|
|
|
|
|
|
D. Borek: verze 2021/03/28
Veřejná
zeleň je v současnosti běžnou a nutnou součástí městského interiéru, ale prodělala
značný vývoj z hlediska urbanistické role a významu, jí přikládanému. Rokycany
nejsou výjimkou. Tato kapitola má charakter rozcestníku. Nabízí stručný přehled
jednotlivých městských parků a dalších ploch zeleně, s odkazy na příslušné
kapitoly, kde je k nalezení jejich podrobný popis.
Ve
středověku a raném novověku hrála veřejná zeleň daleko menší roli než nyní. Až
do 19. století není v případě Rokycan možné mluvit o skutečné městské parkové
ploše. Zeleň byla přítomna v soukromých zahradách některých měšťanských
domů. Zejména bohaté domy na jižní straně
Masarykova náměstí a Malého náměstí
disponovaly rozlehlými pozemky, které sahaly skrz celý blok až do dnešní Knihovy ulice. V zadní
části parcel se nacházely zahrady. Často ale šlo o užitkové sady, jen zřídka komponované
cíleně jako rekreační místo s estetickou a meditativní funkcí. Doložených
výjimek je málo. Patří mezi ně zahrada za domem čp.6/I na Masarykově náměstí,
kde mapa
z roku 1838 ukazuje jakési bohatší kompoziční řešení se symetrickou
osnovou stezek v zahradě, nebo dům čp.103/I U Bílého čápa na severní
straně Malého
náměstí, kde se dokonce nacházel klasicistní dřevěný altán, zbořený v roce
1968. Nejinak tomu bylo na předměstích. Tam bylo vzhledem k venkovskému,
zčásti agrárnímu charakteru zástavby velké množství zahrad, ale opět šlo o
privátní a utilitárně pojímané pozemky. Mapa stabilního katastru z roku 1838
ukazuje ve čtvrti
pod kostelem na Pražském předměstí přece jen jednu odlišně pojatou zahradu.
Šlo o děkanskou zahradu jižně od Děkanského rybníčku, která byla vědomě komponovaná
jako okrasná a stál v ní i altán čp.41/III. Toto místo už se podobou blížilo
barokním zahradám šlechtických městských paláců. Podobný lusthaus (letohrádek,
zahradní domek) čp.131/II je doložen i ve východní části dnešní Jiráskovy ulice
(podrobný popis v kapitole okružní
třída). Další zahrada s altánem se nacházela na místě nynějšího sídliště Na
Železné.
Mimo
zastavěné území Rokycan se až do poloviny 19. století rozkládala zemědělská
krajina. V ní byla přítomna přírodní zeleň, nikoliv ale vysloveně
rekreační parkové plochy. Krajina nesloužila k rekreaci, ale byla zdrojem
obživy pro majitele zdejších polí a luk. Zajímavým faktem je, že kvůli
intenzivnímu obdělávání půdy i pastvě dobytka bylo v extravilánu méně
rozptýlené zeleně a rovněž hranice okolních lesů byly ve srovnání se stavem z počátku
21. století o něco redukované. Postupně ale začínaly proměny bezprostředního
okolí města. V roce 1830 nechala obec vysázet dlouhé stromořadí po levém
břehu Padrťského potoka, od Pražské brány až k mlýnu Korečník na Práchovně.
Od té doby se této části města začalo říkat Aleje nebo V Alejích (detailní
popis v kapitole
Práchovna). Nábřeží se pak stalo místem pro korzování měšťanských rodin a
rozvíjely se tu specifické rekreační funkce (hostinec Pod Starou hutí čp.102/II,
okolo roku 1880 plovárna, v roce 1910 i první rokycanské koupaliště, roku
1927 hřiště Sokola, včetně tenisových kurtů). Ve stejné době začala urbanisticky
mimořádně významná proměna strání na svazích Oseckého vrchu, při severním břehu
Boreckého potoka a Klabavky. Dosud šlo o travou a křovinami porostlé pozemky,
využívané jako pastviny nebo úhor. V roce 1842 byla dnešní Kalvárie
osázena ovocným stromovím, v 50. letech 19. století na jejím vrcholku
vyrostla neorománská kaple s křížovou cestou a začala výsadba veřejné zeleně.
V 50. letech také začalo sázení stromů v dnešních Husových sadech,
kde pak v několika vlnách docházelo k rozšiřování veřejné zeleně.
Zatímco Kalvárie měla spíše náboženský, meditativní charakter, Husovy sady
nabyly podoby měšťanského korza, lesoparkového typu. Na přelomu 19. a 20.
století Husovy sady doplnila i dřevěná rozhledna a stavby altánů. O Kalvárii i
Husových sadech podrobně v kapitole Osecký vrch.
Zeleň pokrývala i Vršíček
s barokním poutním kostelem. Ale v tomto případě nešlo o park ale o
běžný les, navíc vzhledem k původnímu názvu Březový vrch patrně tento les
nebyl aspoň zpočátku běžně hospodářsky využívaný.
V samotném
městě byla nadále veřejná zeleň jen sporadická. Okrasné stromy byly roku 1882 vysázeny
na hlavním náměstí u děkanského kostela. Tento „veřejný libosad“ ale byl již
roku 1895 vykácen, protože držel vlhkost (podrobně v podkapitole o
technickém vývoji Masarykova náměstí). V roce 1888 byly vysázeny
kaštany na levém nábřeží Padrťského potoka poblíž mostu v Pražské ulici
(viz podkapitola
o zástavbě před bývalou Pražskou branou). Poté co v sousedství vyrostly
roku 1897 městské lázně, získalo místo prestižní charakter, daný i tím, že
právě odtud vycházela alej stromů na Práchovnu vysazená roku 1830 (viz výše).
Parčík zanikl v roce 1990 při výstavbě přeložky Pražské ulice a nového
mostu přes potok. Od konce 19. století také proběhlo vytýčení okružní třídy na
bývalých hradebních příkopech, kde proběhla výsadba stromů. Zatímco v dnešní
Jiráskově ulici šlo o pouhé stromořadí, v dnešní Třebízského ulici vznikl
širší pruh veřejné zeleně (dnešní park U Saské brány). Parkový ráz měla i
zahrada za budovou školy v ulici Míru, otevřená
roku 1898, která ovšem byla přístupna jen žactvu a pracovníkům školy.
Velká
zahrada existovala od 2. poloviny 19. století mezi železniční tratí a Fitzovou
vilou čp.64/III na nároží Jiráskovy ulice a náměstí 5. května. Počátkem 20.
století vilu získala okresní samospráva, ale zahrada byla pro veřejnost
otevřena až roku 1922. V tomto případě se již dá mluvit o skutečném parku,
navíc akcentovaném pomníkem obětí 1. světové války a od 30. let i blízkostí
frekventovaného nového nádraží (viz kapitola okružní
třída). Jinak nedošlo v meziválečném období k výraznějšímu rozvoji
parkových ploch ve městě. Důvodem je i to, že masivní soukromá výstavba
rodinných domů dávala prvorepublikovým Rokycanům ráz zahradního města, ve
kterém privátní zahrada nebyla výsadou ale běžným standardem. Velmi
propracovaná ovšem byla veřejná zeleň podél ulic, zejména náměstí 5. května
před novým nádražím mělo pečlivě kultivované okrasné záhony. Malý ostrov
veřejné zeleně vznikl rovněž okolo kašny na Masarykově
náměstí. Nevelký parkový prostor
vznikl v Hradební
ulici a odhalen v něm byl pomník Jana Žižky. Aleje na Práchovně byly ve
20. letech 20. století rozšířeny o Tyršův sad se sportovními sokolskými areály.
Koncepčním, byť z hlediska památkového a historického velmi sporným,
krokem byla roku 1940 realizovaná demolice starobylých hospodářských budov u
budovy děkanství a parková úprava vzniklého prostranství, čímž vzniklo Urbanovo náměstí
v dnešním rozsahu a podobě, které získalo ráz malého městského parku.
Po
válce byl roku 1946 zřízen malý park, spíše jen sadově upravená křižovatka (sad
Klementa Gottwalda) před novými kasárnami na Jižním předměstí. Podrobněji v podkapitole o
prostranství a zamýšleném náměstí před novými kasárnami. Veřejná zeleň ale
v té době začala upadat. Důraz na rozvoj průmyslu, převládnutí
utilitárních hodnot i destrukce středostavovského „buržoazního“ životního stylu
vedly k pustnutí většiny parků a ploch veřejné zeleně podél ulic. Podobně
propagandisticky vyprázdněný charakter mělo zpřístupnění bývalé soukromé
zahrady u Hammerovy vily čp.195/II na Jižním předměstí v roce 1950 a její
pojmenování park Míru. Neproběhla tu žádná skutečná parková úprava (podrobněji
o této vile a okolním pozemku v podkapitole o
bývalé Hammerově pile). Další ukázkou planých sloganů bylo, když nevelký
plácek v ohybu ulice K Huti v Borku na místě zbořené
chalupy byl roku 1970 oficiálně nazván park 25. výročí osvobození. Podíl
veřejné zeleně ovšem ryze kvantitativně ve městě za vlády komunistů stoupal,
protože poválečná
sídliště v Rokycanech již byla založena na odmítnutí dělení mezi soukromým
a veřejným prostorem, takže plochy mezi jednotlivými domy se staly součástí
jednolitého, veřejně přístupného prostranství. Ovšem profesionální sadové
úpravy byly spíše výjimkou a zeleň na nových sídlištích buď měla problém se vůbec
uchytit a nepodlehnout vandalismu i zanedbávání péče, nebo byla sázena
neodborně, například v podobě vysloveně nevhodných jehličnanů či plevelnatě
se rozrůstajících křovin. Teprve po uplynutí několika desítek let se většinou
projevovaly pozitivní aspekty jinak velmi sporného konceptu volné sídlištní
zástavby, když interiéry sídliště začala prostupovat vzrostlá zeleň. Pocit
absence cílevědomé péče o veřejnou zeleň byl u obyvatelstva změkčován faktem,
že nadále pokračovala masivní výstavba rodinných domů se soukromými zahradami.
Od 60. let 20. století se rovněž na okrajích Rokycan rozvíjejí velké chatové osady,
které i lidem bez rodinného domu poskytovaly možnost rekreace. Rozpačitým pokusem
o založení nového městského parku byla z památkového a historického
hlediska bezohledná likvidace starého hřbitova u kostela sv.
Trojice na Plzeňském předměstí a proměna pohřebiště na veřejný park,
provedená v roce 1976. Tento park brzy začal trpět absencí profesionální
údržby. Sousedství kostela a pustnoucích zbylých hrobek navíc nepřispívalo k jeho
atraktivitě. Park u nádraží, u pomníku obětí 1. světové války (viz výše), byl v 80.
letech 20. století mírně redukován výstavbou autobusového nádraží.
Až v období
po roce 1989 mohla začít postupná obnova městské veřejné zeleně. Altány v Husových
sadech ovšem byly ještě v 90. letech 20. století coby nepochopitelný
ústupek vandalům, odstraněny. Na druhou stranu Husovy sady i Kalvárie se
dočkaly daleko více profesionální lesnické a zahradnické péče (viz kapitola Osecký vrch).
Dramaticky se změnila kvalita výsadby stromů podél městských ulic nebo na
sídlištích. Zároveň se ale od počátku 21. století ale objevoval sporný trend
úzkostlivě pojímané ochrany občanů před případným pádem stromů, což se v praxi
projevovalo plošným kácením starých stromořadí (například podél bývalého
Mlýnského náhonu ve čtvrti pod
kostelem). Park u kostela sv.
Trojice byl v letech 2011-2012 nákladným způsobem upraven a rozšířen o
část u trati s fontánou a dalšími uměleckými prvky, čímž se podařilo
oživit plochu tohoto bývalého hřbitova. V letech 2014-2015 pak došlo k zřízení
parku U Rakováčku, který navázal na koncepčně správné rozhodnutí ze 70. let 20.
století, kdy byl ponechán široký pás podél Rakovského potoka v nezastavěné,
polopřírodní podobě, když byla tehdy po západním okraji nivy potoka vedena nová
silniční spojnice výpadovek na Plzeň a Šťáhlavy (levobřežní Šťáhlavská ulice,
podrobně v podkapitole
o urbanistickém vývoji čtvrti Za Rakováčkem).
Rokycany
obklopují na třech stranách rozsáhlé lesní komplexy, které vyvažují případný
nízký podíl veřejné parkové zeleně v zastavěném území města. Pro perspektivy koncepčního
plánování je podstatné, že tyto lesní celky se nacházejí v majetku města a
spravuje je organizace Lesy města Rokycan. Vrch Žďár (629 m n. m.) patří do stejnojmenného
polesí o ploše přes 897 hektarů (podrobněji o vrchu Žďár v příslušné pasáži
v závěru kapitoly
Borek). Na jihu města je to vrch Kotel (575 m n. m.), na jehož vrcholu byla
roku 2014 otevřena turistická rozhledna (na přelomu 19. a 20. století tu krátce
existovala dřevěná rozhledna). Detailní popis tohoto vrchu se nalézá v samostatné podkapitole
Kotel. Kotel patří k polesí Cháchov o rozloze 846 hektarů. Samotný Cháchov je
zalesněná lokalita mezi Němčičkami a
vesnicí Mokrouše. Západní okraj rokycanské kotliny vymezuje vrch Čilina (523 m
n. m.), taktéž zalesněný a v majetku Lesů města Rokycany. Stejnojmenné
polesí má rozlohu 735 hektarů. Na severozápad od Rokycan, poblíž vesnice
Litohlavy, se vypíná Vršíček
(435 m n. m.), přičemž polesí Vršíček dosahuje výměry přes 291 hektarů. Z hlediska
rekreačního potenciálu je tato konstelace pro město Rokycany mimořádně
příznivá.