Rokycanské mosty: mosty přes Padrťský potok

Na úseku Padrťského potoka v Rokycanech se nachází velké množství mostů a lávek. Jde totiž o vodní tok, který prochází centrální částí města. V rokycanské kotlině jde zároveň o nejvydatnější vodní tok, který sice po velkou část roku umožňoval přechod formou brodu, ale přesto si, zejména na frekventovanějších dopravních tazích, vyžadoval již v dávné minulosti zřizování mostních konstrukcí.

Směrem po proudu je první z nich lávka u Staré Huti na Práchovně. Lávka dříve nazývána „Pod Kajdou“. Už na katastrální mapě z roku 1838 je tu zakreslena, byť o několik metrů dále po proudu. Šlo o dřevěnou konstrukci. Na počátku 20. století již byla v nynější poloze. Roku 1965 jako zchátralá stržena při povodni a roku 1966 nahrazena novou kovovou konstrukcí příhradového typu. Ta se dochovala do současnosti. O lávce detailně pojednáno v rámci popisu čtvrti Práchovna, v příslušné kapitole.

Následující přemostění je masivní železniční viadukt. Postaven byl původně roku 1862 při budování železniční trati Praha-Plzeň. Šlo o kamenné čtyřobloukové těleso, které překonávalo nejen koryto potoka ale i obě pobřežní komunikace (dnešní ulice Čapkova a Pivovarská). Součástí mostu bylo rozsáhlé inženýrské dílo v podobě náspů a průkopů, které umožnily trasování železnice tímto úsekem. Za první republiky byl dosud jednokolejný viadukt rozšířen o identickou novou část pro vedení druhé koleje. Na počátku 21. století byl v souvislosti s budováním železničního koridoru na průjezdu Rokycany viadukt zbořen a nahrazen novou konstrukcí. Podrobněji o něm v kapitole „železniční architektura“. Paralelně s viaduktem vede přes Padrťský potok ještě drobná lávka pro pěší. Umístěna je na severní straně viaduktu (směrem po proudu), a to v nižší niveletě, takže spojuje břehy potoka s oběma pobřežními komunikacemi. Koncem 19. století vedle viaduktu na tomto místě stála primitivní dřevěná lávka, opřená uprostřed koryta o pilotovou kozu. Roku 1926, v souvislosti s rozšiřováním viaduktu nahrazena novou ocelovou konstrukcí. Počátkem 21. století v rámci výstavby nového viaduktu byla nově zřízena i tato lávka. Podrobnější popis lávky taktéž v kapitole „železniční architektura“.

Z dopravního hlediska nejvýznamnějším mostem v Rokycanech býval a do značné míry stále je Pražský most přes Padrťský potok v Pražské ulici. Právě jím totiž státní silnice Praha-Plzeň překonávala koryto potoka. Stál tu snad již stovky let. Spolehlivě je doložen na katastrální mapě z roku 1838, kde zakreslen jako dřevěná konstrukce. Roku 1872 byl dřevěný Pražský most poškozen stoletou povodní. V roce 1888 se otevřel na jeho místě nový železný most s příhradovou konstrukcí. Ani ten ale nevydržel na svém místě příliš dlouho. V letech 1930-1931 došlo k výstavbě nové mostní konstrukce, tentokrát z betonu, s jedním středovým pilířem. Mostovka byla posunuta ve srovnání s předchůdcem o několik metrů směrem proti proudu, aby byla zmírněna zatáčka a umožněn snazší provoz na stále frekventovanější státní silnici. V letech 1975-1976 byl Pražský most doplněn ve své bezprostřední blízkosti, na straně po proudu, o ocelovou lávku pro pěší. V té době již totiž trvalý nárůst automobilového provozu překonával kapacitu tohoto přemostění. Stavba paralelní lávky pro pěší se ovšem ukázala jako nepostačující. V letech 1990-1991 došlo několik metrů směrem proti proudu potoka od stávajícího mostu k výstavbě nové mostní konstrukce. Široká komunikace trasována napříč původní zástavbou na levém břehu potoka a napojena prakticky přímočaře na pravobřežní Pražskou ulici. Kvůli požadavkům protipovodňové ochrany rovněž mostovka nového mostu zvednuta o několik desítek centimetrů nad okolní terén, což si vyžádalo terénní úpravy obou nábřeží. Několik měsíců tu pak těsně vedle sebe na svém místě stály všechny tři mostní stavby – most z 30. let, lávka pro pěší ze 70. let i nový silniční most z let 1990-91. Roku 1992 ovšem lávka i prvorepublikový most byly zbořeny. O Pražském mostu a lávce podrobněji pojednáno v kapitole „Pražské předměstí“, specificky v podkapitole o zástavbě před bývalou Pražskou branou.

Dále proti proudu se nachází další lávka pro pěší, která spojuje oblast pod kostelem na levném břehu s oblastí Na Pátku na břehu pravém. Jde o velmi frekventovanou pěší trasu vedoucí po staletí mezi historickým jádrem Rokycan a Nerudovým náměstí na Pražském předměstí. Je tu zakreslena již na mapě města z roku 1838. Dobové snímky z počátku 20. století tu zachycují jednoduchou lávku z dřevěných trámů, natřených bílou barvou. Říkalo se jí proto též „Bílá lávka“. V korytě byla opřena o kameny. Někdy před 1. světovou válkou ji nahradila sofistikovanější dřevěná příhradová lávka. Za 1. republiky, v souvislosti s regulací Padrťského potoka, byla nahrazena moderní železobetonovou konstrukcí se středovým pilířem. Ta tu vydržela do 80. let 20. století, kdy na jejím místě zbudována nová lávka z masivní ocelové konstrukce, instalována roku 1985. O lávce podrobněji pojednáno v kapitole „Pražské předměstí“ v rámci popisu čtvrti pod kostelem.

V místech, kde v současnosti stojí silniční most v Soukenické ulici, býval po staletí jen brod, využívaný jen pro místní dopravu, popřípadě pro koupání dobytka. V roce 1930 se původně uvažovalo, že by na toto místo byla přestěhována konstrukce starého železného Pražského mostu, ale pro vysoké náklady zvoleno řešení v podobě zcela nové mostní konstrukce. Silniční železobetonový most tu vyrostl v roce 1936. Současně proběhla regulace přilehlého úseku Padrťského potoka, původní mělký brod zrušen a místo něj zřízeno toto silniční spojení. Šlo o první krok k zřízení severní objízdné trasy centra Rokycan. V roce 1999 byl prvorepublikový most nahrazen novou ocelovou parapetní konstrukcí (foto). Úplně bez spojení ale v tomto úseku potoka oba břehy nebyly ani před výstavbou mostu ve 30. letech 20. století. Již na katastrální mapě z roku 1838 je o několik metrů dál po proudu zakreslena lávka, zvaná později „Vojtovic lávka“. Vedla z levobřežní Soukenické ulice do nynější Tomáškovy ulice, kde vyúsťovala mezi domy čp.51/II a čp.52/II. Dřevěná lávka byla odstraněna v roce 1936 po dokončení sousedního mostu. O mostu i starší lávce podrobněji v kapitole „Plzeňské předměstí“, v podkapitole o historickém sídelním jádru Plzeňského předměstí.

Padrťský potok měl a zčásti ještě má i své boční rameno, zvané Mlýnský náhon, nebo Mlýnská strouha. I na něm vznikla řada přemostění, vesměs drobného charakteru. Náhon sleduje levý břeh Padrťského potoka. Dosud se zachoval v prostoru Práchovny, až k železničnímu viaduktu, kde je několik menších lávek a mostků, často využívaných jen jako soukromý přístup do přilehlých parcel. Sofistikovanější je železná lávka v parku na východním konci ulice Práchovna, která se nachází v místě, kde náhon začíná, nebo železná lávka spojující pobřežní cestu s Šmolíkovou ulicí. O těchto mostech podrobně pojednáno v kapitole o Práchovně. Dále k severu náhon zanikl a s ním i všechny zdejší mosty a lávky. Ještě počátkem 90. let 20. století dožíval most přes náhon v Lázeňské ulici, zavezený v roce 2002 při úpravě sousedního domu čp.8/II. O mostu podrobněji pojednáno v kapitole „Pražské předměstí“, přesněji v podkapitole o zástavbě před bývalou Pražskou branou. Ještě předtím zanikl i most přes náhon v Pražské ulici, v prostoru před domem čp.136/II stejně jako i most přes náhon v ulici U Spilky, který byl přitom ještě roku 1971 opravován (viz kapitola „Spilka“), nebo mostek v ulici Ke Koupališti (podrobněji v kapitole „Plzeňské předměstí“). Nejsofistikovanějším přemostěním bývalé Mlýnské strouhy byl silniční most na náměstí U Saské brány, před domem čp.12/III. Postaven byl roku 1938 v rámci úpravy Soukenické ulice na průjezdní komunikaci (už dle mapy z roku 1838 tu ale byl dřevěný mostek). Zanikl v 70. letech 20. století při rekonstrukci a rozšiřování vozovky, prováděné současně s rušením náhonu. O mostu podrobněji v kapitole „Plzeňské předměstí“, v podkapitole o historickém sídelním jádru Plzeňského předměstí.