. Nebezpečí postupného zahlcení této oblasti továrnami přitom nebylo nereálné. Blízkost železnice i města mohla lákat podnikatele a od východu se sem tlačily průmyslové podniky z prostoru Jižního předměstí. Šlo o obecní cihelnu a areál Hammerovy pily (v oblasti dnešní Školní ulice). Roku 1913 proto obecní zastupitelstvo stanovilo, že na západ od Hammerovy pily a na jih od trati bude stavba průmyslových závodů zakázána.[496] Tím se utvořily předpoklady pro pozdější rozvoj Rašínova jako čistě obytného městského celku.

Zatímco před 1. světovou válkou se počínající individuální výstavba soustřeďovala okolo dnešní Jeřabinové ulice, po válce došlo západně od ní k rozsáhlé parcelaci a během několika let se město bezprecedentně rozšířilo o novou čtvrť. Její vznik je spojen s Všeobecným prospěšným stavebním a bytovým družstvem „Svépomoc“. To bylo ustaveno na základě Zákona o stavebním ruchu č.100/21 Sb. a zapsáno 7. února 1921.[497] Přihlásilo se 250 členů, kteří složili základní podíl 50 Kč.[498] Družstvo Svépomoc rezonovalo v ekonomickém slova smyslu s prvorepublikovým obratem k družstevním formám výstavby. I urbanistický aspekt nového obytného souboru, tedy zdravé zahradní město pro běžné lidi, měl vyjadřovat nový republikánský étos. Nová čtvrť byla nazvána 18. dubna 1923 Rašínov na památku zavražděného ministra financí a hrdiny protirakouského odboje Aloise Rašína (1867-1923).[499]

 

 

 

5.1.2. Výstavba 1. etapy Rašínova

Díky společenské objednávce, skutečné poptávce ze strany bytovou krizí sužovaných obyvatel Rokycan a v neposlední řadě i díky vstřícnosti vedení obce, se výstavba rozjela velice rychle a bez větších průtahů.  V květnu 1921 projednalo obecní zastupitelstvo návrh na rozšíření plánu polohy a regulace města v části mezi Plzeňskou silnicí, Rakovským potokem a Šťáhlavskou silnicí. V dnešní terminologii šlo o urychlené rozšíření územního plánu pro tuto oblast, která se měla brzy stát centrem rozsáhlé stavební aktivity. Regulační plán si přímo objednalo družstvo Svépomoc vzhledem k plánované parcelaci pozemků č.kat.369, č.kat.372/3 a č.kat.373. Stanovení regulativů území požadovalo i ředitelství státních drah, které hodlalo provést přestavbu železniční stranice Rokycany s dopadem na přilehlé části města.  Dráhy zamýšlely zrušit zcela přejezd přes koleje v ose dnešní Jeřabinové ulice a původně jej chtěly nahradit novou, 14 metrů širokou komunikací vyvedenou ze Šťáhlavské silnice podél pravého břehu Rakovského potoka až na Plzeňskou silnici, kde by vyústila zhruba naproti jatkám (dnešní křižovatka Plzeňská-Arbesova). V tomto návrhu regulačního plánu podle představ státních drah se tak počítalo skutečně s novou pravobřežní komunikací podél Rakováčku (viz výše, pasáž „Proměny dopravní funkce Jeřabinové ulice“).[500] Tento záměr realizován sice nebyl, ale společný zájem města, stavebního družstva i státních drah na přesném definování podoby této části města, vedl k rapidnímu zformulování regulačního plánu, který umožnil výstavbu Rašínova.

 Podél dnešní Jeřabinové ulice tvořila regulační čáru průčelí stávajících stodol a hradba u kasáren, regulační čára pak vedla rovnoběžně se stávající silnicí na Šťáhlavy ve vzdálenosti cca 4 metry od komunikace (s malou odchylkou na pozemcích č.kat.358 a č.kat.357) až Rakovskému potoku. Ve vytýčené oblasti projektovány nové ulice, vesměs 14 metrů široké, pokud možno v linii stávajících cest č.kat.2779/1 (zhruba nynější Tyršova), č.kat.2777 (uváděna jako „Tymákovská cesta“[501]), č.kat.2776/2 (zhruba nynější linie Sokolská-Fügnerovo náměstí-Poděbradova), a č.kat.2825/2 (zhruba nynější Karlíkova ulice). Zcela nově zřizována dnešní Štefánikova ulice, proražená z Jeřabinové ulice k západu v prodloužení Čechovy ulice. Ta měla být 12 metrů široká). Na nárožích v nové městské čtvrti se počítalo se zaoblením a zkosením rohů křižovatek pro lepší průjezdnost pro dlouhé povozy a při převážení dříví. Regulací měla být zakryta rušivá hmota kasáren, od počátku deklarováno, že půjde o vilovou čtvrť. Zastupitelstvo celý tento plán 13. května 1921 odsouhlasilo.[502] Na severní straně lokality projektovalo ředitelství drah novou 8 metrů širokou ulici podél okraje železniční stanice (budoucí Uxova ulice).[503]

Už 1. dubna 1921 nabídla obecní rada družstvu dříve vyhlédnutý pozemek č.kat.373 západně od dnešní Jeřabinové ulice. Šlo o nezastavěné zemědělské pozemky, kterými probíhala pouze polní cesta zvaná „stará Tymákovská cesta[504] Vybíhala od Plzeňské brány, okolo kostela sv. Trojice a přibližně v trase dnešní Tyršovy ulice pokračovala směrem k Rakovskému potoku a pak v ose nynější Tymákovské ulice k lesu Čilina. Roku 1862 tato cesta přerušena kolejištěm železniční trati a postupně upadala (viz mapa vývoje dopravních tras v jižní a západní části Rokycan). Město se zároveň zavázalo zbořit jednu ze stodol lemujících západní stranu Jeřabinové ulice tak, aby na jejím místě mohla být prolomena nová spojovací komunikace do plánovaného obytného souboru.[505] Stodola zbořena roku 1921, město za ní koupilo vedlejší stodolu jako náhradu (viz výše). Tato komunikace, dnes Štefánikova ulice, měla napojit tuto oblast na městskou komunikační síť. V květnu 1921 zastupitelstvo, vzhledem k urgentnímu charakteru přípravy zástavby na Rašínově, projednalo separátně i některé další body týkající se tohoto plánovaného obytného souboru, ačkoliv projednání celého komplexu obecní politiky na podporu stavebního ruchu bylo staženo z programu pro nedokončenou přípravu podkladů. Konkrétně zastupitelé schválili převod obecního pozemku č.kat.373 na Občanské obecně prospěšné stavební a bytové družstvo Svépomoc. Pozemek č.kat.373 měl plochu 10 867 čtverečních metrů (3020 čtverečních sáhů).  Zčásti měl být využit na otevření Štefánikovy ulice (s plánovanou demolicí výše uvedené obecní stodoly č.kat.501). Zčásti měl umožnit rozšíření kolejiště místní železniční stanice dle projektu připravovaného ředitelstvím státních drah Plzeň.[506]

Dne 23. května 1921 družstvo Svépomoc oficiálně požádalo o parcelaci na stavební místa a už 27. května 1921 se konalo komisionelní šetření.[507] Kromě obecního pozemku č.kat.373 přikoupilo družstvo Svépomoc ještě pole č.kat.369 a č.kat.372/3 o rozloze cca 10 000 čtverečních sáhů od dědiců Markusových a Marie Veselé.[508] V červenci 1921 rozhodlo zastupitelstvo města o provedení parcelace pozemků č.kat.369, č.kat.372/3 a č.kat.373 pro Občanské obecně prospěšné stavební a bytové družstvo Svépomoc. Pozemky měly být rozděleny na 27 stavebních parcel o ploše 636,5 – 958 čtverečních metrů.  Předložené regulační plány zahrnovaly i oblast stodol u Šťáhlavské silnice, kde se rovněž předpokládala parcelace na stavební místa (realizovaná ovšem až mnohem později). Regulační čára u Šťáhlavské silnice definována jako prodloužení hradby kasáren čp.96/III, 4 metry od silnice. Regulační čáru na severu určila plánovaná hranice železniční stanice dle plánu zaslaného 19. dubna 1921 městu Ředitelstvím státních drah. Rozhodnuto rovněž, že kanalizaci možno zaústit do hotového kanálu v Denisově ulici (nynější Jeřabinová). Projekt kanalizace měla předložit městská technická kancelář s tím, že zbudování kanalizace by bylo zařazeno ještě do obecního rozpočtu na rok 1921. Zásobování vodou zatím mělo být řešeno (vzhledem k neexistenci obecního vodovodního systému) tím, že vždy 2-4 parcely budou mít společnou studnu. Opět bylo zdůrazněno, že zástavba bude mít charakter volně stojících rodinných domků. Zároveň město muselo respektovat plány státních drah, které v místě, kde vyústí plánovaná ulice na rozhraní pozemků č.kat.369 a č.kat.372/3 (dnešní Tyršova), navrhovaly výstavbu skladiště pro zboží a kolejiště rozšířené stanice o celkové šířce 80 metrů. Z toho plynulo, že zde nebude možno nikdy zřídit přechod či přejezd.[509] Na témž zasedání v červenci 1921 také zastupitelstvo potvrdilo rozšíření regulačních plánů a plánů polohy na oblast „za továrnou Zbirožských železáren k továrně Eisner mezi Veselskou okresní silnicí a polní cestou č.kat.2960/1“. Poté, co to zastupitelé odsouhlasili už 13. května 1921, totiž záměr zveřejněn a nebylo proti němu námitek, nyní proto opětovně a definitivně schválen.[510] Šlo o oblast severně od pozdější továrny Kovohutě, kde souběžně s Rašínovem vznikala další kolonie rodinných domků, nazvaná později Hořicov. Během jednoho dne tak představitelé městské samosprávy otevřeli ke stavebnímu využití hned dvě lokality.

První etapa výstavby Rašínova sestávala z parcelace nabytých pozemků na 27 stavebních míst o rozloze 636,5 – 958 čtverečních metrů. Stavba zadána po ofertním řízení místnímu stavebnímu podnikateli Josefu Pechanovi (podle K. Hofmana se na výstavbě dále podílely firmy Josefa Žoura a Štěpána Wolfa[511]). Ještě v letních měsících 1921 začalo budování nových domů. 1. etapa výstavby Rašínova dokončena začátkem podzimu 1922. V září a říjnu 1922 se sem nastěhovali obyvatelé.[512] V srpnu 1921 dostalo stavební družstvo státní subvenci od ministerstva sociální péče a ministerstva veřejných prací.[513] Další podporu poskytla obec. V obecním rozpočtu na roky 1921 a 1922 byla totiž zařazena částka po 150 000 Kč na podporu stavebního ruchu. V únoru 1922 rozhodlo zastupitelstvo, že část sumy bude použita pro družstvo Svépomoc, které dostane subvenci 8 Kč na čtvereční sáh.[514] Dne 14. března 1923 vydala obecní správní komise družstvu Svépomoc povolení k obývání 24 rodinných domků na pozemcích č.kat.369, č.kat.372/3 a č.kat.373, se zpětnou platností od 1. září 1922, a to za podmínek kolaudačního protokolu z 9. března 1923.[515] Podle dobových vyjádření (projev Rudolfa Šlesingera na schůzi obecního zastupitelstva v říjnu 1926) se vojsku příliš nelíbilo to, že plocha vedle kasáren byla zastavěna obytnými domy.[516] Výstavbu Rašínova ale vojenský erár neblokoval a po delších diskuzích přikročilo vojsko počátkem 30. let k výstavbě nového areálu (nová kasárna) jižně od ulice B. Němcové.

Nejstarší etapa výstavby Rašínova se dochovala dodnes v poměrně intaktní podobě. Sestává z 27 domů, rozložených podél ulic Tyršova, Štefánikova a Uxova.  Architektonicky je Rašínov velice fotogenickým pomníkem první republiky. Domy stavěné družstvem Svépomoc jsou pojaty v duchu klasicizující kotěrovské moderny. Příznačné pro tuto ranou fázi výstavby Rašínova jsou typizované dvojdomky, které se tu objevují ve dvou variantách, s vysokými kanelovanými štíty po stranách (foto z r. 2003), nebo s jedním centrálně situovaným štítem (foto z r. 2003). Třetí typ je menší přízemní dům pro jednu rodinu, s nízkou střechou (foto z r. 2003). Právě díky typizovanosti a hromadnému způsobu výstavby je čtvrť dodnes pozoruhodně soudržná a stylově kompaktní. Město se snažilo trvat na ryze obytném charakteru zdejší zástavby, což nebylo v tomto prostředí osídleném živnostenskými a malopodnikatelskými rodinami jednoduché.  V září 1928 třeba městská rada rozhodla, že pro porušení estetických pravidel a zastavovacího plánu nelze povolit zřízení krámu v čp.245/III E. Kisslingerovi.[517] O pár týdnů nato ale městská rada E. Kislingerovi na zřízení krámu v čp.245/III vydala stavební povolení.[518]

 

 

 

5.1.3. Výstavba 2. etapy Rašínova

Rašínov ale rostl dál. Už v polovině října 1921 přikupuje družstvo Svépomoc další parcely č.kat.341, č.kat.343, č.kat.344/2, č.kat.350 a č.kat.361 o souhrnné velikosti 9000 čtverečních sáhů.[519] Byl tak vytvořen prostor pro 2. etapu výstavby Rašínova.  Ta proběhla v letech 1922-1924 (podle jiného pramene v letech 1924-1925[520]) a sestávala z 35 rodinných domků budovaných se 70% státní subvencí. V únoru 1922 projednávalo zastupitelstvo města návrh rozdělit parcely č.kat.341, č.kat.343, č.kat.344/2, č.kat.350 a č.kat.361 na stavební místa pro družstvo Svépomoc, o což 23. prosince 1921 družstvo Svépomoc požádalo.  Dne 3. ledna 1922 se konalo komisionelní šetření. Očekávalo se, že tu vznikne 40 stavebních míst (sdružené volně stojící dvojdomky). Regulační čára podél dráhy (Uxova ulice) vytýčena geometrem státních drah, který udal městské technické kanceláři niveletu budoucí silnice podél dráhy až k Rakovskému potoku, k tehdy projektovanému podjezdu. Po připomínkách pak družstvo Svépomoc opravilo původní plán parcelace.  Ulice podél Rakovského potoka (Šťáhlavská ulice) ponechána v šířce 14 metrů a posunuta dle schváleného regulačního plánu na východ, dál od potoka. Šlo totiž o to, že při zamýšlené výstavbě nové tranzitní silnice podél Rakovského potoka, která by propojila Šťáhlavskou a Plzeňskou silnici, bylo třeba ponechat podél pravého břehu potoka více místa pro trasování této široké komunikace tak, aby při její výstavbě nebylo nutné budovat složité regulační zdi přímo nad potokem a posilovat protipovodňová opatření. Stejně tak oproti původnímu návrhu rozšířena proponovaná ulice vedoucí ve směru cesty č.kat.2776/2 z 12 na 14 metrů (jde o nynější Sokolskou ulici).  Právě kvůli trasování této nové ulice rozhodnuto také, že od sousedních pozemků č.kat.349, č.kat.348 a č.kat.347 bude zabrána část nutná pro rozšíření stávající polní cesty „Tymákovská cesta“ na potřebných 14 metrů. V rámci přípravy 2. etapy výstavby Rašínova došlo taky k dohodě s Josefem Partišem, majitelem sousedního pozemku č.kat.345/1 (zhruba v prostoru nynější Poděbradovy ulice). Partiš souhlasil s úpravou hranic parcely č.kat.345/1. Část jižního cípu do šíře 6 metrů při severovýchodním rohu sousedního pozemku č.kat.343 mělo odkoupit družstvo Svépomoc a zbývající část až k regulační čáře, protínající jižní cíp č.kat.345/1, obec).  V únoru 1922 tento regulační rámec zastupitelstvem schválen, ovšem s dodatkem, že parcely č. 29-32 se zatím neměly zastavovat, dokud je družstvo Svépomoc nerozšíří ze sousedních pozemků do dostatečné hloubky.[521]

Během 2. etapy výstavby se zastavěný areál Rašínova rozšířil západním směrem až k Rakovskému potoku. Uliční síť nové čtvrti se tedy v hrubých obrysech dotvořila. V ose původní polní cesty na Tymákov byla vytýčena Sokolská ulice. Prodloužení se dočkaly ulice Štefánikova i Uxova, založené během 1. etapy výstavby Rašínova. Nově vznikla ulice Poděbradova. Ta ovšem fixuje historickou trasu Tymákovské cesty. Zcela nově vytýčena ulice Korejská, jež byla plně obestavěna rodinnými domy, a tudíž se vyhnula pozdějšímu zahušťování zástavby a je proto architektonicky mimořádně kompaktní. Jako náznak centrálního prostoru založeno na křižovatce Poděbradovy, Korejské, Sokolské a Žižkovy ulice Fügnerovo náměstí s malým veřejným parkem. Osídlení se poprvé dotklo i nábřeží Rakovského potoka, kde se zatím spíše jen v náznacích konstituovala pravobřežní komunikace, Šťáhlavská ulice. 2. etapa Rašínova je opět založena na skupinách typizovaných vilek. Souběžně s 2. etapou výstavby Rašínova postaveny i dva objekty, které se svou individuální podobou vydělují z ostatní zástavby. Jde o dvě identické vily čp.201/III na rohu Jeřabinové a Karlíkovy a čp.202/III na nároží Žižkovy a Karlíkovy (viz níže).

20. dubna 1923 také rodící se městská čtvrť získala své pojmenování. Toho dne navrhl člen obecní správní komise Josef Zápotočný nazvat ji Rašínov a komise návrh schválila.[522]

 

 

 

5.1.4. Soukromá parcelace jako doplněk zástavby Rašínova pozemku

Ihned od počátku zástavby Rašínova se tu vedle družstevní, jednotně koncipované výstavby, uplatňoval i soukromý kapitál a ryze individuální parcelace. V roce 1921 požádal pan Brejcha o parcelaci zemědělského pozemku č.kat.346 vedle pozemků družstva Svépomoc při Tymákovské cestě. Konkrétně šlo zhruba o oblast nynějšího bloku vymezeného ulicemi Sokolská, Tyršova a Žižkova, včetně přilehlého pruhu pozemků severně od Sokolské ulice. Dne 19. září 1921 se konalo komisionelní šetření. Dle záměru Brejchy plánováno rozdělit parcelu na 6 stavebních míst. 1. a 2. parcela měla být na severovýchodní straně, šířku měly mít po 20 metrech a délku po 58 metrech. 3. parcela by byla 22 metrů široká, 33 metrů dlouhá. 4. parcela na severozápadním rohu měla mít strany do ulice dlouhé 23 a 31 metrů a skoro obdélníkový tvar. 5. parcela plánovaná jako 23 metrů široká a 47 metrů dlouhá, jihozápadním rohem by zasahovala do pozemku č.kat.347. 6. parcela pak měla mít tvar nepravidelného čtyřúhelníku, strana do ulice na jižní straně 17 metrů dlouhá, hloubka pozemku cca 40 metrů. Vzhledem k tehdy poměrně odlehlé poloze pozemku, kdy se nečekal příliš velký zájem o intenzivní parcelaci, hodlal Brejcha zatím prodloužit parcelu č.5 na celou šířku parcelovaného pozemku a ohradit ji dřevěnou hradbou s tím, že by tam zbudoval tesařskou kůlnu na zděných pilířích o půdorysu 20x8 metrů. Na jednotlivých pozemcích měly časem vyrůst rodinné domky, respektive dvojdomky vilového charakteru. Obecní komise doporučila otevření ulice vedoucí na severní straně parcelovaného pozemku v celé šířce 12 metrů (nynější Sokolská). Hranice na východní straně určena v dohodě s družstvem Svépomoc, a to přímkou podle předloženého plánu, přičemž se měla zabrat část veřejné cesty č.kat.2779/1, která stejně měla být zrušena, jakmile bude v kolonii družstva Svépomoc otevřena nová ulice podél kasáren (nynější Tyršova). V září 1921 plán parcelace pozemku č.kat.346 schválilo zastupitelstvo města.[523] Na místě pak skutečně došlo k výstavbě rodinných domků, byť s jistým zpožděním (až od poloviny 20. let). V soupisu majitelů domů v Rokycanech cca z konce 20. let 20. století se u domů čp.235/III a čp.242/III uvádí jako majitel Brejcha.[524] 27. července 1927 ještě rada vydala stavební povolení na kolnu na pozemku č.kat.346 pro Lva Brejchu.[525] V prosinci 1925 pak obecní zastupitelstvo vzalo na vědomí, že byla částečně zrušena cesta č.kat.2779/1, která dřív vedla od bývalé Tymákovské cesty k jihozápadnímu traktu kasáren a která už byla pohlcena při zastavování Rašínova do jednotlivých zahrad. Zastupitelé změnu zanesli do knihovního pořádku.[526]

Druhým významným stavebním podnikatelem, který svou soukromou iniciativou ovlivňoval rozmach zástavby Rašínova, byl Josef  Žour.  V roce 1925 provedl Žour rozdělení pozemku č.kat.345/1 a zbytku č.kat.326/1 (šlo o pozemky v prostoru podél západní strany Poděbradovy ulice při jejím ústí do Uxovy ulice), které koupil od Josefa Partiše, na 3 stavební místa, z nichž jedno už dle údajů ke květnu 1926 zastavěl svým domkem (patrně myšlen dům čp.212/III na rohu Poděbradovy a Štefánikovy). Akce provedena v rámci schváleného regulačního plánu pro prostor mezi drahou, Rakovským potokem a Šťáhlavskou silnicí.  Josef Žour také v roce 1925 provedl rozdělení zbytku pozemku č.kat.350 (zhruba v západní části nynějšího bloku vymezeném ulicemi Sokolská, Žižkova, Tyršova a Šťáhlavská), který koupil od družstva Svépomoc.  Původně tu plánována 2 stavební místa, Žour rozdělil na 3, z nich 2 na jižní straně pozemku č.kat.350 jsou sdružené domy. V květnu 1926 také ohlašováno, že Žour ještě před koncem roku zahájí rozdělení pozemků č.kat.365/1 a 364/1 na 10 parcel pro 10 rodinných domků. Šlo o pozemky podél nynější Žižkovy ulice, v úseku od křižovatky s Karlíkovou ke křižovatce s Tyršovou ulicí. Město pak slíbilo, že bude-li pozemek během roku 1926 z větší části zastavěn, otevře obec od cesty č.kat.2825/1 (v ose nynější Karlíkovy ulice) k cestě č.kat.2779/1 (v ose nynější Tyršovy ulice) novou ulici v plné šíři nebo alespoň v její jižní části (vykoupit kvůli tomu měla od Marie Kučerové část jejího pozemku č.kat.366/1). A pokud by v roce 1926 došlo k zastavění všech parcel, zřídila by zde obec v roce 1927 i kanalizaci.[527]

V roce 1926 se stavební iniciativy opět ujal i Lev Brejcha, který 9. září 1926 požádal o rozdělení části pozemku č.kat.347, která mu patří (2.část koupilo ředitelství státních drah) na 7 stavebních míst. Parcelační komisionelní šetření provedeno brzy na to a 8. října 1926 obecní zastupitelstvo parcelaci schválilo. Šlo o pozemky v prostoru rozcestí Tyršovy a Sokolské ulice a v úseku Tyršovy ulice, jižně od tohoto rozcestí. 5 stavebních míst mělo být zřízeno v stavebním bloku sevřeném ulicemi Tyršova a Sokolská a 2 místa vyměřena v pokračování série domů Svépomoci podél kasáren (tedy podél východní strany Tyršovy ulice). Tato ulice podél kasáren navržena v pokračování západní hranice pozemků č.kat.369/12 a č.kat.369/13 a měla mít šířku 14 metrů.  Příčná ulice podél pozemků č.kat.369/11, č.kat.346/7 má mít šířku 12 metrů. Severní parcela u kasáren měla mít plochu 424 čtverečních metrů, předpokládáno kvůli ní zrušení části veřejné cesty č.kat.2779 (67 čtverečních metrů). Jižnější parcela u kasáren navržena o ploše 420 čtverečních metrů, zabrala by z veřejné cesty č.kat.2779 75 čtverečních metrů. Dále navrženy parcely č.kat.347/2 (589 čtverečních metrů) a č.kat.347/6 (596 čtverečních metrů). U nich nutná výměna části pozemku č.kat.348. Parcela č.kat.347/3 měla mít rozlohu 490 čtverečních metrů, parcela č.kat.347/5 454 čtverečních metrů.  Nárožní parcela č.kat.347/4 pak 55 metrů čtverečních, ale bylo by k ní připojeno 192 metrů čtverečních z pozemku č.kat.346, 243 metrů čtverečních z veřejného statku č.kat.2800 a 75 metrů čtverečních z veřejné cesty č.kat.2779, celkem tak měla mít 565 metrů čtverečních.  Do doby, než bude dosaženo dohody o úpravě hranic pozemků s majiteli okolních pozemků, se dle rozhodnutí města nesměly zastavět parcely č.kat.347/9 a č.kat.347/8 projektovaným dvojdomkem, protože by nebylo spojení z veřejné ulice č.kat.2800 na cestu č.kat.2779/1, která vede k pozemkům ležícím za Rakovským potokem (v ose nynější Tyršovy ulice). Vojenská správa měla být dotázána, jestli souhlasí se zrušením zadního výjezdu z kasáren, ke kterému mělo dojít zastavěním pozemků č.kat.347/8 a č.kat.347/9. Město dále deklarovalo, že v roce 1927 budou nově zřízené ulice upraveny, ale jen v nejnutnější míře.[528] V červnu 1927 na schůzi městské rady zastupitelstvu doporučeno povolit rozdělení pozemku č.kat.347 na stavební místa a rovnou vydáno povolení na výstavbu rodinného domku na jednom stavebním místě na pozemku č.kat.347 pro L. Brejchu, respektive J. Novotného.[529] V červenci 1927 pak jednalo obecní zastupitelstvo o parcelaci pozemků č.kat.346 a č.kat.347 znovu. Konstatováno, že Lev Brejcha rozdělil pozemek č.kat.347 na stavební parcely v části, kterou získal od Karla Liebschera (7 stavebních míst) a v části, kterou získal od státních drah (6 stavebních míst). Rozloha jednotlivých parcel zůstala oproti předchozímu přehledu zachována. Parcelant se prý už dohodl na vyrovnání pozemků s družstvem Svépomoc a s Františkem Březinou (koupil pozemek č.kat.347/7). Městská rada s parcelací a se zrušením cesty č.kat.2779 a č.kat.2800 souhlasila a definitivní souhlas vydalo i zastupitelstvo.[530]

V roce 1926 se také do budování Rašínova zapojil další soukromý investor, a to rodina zednického mistra Josefa Beneše. Dne 8. listopadu 1926 se konalo komisionelní řízení na žádost Anny Benešové, manželky zednického mistra Beneše o parcelaci pozemku č.kat.340. Šlo o podlouhlý pozemek podél nejsevernějšího úseku Šťáhlavské ulice na pravém břehu Rakovského potoka, od křižovatky s dnešní Uxovou ulicí ke křižovatce se Sokolskou ulicí.  Plocha měla být dle návrhu rozdělena na 13 stavebních míst. K provedení parcelace dle vyhotoveného projektu, ale bylo zapotřebí i pozemky č.kat.332/2 a č.kat.333/2 náležící Josefu a Barboře Staškovým.  Střední šířka jednotlivých parcel měla být 19 metrů, délka cca 40 metrů a jejich plocha 655-855 čtverečních metrů.  Atypické měly být obě krajní parcely. Parcela č. 1 na severu tohoto pozemku měla mít plochu 1185 čtverečních metrů (bez části pozemku Staškových). Parcela č. 13 pak plochu 725 čtverečních metrů. Na plánu, který městu předložila rodina Benešových, ale byla regulační čára na západní straně, tedy podél Šťáhlavské ulice, zakreslena v přímce, ačkoliv dle návrhu městské technické kanceláře měla být vedena v mírné křivce.  S takovou revizí město nesouhlasilo. Trvalo na tom, že regulační čára podél Rakovského potoka musí být provedena dle původního návrhu, tedy v křivce.  Zakřivení mělo svůj účel, bylo nutné pro pohodlné vyústění ulice na cestu podél dráhy (Uxova ulice) a na betonový mostek přes Rakovský potok. Tato uliční čára tak dána k přepracování. Ostatní územně-plánovací aspekty plánované výstavby byly hladce schváleny. Nový úsek Šťáhlavské ulice na západní straně pozemku měl mít šířku 12-14 metrů. Na jižní straně, u křižovatky se Sokolskou ulicí (u parcely č.13) definována regulační čára tak, aby Sokolské ulici ponechala šířku 14 metrů. Na severní straně (u nynější Uxovy ulice) regulační čára u parcely č.1 dána prodloužením hradby u domu na č.kat.782 a zahrady č.kat.340/2. Výraznou odchylkou od schváleného regulačního plánu upuštění od zřízení příčné ulice. Původně totiž Štefánikova ulice neměla končit na křižovatce s Korejskou ulicí, ale měla pokračovat ještě dál k západu, kde by vyústila do Šťáhlavské ulice na nábřeží Rakováčku.  Dle dohody, kterou ale rodina Benešových uzavřela již dříve s družstvem Svépomoc, ale tento úsek ulice nerealizován.  Město se zrušením plánované příčné ulice souhlasilo, protože by byla beztak příliš strmá.  Proti takto svévolnému nerespektování regulačního plánu se ale na zasedání zastupitelstva ozval člen městské rady Jan Bauer. Upozornil, že projektovaná příčná ulička kolmá na Rakovský potok nebyla zřízena a je již výstavbou družstva Svépomoc (v nynější Korejské ulici) zastavěna. Takové změny by se podle Bauera neměly opakovat. Starosta pak prohlásil, že otevření dosud slepé ulice v kolonii na Rašínově až k Rakovskému potoku by se ještě mělo projednat v městské radě. Podmínku dodatečného projednání, jestli přece jen nezřídit příčnou ulici pak přijalo i plénum zastupitelstva. Zástavbu nové lokality měly tvořit volně stojící nebo sdružené rodinné domky, o zástavbě parcely č.1 se Beneš musel nejprve dohodnout se Staškem (parcelu bylo možno rozdělit na 3 menší stavební pozemky). Město zároveň deklarovalo, že úprava nové ulice a pokládka kanalizace bude provedena asi v roce 1928.[531] Mezitím v listopadu 1927 na schůzi obecní rady vzato na vědomí rozhodnutí okresní správní komise, která částečně vyhověla stížnosti J. Beneše o parcelaci č.kat.340. Obec se hodlala proto odvolat k zemskému výboru.[532]

V dubnu 1927 schválilo zastupitelstvo parcelaci pozemků č.kat.348 a č.kat.349. Nejprve totiž požádal František Březina o parcelaci pozemku č.kat.349 a při rozhodovacím řízení oznámil i majitel sousedního pozemku č.kat.348 Josef Žour, že i on žádá o parcelaci.  21. února 1927 konáno parcelační řízení. Šlo o pozemky po obou stranách nejsevernějšího úseku Žižkovy ulice, v prostoru od křižovatky s Tyršovou ulicí až na Fügnerovo náměstí. I zde pak v následujících letech proběhla výstavba několika rodinných domů.[533] V prosinci 1928 pak zastupitelstvo odsouhlasilo i parcelaci pozemku č.kat.324/2 v majetku Josefa Žoura na stavební místa.  Nejprve 12. dubna 1928 provedeno komisionelní šetření. Původně tu navržena 3 stavební místa, nakonec pozemek rozměřen na 4 stavební parcely po 430 metrech čtverečních. Nejvýchodnější parcely měly mít uliční frontu 18 metrů dlouhou, vedlejší parcely 19,2 metrů. Rohová parcela měla mít severní frontu 17 metrů a západní frontu 24,2 metrů. Rohová a východní parcela měly být zastavěny samostatné stojícími rodinnými domy, střední parcely sdruženými domky. Před zahájením parcelace ovšem bylo nutno se nejprve dohodnout s majiteli pozemků č.kat.325/2, č.kat.325/4 a č.kat.325/1 o koupi jejich částí.[534] 17. prosince 1928 doporučila městská rada obecnímu zastupitelstvu povolit rozdělení pozemku č.kat.324/2 na 4 stavební místa.[535] Šlo o pozemky v Uxově ulici, východně od ústí Poděbradovy ulice, na kterých pak skutečně zbudováno počátkem 30. let několik rodinných domků.

 

 

 

5.1.5. Další pokračování zástavby Rašínova

Stále ovšem přibývali noví zájemci. Družstvo Svépomoc proto expandovalo na pozemky směrem k Rakovskému potoku a na nich pak pokračovala 3. etapa výstavby Rašínova.[536] Tato zástavba tvoří zejména souvislý komplex podél Šťáhlavské ulice, mezi ústím Tyršovy a Karlíkovy ulice. Zdejší domky čp.283/III – 298/III jsou dle seznamu z konce 20. let 20. století všechny evidovány jako součást družstevní výstavby družstva Svépomoc.[537] Parcelaci tohoto pozemku č.kat.361 projednávalo obecní zastupitelstvo v červenci 1927.  Už v roce 1922 vydáno družstvu Svépomoc povolení k parcelaci č.kat.361, ale pozemek nebyl nezastavěn. Teprve v roce 1927 družstvo Svépomoc obnovilo svůj zájem, zároveň ale požádalo o změnu původního projektu parcelace této lokality. Dne 19. dubna 1927 konáno parcelační řízení, mělo zde vzniknout 17 stavebních míst (16 parcel dvojdomků a 1 parcela pro samostatný dům). Mělo jít o domky v nejlevnějším provedení, architektonicky a hlavně prostorově nejchudší, jaké na Rašínově vznikly, o ploše parcel 180-340 čtverečních metrů. Právě proto měly být jednotlivé objekty umístěny přímo v regulační čáře, tedy bez uličních předzahrádek (aby zbylo místo na zahrady za domy).  Městská rada se záměrem souhlasila. Stanovila pouze, že družstvo postoupí z pozemku č.kat.361 pruh 6 metrů od regulační čáry na zřízení ulice podél Rakovského potoka.  Zastupitelstvo města pak tento plán schválilo.[538]

Roku 1924 stálo na Rašínově už 59 domků.[539] Pak tempo výstavby dočasně ochablo, protože roku 1926 je tu stále jen 59 domků, ale koncem 20. let začaly opět masivně přibývat nově předávané domky 3. etapy.[540] Do roku 1928 se počet zdejších domů zvýšil na 72.[541] V roce 1927 se zmiňuje plán družstva Svépomoc postavit dalších cca 100 domů. Mělo jít o malé domy s kuchyní a 1 pokojem. Cena jednoho domu odhadována na cca 30 000 Kč. Družstvo požádalo, aby obec převzala záruky za úvěr za druhé hypotéky pro tyto projektované domy, a to ve výši třetiny hodnoty objektu (po třetině se mělo uhradit hotově, z 1. hypotéky a z 2. hypotéky). Nebylo výslovně uvedeno, že tato další výstavba měla probíhat v oblasti Rašínova, ale vzhledem k jednoznačné koncentraci aktivit družstva Svépomoc do této lokality by to bylo pravděpodobné. Obecně prospěšné družstvo (které ve 20. letech 20. století postavilo čtvrť Hořicov na Jižním předměstí) zároveň plánovalo výstavbu cca 50 domů. Ani jeden z těchto projektů se ovšem neuskutečnil a ještě před koncem 20. let aktivity družstva Svépomoc na Rašínově ustaly.[542] V říjnu 1928 městská rada vyhověla žádost družstva Svépomoc o poskytnutí záruky za II. hypotéku pro 15 rodinných domků.[543] V červnu 1929 ovšem obecní zastupitelstvo schválilo družstvu Svépomoc parcelaci pozemků č.kat.949, č.kat.950, č.kat.953 a č.kat.979 za Rakovským potokem (podél dnešní ulice K Trhovce).[544] V té době se už schylovalo k přesunu těžiště výstavby rodinných domů z Rašínova do prostoru Za Rakováčkem, který pak zůstal hlavní rozvojovou zónou individuální výstavby v Rokycanech po několik desítek let.

Celkem v 1. a 2. etapě vybudovalo družstvo Svépomoc 59 domků za 7 721 270 Kč. O náklady se podělili majitelé domů (2 268 492 Kč) a stát. Nejvyšší individuální vklad na jeden dům činil 192 396 Kč, nejnižší 87 800 Kč. Noví obyvatelé pak své domy postupně spláceli.[545] Původní areál Rašínova se během 30. a 40. let dále rozšiřoval o další rodinné domy, tentokrát již budované ryze individuálně. Dne 10. června 1932 obecní zastupitelstvo schválilo parcelaci pozemků č.kat.357/1 (majitel Josef Julák), č.kat.358 (Anna Partišová) a č.kat.360 (Anna Partišová).  22. února 1932 konáno komisionelní řízení. Zóna rozdělena na 49 stavebních míst. 27. května 1932 městská rada doporučila parcelaci ke schválení.[546] Šlo o rozsáhlou plochu jižně od stávajícího Rašínova, ohraničenou ulicemi Karlíkova, Šťáhlavská, Boženy Němcové a Jeřabinová, která se pak skutečně začala zaplňovat dvěma bloky rodinných domů.  Městská rada zároveň doporučila ve shodě s okresním výborem opatřit projekt na zvýšení okresní silnice mezi parcelovaným blokem a novostavbou kasáren k Rakovskému potoku.[547]

V roce 1939 provedena v této parcelaci drobná korekce.  4. dubna 1939 totiž požádali Anna Foltová a Josef Julák o změnu parcelačního povolení z 14. června 1932, kterým byly rozparcelovány pozemky č.kat.357/1, č.kat.357/2, č.kat.358 a č.kat.360. Šlo o změnu parcelace pozemků č.kat.360/1 a č.kat.357/1, spočívající ve sloučení části parcely č. 46 s parcelami č. 47a č. 45. Dne 21. dubna 1939 městská rada doporučila návrh ke schválení a v květnu 1939 souhlas připojilo i obecní zastupitelstvo.[548] V roce 1933 požádala Marie Kučerová (majitelka domu čp.201/III na rohu Jeřabinové a Karlíkovy ulice) o povolení k rozdělení pozemku č.kat.366/1 na 2 stavební místa.  16. února 1933 proběhlo komisionelní řízení. 1. března 1933 městská rada doporučila ke schválení za podmínky, že parcela č. 1 se rozšíří na úkor pozemku č.kat.367/1 o pruh široký 1 metru. V dubnu 1933 zastupitelstvo tuto drobnou parcelaci schválilo.[549] Parcela č.kat.367/1 tvoří dnes východní polovinu pozemku u rodinného domu čp.659/III na rohu Karlíkovy a Žižkovy ulice. Parcela č.kat.366/1 je jeho západní polovinou.

Rovněž v původním areálu Rašínova docházelo k sporadickému zahušťování osídlení. Samotný zakladatel čtvrti, družstvo Svépomoc už v té době nerozšiřovalo své aktivity, respektive je přesouvalo do oblasti Za Rakováčkem. Družstvo zaniklo 16. prosince 1940 po konání likvidační schůze.[550] Po válce pokračovala stavební aktivita na Rašínově dál, zejména dalším zaplňováním proluk. Počet domů ale již podstatným způsobem nenarůstal.

 

 

 

5.1.6. Technický vývoj Rašínova ve 20. letech 20. století

Vznik Rašínova přinesl závažné úkoly nejen po urbanistické a stavební ale i po technické stránce. Inženýrské sítě a občanská infrastruktura se na Rašínově rozvíjely jen postupně. Velice pomalu probíhala úprava vozovek. Mezi investičními výdaji, navrhovanými do obecního rozpočtu na rok 1922, je suma 250 000 Kč na úpravu komunikací a stavbu kanalizace v nových družstevních koloniích (Hořicov i Rašínov).[551] V červenci 1922 zastupitelstvo města odsouhlasilo změnu účelu půjčky 1 000 000 Kč od městské spořitelny v Hořovicích, která byla původně určená na výstavbu 3 obecních domů (rozhodlo o ní město 5. dubna 1921). Nyní měla jít na jiné investice. Mimo jiné z ní mělo být použito 250 000 Kč právě na zmíněné úpravy komunikací a kanalizaci.[552] Dne 5. března 1923 jednala o provedení těchto investic obecní správní komise.  Uvažováno, že práce bude asi provádět městská technická kancelář ve vlastní režii. Kancelář proto vyzvána k urychlenému navezení štětového kamene a k zahájení prací, hned jak to počasí dovolí.[553] Nakonec ale ještě před koncem března 1923 obecní správní komise rozhodla, že úprava nových ulic v družstevní kolonii u kasáren, k novostavbě Lva Brejchy bude zadána J. Žourovi.[554] V dubnu 1923 odsouhlasila obecní správní komise J. Žourovi první splátku za práce na úpravě ulic v kolonii u Veselské silnice (Hořicov) a v kolonii družstva Svépomoc (Rašínov), a to ve výši 12 000 Kč.[555]

Koncem března 1923 také obecní správní komise začala řešit možnost zavést do nové čtvrti plynovod. Rozhodla, že tato otázka bude rozřešena na následující schůzi.[556] Na zasedání počátkem dubna 1923 pak komise skutečně rozhodla, že do kolonie družstva Svépomoc bude zaveden plyn. Náklady měly dosáhnout cca 28 000 Kč, přičemž měly být hrazeny půjčkou z obecního fondu pro mimořádné výdaje městských železáren.[557] O inženýrské sítě požádal i Lev Brejcha, který v návaznosti na kolonii družstevních domků budoval na Rašínově vlastní rodinné domky (viz výše). V dubnu 1923 se uvádí, že žádost Lva Brejchy o prodloužení plynovodu a kanalizace k jeho domku za kasárnami se postupuje k vyjádření městské technické kanceláři.[558] V květnu 1923 pak obecní správní komise rozhodla, že žádosti Lva Brejchy o prodloužení kanálu a plynovodu k jeho novostavbám za kasárnami se bude moci vyhovět až po jejich dokončení.[559] V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo města půjčku u městské spořitelny v Radnicích ve výši 730 000 Kč na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924. Část půjčky, 85 000 Kč, určena na úpravu ulic v nové části města za kasárnami a dalších 145 000 Kč na kanalizaci v této čtvrti.[560]

Městská rada 25. února 1925 rozhodla předložit obecnímu zastupitelstvu k projednání a schválení výstavbu uličních kanálů v 2. etapě výstavby družstva Svépomoc. Šlo o pilný (urgentní) návrh a v ještě v únoru 1925 zastupitelé schválili zařazení mezi pilné návrhy a projednali jej.  Projekt výstavby uličních kanálů v 2. sérii družstevní výstavby Svépomoc zpracoval ing. J. V. Hráský. Dne 19. února 1925 se konalo vodoprávní řízení. Nešlo o rutinní záležitost, protože výstavba kanalizace v této nové části města si vyžadovala koncepční rozhodnutí o základních parametrech celoměstských kanalizačních sítí. Podstatným rysem zdejší kanalizace bylo, že vybočovala z dosavadního systému gravitujícího k Padrťskému a Boreckému potoku. Novou zástavbou Rašínova se totiž hranice zastavěného území dostaly do povodí Rakovského potoka.  Původně byla navržena výstavba samostatné čistící stanice při vyústění kanalizace do Rakovského potoka. Obec ale nákladnou výstavbu čističky nehodlala provést. Doporučeno proto zbudovat dlouhý kanalizační sběrač podél Rakovského potoka, protože potok svým malým průtokem negarantoval postačující odtok a naředění splašků. Tento sběrač by pak byl vyústěný do Klabavky. Projekt sběrače měl být hotov v dubnu 1925. Dokončení jeho výstavby se očekávalo stihnout do 3 let. Architekt Jan Pacl navrhl jiné řešení, a to svést kanál z Rašínova pod drahou, pak podél nynější Sládkovy ulice, okolo domů čp.135/III a čp.117/III přes Plzeňskou ulici a podél dělnických domů v severní části Sládkovy ulice, až k odpadové stoce podniku Marila. S tímto řešením ale státní odborníci nesouhlasili, protože podchod kanalizačního potrubí pod tratí by byl nákladný. Okresní politická správa byla ochotna povolit provizorní svedení kanalizace přímo do Rakovského potoka do doby, kdy by za 3 roky měl být hotový sběrač. Na pozemní práce na výstavbě kanalizace vypsáno ofertní řízení již počátkem prosince 1924. Přihlásili se čtyři uchazeči, práce zadány Štěpánu Wolfovi za 39 543 Kč. Ofertní řízení vypsáno i na dodávku kameninových rour. I tam byli čtyři uchazeči. V debatě na zastupitelstvu prohlásil komunista Jan Hořice, že není proti této investici, ale že kanalizaci potřebuje i daleko starší zástavba na Pátku (viz kapitola „Pražské předměstí“). Další komunista Josef Dobromysl zase upozornil, že nutno upravit i zbořený kanál u Veselské silnice k Hopfengärtnerovým železárnám a nutno všem částem města měřit stejně. Nakonec ale zastupitelé výstavbu této etapy kanalizace Rašínova schválili.[561]

V červnu 1925 pak zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 5000 Kč z této půjčky určena na „chodník a rigol za kasárnami“.[562] V srpnu 1925 povolilo obecní zastupitelstvo investici na prodloužení plynovodu k 8 domkům na Rašínově, k nimž se měly asi připojit i další, dosud nedostavěné domy budované L. Brejchou a J. Žourem.  Náklady měly dosáhnout 26 700 Kč.[563] Dle zprávy o stavu vývoje obecního rozpočtu na rok 1926 (s údaji k 12. srpnu 1926) byla během roku překročena plánovaná částka na úpravu Rašínova a kolonie pod Kotlem (pozdější Hořicov) o 19 487,73 Kč. Podle starosty došlo k překročení rozpočtu při úpravě nové čtvrti Rašínov hlavně kvůli tomu, že se musel zřídit most přes Rakovský potok s příslušným náspem.[564] V říjnu 1926 schválilo zastupitelstvo stavbu kanalizace pro nově parcelované domky na pozemcích č.kat.364/1 a č.kat.365/1.  Obecní zastupitelstvo totiž 7. května 1926 povolilo parcelaci pozemků č.kat.364/1 a č.kat.365/1 Josefu Žourovi (viz výše) a v usnesení tehdy uvedeno, že obec v roce 1927 postaví kanál, pokud dojde k zastavění všech parcel. Žour nyní požádal o výstavbu kanálu už v roce 1926, protože do zimy zamýšlel zastavit celý pozemek. Navrhl, že provede výstavbu vlastním nákladem a obec mu to v roce 1927 zaplatí, náklady odhadl na 15-16 000 Kč.[565] V červenci 1927 se uvádí, že Josef Žour již dostal zadanou výstavbu kanalizace za kasárnami, a to za 16 450,31 Kč.[566] Dne 20. července 1927 městská rada J. Žourovi povolila výplatu 6000 Kč za výstavbu kanalizace na Rašínově z lesního rezervního fondu.[567] V dubnu 1927 zastupitelstvo města povolilo úhradu za výstavbu kanalizace a vodovodu v další části Rašínova. Lev Brejcha totiž v té době staví za kasárnami 5 rodinných domků, které bylo nutno vybavit kanalizací a vodovodem. Odhadované náklady 8000 Kč za kanalizaci a 20 000 Kč za vodovod. Akci bylo nutné provést i s ohledem na další povolenou parcelaci na pozemcích č.kat.348 a č.kat.349. Městská rada souhlasila se začleněním investice do rozpočtu na rok 1927 ve výši 56 000 Kč a zastupitelstvo tuto investici potvrdilo.[568] V září 1927 pak na schůzi městské rady rozšíření vodovodu na Rašínově (a zároveň u Litohlavské silnice na Plzeňském předměstí) schváleno.[569] Už předtím, v srpnu 1927, městská rada rozhodla, že před schválením prodloužení obecního vodovodu na Rašínově a na Litohlavské silnici se vyšetří, kolik zbývá v rozpočtu.[570]

V říjnu 1927 městská rada rozhodla, že se upouští od zamýšlené výsadby stromových alejí v ulicích na Rašínově, pod Kotlem a u Marily pro letošní rok, protože dosud nebyla schválena příslušná rozpočtová položka.[571] V prosinci 1927 ale radou schválen návrh městské technické kanceláře začít ihned s výstavbou kanalizace a vodovodu v některých ulicích na Rašínově.[572] Koncem prosince 1927 na schůzi městské rady oznámen výsledek ofertního řízení na výstavbu kanálu na Rašínově podél pozemku č.kat.361 (tedy ve Šťáhlavské ulici, mezi ústím Tyršovy a Karlíkovy ulice). Práce zadány J. Žourovi za 11 956, 27 Kč.[573] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i výstavba kanalizace v nových částích města na Rašínově za 15 000 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou). Dalších 20 000 Kč určeno na výstavbu kanálu u novostaveb L. Brejchy (i tady celou částku kryla půjčka) a 25 000 Kč na výstavbu kanálu u novostaveb J. Žoura (rovněž plně financováno z půjčky).[574] Podle výkazu investic bylo od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za výstavbu kanálů u domků na Rašínově, 6646,11 Kč a dalších 719,71 Kč za výstavbu kanálu u novostaveb J. Žoura.[575] V červenci 1928 se akce kanalizace v nových částech města na Rašínově, stejně jako výstavba kanálu u novostaveb L. Brejchy a kanálu u novostaveb J. Žoura, uvádějí jako jedny z těch, které se provádějí (i když třeba jen zčásti) nebo už jsou hotovy.[576] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic z rozpočtu na rok 1927. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci ale zřízení kanálu u nových domů na Rašínově za 15 000 Kč v rozpočtu ponecháno, protože akce je již hotova.[577]

V květnu 1928 schválili zastupitelé města uzavření půjčky 186 500 Kč na úpravu ulic, kanalizaci, rozšíření vodovodu, elektřiny a plynovodu. Velká část z této sumy měla jít do oblasti Rašínova, kde se dle rozpočtu na rok 1928 měly upravit čtyři ulice, přičemž bylo nutno odkopat terén. Odhadované náklady 15 000 Kč na vodovod, 12 500 Kč planýrování ulic, 2500 Kč elektřina, celkem tedy 30 000 Kč. Mimo to prý železniční správa buduje na Rašínově podél dráhy silnici (nynější Uxova ulice), kde chyběla kanalizace i vodovod. Po dokončení měla být komunikace předána obci, přičemž bylo nutno ještě před jejím dokončením položit sítě. Odhadované náklady na kanalizaci v budoucí Uxově ulici 4000 Kč, na vodovod 13 000 Kč.[578]  Už v únoru 1928 rozhodla městská rada, že ředitelství státních drah bude informováno o požadavcích obce na úpravu cesty souběžné s drahou od čp.42/III k Rakovskému potoku.[579] V březnu 1928 rada využila právo obce určit druh materiálu na výstavbu silnice podél nádraží od Šťáhlavské silnice k Rakovskému potoku a jatkám a usneseno, že stavitel může použit 1600 kubických metrů štětu z lomu na Ráčkovně za 10 Kč/kubický metr, 800 kubíků dodá obec z Vršíčku, dále se mělo dodat 200 kubíků ostré šmandy.[580] Zřizování Uxovy ulice také v červnu 1928 řešilo zastupitelstvo města, když jednalo o směně části veřejné cesty č.kat.2777 za část zahrady č.kat.374.  Železniční erár totiž krátce před tím koupil dům čp.42/III s okolním pozemkem č.kat.374. Kvůli regulačním účelům měl erár ze zahrady odstoupit do veřejného statku 258 metrů čtverečních pro nově zřizovanou cestu vedoucí podél dráhy ze Šťáhlavské silnice k Rakovskému potoku (nynější Uxova ulice). Zbytek zahrady se měl sloučit s pozemkem v majetku železničního eráru č.kat.2991. Mezi domem čp.42/III a železnicí pak zůstal malý zbytek veřejné cesty č.kat.2777 o ploše 265 čtverečních metrů, která je již ve skutečnosti rozšířením nádraží zrušena. 20. dubna 1928 schválila směnu městská rada.[581]

V dubnu 1928 městská rada uložila městské technické kanceláři zjistit, jestli nebude nutno zvýšit Tymákovskou cestu od mostu přes Rakovský potok k části, která už byla štětovaná. V takovém případě by zde podle rady mohla být prováděna skládka odpadu tak, aby došlo k vyrovnání terénu.[582] Šlo patrně o úsek Sokolské ulice na svahu směrem k potoku. V červnu 1928 každopádně radou na vědomí vzata zpráva městské technické kanceláře, že nelze povolit skládku tvrdého materiálu na části Tymákovské cesty.[583] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci plánovaných investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci doporučeno výrazně zredukovat na celkovou sumu v řádu jen několika desítek tisíc korun četné plánované investice na Rašínově zařazené do rozpočtu na rok 1928. Konkrétně šlo o opravu nově otevřené silnice za kasárnami (v rozpočtu původně zařazeno s náklady 71 000 Kč), výstavbu cesty podél zadního průčelí kasáren, tedy nynější Tyršovu ulici (29 000 Kč), dehtování chodníku od podchodu k Rašínovu (21 000 Kč), úpravu ulice od ředitele Šulce (dnes čp.171/III) k Rakovskému potoku (87 000 Kč), úpravu ulice od ředitele Šulce k Tymákovské cestě (28 000 Kč), úpravu ulice podél Rakovského potoka (88 000 Kč), dehtování chodníků na Rašínově (47 000 Kč) a úpravu ulice u novostaveb J. Žoura na Rašínově (25 000 Kč).[584] Výdajové plány obce tehdy narazily na větší státní kontrolu zavedenou pravicovou vládní koalicí a technický rozvoj Rašínova se výrazně zbrzdil.

V březnu 1928 městská rada přijala nabídku J. Žoura na výstavbu kanálu a vodovodu u pozemku č.kat.342/2 před vybudováním silnice s tím, že finanční podrobnosti se ještě dojednají.[585] V říjnu 1928 na schůzi městské rady schváleno zřízení veřejného osvětlení na Rašínově. O nákladech měla podat zprávu zvláštní komise k revizi osvětlovacího plánu.[586] V listopadu 1928 městská rada rozhodla, že na návrh městské technické kanceláře se odkopávka ulic na Rašínově zadá J. Novákovi za 14 Kč za metr kubický.[587] Dne 2. července 1929 postoupil František Březina část pozemku č.kat.366/2 o ploše 890 čtverečních metrů obci, aby mohla být vyštětována Žižkova ulice, čímž získal 15 čtverečních metrů ze zrušené cesty č.kat.2779/1 (už dříve z ní získal 125 čtverečních metrů). V prosinci 1933 schválilo obecní zastupitelstvo zanesení této změny do knihovního pořádku.[588] Už v květnu 1928, když městskou radou vydáno povolení opatřit zahradu č.kat.366/2 tyčkovým plotem s betonovými sloupky v regulační čáře konstatováno, že část pozemku bude použita na otevření nové ulice v celé její šíři.[589]

Bilanci výdajů města do úpravy nových částí města na Rašínově a pod Kotlem (Hořicov) podává přehled z prosince 1929. Na kanalizaci a úpravu těchto dvou nových městských čtvrtí bylo v roce 1922 vynaloženo 241 561,06 Kč, v roce 1923 198 106,84 Kč, v roce 1924 32 972,50 Kč, v roce 1925 119 197,28 Kč, v roce 1926 180 138,05 Kč a v roce 1927 6882,39 Kč.  Celkem tedy v letech 1922-1927 vynaloženo 778 858,72 Kč. Tato částka uhrazena půjčkou od hořovické obecní spořitelny (241 511,12 Kč), 1. půjčkou z radnické obecní spořitelny (200 000 Kč) a 2. půjčkou z radnické obecní spořitelny (230 000 Kč). K prosinci 1929 zbývá uhradit 106 827,60 Kč, které zatím vybrány z lesního rezervního fondu. Stavitel Štěpán Volf dále opakovaně urguje doplacení účtu za kanalizaci a prokopávku ulic u 1. série domů Svépomoci. Účet předložil počátkem roku 1923, k prosinci 1929 zbývá doplatit 22 002,09 Kč, což městská rada rozhodla 29. listopadu 1929 uhradit z lesního rezervního fondu. Tento návrh obecní zastupitelstvo odsouhlasilo.[590]

 

 

 

5.1.7. Technický vývoj Rašínova ve 30., 40. a 50. letech 20. století

V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo města o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu ve výši 650 000 Kč na úhradu investic naplánovaných v rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o práce, které by pomohly vyřešit problém nezaměstnanosti v době nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i úprava ulice od domu pana Sinkuleho (roh Tyršovy a Žižkovy) k domu pana Mrzeny (na Fügnerově náměstí) nákladem 25 000 Kč, úprava ulice od domu pana Šulce (na rohu Tyršovy a Sokolské) k Rakovskému potoku nákladem 62 500 Kč a ulice od domu pana Šulce k Tymákovské cestě nákladem 22 000 Kč.[591] V lednu 1931 obecní správní komise rozhodla vyhovět stížnosti J. Žoura na podmínky stavebního povolení z 20. září 1930 ohledně hmoty chodníku před novostavbou na č.kat.362. S ohledem na malý komunikační význam komunikace č.kat.2825/2 (Karlíkova ulice) se povolilo zřídit jen dehtovaný chodník s žulovými okraji.[592] Už v listopadu 1930 městská rada k odvolání J. Žoura proti podmínkám stavebního povolení z 20. září 1930 rozhodla uložit městské technické kanceláři posouzení dle chodníkové normy, zda ulice č.kat.2825/2 je komunikačně významná.[593]

V březnu 1931 obecní správní komisí schválena koupě části č.kat.366/1 o ploše 131 čtverečních sáhů na rozšíření Žižkovy ulice od M. Kučerové.[594] V srpnu 1931 obecní zastupitelstvo schválilo výpůjčku z mniškového fondu ve výši 610 000 Kč na úhradu investic z mimořádného rozpočtu na rok 1931. Mimo jiné i na úpravu ulice za kasárnami ve výši 50 000 Kč.[595] Obecní okrašlovací a komunikační komise v prosinci 1931 městské radě doporučila ke schválení návrh J. Oliberiuse zlepšit veřejné osvětlení v ulici na Rašínově podél dráhy u podjezdu u Rakovského potoka (tedy v Uxově ulici).[596] Podobným problémem se obecní komise okrašlovací a komunikační zabývala v únoru 1933, kdy jí tlumočeny připomínky zlepšit veřejné osvětlení konce Švecovy ulice.[597] Městská rada v červenci 1932 vyslovila souhlas, aby městská technická kancelář položila plynovod od domu čp.170/III v dnešní Uxově ulici ke Šťáhlavské silnici (myšlena Jeřabinová ulice).[598] V srpnu 1932 usneseno, aby v obecní režii byla ihned dokončena úprava Žižkovy ulice jako nouzová práce.[599] Počátkem září 1932 deklaruje městská rada, že na podnět R. Šlesingera se vyšetří, proč se při úpravě Žižkovy ulice ruší starý štět.[600] Zpráva městské technické kanceláře o snížení štětované vozovky v Žižkově ulici při dokončení úprav této ulice pak předložena ještě v září 1932.[601]

V roce 1936 město řeší knihovní pořádek v souvislosti se změnami hranic pozemků vyplývajícími z výstavby v této oblasti. Při parcelaci pozemků č.kat.358 a č.kat.360 Anny Partišové a spol. a pozemku č.kat.357/1 J. Juláka (pozemky v prostoru nynějších 2 bloků zástavby mezi ulicemi B. Němcové, Jeřabinová, Karlíkova a Šťáhlavská) dohodnuto, že Partišová a spol. obci prodají části pozemků pro zřízení veřejného prostranství. Část o ploše 827 čtverečních metrů měla přejít od pozemku č.kat.358 a použít se na otevření náměstí před novými kasárnami. Části o ploše 49 a 257 čtverečních metrů měly být pro potřeby veřejné komunikace odděleny od pozemku č.kat.360. Konstatováno taky, že v poslední době upravena Žižkova ulice přes pozemky č.kat.358 a č.kat.360 (tedy v jižním úseku), a nutno proto do knihovního pořádku uvést i Karlíkovu ulici, k níž připadlo 13,6 čtverečního sáhu z pozemku č.kat.360. Dne 28. května 1936 městská rada doporučila ke schválení provést knihovní pořádek. Na červnové schůzi obecního zastupitelstva roku 1936 to schváleno.[602]

V roce 1936 jedná obec o použití nevyčerpaných 250 000 Kč z původní půjčky od Ústřední banky československých spořitelen na výstavbu železobetonového mostu přes Padrťský potok na úhradu jiných investic. Část zbylých peněz z půjčky se měla použít na úpravu cest v nových částech města, zejména na úpravu Žižkovy ulice na mzdy a materiál ve výši 11 760 + 4600 Kč.[603] V červnu 1936 taky jedná obecní zastupitelstvo o schválení půjčky 400 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu některých investic v rozpočtu na rok 1936. Dne 12. května 1936 městská rada doporučila tuto půjčku 400 000 Kč ke schválení. Mimo jiné se předpokládalo použít na úpravu ulic 100 000 Kč. Z toho na ulici na Rašínově nad Rakovským potokem od domu čp.299/III k čp.198/III cca 50 000 Kč. Šlo o úsek Šťáhlavské ulice od ústí Sokolské k ústí Karlíkovy ulice. Komunikace se měla znivelizovat v délce 300 metrů a v šířce 5 metrů, upravit pro štětování a pokrýt štěrkem. Na schůzi zastupitelstva ale Rudolf Kadláček požaduje stáhnout věc z programu a nechat projednat jednotlivými volebními skupinami. Obecní zapisovatel ale reagoval, že půjčku lze schválit s tím, že městská rada bude pak moci posoudit jednotlivé položky, na které má být částka použita, což nakonec schváleno.[604] Na další schůzi v červnu 1936 pak obecní zastupitelstvo řešilo půjčku 400 000 Kč na úhradu investic za rok 1936 schválenou na předchozí schůzi obecního zastupitelstva znovu.  Poté,co věc městská rada 22. června 1936 projednala, bylo konstatováno, že výdlažba Masarykova náměstí si vyžádá dle odhadu městské technické kanceláře 125 200 Kč, přičemž výpůjčka z fondu městských železáren měla pokrýt 76 200 Kč a úspora z úvěru na výstavbu nového mostu 10 000 Kč. Doporučen proto přesun dalších 40 000 Kč původně určených na úpravu ulic na Rašínově.[605] Až koncem 30. let zaplatilo družstvo Svépomoc 80 000 K za pořízení dehtových chodníků u domků 1. a 2. etapy čtvrtě.[606] 

V  1. polovině 50. let na Rašínově prováděna rekonstrukce plynových rozvodů.[607] Při výkopových pracích ale narušen povrch několika komunikací. Město pak odstranění těchto nedodělků neúspěšně urgovalo.[608] Po 2. světové válce na Rašínově probíhalo zavádění sítě veřejného osvětlení. V roce 1953 už bylo osvětlení zčásti hotovo, ale dokončení se odkládalo, protože dodavatelská firma (rozvodné závody) na to neměla dost pracovníků.[609] V roce 1954 bylo stále v části Rašínova veřejné osvětlení vinou nedodělků mimo provoz.[610] Stejná situace panovala v červenci 1955[611] i v lednu 1956. Přes intervence u KNV nebyly doručeny potřebné peníze na dokončení akce.[612] Veřejné osvětlení nakonec dokončeno do ledna 1957.[613] Další technický vývoj čtvrti je podrobněji popsán v kapitolách o jednotlivých ulicích.

 

 

 

Popis jednotlivých ulic na Rašínově

5.2. Štefánikova ulice

5.2.1. Popis zástavby v Štefánikově ulici

Štefánikova ulice vybíhá z Jeřabinové směrem k západu. Míjí křižovatky s ulicemi Tyršova a Poděbradova a končí ústím do Korejské ulice. Na jižní straně ulice stojí, směrem od východu, nejprve nárožní funkcionalistický dům čp.398/III, jenž nebyl součástí původní výstavby Rašínova a vznikl až ve 30. letech na místě zbořené stodoly (jeho popis viz výše, v rámci Jeřabinové ulice, kam urbanisticky patří, ačkoliv je oficiálně evidován coby součást Štefánikovy ulice). Následuje trojice tří unifikovaných domků čp.141/III, čp.142/III (foto z r. 2003) a čp.143/III, stavěných podle identického projektu v rámci 1. etapy výstavby Rašínova na počátku 20. let. Jsou to skromné přízemní stavby se stanovou střechou. Podezdívka z kamene, okenní šambrány zvýrazněny cihlovými pásy. V červenci 1933 vydáno stavební povolení pro V. Čechuru na prádelnu v čp.142/III.[614] Všechny tři se uchovaly v podobě z 20. let, třebaže prošly drobnějšími stavebními úpravami. Dům čp.141/II má do podkroví dodatečně vestavěny obytné prostory v 1. patře a do ulice odtud hledí zděný vikýř. Jinak je intaktní. Dům čp.142/II je téměř intaktní, kromě novějších oken s nevhodným dělením. Dům čp.143/II podlehl o něco větší modernizaci, kdy rozšířeny okenní otvory ve fasádě. Všechny tři si ale udržely ducha prvorepublikové středostavovské architektury.

Na protější severní straně Štefánikovy ulice zaujímá rohový pozemek bytový dům čp.559/III s 50. let 20. století, součást malého, architektonicky i měřítkově zdařilého sídlištního souboru, vzniklého dodatečně na místě demolovaných starších stodol. Jeho popis se nachází výše, v rámci pasáže o zástavbě v Jeřabinové ulici. Vedle stojí dvojdům čp.163-164/III (foto z r. 2003), další ukázka typizované zástavby první stavební fáze Rašínova z 20. let. V tomto případě šlo o model, určený pro lehce zámožnější členy bytového družstva Svépomoc. Osově souměrný patrový dvojdům s obytným podkrovím v 1. patře pod sedlovou střechou má na konci uličního průčelí mohutné trojúhelníkové kanelované štíty a další štíty vybíhající z bočních stěn. V květnu 1931 městská rada vydala stavební povolení pro H. Tyrlovou na zřízení neobytné komory v čp.163/III.[615] Užívací povolení vydáno H. Tyrlové na tuto podkrovní komoru v čp.163/III v červenci 1931.[616] Počátkem 21. století východní polovina domu (čp.164/III) zrekonstruována. Poměrně necitlivě při ní došlo k výměně některých stavebních detailů.  Dle stavu z dubna 2000 již rekonstrukce probíhá a do fasády jsou vsazena moderní okna, přičemž původní užší sdružená okna byla scelena.[617] Později dům získal i novou fasádu a zaniklo kanelování ve štítu. Jde o příklad, kdy rekonstrukce domu vede k jeho „sterilizaci“ a stavba je zbytečně zbavena své tváře. V základních obrysech se ale dům uchoval. Později prošla opravou i západní polovina dvojdomu (čp.163/III). Dle stavu ze srpna 2018 je sice zachována původní omšelá fasáda, ale do ní jsou již vsazena opět nová okna, nerespektující původní projekt se sdruženými okenními otvory. I v tomto případě je výsledkem zbytečná banalizace domu.

Následuje křižovatka s Tyršovou ulicí, do které je otočen dvojdům čp.161-162/III (viz níže). Za ní pak u Štefánikovy ulice stojí další dva identické dvojdomy s kanelovanými štíty. Jsou to objekty čp.154-155/III (foto z r. 2003), stojící na severní straně ulice, a čp.152-153/III na protější jižní straně. Původně byly zřizovány jen s obytným přízemím, v podkroví se nacházely pouze půdní prostory. Brzy v nich ale byly zřizovány obytné místnosti, s čímž původní projekt počítal. V září 1931 vydala městská rada stavební povolení pro R. Burdu na neobytnou komoru v čp.152/III.[618] 20. března 1941 obdržela Marie Šárová stavební povolení na podkrovní místnost v čp.153/III, podle stavebních plánů Františka Michálka.[619] V červenci 1932 získal stavební povolení J. Trnka na výstavbu podkrovní komory v čp.154/III,[620] dle projektu Josefa Žoura.[621] V roce 1939 si zřídili obytné podkroví i majitelé čp.155/III Josef a Hermína Bauerovi (stavební povolení 5. září 1939, projekt Josef Žour).[622] V roce 1936 jedná obec o parcelace pozemku č.kat.325/2 (zahrada) na stavební místo, o což požádali Tomáš a Otilie Trnkovi (majitelé domu čp.154/III). Dne 1. září 1936 provedeno komisionelní řízení a 3. září 1936 městská rada doporučila parcelaci ke schválení. V listopadu 1936 na schůzi obecního zastupitelstva bylo vše schváleno.[623] Žádná novostavba ale u čp.154/III nevyrostla. Dne 23. listopadu 1966 se rada MěstNV usnesla jednat dále o vykoupení 1/4 domu čp.153/I.[624] Jižní dvojdům čp.152-153/III si v hrubých obrysech udržel původní podobu. Ovšem jeho východní polovina (čp.152/III) byla za normalizace narušena svépomocným kutilstvím. Roku 1979 MěstNV kolaudoval provedenou přístavbu domu čp.152/III.[625] Do 1. patra na boční straně domu i na straně do ulice tehdy vestavěna neladící přístavba. Do původního kanelovaného štítu pak vloženo typizované široké okno ze socialistického sortimentu. V tomto stavu se dům nachází do současnosti. Někdy počátkem 21. století tu navíc provedena nevhodná výměna oken, kdy změněno původní dělení okenních tabulek.  Západní část (čp.153/II) unikla sice hmotovým zásahům v podobě vestaveb a ještě dle stavu k roku 2000 se nacházela v prakticky intaktní podobě,[626] ale pak došlo k nevhodné obměně nedělených oken. Laciné řešení snižuje účinek jinak dochovalé fasády. Protější dvojdům čp.154-155/III si podržel originální sloh daleko více. Jeho východní část (čp.155/III) se podle stavu ze srpna 2018 nacházel v zcela intaktní podobě. Západní polovina (čp.154/III) někdy krátce předtím prošla opravou střechy a oken, ale obojí provedeno citlivě. Dům je ukázkou, že lze obměnit stavební detaily, jako jsou okna, za technicky moderní a může to být provedeno daleko vkusněji.

Zatímco tento nejvýchodnější úsek Štefánikovy ulice má architektonicky spořádaný charakter, protože vznikl prakticky naráz, počátkem 20. let, při 1. etapě budování Rašínova, dál směrem k západu je již ulice vyplněna individuálně pojatými rodinnými domy, které vznikly sice rovněž ve 20. a 30. letech ale nikoliv podle jednotného rejstříku domovních typů. Na jižní straně ulice stojí dům čp.335/III z doby okolo roku 1930.  Je to hmotově dynamická až kompozičně chaotická architektura, s vestavěným věžovitým vikýřem.  Stavební povolení pro Helenu Královou na rodinný dům na č.kat.346/8 vydala městská rada 24. září 1931.[627] Výstavba patrně odstartovala o něco dřív, protože v listopadu 1931 na schůzi městské rady ohlášeno provedení trestního řízení s L. Brejchou, za to, že začal s výstavbou rodinného domu č.kat.346/8 před udělením stavebního povolení. Byla mu dána pokuta 50 Kč.[628] V prosinci 1931 pak městská rada nařídila zrušit kanalizační přípojku od domu čp.335/III k domu čp.211/III a staviteli L. Brejchovi udělena pokuta 20 Kč.[629] Dne 6. října 1932 pak městskou radou vydáno užívací a obývací povolení pro Helenu Královou na rodinný dům na parcele č.kat.346/8. Radní ale dodali, že na povolení k obývání domu na č.kat.346/8 ještě nutno počkat do rozhodnutí zemského úřadu o stavebním povolení.[630] Dům se dochoval v skoro nezměněné podobě do současnosti.

Z okolní zástavby vybočuje i sousední čp.211/III (foto z r. 2003). Ten svou pozdně secesní stylovostí působí v modernou inspirovaném Rašínově poněkud anachronicky. Jde ale o kvalitní architekturu, odkazující spíše na styl a měřítka vyšší střední třídy, na rozdíl od středostavovské zástavby prvorepublikového Rašínova. Patrový objekt završen nízkou střechou, na nároží vybíhá samostatný věžovitý trakt s velkým dekorativním, půlkruhově zakončeným oknem a mansardovou stříškou. Fasádu člení pilastry a lisény. Půlkruhové okno ve věžovém traktu je v horní části zakončeno klenákem, nad ním suprafenestra s malbou s rostlinným motivem. Pás malby probíhá také mezi přízemím a 1. patrem. Dům čp.211/III byl v únoru 1924 úředně odhadnut a jeho cena vyčíslena na 170 000 Kč.[631] Podle jiného zdroje ale stavební povolení vydáno Heleně Králové z Prahy až 11. května 1925. Novostavba dle projektu Lva Brejchy byla kolaudována 29. dubna 1926.[632] Dne 11. července 1928 vydala městská rada stavební povolení na provizorní nádvorní budovu u domu čp.211/III pro Lva Brejchu. Platnost povolení stanovena na 10 let bez možnosti prodloužení.[633] V prosinci 1928 pak městskou radou vydáno užívací povolení pro L. Brejchu, respektive H. Královou na novostavbu nádvorního domku u čp.211/III.[634] Dům se uchoval v nezměněné podobě do současnosti a počátkem 21. století prošel profesionálně zvládnutou opravou, která plně respektovala historickou tvář této stavby. Sousední pozemek směrem k nároží Poděbradovy ulice obsadila dvojvila čp.57-58/III, zvaná „Daliborka“ (viz níže, v popisu Poděbradovy ulice). I ona se svou eklektickou zdobností vymyká civilnější architektuře družstevní hromadné výstavby na Rašínově.

Na protější severní straně Štefánikovy ulice postaven dům čp.278/III. Číslo popisné by nasvědčovalo vzniku již okolo roku 1930, ale archiv městské technické kanceláře uvádí, že František a Valerie Kotvovi získali stavební povolení až 27. dubna 1937. Novostavba, jejíž stavební plány vyhotovil Václav Žáček z Prahy XVI-Radlic, byla kolaudována 27. října 1937. Brzy poté byl dům ale proměně nástavbou 2. patra. Manželé Kotvovi obdrželi stavební povolení 12. května 1939. Přístavba dle plánů Václava Včaly z Rokycany prošla kolaudací 19. září 1939.[635] Přístavbou vznikl jeden z nejmohutnějších domů na Rašínově. Dvoupatrová vila s mansardovou střechou má spíše charakter bytového domu. Vedlejší dům čp.172/III (foto z r. 2003) byl sice postaven počátkem 20. let družstvem Svépomoc, ale nebyl u něj použit „katalogový“ projekt. Patrová vilka s obytným podkrovím v 1. patře. Představuje v rokycanských poměrech neobvyklý příklad architektury lehce inspirované dobovým rondokubismem, tedy specifickou „zaoblenou“ národní variantou kubismu. Tyto slohové tendence jsou zejména patrné v masivním uličním štítu a v plastické modelaci profilované korunní římsy. Dům se uchoval téměř v původní podobě a počátkem 21. století prošel kvalitně provedenou opravou, která respektovala dobové tvarosloví. V jejím rámci nově zbudován i plot, který cíleně řešen jako variace na sloh samotného domu, čímž v kombinaci s kultivovanou zahradou jen zdůraznil účinek architektury této vily.

Následuje křižovatka s Poděbradovou ulicí. Na ní stojí objekt čp.205/III. Patrový dům se stanovou střechou a uličním vikýřem v podkroví 1. patra byl postaven počátkem 20. let. Dochoval se téměř v původním stavu. Počátkem 21. století instalována nová okna, s jiným členěním. Na protějším nároží obou ulic stojí podobně dispozičně řešený domek čp.212/III, patrový s valbovou střechou a uličním vikýřem (jeho popis viz níže, v rámci Poděbradovy ulice, kam je oficiálně řazen).

V posledním úseku, od Poděbradovy ke Korejské, pokračuje Štefánikova ulice jednostrannou zástavbou výlučně po severní straně (protější frontu vyplňují jen parcely domů stojících v jiných ulicích). Stojí tu dům čp.173/III. Jde o patrový objekt s valbovou střechou a s uličním vikýřem v podkroví 1. patra. Vznikl v rámci stavebního družstva Svépomoc. Podržel si víceméně původní podobu. Jen k východní stěně domu dodatečně přistavěna terasa a suterénní garáž. Sousední dvojdům čp.174-175/III (foto z r. 2003) je reprezentantem dalšího standardizovaného typu architektury Rašínova. V tomto případě jde o patrový dvojdům se společným středovým štítem a sedlovou střechou s polovalbami. Tato zástavba náleží do druhé stavební etapy této čtvrti, z poloviny 20. let. Dům byl ještě podle fotodokumentace v roce 2000 dochován v původním stavu.[636] Později prošly obě jeho poloviny jistými modernizačními zásahy, byť v každé z obou částí domů poněkud jinak prováděnými. Obě části dvojdomu prodělaly rekonstrukcí fasády a v obou případech byla jinak potřebná obnova průčelí bohužel provázena implantací moderních oken s jiným členěním, což překvapivě dokáže výrazně změnit tvářnost domu. U západní poloviny (čp.175/III) navíc přilepen k boční stěně domku přízemní přístavek, nepříliš vhodná metoda zvyšování obytné plochy u takto precizní prvorepublikové architektury.

 

 

 

5.2.2. Technický vývoj Štefánikovy ulice

Částí této ulice procházel dopravní průtah, který vedl dopravu (pěší i automobilovou) z centra města odbočkou z Jeřabinové ulice do Štefánikovy, dále Tyršovou a Sokolskou k mostu přes Rakovský potok a následně do čtvrti Za Rakováčkem. Šlo sice o dopravní spojnici pouze lokálního významu, ale kvůli rychlému nárůstu osídlení ve čtvrti Za Rakováčkem měla stoupající důležitost. Do konce 70. let 20. století, kdy nová kapacitní silnice podél levého břehu Rakovského potoka, napojila tuto oblast na Plzeňské i Jižní předměstí šlo o hlavní spojnici města s Rašínovem i oblastí Za Rakováčkem. Tomu odpovídalo i poněkud rychlejší tempo úpravy komunikace v nejvýchodnějším úseku Štefánikovy ulice, jenž do tohoto dopravního tahu spadal. Koncem 60. let 20. století tento průtah prošel úpravou vozovek. V rozpočtu na rok 1965 město plánovalo provedení bezprašné úpravy povrchu v Štefánikově ulici a v ulicích Tyršova (část), Sokolská a na Fügnerově náměstí, tedy v hlavním silničním tahu Rašínovem a dále v Poděbradově ulici. Mělo jít celkem o cca 950 metrů komunikací.[637] Tuto akci měla provázet i generální oprava veřejného osvětlení v Štefánikově, části Tyršovy a v Sokolské ulici i v Poděbradově a tehdejší Truhlářově ulici (součást nynější Sokolské). Náklad na nové lampy odhadnut na 750 000 Kčs. Mělo jít o cca 650 metrový úsek.[638] 20. ledna 1965 přijaly místní občanské výbory závazek k 20. výročí osvobození, že na výstavbě osvětlení vypomůžou.[639] V srpnu 1965 se ale ještě stále v projekčním středisku ZČE pracuje na projektu veřejného osvětlení v těchto ulicích.[640] V listopadu 1965 plénum MěstNV uložilo komisi pro výstavbu, aby na ZČE v Plzni zatlačila tak, aby ještě v roce 1965 mohly práce na veřejném osvětlení začít. Město už v té době mělo materiál, takže celé zdržení způsobovala jen absence projektové dokumentace.[641] Koncem roku už Západočeské elektrárny dodaly projekt, konstatovala to schůze rady Městského národního výboru 8. prosince 1965, zemní práce ještě nezačaly.[642] Provedena i zmíněná úprava komunikace (podrobněji v popisu technického vývoje Sokolské ulice). Podle harmonogramu MěstNV ze září 1969 měla výstavba komunikace, chodníku a veřejného osvětlení v úseku Štefánikovy ulice od křižovatky s Tyršovou ulicí směrem ke Korejské proběhnout až po roce 1975, a to nákladem 350 000 Kčs. Plocha komunikace činila 1980 čtverečních metrů.  V roce 1975 měl být pořízen projekt (nákladem 30 000 Kčs).[643] Podle zprávy z července 1971 zadáno zpracování projektu na rekonstrukci komunikace a osvětlení v Štefánikově ulici.[644]

I přes neustálé přibývání úseků dlážděných komunikací, nabízel Rašínov  ještě v 80. letech 20. století smíšený dojem. Převážně neupravená zůstávala Štefánikova ulice. Ta byla pokryta asfaltem jen v úseku od Jeřabinové po Tyršovu.  Úsek od Tyršovy k Poděbradově byl upraven až v 80. letech. V plánu činnosti MěstNV na nové volební období (1986-1990) se zmiňuje nutnost dokončit úpravu tehdejší ulice Úderníků.[645] Provedení akce plánováno dle informací z roku 1986 ještě na rok 1986.[646] Na zářijovém plénu MěstNV 1986 se ale dotazuje pan Pešta, proč úprava této ulice není zmiňována v plánu. Odpověď zněla, že Technické služby skutečně s úpravou počítají, a to ještě během roku 1986.[647] V roce 1986 se místní lidé z občanského výboru č. 6B podíleli na konečné úpravě ulice Úderníků.[648] Na úpravu ulice čerpal MěstNV peníze i během 1. pololetí 1987.[649] Za rok 1989 (dle stavu k 7. září) investováno do úpravy komunikace v této ulici 65 000 Kčs.[650] Roku 1987 přibyl další chodník v Štefánikově ulici.[651]

A ještě počátkem 21. století zbýval bez finální úpravy nejzápadnější úsek ulice, od křižovatky s Poděbradovou ke Korejské ulici. V lednu 2003 město ohlašuje, že zmíněný úsek Štefánikovy ulice, kde se náklady na úpravu odhadovaly na 2 000 000 Kč, by měl po provedení rekonstrukce získat status obytné zóny.[652] Nedlážděný úsek Štefánikovy ulice měřil 95 metrů při ploše 950 čtverečních metrů. Zde se v lednu 2005 konstatovalo, že projektová dokumentace je hotova a provedení prací plánováno na rok 2007.[653] V listopadu 2005 město opět aktualizovalo harmonogram oprav komunikací. Rekonstrukce ulice odsunuta definitivně nejdříve na rok 2007. Kvůli revitalizaci areálu nových kasáren totiž městu nezbylo mnoho peněz na jiné akce. Pro ulici již je hotova projektová dokumentace i odhad nákladů (2 200 000 Kč). Štefánikova ulice má 3. pozici v aktualizovaném investičním pořadníku.[654] V říjnu 2005 začaly v zmíněném úseku Štefánikovy ulice (společně se sousední Korejskou ulicí) aspoň práce na opravě inženýrských sítí. Vozovka obou ulic vysypána štěrkem (místo stávající uježděné hlíny).[655] Společnost VOSS se zároveň rozhodla rekonstruovat v této lokalitě vodovodní vedení a krom toho též osadit nadzemní sloupkové hydranty.[656] 10. dubna 2007 rozhodlo zastupitelstvo města o použití přebytku hospodaření za rok 2006 ve výši 44 906 000 Kč s tím, že suma měla být mimo jiné použita na rekonstrukci Štefánikovy ulice.[657] Na tuto akci mělo konkrétně být použito 2 200 000 Kč.[658] Podle jiného pramene ale nakonec v rozpočtu města na rok 2007 počítáno na rekonstrukci Korejské a Štefánikovy ulice s 5 900 000 Kč. Každopádně reálně v roce 2007 utraceno jen 187 490 Kč, protože spuštění prací se opozdilo kvůli nutné rekonstrukci plynových sítí, vypořádávání připomínek občanů a úpravám projektu.[659]

Dne 10. srpna 2007 město požádalo úřady o stavební povolení na rekonstrukci Korejské i Štefánikovy ulice a toho dne zahájeno stavební řízení.[660]  14. srpna 2007 zveřejnilo město na úřední desce nabídku zájemcům, aby podali nabídku v zjednodušeném podlimitním řízení na zakázku na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice. Mělo jít o rekonstrukci komunikací, kanalizace, veřejného osvětlení a provedení sadovnických úprav podle projektové dokumentace zpracované firmou IP projekt, Ing. Petr Zítek. Předpokládané zahájení stavby stanoveno v závislosti na termínu vydání stavebního povolení na říjen 2007. Doba stavby měla být maximálně 3 měsíce. Uchazeči o zakázku se měli ozvat do 10. září 2007.[661] Dne 12. října 2007 městský úřad vydal stavební povolení. Podle projektu komunikace navržena jako obytná zóna. Dispozičně řešena tak, aby byla průjezdná i pro rozměrnější vozidla (popelářský vůz). Minimální šířka profilu 4,5 metrů. Vjezdy do této obytné zóny řešeny chodníkovým přejezdem. Kromě toho tu navrženy zpomalovací prahy.  Parkovací místa situována po stranách jako podélná stání. Zároveň s komunikací měla být provedena rekonstrukce inženýrských sítí (plynovodní řady, veřejné osvětlení, sadovnické úpravy), včetně nového odvodnění komunikace do uličních vpustí napojených do stávající kanalizace.[662] Sadové úpravy a instalace veřejného osvětlení v Korejské ulice a v části Štefánikovy ulice byly řešeny samostatným stavebním povolením, které městský úřad vydal 2. ledna 2008 na základě žádosti podané 9. srpna 2007. 29. srpna 2007 řízení dočasně přerušeno kvůli potřebě doplnit některé podklady a 26. listopadu 2007 opětovně zahájeno.[663]

Ještě na podzim 2007 tu skutečně práce na rekonstrukci ulice (současně s rekonstrukcí Korejské ulice) zahájeny. Počátkem prosince 2007 se tu už pracuje. Koncem ledna 2008 už v ulici naplno probíhají práce na úpravě komunikace, povrch rozryt. V polovině února 2008 rekonstrukce vozovky v obou ulicích už pokročila. V Korejské ulici jsou hluboké výkopy, v úseku Štefánikovy ulici již osazeny obrubníky budoucí vozovky, zatím chybí dláždění. Během 2. poloviny února 2008 došlo k dalšímu pokroku. V Korejské už osazena většina obrubníků a vozovka zarovnána. V úseku Štefánikovy ulice již nejen osazeny obrubníky, ale i vysypána zemina do trávníkových polí. Počátkem dubna 2008 je rekonstrukce vozovky v obou ulicích v dokončovací fázi. Položena dlažba, vysazeny nové stromy. Chybí jen zčásti zahradnické úpravy trávníků a zasypání zámkové dlažby pískem. V polovině dubna už je rekonstrukce vozovky v obou ulicích zcela dokončená.[664] Podle oficiální zprávy městského úřadu byla tato investice dokončena v březnu 2008. Délka rekonstruované komunikace v Korejské ulici dosáhla 240 metrů, v Štefánikově 95 metrů. Práce provedla firma STRABAG, a.s. odštěpný závod České Budějovice. V průběhu akce prý museli stavebníci řešit některé problémy se starými inženýrskými sítěmi. Náklady dosáhly 5 700 000 Kč. Komunikace řešena jako kategorie D, tedy se smíšeným provozem chodců a vozidel, s maximální rychlostí dopravy 20 km/hod.[665] Při rekonstrukci bylo vykáceno stromořadí (zčásti oboustranné, ale především na jižní straně ulice), které tento úsek Štefánikovy ulice lemovalo. Nebylo pak nahrazeno novou srovnatelnou výsadbou a dle stavu z roku 2018 zůstává nově upravená ulice lemována jen keři a trávníkovými poli.

Zastupitelstvo města v dubnu 2008 v rámci úprav obecního rozpočtu provedených k 10.březnu 2008 provedlo přesun prostředků z rekonstrukce prostranství Spilka a z rekonstrukce veřejného osvětlení ve vnitrobloku Na Pátku na jiné investiční akce. Mimo jiné i na rekonstrukci ulice Štefánikova a Korejská, kde došlo k navýšení o 594 000 Kč.[666] 4. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy měly být peníze ušetřené při rekonstrukci ulice Štefánikova a Korejská, kde ušetřeno 437 500 Kč, a na zimní údržbě, kde dosaženo úspory 370 000 Kč, použity na některé jiné investice.[667]

 

5.2.3. Vývoj pojmenování Štefánikovy ulice

Dne 20. dubna 1923 navrhl člen obecní správní komise Josef Zápotočný uctít v rokycanském názvosloví památku zabitého ministra financí Aloise Rašína. Kromě toho, že celou novou čtvrť u kasáren navrhl pojmenovat  Rašínov, což bylo přijato a název se natrvalo ujal, navrhoval Zápotočný pojmenovat i ulici „v nové čtvrti za kasárnami ústící v místech zbourané stodoly“ na Rašínovu ulici. I tento návrh komise odsouhlasila, ale pak patrně název oficiálně nevešel v platnost,[668] protože se neobjevuje v dobových dokumentech. Teprve rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927 pojmenována tato nově založená komunikace Štefánikova ulice.[669] Šlo o připomínku slovenského a československého politika (1880-1919). Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise, kterým se uličních názvů dostalo všem novým komunikacím na Rašínově.[670] Dne 3. září 1940 přejmenována na ulici Karla IV.[671] Dne 11. prosince 1939 totiž uložil okresní úřad rokycanské radnici, aby odstranila „nevhodné“ názvy veřejných prostranství. Již 4. července 1940 se změnou souhlasila městská rada.[672]

Bezprostředně po válce, 1. června 1945, rozhodla rada MNV obnovit stav pojmenování ulic k 15. březnu 1939 a plošně odstranit „německé a jiné nevhodné názvy“. Vrátil se tak původní název Štefánikova ulice. V usnesení MNV z 25. července 1946, které rekodifikovalo uliční názvosloví v Rokycanech pak tento název znovu potvrzen.[673] Dne 7. září 1953 ji rada MNV navrhla přejmenovat na ulici kapitána Jaroše.[674] Toto označení ale v následujících letech neužíváno a neobjevuje se v žádných dalších dokumentech. Podle Karla Hofmana se tato komunikace od roku 1949 nazývala ulicí Úderníků.[675] To je ovšem nejspíše chyba, název se zpočátku vztahoval jen na část nynější Čechovy, která se nachází mimo oblast Rašínova. Až do počátku 70. let se ve skutečnosti používal prvorepublikový název Štefánikova ulice.[676] Teprve 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který byl od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Kromě nově vzniklých komunikací se týkal i těch existujících a v mnoha případech je slučoval. A tak tehdejší tři samostatné ulice Úderníků, Čechova a Štefánikova byly sjednoceny pod jedním názvem ulice Úderníků. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[677]

Název ulice Úderníků obdržela již počátkem 50. let 20. století část dnešní Čechovy ulice a nyní tedy byl propojením uličních názvů aplikován i na tuto komunikaci. Absurdní ideologické pojmenování, ovlivněné populární mytologií éry stalinismu, v níž se rozvíjel kult dělníků podávajících mimořádné pracovní výkony, bylo brzy po pádu komunistického režimu odstraněno. V únoru 1990 na jednání mezi zástupci MěstNV a Občanského fóra navrženo vrátit ulici původní název Štefánikova.[678] Už 22. května 1990 souhlasilo plénum MěstNV (poté, co 8. května 1990 vyslovila souhlas rada MěstNV) s přejmenováním ulice Úderníků v úseku východně od Jeřabinové ulice na Čechovu, v západním úseku na Štefánikovu ulici, a to s účinností od 1. července 1990.[679] Od té doby již název nebyl měněn.

 

 

 

5.3. Tyršova ulice

5.3.1. Popis zástavby v Tyršově ulici

Tyršova ulice prochází Rašínovem od severovýchodu k jihozápadu. Začíná vyústěním z Uxovy ulice u kolejiště železniční stanice, míjí křižovatku s Štefánikovou ulicí, pak z ní odbočuje Sokolská ulice. Následuje křižovatka s Žižkovou ulicí a ulice klesá do údolí Rakováčku, kde končí ústím do Šťáhlavské ulice.

Ve své severní části je lemována nejstarší zástavbou této čtvrti 1. etapy výstavby Rašínova na počátku 20. let 20. století. Stojí tu dva identické dvojdomy čp.159-160/III a čp.161-162/III (foto z r. 2003). Jde o další podtyp zdejší výstavby, v tomto případě pojatý jako patrový dvojdomek, kde obě poloviny mají do ulice symetricky situovaný zděný vikýř v podkroví 1. patra se třemi úzkými okénky, zakončený trojúhelníkově. V červenci 1931 vydáno městskou radou stavební povolení pro Ž. Baumgärtlovou na podkrovní komoru v čp.159/III.[680] V prosinci 1931 pak vydáno pro Ž. Baumgärtlovou na tuto podkrovní neobytnou místnost v čp.159/III užívací povolení.[681] V domě čp.162/III provedena roku 1939 přístavba koupelny (stavební povolení 27. června 1939).[682] Oba dvojdomy se dochovaly téměř beze změn. Jižní polovina (čp.160/III) dvojdomku čp.159-160/III procházela v listopadu 2000 dokončovacími pracemi na rekonstrukci.[683] Během ní provedena na jižní boční straně domu přístavba přízemní místnosti, na kterou v 1. patře situována malá terasa. Vzhledem ke skromným proporcím přístavby šlo jen o drobnou stavební úpravu. Do průčelí tehdy vsazena bílá okna s ahistorickým dělením. Rovněž ale jde spíše o detail než zásadnější narušení podoby domu. Zbylá tři popisná čísla jsou prakticky intaktní v podobě z 20. let. Na protější straně ulice se nachází velký patrový rodinný dům s valbovou střechou čp.156/III. Ten naopak prodělal za socialismu radikální, profánně pojatou modernizaci, kdy byly do středostavovské čtvrti, odrážející estetiku masarykovského Československa, aplikovány nuzné stavební prvky brizolitových fasád a velkoplošných oken. Aneb nepochopitelné dobové představy některých amatérských stavebníků o tom, že moderní bydlení se musí vzhledem přiblížit panelovým sídlištím.

Jižně od křižovatky se Štefánikovou ulicí pokračuje zástavba Tyršovy ulice po obou stranách objekty, vzniklými během 1. stavební etapy Rašínova, tedy počátkem 20. let 20. století. Při východní straně je to dvojdům čp.144-145/III, další odrůda zdejších dvojdomů. V tomto případě je řešen jako patrový se symetrickým, trojúhelníkově zakončeným společným štítem uprostřed průčelí a dalšími monumentálními štíty na bočních stranách objektu. V březnu 1930 městská rada vydala stavební povolení pro Františka Seltenhofera a J. Chauna na výstavbu koupelen v čp.144-145/III.[684] Dům si podržel původní podobu, jen jeho severní část (čp.144/III) byla někdy za socialismu narušena utilitární vestavbou do 1. patra, která je u takto elegantní a na symetrické monumentalitě založené architektuře rušivá. Nejde ale o zásadní závadu. Stejný projekt dvojdomu použilo družstvo Svépomoc i v Korejské (čp.176-177/III, viz níže) nebo Štefánikově ulici (čp.174-175/III, viz výše).  A stejný dům byl také hned na protější straně samotné Tyršovy ulice. Jde o dvojdům čp.150-151/III (foto z r. 2003). Tam ovšem došlo k výrazné úpravě severní poloviny objektu (čp.151/III), kdy do patra vestavěna nová mansardová střecha. Ještě podle fotodokumentace z konce roku 2000 se dům nacházel v původním stavu.[685] V říjnu 2003 již je nástavba dokončená. Ačkoliv byla provedena relativně osobitě, narušila výrazně symetrický účinek dvojdomu. Pokud už vůbec je nutné přikračovat k takovýmto zásadním zásahům do uliční fasády, je nutné je koordinovat s oběma polovinami dvojdomu. V tomto případě ani sebelepší úpravnost nové vestavby nepotlačí úplně dojem jakéhosi přílepku.  Na vedlejší parcele stojí objekt čp.171/III, jednopatrová vilka se stanovou střechou a vikýřem.

Mezitím na východní straně Tyršovy ulice pokračuje zástavba řadou rodinných domků, jejichž pozemky lemují areál starých kasáren.  Dům čp.146/III je poměrně vysoký objekt s celozděným přízemím i prvním patrem (tedy nikoliv jen obytným patrem v podkroví) a s valbovou střechou. Někdy počátkem 21. století prošel opravou fasády, která provedena konzervativně, až na nová okna s jiným členěním okenních tabulek. Na vedlejším pozemku se nachází přízemní domek čp.147/III (foto z r. 2003) se stanovou střechou, v níž je patrně až dodatečně vestavěný zděný vikýř do podkroví 1. patra. Je to identický projekt jako u domků ve Štefánikově ulici (čp.141/III, čp.142/III a čp.143/III). Uchoval se kromě výše uvedeného vikýře v původní podobě. Ovšem na rozdíl od stavu z roku 2000[686] proběhla už do roku 2003 výměna oken, přičemž zvoleno nevhodné typizované okno s ahistorickým dělením okenních tabulek. Podle stejného projektu vyrostl i o jednu parcelu vedle stojící dům čp.149/III. Při opravě střechy a fasády někdy po roce 2012 a před rokem 2018 přišel o původní cihlové obklady oken a podezdívku spárovaného kamene i některé další stavební detaily. Do průčelí i zde vsazena nová okna s jiným dělením. Hmotově se dům uchoval. Parcelu mezi čp.147/III a čp.149/III zaujímá další typizovaný produkt dobového stavitelství, přízemní, skromně dispozičně řešený objekt s polovalbovou střechou čp.148/III. dochoval se ve zcela intaktní podobě. Byl zbudován dle identického stavebního plánu jako několik dalších domků na Rašínově, například čp.181/III v Korejské ulici nebo další dva domy v této uliční sekci, a to čp.233/III a čp.234/III. Oba stavěny v polovině 20. let 20. století, ale již individuálně, nikoliv v rámci družstva Svépomoc. Dne 26. června 1927 městská rada vydala obývací povolení pro novostavbu rodinného domu na pozemku č.kat.347/9  (majitel R. Bösser).[687] Šlo o dům čp.233/III. Dům čp.233/III uváděn v lednu 1980 mezi objekty, které prošly nedávno kolaudací přístavby a modernizace.[688] Šlo o trakt do zahrady, uliční průčelí nebylo tehdy stavebními úpravami dotčeno. Takto je zachyceno ještě v roce 2000.[689] Někdy před rokem 2012 proběhla oprava fasády, při které vyměněna okna a instalována moderní, s odlišným dělením. Omítkou byly tehdy zakryty cihlové obklady oken. Dne 26. června 1927 městská rada vydala obývací povolení pro novostavbu rodinného domu na pozemku č.kat.347/8  (majitel J. Trsek).[690] Šlo o dům čp.234/III. 20. července 1927 pak městská rada souhlasila s tím, že podmínky stavebního povolení pro J. Trska na dům čp.234/III a pro R. Bössra na čp.233/III budou změněny. Místo výstavby chodníků s žulovým obrubníkem bude obci stačit, když majitelé novostaveb zbudují obrubníky betonové.[691] Objekt čp.234/III se uchoval bez větších stavebních změn. Podobně vypadá i dům čp.235/III na opačné straně ulice. Ten má ovšem v 1. patře vestavěné obytné podkroví. Zbudován byl ve stejné době. Dne 26. června 1927 městská rada vydala obývací povolení pro novostavbu rodinného domu na pozemku č.kat.347/6 v majetku Lva Brejchy (čp.235/III).[692] 22. října 1927 už musel být hotov, protože k tomu dni úředně oceněn na 67 700 Kč, pozemek na dalších 3700 Kč.[693] Udržel si v základních obrysech původní vzhled, ovšem někdy za socialismu patrně provedena výměna oken za široká typizovaná a na jižní straně provedena přístavba přízemního vchodového traktu. Takto je zachycen ve fotodokumentaci v roce 2000.[694] Někdy po roce 2012 odstraněny původní cihlové sloupky plotu. Na severní straně s ním sousedí domek čp.236/III, patrový, s polovalbovou střechou a vyzděnou částí obytného podkroví 1. patra. Dne 26. června 1927 městská rada vydala obývací povolení pro novostavbu rodinného domu na pozemku č.kat.347/5, jehož majitelem byl Lev Brejcha (čp.236/III).[695] Mezi oběma domy dodatečně zbudovány zděné garážové kóje. Severně od čp.236/III je, na šípovitém pozemku v místech, kde se od Tyršovy odděluje Sokolská ulice, situován domek čp.237/III, stejně jako předešlé datovaný do poloviny 20. let.  26. června 1927 městská rada vydala obývací povolení pro novostavbu rodinného domu na pozemku č.kat.347/4  (majitel Anna Schanová).[696] Šlo o dům čp.237/III. Patrový objekt s obytným podkrovím 1. patra má střechu s polovalbou a zděným vikýřem. Podržel si prakticky intaktní podobu z doby svého vzniku. Pouze po stranách zřízeny dodatečně přízemní přístavby.

Blíže ke křižovatce Tyršovy s Žižkovou ulicí je umístěn rodinný dům čp.257/III. Dne 14. listopadu 1927 vydáno městskou radou stavební povolení na rodinný dům na pozemku č.kat.348/10, majitelů A. a M. Kováříkových.[697] 11. června 1928 pak městská rada Antonínu a Marii Kováříkovým vydala na rodinný dům na č.kat.348/10 užívací a obývací povolení.[698] Patrový dům se stanovou střechou a podkrovím v 1. patře se zděným vikýřem na jižním průčelí prodělal po roce 2010 rekonstrukci, při níž nad východní fasádou zřízen ve střeše další vikýř. Obměnou prošly všechny stavební prvky. Oprava i vestavba v podkroví byla provedena profesionálně a ústrojně se propojila se starší architekturou. Dům čp.257/III vznikl za první republiky podle stejných stavebních plánů jako nedaleké objekty čp.332/III a čp.333/III (viz níže).  Na jihovýchodním nároží Tyršovy a Žižkovy stojí zajímavý objekt čp.887/III (foto z r. 2003), který se zcela odlišuje z okolní zástavby. Jde o přízemní (respektive patrový s podkrovím v 1. patře pod střechou) dům, mající podobu venkovské lidové chalupy, nebo spíše dřevěného srubu z černých prken. Postaven byl počátkem 50. let 20. století vojenskou posádkou ze sousedních starých kasáren jako ubytování pro dvě důstojnické rodiny.[699] Na leteckém snímku ze září 1951 je vidět jeho probíhající výstavba.[700] Letecká fotografie ze srpna 1952 ho zachytila jako objekt dokončený, nebo před dokončením.[701] Ještě na mapě z doby okolo roku 1970 měl čp.96/III (tedy číslo popisné starých kasáren). Samostatné číslo popisné přiděleno až v 2. polovině 80. let 20. století.

Poslední úsek Tyršovy ulice, od křižovatky s Žižkovou ulicí k západu, směrem k Rakováčku) byl rozparcelován až o pár let později, v rámci dalších etap výstavby Rašínova. Terén tu strmě klesá k nábřeží Rakovského potoka. Ulice si zde udržela takřka intaktní atmosféru prvorepublikové zástavby, třebaže domy již v jednotlivostech prodělaly četné změny. Na nároží stojí patrová vilka čp.253/III (viz níže, v rámci popisu Žižkovy ulice, kam přísluší). Vedle domu čp.253/III se nachází patrový domek čp.249/III z 2. poloviny 20. let, s polovalbovou střechou a uličním štítem, který je na jižní straně doplněn o přízemní plochostřechý vstupní trakt, jenž nese zajímavě architektonizovanou terasu v 1. patře. Dne 26. června 1927 vydala městská rada stavební povolení na rodinný dům na č.kat.349/4 pro Boženu Vaňkovou.[702] 27. ledna 1928 pak městská rada vydala Boženě Vaňkové obývací povolení na novostavbu rodinného domu na č.kat.349/4.[703] Někdy po roce 2012 prošel rekonstrukcí, spojenou s výměnou oken a ztrátou některých stavebních detailů. Sousední pozemek obsadil objekt čp.252/III ze stejného období. Situován v jistém odstupu od ulice. Jde o patrový dům se stanovou střechou a vikýřem s podkrovními prostory v 1. patře. Ve fasádě vyveden nápis „PRÁCHEŇ“. Dne 27. července 1927 městská rada vydala stavební povolení pro rodinný dům na pozemku č.kat.349/1 (majitelé Václav a Jana Brožovi).[704] 11. června 1928 pak městskou radou vydáno užívací a obývací povolení pro Václava a Janu Brožových na rodinný dům č.kat.349/1.[705] Objekt se uchoval takřka v původní podobě.  Dvojdům čp.218-219/III (foto z r. 2003) pochází z 20. let 20. století. V květnu 1932 vydáno stavební povolení pro V. Lišku na verandu u čp.219/III.[706] V březnu 1933 pak vydáno stavební povolení i pro K. Kabeláče na výstavbu verandy v čp.218/III.[707] Užívací povolení pro Karla Kabeláče na verandu v čp.218/III vydáno v červenci 1933.[708] Ještě počátkem 21. století šlo o jednu z nejlépe dochovaných staveb meziválečného Rašínova. Dvojvila s valbovou střechou a dvojicí zděných vikýřů si podržela většinu půvabných dobových detailů fasád i dalších stavebních prvků, jako plotu s cihlovými sloupky a dřevěnými prkny. Před rokem 2015 prošla severní polovina (čp.219/II) výměnou střešní krytiny. Dle stavu ze srpna 2018 zároveň proběhla výměna oken, včetně necitlivé změny velikosti okenních otvorů v přízemí i v podkrovním vikýři.  Svým utilitárním pojetím připomíná svépomocné kutilství předlistopadové éry. Hmotově ale dům změněn nebyl. Jižní část domu (čp.218/III) se nadále zachovala v neporušené podobě.

Protější uliční frontu zahajuje nárožní dům čp.228/III (jeho popis viz níže, v rámci Žižkovy ulice). Vedle něj stojí rodinný dům čp.229/III. Dne 13. dubna 1928 vydáno městskou radou stavební povolení pro J. Žoura na novostavbu rodinného domu na č.kat.364/14.[709] Toto parcelní číslo ale přísluší sousednímu pozemku, kde už předtím povolena výstavba domu čp.228/III. Vzhledem k tomu, že může jít o tiskový omyl v zápisu ze schůze městské rady a vzhledem k tomu, že právě Žour je uváděn jako první majitel objektu čp.229/III. Dá se předpokládat, že tato zpráva se skutečně týká domu čp.229/III.  17. prosince 1928 vydáno městskou radou obývací a užívací povolení pro M. Blažkovou na rodinný dům na č.kat.364/13 (tedy čp.229/III).[710] Jde o přízemní dům (bez obytného podkroví) s valbovou střechou. Nezvykle není orientován do ulice reprezentativním uličním průčelím, ale spíše technickými místnostmi. Uchoval se v téměř původním stavu. Následují dva téměř identické domy čp.332/III a čp.333/III. Pocházejí z počátku 30. let 20. století. Liší se jen v detailech, objekt čp.333/III má například korunní římsu usazenou na krakorcích vyvedených ve fasádě a motiv kulatých oken.  Dne 10. září 1931 vydáno městskou radou stavební povolení pro Antonína Zamrzlu na rodinný dům na pozemku č.kat.363/2 a pro V. a A. Cheníčkovi na rodinný dům na č.kat.362/1.[711]  Dne 23. června 1932 vydáno obývací a užívací povolení pro A. Zamrzlu na rodinný dům na č.kat.363/2 a pro V. Cheníčka na rodinný dům č.kat.362/1.[712] Zamrzla pak uváděn jako majitel rodinného domu čp.332/III, Cheníčkovi v domě čp.333/III. Oba domy si podržely původní podobu. Poslední stavbou před koncem uliční linie je dvojdomek čp.283-284/III z konce 20. let 20. století. Patrová stavba s polovalbovou střechou a zděným vikýřem s okny v patře. Postavilo ji družstvo Svépomoc a jde o součást jednotně navrženého souboru osmi dvojdomků umístěných většinou ve Šťáhlavské ulici, tedy za rohem (viz níže). Výstavba těchto domů probíhala jednotně a najednou. 14. září 1928 vydala městská rada obývací a užívací povolení pro 16 rodinných domů družstva Svépomoc na pozemích č.kat.361/1-16.[713] Dne 21. dubna 2008 neschválilo městské zastupitelstvo poskytnutí půjček z Fondu rozvoje bydlení pro Lenku Zubackou z čp.283/III.[714] Obě poloviny domu prošly úpravami. Ještě v roce 2000 měly po straně do ulice prosklené přízemní přístřešky.[715] Ty byly následně zrušeny a po protažení střechy vyzděny. Celkové vyznění domu tyto úpravy neproměnily.

 

 

 

5.3.2. Technický vývoj Tyršovy ulice

V rozpočtu na rok 1965 město plánovalo provedení bezprašné úpravy povrchu v Štefánikově ulici a v ulicích Tyršova (část), Sokolská a na Fügnerově náměstí, tedy v hlavním silničním tahu Rašínovem a dále v Poděbradově ulici. Mělo jít celkem o cca 950 metrů komunikací.[716] Koncem 60. let 20. století pak tento průtah skutečně prošel úpravou vozovek (podrobněji v popisu technického vývoje Sokolské ulice). Tuto akci měla provázet i generální oprava veřejného osvětlení v Štefánikově, části Tyršovy a v Sokolské ulici i v Poděbradově a tehdejší Truhlářově ulici (součást nynější Sokolské). Náklad na nové lampy odhadnut na 750 000 Kčs. Mělo jít o cca 650 metrový úsek.[717] 20. ledna 1965 přijaly místní občanské výbory závazek k 20. výročí osvobození, že na výstavbě osvětlení vypomůžou.[718] V srpnu 1965 se ale ještě stále v projekčním středisku ZČE pracuje na projektu veřejného osvětlení v těchto ulicích.[719] V listopadu 1965 plénum MěstNV uložilo komisi pro výstavbu, aby na ZČE v Plzni zatlačila tak, aby ještě v roce 1965 mohly práce na veřejném osvětlení začít. Město už v té době mělo materiál, takže celé zdržení způsobovala jen absence projektové dokumentace.[720] Koncem roku už Západočeské elektrárny dodaly projekt, konstatovala to schůze rady městského národního výboru 8. prosince 1965, zemní práce ještě nezačaly.[721]

V prosinci 1970 MěstNV uvádí ve svých materiálech, že v roce 1971 budou Technické služby provádět rekonstrukci Tyršovy ulice (kanalizační vpustě a komunikace) v úseku od křižovatky se Sokolskou ke křižovatce s Žižkovou ulicí.[722] V roce 1971 mělo na tuto akci jít z obecního rozpočtu 120 000 Kčs. Práce měl zajistit občanský výbor č. 6.[723]  V roce 1971 pak skutečně probíhá úprava vozovek v Tyršově ulici.[724] Dle informace z dubna 1972 provedly Technické služby v roce 1971 na rekonstrukci Tyršovy ulice práce za 167 100 Kčs. Plánovaný rozpočet přitom původně byl 120 000 Kčs.[725] V dobových pramenech uváděno, že během roku 1971 tato akce dokončena.[726] Jinde se ale zmiňuje, že v 1. pololetí 1972 Technické služby provedly úpravu Tyršovy ulice (nespecifikováno v jakém úseku). Práce na asfaltování měly začít rovněž v 1. pololetí 1972.[727] Kronika města uvádí, že v roce 1972 se Technické služby města postaraly o úpravu chodníků v  Tyršově ulici.[728] Roku 1984 dokončena v režii Technických služeb města další etapa úprav vozovky v Tyršově ulici.[729] V bilanci volebního období 1981-1986 uváděno, že na investici asfalt Tyršova ulice šlo celkem 115 000 Kčs.[730]

Nejzápadnější úsek ulice až do počátku 21. století lemovaly po obou stranách aleje okrasných třešní, sakur (foto z r. 2003). Počátkem dubna 2006 ovšem všechny tyto stromy pro přílišné stáří pokáceny. V 2. polovině dubna 2006 ale již podél východní strany ulice, v úseku od křižovatky se Šťáhlavskou ke křižovatce s Žižkovou, vysázena nová alej mladých listnatých stromků.[731] Zůstává tu i podle stavu z roku 2018, stále jen jako jednostranné stromořadí. Zbylé úseky ulice nemají rozvinutou veřejnou zeleň, přičemž v úseku od Sokolské k Uxově chybí i trávníkové pásy. Kvůli průjezdnímu dopravnímu charakteru ulice tu je širší vozovka.

 

 

 

5.3.3. Vývoj pojmenování Tyršovy ulice

Tyršova ulice obdržela své nynější jméno již po založení Rašínova rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927.[732] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise, kterým se uličních názvů dostalo všem novým komunikacím na Rašínově.[733] Připomenut tak byl Miroslav Tyrš (1832-1884), spoluzakladatel Sokola. Šlo o součást vědomé koncepce, kdy hned několik nových komunikací na Rašínově bylo nazváno podle osobností, spojených se sokolským hnutím.

Za okupace ovšem ulice přezvána na Resslovu ulici,[734] podle vynálezce lodního šroubu Josefa Ressla (1793-1857). Oběžník Okresního úřadu z 26. listopadu 1941 totiž nařídil s ohledem na změněné státoprávní poměry a na rozpuštění České obce sokolské odstranit veřejné připomínky sokolů. 11. prosince 1941 městská rada doporučila ke schválení přejmenování a 24. února 1942 to schválilo i obecní zastupitelstvo.[735] Po osvobození obnoveno předválečné jméno Tyršova ulice, které se pak udrželo až do současnosti (a to i po dobu komunistické vlády).

 

 

 

5.4. Sokolská ulice

5.4.1. Popis zástavby Sokolské ulice

Sokolská ulice (foto z r. 2003) začíná na křižovatce s Tyršovou ulicí, odkud vede k západu.  Míjí Fügnerovo náměstí a klesá k Rakovskému potoku, kde ústí do Šťáhlavské ulice. Dál pak pokračuje přes potok směrem do čtvrti Za Rakováčkem Tymákovská ulice. Jde o historickou Tymákovskou cestu, jejíž součástí nynější Sokolská ulice byla (viz výše). Její trasa tak odkazuje na původní síť cest na místě pozdějšího Rašínova.  Zástavbu Sokolské ulice ovlivnil parcelační počin pana Brejchy, který roku 1921 získal od města povolení rozdělit pozemek č.kat.346 na stavební místa.[736]  Šlo o oblast nynějšího trojúhelníkového bloku vymezeného ulicemi Sokolská, Tyršova a Žižkova, a přilehlou část zástavby podél severní strany Sokolské ulice.  V následujících letech zde proběhla výstavba rodinných domků, které nebyly budovány v rámci družstevního obytného projektu Svépomoc, třebaže z hlediska slohového a měřítkové se od něj prakticky neodlišují.

Po severní straně směrem od rozcestí s Tyršovou ulicí stojí nejprve dům čp.204/III. Vyrostl individuálně (mimo družstvo Svépomoc) někdy v 1. polovině 20. let.  Jde o patrový objekt se sedlovou střechou. Jeho podobu zcela změnila pozdější modernizace, proporčně zvládnutá, slohově poněkud nepatřičná. Výrazným motivem je kamenný komín, probíhající uliční fasádou. Objekt čp.240/III je jednopatrový dům z poloviny 20. let 20. století s mansardovou střechou a uličním zděným vikýřem v podkroví 1. patra. Fasádu člení motivy cihlových obkladů oken a škrabaný obrazec v omítce pod oknem vikýře. Objekt byl rovněž zbudován individuálně, mimo družstvo Svépomoc. Dne 7. prosince 1928 vydáno městskou radou obývací povolení pro Františka Císaře na rodinný dům č.kat.347.[737] Počátkem 21. století (před rokem 2012) prošel důkladnou opravou, pietně a citlivě provedenou. Vedlejší parcelu zaujala dům čp.241/III, patrová vilka s polovalbovou střechou a uličním štítem, zbudovaná individuálně v polovině 20. let.  V červnu 1927 na schůzi městské rady vydáno povolení na výstavbu rodinného domku na jednom stavebním místě na pozemku č.kat.347 pro L. Brejchu, respektive J. Novotného.[738] Už 21. září 1927 pak městská rada vydala povolení k obývání a užívání pro novostavbu rodinného domu na pozemku č.kat.346 a č.kat.347 majitele J. Novotného.[739] Za socialismu byl dům amatérsky zmodernizován, vsazením typizovaných širokých oken a přístavbou plochostřeché vstupní sekce k východnímu boku budovy. Fasádu pokryl brizolit, jako u této architektury vyloženě nevhodný stavební prvek. Někdy po roce 2012 provedena aspoň výměna střešní krytiny (odstranění eternitu), ale brizolitová fasáda coby produkt svépomocných předlistopadových experimentů stále zůstává. Tuto uliční sekci uzavírá domek čp.242/III na nároží Sokolské a Poděbradovy ulice (respektive Fügnerova náměstí). Dne 30. června 1927 městská rada povolila výstavbu rodinného domu na pozemku č.kat.347 pro Marii Smolíkovou s podmínkou, že obvodové zdi budou mít 45 cm tloušťku.[740] Práce na výstavbě pak provedeny během několika měsíců, protože 21. října 1927 už městskou radou vydáno obývací a užívací povolení na rodinný dům na pozemku č.kat.347, jehož majiteli byli J. a M. Smolíkovi.[741] Patrový objekt čp.242/III má polovalbovou střechu a uliční vikýř v obytném podkroví 1. patra. Uchoval se takřka v původní podobě. Výjimkou je přístavba přízemního vchodového traktu u západní fasády, kvalitně a osobitě provedená, která byla dle stavu ze srpna 2018 již před dokončením.

Protější stranu Sokolské ulice v úseku mezi Tyršovou a Žižkovou zaujímají čtyři rodinné domky. Na nárožní parcele je to vilka čp.237/III (viz výše, v rámci popisu Tyršovy ulice). Vedle ní se pak nachází rodinný domek čp.238/III. Dne 26. června 1927 městská rada vydala obývací povolení pro novostavbu rodinného domu na pozemku č.kat.347/3  (majitel Robert Waszmuth).[742] Šlo o dům čp.238/III. Je zbudován podle podobného projektu jako čp.242/III i čp.237/III, tedy patrová stavba se střechou s polovalbou v obytném podkroví 1. patra a zděným uličním vikýřem. V detailech je dům zmodernizován, hmotově a v základních obrysech se ovšem uchoval. Výraznější proměnou je přízemní přístavba nad vchodem na východní stěně domu. Sousední parcelu zaujímá domek čp.239/III, patrová stavba s podkrovními prostory v 1. patře, s polovalbovou střechou. V tomto případě jde o zástupce poměrně četně zastoupené skupiny domů, rozesetých po celém Rašínově (například domy čp.181/III nebo čp.184/III v Korejské ulici).  26. června 1927 městská rada vydala obývací povolení pro novostavbu rodinného domu na pozemku č.kat.347/2  (majitel J. Kubš).[743] V základní dispozici si dům podržel původní vzhled, v detailech pozměněn. Někdy před rokem 2000 vyměněna okna.[744] Na vedlejším rohovém pozemku stojí objekt čp.260/III, otočený do Žižkovy ulice, stejně jako vilka čp.231/III na protější straně Žižkovy ulice (viz níže). V těchto místech probíhá Sokolská ulice po jižní straně Fügnerova náměstí.

Dál, směrem k Rakovskému potoku stojí ještě při jižní straně ulice elegantní prvorepubliková vila „ANDULKA“ čp.232/III, což je plně dochovaný patrový domek s polovalbovou střechou a cihlovými motivy ve fasádě. Do ulice je natočen štítovou stěnou. Postaven byl v polovině 20. let. 21. září 1927 městská rada vydala povolení k obývání a užívání na rodinný dům na č.kat.349/3 majitele E. Rypky.[745] Dům prošel opravami a rekonstrukcemi, ale byla při nich vzácně respektována původní architektura. Na sousedním, dlouho stavebně nevyužitém pozemku vyrostl koncem 60. let 20. století moderní patrový dům čp.645/III s plochou střechou, jakási lidová verze socialistického sídlištního funkcionalismu, ale ve srovnání s dobovou produkcí měřítkově i kompozičně zvládnutá.  Sousední rohovou parcelu na nároží Sokolské a Šťáhlavské ulice zaujímá dům čp.198/III z 1. poloviny 20. let 20. století. Patrový objekt s polovalbovou střechou, obytným podkrovím 1. patra a uličním zděným vikýřem si udržel původní podobu, kterou respektovaly i pozdější opravy.

Na protější, tedy severní straně Sokolské ulice stojí rohový objekt čp.189/III (viz níže, v rámci popisu Korejské ulice) a pak jen jeden dům zato velmi známý, který se vymyká z převážně obytného charakteru Rašínova. Jde o objekt čp.282/III (foto z r. 2003), kde již desítky let funguje restaurace známá stále neoficiálně jako „U Stočesů“ nebo „U Stočesa“, po jistou dobu též jako pivnice U Barnů, nebo restaurace Na Veselce. Jména odrážejí jednotlivé majitele tohoto podniku.  Byť stavební místo pro tento objekt bylo vyměřeno již ve 20. letech 20. století při parcelaci Rašínova, k zástavbě tu došlo až se zpožděním několika let a šlo o jeden z posledních domů, které vyrostly v tomto bloku. 28. ledna 1932 vydala městská rada Leopoldu Veselému stavební povolení na obytný dům a restauraci na pozemku č.kat.340/13.[746] 22. září 1932 vydáno pro L. a M. Veselých na rodinný dům na č.kat.340/14 obývací a užívací povolení.[747] V srpnu 1933 vydáno stavební povolení pro L. Veselého na kuželník v čp.282/III, zároveň vydáno i užívací povolení.[748] V květnu 1945 se v restauraci usídlila americká armáda. Na zahradě zřízena polní kuchyně.[749] V prosinci 1970 se dotazuje na plénu MěstNV pan Poncar pana Fremutha, zda by nebylo možné provést na restauraci U Stočesů přístavbu tak, aby se zvýšila její kapacita a na schůzích, aby bylo více místa. Tato prvorepubliková restaurace totiž v oné době byla jediným zařízením svého druhu v obrovské oblasti zahrnující celou čtvrť Rašínov, ale i čtvrť Za Rakováčkem. Pan Fremuth za družstvo Jednota odpověděl, že na celou 5. pětiletku dostane Jednota 12 000 000 Kčs a přednost dostane dokončení skluzových akcí, nikoliv zahajování nových investic. Dále připomněl, že by nebylo vhodné zároveň budovat další restauraci o 200 metrů dál (myšlena plánovaná restaurace v Jeřabinové ulici, později dokončená jako objekt Sparta – viz výše). Zmínil ale, že možnost přístavby objektu U Stočesů se projedná na podniku Restaurace. Pan Červený pak ale dodává, že dům U Stočesů nelze rozšířit, že to naráží na ochotu paní Stočesové coby majitelky.[750] Dům si tak uchoval po celé období socialismu původní podobu patrového objektu s polovalbovou střechou a uličním vikýřem. V roce 2011 prošel dům rekonstrukcí a v prostorách restaurace byl zřízen malý pivovar.[751] Rekonstrukce citlivě zachovala původní prvorepublikovou estetiku. Po roce 2016 pak proběhla přístavba přízemního traktu na západní straně domu.

 

 

 

5.4.2. Technický vývoj Sokolské ulice

V roce 1949 provedli brigádnici z řad místních komunistů navezení dlažebního kamene na ulici před restaurací U Stočesů.[752] V roce 1954 také obyvatelé Rašínova urgovali urychlenou opravu Sokolské ulice před restaurací U Stočesů.[753] Tato ulice byla součástí dopravního průtahu, který vedl z Jeřabinové ulice Štefánikovou ulicí, Tyršovou a Sokolskou k mostu přes Rakovský potok, dál do čtvrti Za Rakováčkem. Koncem 60. let 20. století tento průtah prošel úpravou vozovek. Už v rozpočtu na rok 1965 město plánovalo provedení bezprašné úpravy povrchu v Štefánikově ulici a v ulicích Tyršova (část), Sokolská a na Fügnerově náměstí, tedy v hlavním silničním tahu Rašínovem a dále v Poděbradově ulici. Mělo jít celkem o cca 950 metrů komunikací.[754] Tuto akci měla provázet i generální oprava veřejného osvětlení v Štefánikově, části Tyršovy a v Sokolské ulici i v Poděbradově a tehdejší Truhlářově ulici (součást nynější Sokolské). Náklad na nové lampy odhadnut na 750 000 Kčs. Mělo jít o cca 650metrový úsek.[755] Dne 20. ledna 1965 přijaly místní občanské výbory závazek k 20. výročí osvobození, že na výstavbě osvětlení vypomůžou.[756] V srpnu 1965 se ale ještě stále v projekčním středisku ZČE pracuje na projektu veřejného osvětlení v těchto ulicích.[757] V listopadu 1965 plénum MěstNV uložilo komisi pro výstavbu, aby na ZČE v Plzni zatlačila tak, aby ještě v roce 1965 mohly práce na veřejném osvětlení začít. Město už v té době mělo materiál, takže celé zdržení způsobovala jen absence projektové dokumentace.[758] Koncem roku už Západočeské elektrárny dodaly projekt, konstatovala to schůze rady městského národního výboru 8. prosince 1965, zemní práce ještě nezačaly.[759]

Postupně přišla na řadu i oprava vozovek v ulicích, které byly součástí zmíněného dopravního průtahu. V únoru 1966 už Krajská správa silnic na žádost ONV zpracovává projektovou dokumentaci, přidělena na to částka 250 000 Kčs, ale bylo to málo. Město proto přiznává, že práce potrvají i v roce 1967.  Celá akce byla motivována i plánovaným zavedením městské autobusové dopravy. Tato linka měla zajíždět i na Rašínov a Za Rakováček a vedla by právě těmito ulicemi.[760]  Ještě v říjnu 1966 se ovšem nic neděje a MěstNV uložil radě projednat záležitost přímo s Krajskou správou silnic.[761] Investice plánována na roky 1966-1967.[762] V prosinci 1966 údajně stále probíhal pouze nákup materiálu.[763] Akce měla být prováděna dodavatelským způsobem, tedy „na klíč“, bez přispění svépomocné práce tak, jako tomu bylo zvykem například u Akce Z. Vyasfaltování chodníku a zbudování veřejného osvětlení ovšem měli provést brigádnicky občané.[764]  Provedení úprav zařazeno do oficiálního závazku MěstNV k 50. výročí VŘSR (bolševického převratu v Rusku).[765] V srpnu 1967 už se uvádí, že občanský výbor č. 3 už započal s výstavbou veřejného osvětlení.[766] Stejně mluví i obecní kronika, šlo prý o brigádnickou Akci Z.[767] Tato akce prý započala již v 1. pololetí 1967. Prováděli ji místní lidé z občanského výboru č. 3. V srpnu 1967 už vykopána rýha, položen kabel a zaházen úsek o délce cca 350 metrů.[768] Do brigádnické výpomoci se zapojili hlavně obyvatelé domů, před nimiž mělo osvětlení vyrůst (s výjimkou starších lidí). Akci zorganizoval poslanec MěstNV Jan Schweiner. Práce měly být hotové do roku 1968, hodnota díla oceněna na 327 300 Kčs.[769] Skutečné náklady měly dosáhnout jen 44 000 Kčs. V celoměstské zvelebovací soutěži tato akce obsadila 3. místo.[770] V dubnu 1968 se ovšem ještě zmiňuje, že veřejné osvětlení se bude muset dobudovat v Akci Z ještě v roce 1968.[771] Akci měla zajišťovat Vnější úprava města. Náklady se v červnu 1968 odhadují na 50 000 Kčs.[772] V září 1968 se uvádí, že práce na veřejném osvětlení prováděné nákladem 327 300 Kčs se dokončují.[773] Akce měla být hotova v roce 1969.[774] V plánu akcí MěstNV na rok 1969 se mluví o dokončení osvětlení v části Fügnerova náměstí a Truhlářovy ulice v hodnotě 10 000 Kčs.[775] V září 1969 se ještě zmiňuje, že na Rašínově se provádí v Akci Z dokončování výstavby veřejného osvětlení. Za 1. pololetí 1969 na této akci proinvestováno 14 100 Kčs.[776]

Paralelně prováděna v těchto ulicích i zmíněná úprava vozovky. V srpnu 1967 se mluví o záměru započít tyto práce ještě před koncem roku 1967.[777] Dle údajů z listopadu 1967 se dokončení generální opravy těchto ulic plánovalo během roku 1968.[778] V únoru 1968 se ale stále nic neděje a MěstNV vyzval komunální podnik Vnější úprava města, aby zajistila dokončení prací.[779] V dubnu 1968 uváděno, že úprava Tyršovy ulice skončí až roku 1969.[780] Podle harmonogramu MěstNV měla úprava vozovek za 478 000 Kčs probíhat roku 1968. Zajišťovala by ji Vnější úprava města. V roce 1970 by pak přišla na řadu 2. etapa této akce s náklady 150 000 Kčs.  Mezitím v roce 1968 měl západní část tohoto tahu (ulice Sokolská až za Rakováček, k nové prodejně v Tymákovské, a Fügnerovo náměstí) upravit občanský výbor č. 7 nákladem 230 000 Kčs. Kromě vozovky se do této akce zahrnovalo i dokončení veřejného osvětlení.[781] Dle dobových zpráv skutečně v  roce 1968 provádělo město (nyní uváděno nákladem 233 000 Kčs) úpravu komunikací v ulicích Tyršova, Sokolská a na Fügnerově náměstí a také první etapu úpravy Karlíkovy ulice.[782] Podle jiného pramene si ovšem na rok 1968 měla rekonstrukce vozovky v Štefánikově, Tyršově, Sokolské, Čechově ulici a na Fügnerově náměstí vyžádat 542 000 Kčs.[783] V září 1968 se uvádí, že generální oprava Tyršovy, Sokolské a Fügnerova náměstí již prováděna s tím, že osazeny obrubníky a započato s úpravou chodníků.[784] Údaj z dubna 1969 uvádí, že rekonstrukce Tyršovy, Sokolské ulice a Fügnerova náměstí dokončeny už v roce 1968, přišly prý na 139 200 Kčs. Úprava Štefánikovy ulice prý ale ještě neprovedena. Národní podnik Silnice ještě nenastoupil do práce.[785]

V roce 1969 pokračovaly práce úpravami vozovky v Štefánikově a Tyršově.[786] Dle zprávy ze září 1969 již v Štefánikově ulici hotovy veškeré zemní práce. Současně s úpravou vozovek probíhá výstavba chodníků. Společně s úpravou Žižkovy, Karlíkovy a Šťáhlavské ulice si to už vyžádalo 426 000 Kčs. Samotná Štefánikova si za 1. pololetí 1969 vyžádala 166 000 Kčs (z plánovaných 218 000 Kčs).[787]  V dubnu 1970 se uvádí, že akce Tyršova a Štefánikova byla v roce 1969 splněna.[788] V roce 1972 se Technické služby města postaraly o úpravu chodníků v  Sokolské ulici.[789] Na rok 1975 MěstNV plánuje provedení obnovy asfaltového koberce položeného na ulicích Rašínova roku 1969.[790] Dle stavu z roku 2020 má ulice v celém svém průběhu asfaltový povrch i oboustranné chodníky. Pouliční zeleň se zde nenachází, protože šířka komunikace, daná poněkud vyšší frekvencí dopravy, neumožnila zřízení samostatného trávníkového pásu.

 

 

 

5.4.3. Vývoj pojmenování Sokolské ulice

Ulice delší dobu nenesla jeden název, ale sestávala ze dvou odlišně pojmenovaných úseků. Západní úsek od Fügnerova náměstí k Rakovskému potoku získal pojmenování až v polovině 30. let 20. století. Tehdy kvůli stavebnímu rozmachu města konstatovalo vedení radnice, že v Rokycanech je nutno provést komplexní revizi a aktualizaci uličního názvosloví.[791] Následně se 4. ledna 1935 konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise a 25. dubna 1935 její návrhy posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo ulici od Fügnerova náměstí k Rakovskému potoku nazvat Vaníčkova ulice. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[792] Šlo o připomínku Jindřicha Vaníčka (1862-1934), náčelníka České obce sokolské.  Za okupace přejmenována Vaníčkova ulice na Brandlovu ulici.[793] Patrně podle barokního českého malíře Petra Brandla (1668-1735). Oběžník okresního úřadu z 26. listopadu 1941 totiž nařídil s ohledem na změněné státoprávní poměry a na rozpuštění České obce sokolské odstranit veřejné připomínky sokolů. 11. prosince 1941 městská rada doporučila ke schválení přejmenování a 24. února 1942 to schválilo i obecní zastupitelstvo.[794] Brzy po válce ale byl obnoven původní stav. 1. června 1945 totiž rada MNV plošně vrátila uliční pojmenování v Rokycanech do stavu k 15. březnu 1939 a odstranila „německé a jiné nevhodné názvy“. Načas se patrně vrátilo označení Vaníčkova ulice. Ale již usnesením MNV z 25. července 1946 byl začleněn úsek nynější Sokolské od Fügnerova náměstí k Rakovskému potoku do  Tymákovské ulice.[795] Ani tento stav nevydržel příliš dlouho. Když 7. září 1953 projednávala rada MNV návrhy na úpravy uličních názvů, rozhodla tuto ulici „od domu voj. Smrže až k hospodě u Stočesů“ přejmenovat na Truhlářovu ulici.[796] Tento název se občas připomíná ještě koncem 60. let [797], ale pak byl opuštěn.

Východní úsek Sokolské ulice od Tyršovy ulice na Fügnerovo náměstí nesl původně jméno Hněvkovského ulice. Získala jej rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927.[798] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise., kterým se uličních názvů dostalo všem novým komunikacím na Rašínově.[799] Byl tak připomenut buditel a básník Šebestián Hněvkovský (1770-1847). V červenci 1951 ovšem ulice přejmenována na Sokolskou ulici.[800] Změna provedena na počest 30. výročí založení KSČ. Odsouhlasilo ji plénum MNV 26. června 1951.[801]  Šlo o paradoxní případ, kdy komunistický režim převzal názvosloví z okruhu sokolství, jinak ideově potlačovaného. Pojmenování každopádně rezonuje s prvorepublikovou tváří Rašínova a bylo zachováno dodnes.

Po postupném zániku samostatného označení Truhlářovy ulice (viz vpředu) se označení Sokolská ulice rozšířilo na celý úsek, od Tyršovy ulice až k Rakovskému potoku. Scelení bylo formalizováno počátkem 70. let 20. století. 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic, který byl už od počátku roku 1972 podroben posuzování občanských výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak stávající ulice Sokolská a Truhlářova sjednoceny pod jedním názvem Sokolská ulice. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[802] V této podobě se uliční název dochoval do současnosti.

 

 

 

5.5. Fügnerovo náměstí

5.5.1. Popis zástavby Fügnerova náměstí

Fügnerovo náměstí (foto z r. 2003) je nevelkým prostorem (plocha necelých 20 arů), který se sice při pohledu na mapu může jevit jako centrální prostor Rašínova, ale ve skutečnosti je jeho funkce jen formální, jde o pouhou parkově řešenou proluku na křižovatce Poděbradovy, Sokolské, Žižkovy a Korejské ulice. Přesto jde o kompozičně nápadité řešení, které ukazuje, že zastavovací plán Rašínova se snažil o promyšlenější koncepci. Náměstí bylo vytýčeno v letech 1922-1924 při budování 2. etapy Rašínova, kdy se zformovaly i nynější ulice Korejská a Poděbradova.

Náměstí lemuje architektonicky soudržná zástavba rodinných domů z 20. let 20. století. Většina z nich je formálně evidována do okolních ulic.  Je to dům čp.242/III na rohu Poděbradovy a Sokolské ulice (viz výše), dále domky čp.260/III a čp.231/III na nároží Sokolské a Žižkovy (viz níže), dům čp.232/III v Sokolské ulici (viz výše) a čp.189/III na rohu Korejské a Sokolské (viz níže). Oficiálně jediným objektem, který je jako adresní místo zařazen do Fügnerova náměstí, je dvojdům čp.193-194/III (foto z r. 2003), situovaný do čela severní strany náměstí. Jedná se o ukázku projekčního typu z počátku 20. let, který se na Rašínově objevil na několika dalších místech a je pro tuto městskou čtvrť typický. Jde o patrový objekt se sedlovou střechou a dvojicí trojúhelníkových štítů po stranách. Plocha štítu členěna kanelováním (vertikální rýhy). Západní polovina dvojdomu (čp.193/III) se dochovala plně intaktně, tedy bez pozdějších změn. Východní část prošla počátkem 21. století přestavbou, která zásadněji nezměnila jeho podobu, ale proměnila jeho funkční využití, když tu vznikla restaurace U Kosnarů.

Dne 16. srpna 2007 vydal městský úřad vyrozumění o pokračování územního řízení na základě žádosti podané 19. března 2007 Libuší a Jiřím Kosnarovými o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby a žádosti z 28. března 2007 o vydání stavebního povolení pro stavební úpravy a přístavbu rodinného domu spojené se změnou v užívání části domu čp.194/III na restauraci (na pozemcích č.kat.343/6 a č.kat.2800/5 a stavební parcele č.kat.772). 23. července 2007 totiž společné územní řízení o umístění stavby a stavební řízení přerušeno, protože předložené podání bylo doplněno o akustickou studii a bylo doloženo stanovisko KHS Plzeňského kraje.[803] Dne 24. září 2007 městský úřad vydal územní rozhodnutí a stavební povolení na tuto akci.[804] Proti projektovanému zřízení restaurace se ale zvedl odpor ze strany obyvatel některých okolních domů v Poděbradově, Štefánikově, Sokolské, Korejské a Žižkově ulici. Věc pak posuzoval krajský úřad v Plzni, respektive jeho odbor regionálního rozvoje, který rozhodnutím z 25. ledna 2008 zrušil územní rozhodnutí a stavební povolení vydané dříve městem. I přes předchozí snahu obce minimalizovat obavy z přílišné hlučnosti, čemuž mělo být zamezeno zkušebním provozem po dokončení části stavby v přízemí a 1. patře, kde měla být umístěna restaurace, bylo totiž 15. října 2007 doručeno na městský úřad odvolání majitelů sousední poloviny dvojdomu a o něco později i výše uvedené stížnosti majitelů okolních domů. Ti všichni namítali, že umístění restaurace do této části města je nevhodné.[805] Dne 19. března 2008 vydal městský úřad žadatelům o stavební úpravy domu výzvu k doplnění podkladů a přerušil územní a stavební řízení nejpozději do 30. června 2008.[806] Dne 8. července 2008 řízení znovu zahájeno.[807] Pak 11. srpna 2008 městský úřad na stavební úpravy rodinného domu čp.194/III spojené se změnou užívání na restauraci vydal územní rozhodnutí.  Podle projektu mělo dojít k přístavbě zimní zahrady k východní fasádě domu a dále k stavebním úpravám v suterénu (prostory pro byt i restauraci), v přízemí (restaurace s technickým a sociálním zázemím), v 1. patře (byt) a v 2. patře (galerie). Součástí projektové dokumentace i stavební úpravy rozvodu vody, kanalizace, plynu, elektroinstalace a ústředního vytápění. Pro rozptýlení pochyb o vhodnosti této stavby měla být provedena protihluková opatření. Hluková izolace měla být instalována i na zeď u sousedícího domu čp.193/III. Kromě toho se počítalo se zbudováním parkovací a zpevněné plochy a příjezdové komunikace k parkovacím místům a k objektu. Námitky rodiny Markových z domu čp.193/III a Petry Tomášové z čp.195/III byly zamítnuty. Město zároveň vydalo na tuto akci stavební povolení. Stavební úřad stanovil po dokončení úprav v přízemí objektu včetně souvisejících venkovních úprav zkušební provoz maximálně do jednoho roku po dokončení stavby. Termín dokončení celé investice určen do 31. května 2009.[808] Pak tu skutečně byla otevřena restaurace.

 

 

 

5.5.2. Technický vývoj Fügnerova náměstí

V roce 1928, k 10. výročí republiky, zasazena na Fügnerově náměstí „jubilejní lípa“.  V únoru 1932 při projednávání rozpočtu města na rok 1932 kritizuje M. Svejkovský, že na Fügnerově náměstí se nedbá na úpravu okolí jubilejní lípy.[809] Mezitím tu ale patrně přibyl i další památný strom, protože v březnu 1930 schválen městskou radou návrh okrašlovací komise na volném prostranství za kasárnami na Rašínově vysadit Masarykovu lípu na počest 80. narozenin prezidenta.[810]

V rozpočtu na rok 1965 město plánovalo provedení bezprašné úpravy povrchu v Štefánikově ulici a v ulicích Tyršova (část), Sokolská a na Fügnerově náměstí, tedy v hlavním silničním tahu Rašínovem a dále v Poděbradově ulici. Mělo jít celkem o cca 950 metrů komunikací.[811] Koncem 60. let 20. století tento průtah skutečně prošel úpravou vozovek. Podrobněji o jejím průběhu v popisu technického vývoje Sokolské ulice.

Před rokem 1966 založen na náměstí růžový sad (celkem 60 kusů růží).[812] Počátkem 21. století byla ovšem parková úprava náměstí značně zanedbaná a nekoncepční. Město na dotazy občanů odpovídá v listopadu 2005, že rekonstrukce parčíku je výhledově plánovaná, ale nejprve musí proběhnout úprava vozovky v nedaleké Korejské ulici tak, aby nebylo náměstí opětovně poškozeno přejížděním stavební techniky. Teprve až bude rozhodnuto definitivně o rekonstrukci Korejské ulice, mělo být zadáno zpracování projektu úpravy Fügnerova náměstí. A pak se z Fondu životního prostředí měla provést sadová úprava.[813] Dle stavu z roku 2018 zůstává nadále úprava náměstí nedořešena. Plochu tvoří jen trávník s několika vzrostlými stromy, starší lavička a zpola zarostlý chodník. Při případné profesionální sadové úpravě by bylo vhodné zčásti citlivě redukovat zeleň a naopak posílit městský mobiliář (lavičky) tak, aby náměstí mohlo pohledově i funkčně působit coby celek.

 

 

 

5.5.3. Vývoj pojmenování Fügnerova náměstí

Toto veřejné prostranství získalo rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927 název Fügnerovo náměstí.[814] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise, kterým se uličních názvů dostalo všem novým komunikacím na Rašínově.[815] I v tomto případě šlo o názvosloví odvozené od sokolského hnutí. Jindřich Fügner (1822-1865) byl spoluzakladatelem Sokola. Za okupace změněn název na Hálkovo náměstí.[816] Oběžník okresního úřadu z 26. listopadu 1941 totiž nařídil s ohledem na změněné státoprávní poměry a na rozpuštění České obce sokolské odstranit veřejné připomínky sokolů. Dne 11. prosince 1941 městská rada doporučila ke schválení přejmenování a 24. února 1942 to schválilo i obecní zastupitelstvo.[817] Vedení města tak připomnělo osobu českého básníka Vítězslava Hálka (1835-1874). Po válce bylo obnoveno jméno Fügnerovo náměstí, které přežilo do současnosti (a nebylo zrušeno ani za komunistického režimu).

 

 

 

5.6. Poděbradova ulice

5.6.1. Popis zástavby v Poděbradově ulici

Poděbradova ulice začíná v severovýchodním koutu Fügnerova náměstí a pak míří k severovýchodu, míjí Štefánikovu ulici a končí na křižovatce s Uxovou ulicí u železniční trati. Měří cca 200 metrů. Jde o část původní cesty z Rokycan na Tymákov (viz mapa), která tudy probíhala až do 2. poloviny 19. století kdy byla přeťata kolejištěm dráhy (po jistou dobu ji ještě překonávala mostkem pod tratí, pak zcela zrušena, viz výše). Když vznikal Rašínov, byla tato historická cesta použita pro trasování nové městské ulice. Poděbradova ulice se utvořila počátkem 20. let 20. století, pravděpodobně až v 2. etapě výstavby Rašínova, v letech 1922-1924. Šlo o hranici mezi oběma prvními stavebními etapami této čtvrti. Přesto zaplnění všech stavebních parcel se protáhlo až hluboko do 30. let.

Na rohu Sokolské a Poděbradovy stojí domek čp.242/III. Pak zástavba pokračovala podél východní strany ulice třemi menšími domky čp.243/III, čp.244/III a čp.245/III. Dům čp.243/III musel už stát v roce 1927, protože k 7. listopadu 1927 uváděna prodejní cena 55000 Kč.[818] Dům čp.243/II se až do roku 2019 dochoval ve zcela původní podobě. Šlo o patrovou stavbu s podkrovím 1. patra pod střechou s polovalbou, otočenou do ulice štítovou stěnou. Dům byl v špatném technickém stavu, takže jeho intaktní podoba byla zároveň projevem chátrání. Dle stavu z prosince 2020 probíhá na jeho místě výstavba zcela nového, moderněji pojatého domu. Vedlejší dům čp.244/III je drobné stavení s polovalbovou střechou a ve středu průčelí se zděným uličním vikýřem v obytném podkroví 1. patra. Dne 27. července 1927 městská rada vydala stavební povolení na rodinný dům na pozemku č.kat.347 B (majitel Čeněk Knittl).[819] V říjnu 1927 městská rada převzala záruku na úvěr za výstavbu rodinného domu Č. Knittla v hodnotě 24 000 Kč.[820] Dne 14. května 1928 městskou radou vydáno užívací a obývací povolení pro Č. Knittla na rodinný dům na č.kat.347/11.[821] Objekt od přelomu 20. a 21. století procházel modernizací. Dle stavu z listopadu 2000 již byly osekány venkovní omítky v přízemí a provedena výměna oken a pokládka nové střešní krytiny.[822] V následující dekádě byla rekonstrukce dokončena. Došlo k celkové obměně stavebních detailů. Na severní straně domu přibyla přízemní garáž se sedlovou střechou. Základní podoba domu ale byla uchována. Výstavba sousedního domu čp.245/III (foto z r. 2003) proběhla o několik čtvrtletí později. Dne 21. září 1927 městská rada vydala stavební povolení na rodinný dům na č.kat.347, majitelka M. Bínová.[823] Dne 11. července 1928 vydala městská rada obývací a užívací povolení V. a M. Bínovým na rodinný dům čp.245/III.[824] V září 1928 městská rada rozhodla, že pro porušení estetických pravidel a zastavovacího plánu nelze povolit zřízení krámu v čp.245/III E. Kisslingerovi.[825] O pár týdnů nato ale městská rada E. Kislingerovi na zřízení krámu v čp.245/III vydala stavební povolení.[826] V polovině listopadu 1928 pak vydáno na krám v čp.245/III užívací povolení.[827] Buď ale nakonec nebyl zřízen, nebo se nacházel v zadní části domu, popřípadě v objektu na zahradě, protože dům neměl směrem do ulice samostatný vchod do obchodu. Ještě v roce 2003 se objekt nacházel takřka v původním prvorepublikovém stavu. V následujících letech proběhla jeho celková rekonstrukce. Na jaře 2006 požádali majitelé čp.245/III Erika Kovaříková a Pavel Kraft město o půjčku z Fondu rozvoje bydlení. Konkrétně o 50 000 Kč na obnovu střechy. 27. dubna 2006 tuto žádost mimo jiné posoudila výběrová komise. 15. května 2006 ale městská rada udělení půjčky nedoporučila, žadatelé totiž nedoložili ohlášení stavby nebo stavební povolení. 30. května 2006 o věci jednalo i zastupitelstvo.[828]  21. května 2007 pak schválilo zastupitelstvo města poskytnutí půjčky z Fondu rozvoje bydlení na zateplení vnějšího pláště objektu čp.245/III ve výši 40 000 Kč.[829] Dle stavu z roku 2012 již byla oprava domu zcela dokončena. Na jižní straně vznikla přístavba garáže, většina stavebních detailů byla nahrazena, včetně nových plastových oken (jen volně navazujících svým dělením na původní okna).  Do bočních štítových zdí v podkroví 1. patra prolomeny zcela nové okenní otvory. Odstraněno bylo členění fasády. Hlavní hmotová dispozice a měřítka stavby se ale uchovala. Jde o příklad kompletní přestavby, jejímž pozitivem je adaptace stavby na potřeby moderního bydlení. Odvrácenou stránkou je jistá „sterilizace“ původní architektury, ovšem v případě tohoto domu působí nová podoba kultivovaně.  Severně od těchto domků stojí na rohové parcele u nároží Poděbradovy a Štefánikovy ulice dvojdům čp.57-58/III  (foto z r. 2003), známý jako vila DALIBORKA, podle nápisu na severní polovině objektu (čp.57/III), který zmizel teprve při rekonstrukci fasády na přelomu 20. a 21. století. Postaven někdy ve 20. letech 20. století. Číslo popisné získal druhotně, po dvou strážních domcích u železniční trati, které dostaly roku 1920 nová čísla popisná, protože byly přeřazeny z Plzeňského do Pražského předměstí, viz kapitola „železniční architektura“).[830] Objekt se slohově odlišuje od okolní zástavby především tím, že je konzervativnější a svými tvary se vrací spíše do eklektického vzorníku éry před 1. světovou válkou. Jde o přízemní, respektive patrový dům s podkrovím v 1. patře pod mělkou sedlovou střechou. Nad korunní římsou probíhá zděný atikový pás se štukovými ornamenty. Fasáda je členěna rustikou, na severozápadním nároží se k objektu pojí oblá vížka s bosovanou fasádou. Dle stavu z listopadu 2000 již měl za sebou severní díl dvojdomu (čp.57/III) opravu fasády, při které odstraněn nápis Daliborka, ale jinak šlo o pietně provedenou opravu.[831] Obě poloviny domu se do současnosti uchovaly v takřka nezměněné podobě.

Protější západní strana Poděbradovy ulice se v úseku od Fügnerova náměstí ke křižovatce se Štefánikovou ulicí jednotně zformovala v letech 1922-1924, během 2. etapy stavby Rašínova. Tehdy vybudován družstvem Svépomoc domek čp.195/III. Původně šlo o patrový objekt s podkrovím v 1. patře pod střechou s polovalbou, orientovanou štítovou stěnou do ulice. Někdy za socialismu byl zcela měřítkově proměněn přístavbou zděného traktu na jižní straně v 1. patře. Šlo o kompozičně nezvládnutou amatérskou stavební akci, navíc s naivní ochotnickou dekorací v podobě oblázkových obkladů oken a rohů fasády.  Takto je objekt zachycen ještě v roce 2000.[832] Následovala další zásadní přestavba. Už dle stavu z února 2006 probíhala. V jejím rámci byl v celém rozsahu vyzvednut dům do úrovně 1. patra a nad ním postavena nová nízká valbová střecha. Tím se alespoň odstranil neladný hybrid předchozí přístavby. Dům ovšem měřítkově ani stylově nezapadá do okolní zástavby, do jeho fasády byly vsazeny lacině působící plastové dveře. Navíc po dokončení přístavby nebyla až do současnosti dokončena vnější úprava omítek, takže uprostřed prvorepublikové zástavby je nyní implantována cizorodá stavba, mající charakter permanentně rozestavěného objektu. Sousední pozemek zaujímá dvojdům čp.196-197/III (foto z r. 2003). Tento reprezentuje na Rašínově častý model patrové vily se sedlovou střechou a dvojicí trojúhelníkových štítů nad krajními sekcemi průčelí. Postaven roku 1924, jak o tom svědčí do štuku vyvedený nápis na severní boční stěně, kde navíc připomenuto i družstvo Svépomoc. Jižní polovina (čp.196/III) už dle stavu z listopadu roku 2000 měla provedenou přestavbu, která změnila velikost okenních otvorů a zčásti tak narušila proporce fasády.[833] Severní část dvojdomu (čp.197/III) zůstávala pak ještě jistou dobu v intaktní podobě. Někdy před rokem 2012 prošla rovněž opravou, citlivěji pojatou. Velikost a rytmus okenních otvorů byl při ní respektován, pouze došlo k aplikaci jiných oken s mírně odlišným dělením.   

Další úsek Poděbradovy ulice se rozkládá severně od křižovatky se Štefánikovou ulicí. Při západní straně tu stojí tři rodinné domky.  Na nároží Štefánikovy ulice je to patrový objekt čp.212/III s valbovou střechou a uličním vikýřem.  V roce 1925 provedl stavitel Žour rozdělení pozemku č.kat.345/1 a zbytku č.kat.326/1. Šlo o pozemky v prostoru podél západní strany Poděbradovy ulice, při jejím ústí do Uxovy ulice, které koupil od Josefa Partiše na tři stavební místa, z nichž jedno už dle údajů ke květnu 1926 zastavěl svým domkem. Patrně myšlen dům čp.212/III.[834] Do současnosti si udržel téměř nezměněnou podobu. Pouze na západní straně přibyla parazitní přízemní stavba garáže. Počátkem 21. století dům prošel citlivou opravou fasády. Následují dva identické domy čp.423/III a čp.429/III, které tu zbudovány až opožděně, v 2. polovině 30. let coby „developerský“ počin rokycanského stavebního podnikatele Josefa Žoura. Patrové domky s valbovou střechou, podkrovím v 1. patře a uličními vikýři se slohově nevymykají okolní zástavbě z 20. let. Žour získal na dům čp.423/III stavební povolení 8. září 1936. Projekt vypracoval sám Josef Žour. Novostavba byla kolaudována 13. září 1937.[835] Dochovala se takřka beze změn do současnosti. V případě domu čp.429/III bylo Žourovi stavební povolení uděleno 25. srpna 1936 a objekt stavěný podle projektu Josefa Žoura byl kolaudován 12. července 1938.[836] Na letecké fotografii z července 1938 již jsou oba domy zachyceny.[837] Dům čp.429/II prošel někdy před rokem 2012 opravou fasády a výměnou oken. Prakticky je ale také beze změn. Na protější východní straně Poděbradovy ulice stojí domy čp.205/III (viz výše, v rámci popisu Štefánikovy ulice) a čp.347/III (viz níže, v pasáži o Uxově ulici).

 

 

 

5.6.2. Technický vývoj Poděbradovy ulice

V rozpočtu na rok 1965 město plánovalo provedení bezprašné úpravy povrchu v Štefánikově ulici a v ulicích Tyršova (část), Sokolská a na Fügnerově náměstí, tedy v hlavním silničním tahu Rašínovem a dále v Poděbradově ulici. Mělo jít celkem o cca 950 metrů komunikací.[838] Tuto akci měla provázet i generální oprava veřejného osvětlení v Štefánikově, části Tyršovy a v Sokolské ulici i v Poděbradově a tehdejší Truhlářově ulici (součást nynější Sokolské). Náklad na nové lampy odhadnut na 750 000 Kčs. Mělo jít o cca 650metrový úsek.[839] Dne 20. ledna 1965 přijaly místní občanské výbory závazek k 20. výročí osvobození, že na výstavbě osvětlení vypomůžou.[840] V srpnu 1965 se ale ještě stále v projekčním středisku ZČE pracuje na projektu veřejného osvětlení v těchto ulicích.[841] V listopadu 1965 plénum MěstNV uložilo komisi pro výstavbu, aby na ZČE v Plzni zatlačila tak, aby ještě v roce 1965 mohly práce na veřejném osvětlení začít. Město už v té době mělo materiál, takže celé zdržení způsobovala jen absence projektové dokumentace.[842] Koncem roku už Západočeské elektrárny dodaly projekt, konstatovala to schůze rady Městského národního výboru 8. prosince 1965, zemní práce ještě nezačaly.[843]

Trvalé úpravy se postupně dočkala i komunikace v Poděbradově ulici.  30. března 1966 rozhodla rada národního výboru vypracovat investiční úkol na generální opravu Poděbradovy a Žižkovy ulice. [844] Podle záměru MěstNV z dubna 1968 měla být provedena roku 1970.[845]  V červnu 1968 se mluví o zahájení prací v roce 1970 s odhadovanými náklady 150 000 Kčs. Akci měl zajišťovat komunální podnik Vnější úprava města.[846] Akce měla zahrnovat novou komunikaci o ploše 1200 čtverečních metrů (vozovka i chodník) a veřejné osvětlení. Náklady v září 1969 odhadnuty na 425 000 Kčs. Realizace stanovena na rok 1970.[847] Dle údaje z prosince 1969 zahrnuty práce na úpravě Poděbradovy (výkop terénu, rozházení štěrku) do závazku občanského výboru č. 6 k 25. výročí osvobození.[848] Výstavba nové komunikace, chodníku a osvětlení ulice zařazena do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota díla vyčíslena na 425 000 Kčs.[849] Rozhodnutím rady MěstNV ze 17. února 1970 zařazena výstavba veřejného osvětlení v Poděbradově ulici do plánu Akce Z na rok 1970.[850] Celková hodnota osvětlení v Poděbradově měla dosáhnout 35 000 Kčs. Zahájení prací plánováno na 1. čtvrtletí 1970, dokončení na 4. čtvrtletí stejného roku.[851] K brigádnické výpomoci se zavázali členové občanského výboru č. 6 (společně s úpravou jižního úseku Žižkovy ulice zde měli odpracovat 520 brigádnických hodin).[852] V dubnu 1970 se uvádí, že projektová dokumentace na tuto akci již zajištěna.[853] V prosinci 1970 se píše, že v roce 1971 budou rekonstrukci ulice (vozovka, chodník, osvětlení) provádět Technické služby.[854] V roce 1971 mělo na tuto akci jít z obecního rozpočtu 437 000 Kčs. Práce měly zajistit občanské výbory č. 6 a 11.[855] Dle informace z dubna 1972 provedly Technické služby v roce 1971 na rekonstrukci Poděbradovy ulice práce za 384 200 Kčs. Plánovaný rozpočet přitom původně byl 437 000 Kčs.[856] V roce 1971 dorazilo do Poděbradovy ulice nové veřejné osvětlení. Jeho výstavbu hradila obec.[857] Technické služby tu v roce 1971 nainstalovaly 6 nových svítilen.[858] V dobových pramenech se uvádí, že během roku 1971 úprava komunikace, chodníku i výstavba osvětlení v Poděbradově dokončena.[859] Ulice má dle stavu z roku 2018 asfaltový povrch vozovky i oboustranné chodníky s trávníkovým pásem a oboustrannou, ovšem mezerovitou alejí stromů (převážně javorů). Na leteckém snímku z roku 1957 zde ještě pouliční zeleň nebyla.[860]

 

 

 

5.6.3. Vývoj pojmenování Poděbradovy ulice

Poděbradova ulice získala své pojmenování rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927.[861] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise, kterým se uličních názvů dostalo všem novým komunikacím na Rašínově.[862] Od té doby se udrželo beze změn až do současnosti. Připomíná českého krále Jiřího z Poděbrad (1420-1471).

 

 

 

5.7. Korejská ulice

5.7.1. Popis zástavby v Korejské ulici

Korejská ulice (foto z r. 2003, foto z r. 2003) vybíhá z Uxovy ulice mírným obloukem k jihu, míjí křižovatku s Štefánikovou ulicí a na Fügnerově náměstí ústí do Sokolské ulice. Dosahuje délky cca 230 metrů. Má charakter klidné komunikace bez výjimky obestavěné prvorepublikovými rodinnými domky. Vznikla v letech 1922-1924, kdy družstvo Svépomoc díky velkému zájmu obyvatel přikročilo ke 2. etapě výstavby na Rašínově. Během několika let se všechny stavební pozemky v této ulici zaplnily. Vznikl tak ucelený soubor dobové architektury, který navíc prakticky úplně unikl pozdějším přestavbám. Ke kouzlu Korejské ulice přispívala až do počátku 21. století i původní oboustranná alej kulovitých javorů. Atmosféru starých časů dotvářel i fakt, že komunikace zde zůstávala jako jedna z mála na Rašínově i v celých Rokycanech nedlážděná (viz níže).

Po západní straně Korejské ulice, směrem od Fügnerova náměstí, stojí nejprve rohový dům čp.189/III. Je to patrový objekt s podkrovím v 1. patře pod sedlovou střechou, jež je orientována do ulice štítovou stěnou. Někdy za socialismu byla provedena vestavba a vyzdění 1. patra na jižní straně domu, typická ukázka kompozičně neladného amatérského stavitelství té doby. Fasáda domu byla zároveň modernizována. V této podobě se udržela do současnosti. Následuje domek čp.188/III. Je to jednoduchý přízemní objekt se sedlovou střechou, bez obytných prostor v podkroví. Někdy v předlistopadovém období bylo do uličního průčelí v přízemí vsazeno velkoplošné moderní okno. Hmotově se domek udržel do současnosti, drobnější změnou je jen přidání přízemního vchodového traktu na severní straně. Ten byl ještě podle stavu z roku 2000 v nedokončené podobě s neomítnutým zdivem z tvárnic.[863] Později byl aspoň omítnut. I vedlejší objekt čp.187/III prošel modernizací a v tomto případě radikální. Za socialismu totiž proběhla přístavba 1. patra a stavba byla nově zakryta mělkou sedlovou střechou. Fasády pokryla plná paleta normalizační estetiky (brizolit, typizovaná okna), ostře kontrastující s prvorepublikovým laděním okolní zástavby. V tomto stavu se dům nacházel ještě v roce 2012. Pak prošel opravou, kdy fasáda nově omítnuta a získala barevný nátěr. Proběhla i výměna některých stavebních prvků, čímž byl vymazán předlistopadový stavební styl. Proporčně je dům relativně zvládnutý, takže jeho rušivé působení bylo po revizi fasády významně umenšeno. Následují dva identické domy čp.186/III a čp.185/III, postavené podle jednotného projektu. Jde o skromné patrové objekty se sedlovou střechou s podkrovím v 1. patře, natočené štítovou zdí do ulice. Dům čp.186/III měl již v roce 2000 vsazená nová nedělená okna do přízemí.[864] Někdy rokem 2012 prošel celkovou rekonstrukcí, kdy do štítové uliční stěny vsazena okna do podkroví 1. patra a obměněny stavební detaily. Fasáda dostala nový barevný nátěr. Hmotově se dům uchoval v původním měřítku. To stejné platí pro dům čp.185/III, který už dle stavu z roku 2000 měl vsazena široká moderní okna.[865] Podle stejného projektu vznikly i domy čp.184/III a čp.181/III. Liší se jen orientací, k ulici jsou natočeny delší stranou, tedy nikoliv štítem. Šlo o velmi populární typ zástavby Rašínova. Vybírali si jej hlavně chudší stavebníci a analogické stavby nalezneme na mnoha jiných místech této čtvrti (například čp.178/III a čp.179/III v Uxově ulici nebo čp.148/III, čp.233/III, čp.234/III a čp.235/III v Tyršově ulici či čp.239/III v Sokolské ulici). Dům čp.184/III se v dubnu 2000 ještě nacházel v takřka původním stavu.[866] Později, někdy před rokem 2012, byl opraven, když získal novou krytinu střechy a nátěr fasády. Do domu byla bohužel vložena nová, nedělená okna. Sousední pozemek, proti ústí Štefánikovy ulice, zůstává prázdný. Přitom už v říjnu 1973 plénum MěstNV vzalo na vědomí postup záboru nevyužitých parcel podle §4 vyhlášky č.66/72 o opatřování pozemků pro výstavbu rodinných domů. V 1. etapě šlo o několik desítek pozemků. Mimo jiné mezi nimi uváděna i zahrada č.kat.341/5 o ploše 826 čtverečních metrů v majetku MUDr. J. a M. Blechových.  Společně s dalšími pozemky určena k urychlenému stavebnímu využití. Tato parcela se uvádí jako už „v procesu řízení“.[867] Nikdy tu ale obytný dům postaven nebyl. Následuje dvojdům čp.182-183/III. Je to zástupce dalšího typu domů stavěných ve 20. letech na Rašínově, patrová vila se sedlovou střechou a dvěma symetricky umístěnými trojúhelníkovými štíty po stranách průčelí (stejné domy jsou například čp.193-194/III na Fügnerově náměstí nebo čp.154-155/III ve Štefánikově ulici). V rámci tohoto populárního modelu přestavuje ovšem tento objekt mírnou podvariantu, neboť plocha jeho štítů není členěna vertikálními rýhami (kanelami). Obě poloviny domu se ještě k roku 2000 nacházely v původním stavu, včetně stavebních detailů.[868] Před rokem 2012 proběhla v obou částech výměna oken, v případě severní poloviny (čp.182/III) relativně věrně dodržujících původní dělení, u jižní poloviny (čp.183/III) byl aplikován typizovaný model sterilního plastového okna. S výjimkou těchto novotvarů se ovšem dvojdům uchoval téměř intaktně. Patrový domek čp.181/III s obytným podkrovím 1. patra pod střechou s polovalbou měl již v roce 2000 moderní typizovaná okna.[869] Ta byla zachována i při následné rekonstrukci fasády a střechy, provedené někdy před rokem 2012. Na nároží Korejské a Uxovy ulice ještě stojí patrový domek čp.180/III se stanovou střechou a zděnými vikýři. V roce 1927 uváděn jako „bývalá českobratrská fara“, patrně šlo jen o dočasné umístění náboženského sboru v soukromém domě.[870]  Dochoval se téměř v původní podobě.

Protější východní stranu ulice zaujímá na jejím severním konci, mezi Uxovou a Štefánikovou, dům čp.176-177/III. Je to další populární typ ze vzorníku prvorepublikového Rašínova, patrový dvojdům se střechou s polovalbami na bočních stranách. Do ulice je otočen mohutným trojúhelníkovým štítem, který je společný pro obě poloviny objektu. Analogický dům vyrostl i na sousedním pozemku ve Štefánikově ulici (čp.174-175/III, viz výše). Severní polovina domu (čp.177/III) prošla v roce 2005 rekonstrukcí fasády. V říjnu 2005 dům byl obestavěný lešením, průčelí již zčásti pokryto zateplovacími polystyrenovými obklady.[871] Členění fasády ale bylo respektováno. Jižní polovina (čp.176/III) zatím nemá novou fasádu. Obě části dvojdomu se dochovaly v téměř původní podobě, ovšem obě mají instalovány ahistorická typizovaná okna. Jižně od ústí Štefánikovy ulice stojí dvojdům čp.190-191/III (foto z r. 2003), identický s domem čp.182-183/III. Obě poloviny si víceméně podržely původní vzhled. Na severní polovině (čp.190/III) probíhala v dubnu 2000 zděná vestavba do boční stěny 1. patra, zatím jen hrubá stavba z neomítnutých tvárnic. Šlo o kompozičně nezvládnutý přílepek, typický spíše pro stavitelství před rokem 1989. Dům čp.190/III pak někdy počátkem 21. století prošel i výměnou oken, přičemž aplikována typizovaná bílá plastová okna, zčásti s odlišným dělením. To v případě jižní poloviny dvojdomu (čp.191/III) došlo při výměně oken aspoň k užití vhodnější barvy okenních rámů. V obou částech domu jde nicméně spíše o drobné modifikace, které nezměnily celkové působení architektury z 20. let. Jižní polovina má i původní dřevěný plot s cihlovými sloupky, zatímco severní polovina drátěný plot socialistické provenience. Následuje rodinný dům čp.192/III. Ten prošel počátkem 21. století (někdy před rokem 2012) radikální přestavbou, při níž se změnil na patrovou vilu se střechou s polovalbou, dekorativními střešními vikýři, kamennou bosáží nároží, neorenesančním ostěním oken. Od ulice je oddělen vysokou kamennou zdí. Výsledek svým historizujícím pojetím sice částečně rezonuje s architekturou Rašínova 20. let 20. století, ale zároveň připomíná spíše opulentní umělé vily, budované na Balkáně či ve východní Evropě. Ulice pak končí na Fügnerově náměstí, kde stojí dvojdům čp.193-194/III (viz výše).

 

 

 

5.7.2. Technický vývoj Korejské ulice

Korejská ulice až do počátku 21. století neměla zpevněný povrch ani chodníky. Místo toho tu byla kamenitá a hlinitá vozovka a volně rostoucí tráva. Vypracování projektu rekonstrukce komunikace v Korejské ulici už MěstNV v harmonogramu ze září 1969 plánoval na rok 1970. Mělo si to vyžádat náklady 5000 Kčs. Vlastní úprava komunikace, chodníku a veřejného osvětlení v Korejské ulici mělo přijít na řadu až po roce 1975. Náklady plánovány na 250 000 Kčs. Plocha upravované komunikace měla být 1440 čtverečních metrů.[872] Pořízení projektu nové komunikace v Korejské ulici už zařazeno i do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota projektu zůstala na 5000 Kčs.[873] V dubnu 1970 se uvádí, že projektová dokumentace na tuto akci již zajištěna.[874] Dle informací ze září 1970 je už projekt úpravy komunikace hotov.[875] V červnu 1972 apeluje na plénu MěstNV pan Kepka, že je třeba dodělat veřejné osvětlení a komunikace na Rašínově, dodělat chodníky v Pionýrské (Šťáhlavské) a Korejské ulici.  Předseda MěstNV Karel Hirsch mu ale oponoval, podle něj byla daleko důležitější úprava komunikací Za Rakováčkem.[876] Podle vyjádření národního výboru ze září 1972 chodník v Korejské ulici nebyl zatím v plánu. Jeho realizace závisela na provedení rekonstrukce vodovodu v této ulici. O rekonstrukci ulice se uvažovalo jen výhledově.[877] V prosinci 1972 se uvádí, že Akce Z výstavba veřejného osvětlení v Korejské ulici byla splněna.[878] Provedeno nad rámec původního plánu.[879] V roce 1984 město investovalo do výstavby komunikace v Korejské 100 000 Kčs (splněn tak plán).[880] Šlo ale patrně jen o údržbu a válcování stávající nezpevněné vozovky.

Korejskou ulicí tak procházela ještě v 1. dekádě 21. století stále jen prašná vozovka, po obou stranách lemovaná hustou alejí kulovitých javorů.  V roce 2002 město plánovalo jako jednu z investic, která měla přijít na řadu v roce 2005, její úpravu.[881] V lednu 2003 město ohlašuje, že rekonstrukce ulice (společně s nejzápadnějším úsekem Štefánikovy ulice, ten byl rovněž dosud nezpevněný) by mohla přijít na řadu ještě během roku 2003. Vydláždění Korejské odhadováno na 4 000 000 Kč. Měla získat status obytné zóny s omezením rychlosti automobilů a s propojením vozovky i chodníků.[882] Délka dotčeného úseku Korejské ulice činila 230 metrů, plocha 2300 čtverečních metrů. Odhadované náklady stouply na 5 200 000 Kč. Projektová dokumentace už byla k lednu 2005 hotova. Podle návrhu aktualizovaného harmonogramu opravy ulice projednávaného v lednu 2005 předpokládána realizace v roce 2007.[883] Jenže v listopadu 2005 město opět aktualizovalo harmonogram oprav komunikací a rekonstrukce ulic Korejská a Štefánikova odsunuta definitivně nejdříve na rok 2007. Kvůli revitalizaci areálu nových kasáren (viz kapitola „Jižní předměstí“) totiž městu nezbylo mnoho peněz na jiné akce. Pro obě ulice již byla hotova projektová dokumentace i odhad nákladů (Korejská – 5 200 000 Kč, Štefánikova – 2 200 000 Kč). Štefánikova měla 3. a Korejská 4. - 6. pozici v aktualizovaném pořadníku.[884] Podle zprávy z tisku z listopadu 2005 ovšem Korejská ulice stále byla na 2. místě priorit (hned za Horymírovou ulicí ve čtvrti Za Rakováčkem).[885] V říjnu 2005 začaly v obou nedokončených ulicích (Korejská a zmíněný úsek Štefánikovy) aspoň práce na opravě inženýrských sítí. Na jihozápadní straně ústí Korejské ulice do Sokolské ulice, na západní straně Korejské ulice (před domem čp.182-183/III) a v Štefánikově ulici u křižovatky s Poděbradovou ulicí byly patrné výkopové jámy, patrně vodovodní přípojky. Vozovka obou ulic zároveň vysypána štěrkem (místo stávající uježděné hlíny).[886] Společnost VOSS se totiž rozhodla rekonstruovat v této lokalitě vodovodní vedení a krom toho též osadit nadzemní sloupkové hydranty.[887]

Pro rok 2007 zařazena rekonstrukce Korejské ulice do zásobníku investičních akcí, které město hodlalo realizovat (byť ne nezbytně už v roce 2007). V lednu 2007 tento seznam odsouhlasilo i zastupitelstvo.[888] Dne 10. dubna 2007 rozhodlo zastupitelstvo města o použití přebytku hospodaření za rok 2006 ve výši 44 906 000 Kč s tím, že suma měla být mimo jiné použita na rekonstrukci Korejské ulice.[889] Na tuto akci mělo konkrétně být použito 5 200 000 Kč.[890] Podle jiného pramene ale nakonec v rozpočtu města na rok 2007 počítáno na rekonstrukci Korejské a Štefánikovy ulice s 5 900 000 Kč. Každopádně reálně v roce 2007 utraceno jen 187 490 Kč, protože spuštění prací se opozdilo kvůli nutné rekonstrukci plynových sítí, vypořádávání připomínek občanů a úpravám projektu.[891] Dne 24. září 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo města úpravu obecního rozpočtu na rok 2007 a přesunulo částku ušetřenou na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice na Rašínově (1 500 000 Kč) na jiné investice.[892] Dne 10. srpna 2007 město požádalo úřady o stavební povolení na rekonstrukci Korejské i Štefánikovy ulice a toho dne zahájeno stavební řízení.[893] 14. srpna 2007 zveřejnilo město na úřední desce nabídku zájemcům, aby podali nabídku v zjednodušeném podlimitním řízení na zakázku na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice. Mělo jít o rekonstrukci komunikací, kanalizace, veřejného osvětlení a provedení sadovnických úprav podle projektové dokumentace zpracované firmou IP projekt, Ing. Petr Zítek. Předpokládané zahájení stavby stanoveno v závislosti na termínu vydání stavebního povolení na říjen 2007. Doba stavby měla být maximálně 3 měsíce. Uchazeči o zakázku se měli ozvat do 10. září 2007.[894] Dne 12. října 2007 městský úřad vydal stavební povolení. Podle projektu komunikace navržena jako obytná zóna. Dispozičně řešena tak, aby byla průjezdná i pro rozměrnější vozidla (popelářský vůz). Minimální šířka profilu 4,5 metrů. Vjezdy do této obytné zóny řešeny chodníkovým přejezdem. Kromě toho tu navrženy zpomalovací prahy.  Parkovací místa situována po stranách jako podélná stání. Zároveň s komunikací měla být provedena rekonstrukce inženýrských sítí (plynovodní řady, veřejné osvětlení, sadovnické úpravy), včetně nového odvodnění komunikace do uličních vpustí napojených do stávající kanalizace.[895] Sadové úpravy a instalace veřejného osvětlení v Korejské ulice a v části Štefánikovy ulice byly řešeny samostatným stavebním povolením, které městský úřad vydal 2. ledna 2008 na základě žádosti podané 9. srpna 2007. 29. srpna 2007 řízení dočasně přerušeno kvůli potřebě doplnit některé podklady a 26. listopadu 2007 opětovně zahájeno.[896]

Ještě na podzim 2007 tu skutečně práce na rekonstrukci ulice (včetně přilehlého úseku Štefánikovy ulice) zahájeny. Počátkem prosince 2007 se tu už pracuje. Jako jeden z prvních kroků přišlo na řadu vykácení zdejší oboustranné aleje kulovitých javorů.[897] Ty tu jsou doloženy již na leteckém snímku z roku 1947.[898] Na leteckém snímkování z roku 1938 ještě patrné nejsou.[899] Jejich výsadba se tak dá datovat do 40. let. Postupně vytvořily opakovaným sestřiháváním husté kulovité koruny. Kompletní likvidace tohoto dvojitého zeleného pásu byla nejednoznačným počinem, protože nová zeleň, která tu po dokončení rekonstrukce vysazena, byla řídká a mezerovitá. Ačkoliv se likvidací aleje sice ulice výrazně prosvětlila a třebaže obecně je naprosto legitimní v městském prostředí redukovat přílišné hmoty veřejné zeleně, která často zakrývá uliční interiér, bylo zvolené řešení sporné. Spíš vypovídá o technicistním přístupu, který město připravil o jeden výrazný prvek a nahradil jej nepříliš nápaditě dimenzovanou komunikací, vydlážděnou betonovými dlaždicemi. Koncem ledna 2008 už v ulici naplno probíhaly práce na úpravě komunikace, povrch rozryt. V polovině února 2008 rekonstrukce vozovky v obou ulicích už pokročila. V Korejské ulici byly hluboké výkopy, v úseku Štefánikovy ulici již osazeny obrubníky budoucí vozovky, zatím chybělo dláždění. Během 2. poloviny února 2008 došlo k dalšímu pokroku. V Korejské už byla osazena většina obrubníků a vozovka zarovnána. V úseku Štefánikovy ulice již byly nejen osazeny obrubníky, ale i vysypána zemina do trávníkových polí. Počátkem dubna 2008 se rekonstrukce vozovky v obou ulicích nacházela v dokončovací fázi. Položena dlažba, vysazeny nové stromy. Chyběly jen zčásti zahradnické úpravy trávníků a zasypání zámkové dlažby pískem. V polovině dubna už byla rekonstrukce vozovky v obou ulicích zcela hotova.[900] Podle oficiální zprávy městského úřadu byla tato investice dokončena v březnu 2008. Délka rekonstruované komunikace v Korejské ulici dosáhla 240 metrů, v Štefánikově 95 metrů. Práce provedla firma STRABAG, a.s. odštěpný závod České Budějovice. V průběhu akce prý museli stavebníci řešit některé problémy se starými inženýrskými sítěmi. Náklady dosáhly 5 700 000 Kč. Komunikace řešena jako kategorie D, tedy se smíšeným provozem chodců a vozidel, s maximální rychlostí dopravy 20 km/hod.[901] Zastupitelstvo města v dubnu 2008 v rámci úprav obecního rozpočtu provedených k 10. březnu 2008 provedlo přesun prostředků z rekonstrukce prostranství Spilka a z rekonstrukce veřejného osvětlení ve vnitrobloku Na Pátku na jiné investiční akce. Mimo jiné i na rekonstrukci ulice Štefánikova a Korejská, kde došlo k navýšení o 594 000 Kč.[902] Dne 14. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy měly být peníze ušetřené při rekonstrukci ulice Štefánikova a Korejská, kde ušetřeno 437 500 Kč, a na zimní údržbě, kde dosaženo úspory 370 000 Kč, použity na některé jiné investice.[903]

 

 

 

5.7.3. Vývoj pojmenování Korejské ulice

Tato komunikace se původně nazývala Heyrovského ulice. Podle rokycanského purkmistra JUDr. Ferdinanda Heyrovského (1769-1839).[904] Tento název získala rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927.[905] Zastupitelstvo tehdy přijalo návrh městské rady i obecní okrašlovací komise, který zaváděl uliční názvy pro všechny nové komunikace na Rašínově.[906] Už při jednání obecního zastupitelstva roku 1919, kdy se rozhodovalo o celkové rekodifikaci uličních názvů v Rokycanech, se Bohuslav Horák, významný místní kulturní aktivista, přimlouval za to, aby bývalý starosta Hejrovský (Heyrovský) měl v Rokycanech svou ulici.[907]

V červenci 1951 přezvána na Korejskou ulici, a to na počest 30. výročí založení KSČ. Změnu odsouhlasilo plénum MNV 26. června 1951.[908] Šlo o propagandistické gesto stalinistické éry a mělo vyjádřit solidaritu s komunistickou Koreou v době tamní války. Bizarní pojmenování zůstalo zachováno do současnosti a postupně se ujalo.

 

 

 

5.8. Šťáhlavská ulice (pravobřežní část)

5.8.1. Popis zástavby ve Šťáhlavské ulici

Šťáhlavská ulice v současnosti probíhá podél Rakovského potoka, a to po obou jeho stranách. Potok tvoří zároveň hranici mezi Rašínovem (na východě) a čtvrtí za Rakováčkem (na západ od potoka). Pro tuto kapitolu je tak relevantní jen popis pravobřežního segmentu Šťáhlavské ulice. Ulice je poměrně dlouhá a složena z několika úseků, lišících se dobou vzniku i charakterem zástavby. Vybíhá z nároží Uxovy ulice u železniční trati, pak míjí křižovatky s ulicemi Sokolská, Tyršova a Karlíkova, až ústí do ulice B. Němcové. Celkem dosahuje délky cca 850 metrů. Má mírně prohnutou trasu.

V nejsevernějším úseku proběhla sice parcelace od 20. let souběžně s budováním Rašínova, ale mezery v zástavbě tu byly vyplňovány ještě hluboko do 2. poloviny 20. století, takže jde o jeden z mála případů souvislejší architektury socialistické provenience v areálu původního Rašínova.

Rohová parcela na styku ulic Šťáhlavská a Uxova měla zajímavý stavební vývoj. V červnu 1933 městská rada L. Staškovi povolila ohradit zbytek pozemku č.kat.333/2 provizorním tyčkovým plotem.[909] Ladislav Stašek je pak uváděn jako majitel domu čp.434/III, který tu vyrostl někdy okolo roku 1938. Zobrazen již na mapě města z roku 1940. Na leteckém snímku Rokycan z července 1938 není jeho existence příliš průkazná, je zde zobrazena zahrada a patrně i menší objekt.[910] Podobně nejasné jsou i letecké fotografie z pozdějších let. Na státní mapě z roku 1951 je parcela prázdná.[911] Letecké snímkování z roku 1963 ukazuje nadále převážnou část pozemku vyplněnou zahradou a v její východní části menší objekt.[912] Někdy později byla stavba každopádně zbořena a na této rohové parcele vyrostl montovaný jednopatrový dům čp.817/III, využívaný pro Zemědělskou vodohospodářskou správu, který tak jako jeden z mála domů na Rašínově nesloužil obytným účelům.  Postaven byl okolo roku 1980. Patrový objekt s podkrovím v 1. patře pod sedlovou střechou, situovaný na zvýšeném suterénu s garážemi, se uchoval do současnosti v prakticky nezměněné podobě. Hmotově se neliší od vesnických rodinných domů. Dle stavu z roku 2021 je již v soukromém vlastnictví. Dál k jihu stojí patrový domek čp.271/III se zděným uličním vikýřem v obytném podkroví 1. patra pod polovalbovou střechou. Dne 14. května 1928 vydala městská rada stavební povolení Františku a H. Hrdličkovým na rodinný dům na č.kat.347/3.[913] Patrně šlo o tiskový omyl v zápisu ze schůze, protože manželé Hrdličkovi jsou uváděni jako majitelé pozemku č.kat.340/3 u domu čp.271/III a uvedená parcela č.kat.347/3 už byla v té době zastavěna jiným domem (čp.238/III).  Dne 27. září 1928 městskou radou vydáno obývací a užívací povolení pro Františka a H. Hrdličkovi na rodinný dům č.kat.340/3.[914]  Prvorepubliková stavba si podržela základní hmotové proporce, ovšem fasáda byla za socialismu zploštělá modernizačními zásahy a pokryta brizolitovou krustou. Rovněž okna byla nahrazena typizovanými, velkoplošnými. V tomto stavu se objekt nacházel ještě roku 2000.[915] Někdy před rokem 2012 provedena další obměna oken. Vedle je rovněž patrový domek čp.272/III.  Dne 26. června 1927 vydala městská rada stavební povolení na rodinný dům na č.kat.340 pro R. a M. Nových.[916] Dne 6. srpna 1928 městská rada vydala manželům Novým obývací a užívací povolení na jejich rodinný dům na pozemku č.kat.340.[917] Jedná se o patrový objekt se sedlovou střechou a obytným podkrovím 1. patra. Do ulice hledí zděný trojúhelníkový vikýř. Někdy za socialismu byla část 1. patra vedle od vikýře zvýšena a vyzděna, rovněž proběhla instalace nových oken. V tomto stavu je dům doložen ještě na fotodokumentaci města z roku 2000.[918] V následujících letech prošel částečnou opravou, kdy byla vyměněna střešní krytina, instalována nová okna, provedeny nové vnější omítky fasády a zbořen přízemní vchodový přístavek na severní straně domu. Sousední parcelu zaujímá dvojdům čp.273-274/III, patrová stavba se dvěma zděnými uličními vikýři v obytném podkroví 1. patra. Střecha má polovalbu. Dne 9. listopadu 1928 vydáno městskou radou stavební povolení pro Annu Benešovou na rodinný dvojdomek na pozemku č.kat.340/5.[919] V červenci 1930 městská rada na žádost J. Beneše rozhodla, že stavební povolení z 12. listopadu 1928 na sdružený domek na č.kat.340/5 se rozdělí na 2 vlastníky.[920] Dne 30. července 1930 vydáno městskou radou užívací a obývací povolení pro Marii Novotnou na rodinný dům na č.kat.340/5 (Novotná byla majitelkou čp.273/III) a pro Františku Benešovou na rodinný dům na č.kat.340/17 (Františka Benešová uváděna pak jako majitelka čp.274/III).[921] Dvojdům se uchoval v takřka původní podobě, včetně některých stavebních detailů. Pouze na severní polovině (čp.273/III) proběhla někdy před rokem 2012 výměna oken za nová bílá plastová s odlišným dělením. Jižní polovina domu (čp.274/III) zase byla za socialismu narušena přístavbou parazitní garážové kóje směrem do ulice, která tak zčásti zakrývá dům a potlačuje účinek okrasné předzahrádky. Cenné je patrně původně dochované barevné řešení fasády obou polovin domu v odstínech červené a okrové, což byla za první republiky populární kombinace. Podobnou architekturu prezentuje i sousední čp.275/III. Je to patrový domek s polovalbovou střechou a uličním zděným vikýřem v podkroví 1. patra, v němž umístěn balkón.  6. srpna 1930 vydáno městskou radou stavební povolení pro Růženu Černou a Bedřicha Malého na rodinný dům na č.kat.340/6.