D. Borek: verze 2021/03/29

 

Sochařská díla patřila od středověku k městskému prostředí. Zpočátku převážně jako doplněk církevní architektury, od raného novověku i v podobě sochařské výzdoby domů. Od 19. století přibyl i fenomén pomníků a pamětních desek. Původní vlastenecké motivy a ikonografie byly ve 2. polovině 20. století vystřídány ideologií komunistického režimu. Tato kapitola má charakter rozcestníku. Nabízí stručný přehled jednotlivých sochařských artefaktů, s odkazy na příslušné kapitoly, kde je k nalezení jejich podrobný popis.

 

Ve středověku takřka výlučně a v raném novověku až do 2. poloviny 19. století v převážné míře, byla sochařská díla v Rokycanech spojena se sakrálními stavbami (jejich přehled též v rozcestníku církevní architektura). O nejstarší sochařské výzdobě kostelů v Rokycanech víme málo. Co se týče děkanského kostela Panny Marie Sněžné, tak ústřední roli v jeho ikonografii i lokálním mariánském kultu hrála socha Panny Marie ze 14. století. Cenná socha byla spojena s barokní legendou o tom, že třikrát odolala ohni při obrazoborecké očistě děkanského chrámu v roce 1620. Socha ovšem shořela při požáru města v roce 1784. Součástí původní gotické výzdoby kostela měl být i propracovaný gotický reliéf v tympanonu hlavního vchodového portálu. Měl vyobrazovat události z roku 1110, kdy se v Rokycanech sešli čeští velmoži s německým králem Jindřichem, aby ho nechali rozhodnout o svých mocenských sporech. Reliéf je znám jen z barokního náčrtku a jeho přesná podoba a umělecká úroveň nejsou zcela jisté, protože zanikl také při požáru roku 1784. Je ovšem nepochybné, že interiér kostela doplňovaly četné sochařské artefakty, včetně sošek na oltářích. Z roku 1717 máme zprávy o opravě oltáře, na kterém byly ponechány dvě starší sochy sv. Václava a sv. Vojtěcha. Výzdoba ale až na výjimky podlehla zničujícímu ohni při velkém požáru Rokycan 12. září 1784. Poté získal kostel oltář i varhany ze zrušeného kostela sv. Michala na Starém Městě v Praze. Do provinčního města se díky tomu dostala barokní díla vysoké úrovně. Varhany zdobí polychromovaná socha sv. Michala a dvou andělů. Oltář je pozdně barokním dílem Ignáce Františka Platzera o výšce 18 metrů s plastickou kamenosochařskou výzdobou v podobě tordovaných sloupů a bohatě profilovanou římsou. Nachází se v něm ústřední socha Boha Otce, v nástavci pak socha archanděla Michaela a menší sošky andělů.  Ze zrušeného michalského kostela v Praze získaly Rokycany i menší oltář, umístěný v boční lodi. Zdobí ho sochy sv. Barbory a sv. Kateřiny a je rovněž bohatě členěn kamenicko-sochařskými prvky. V severní lodi stojí mladší oltář z roku 1845 se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Ivana. Někdy ve 20. století do něj ještě instalovány dvě barokní sošky sv. Vojtěcha a sv. Václava z 2. třetiny 18. století, neznámého původu. Výraznou výzdobu má rokoková kazatelna, která taktéž pochází z pražského kostela sv. Michala. Pokrývá ji detailní dekor, včetně sošek andělů. Naproti kazatelně na opačné straně hlavní lodi je na rohu presbyteria situován dřevěný kříž s barokním reliéfem Panny Marie se svatým Dominikem. V kostele se nacházela i skupina plastik v životní velikosti z 2. poloviny 16. století zvaných Kalvárie, které ale byly ve 20. století převezeny do františkánského kláštera v Plzni, který sloužil jako galerie Západočeského muzea. V předsíni pod kruchtou kostela se nalézají dvě novější sošky sv. Josefa a sv. Terezičky. Podrobný popis vývoje kostela včetně jeho umělecké a sochařské výzdoby viz samostatná kapitola kostel Panny Marie Sněžné.

 

V Rokycanech se nachází či nacházely i další církevní stavby. Vedle děkanského kostela stávala, zhruba v místech dnešního muzea, kaple sv. Anny. Dle registru z roku 1660 se v ní nacházely tři oltáře (sv. Anny, sv. Doroty a sv. Vavřince), možná doplněné sochami (o kapli detailně pojednáno v kapitole Urbanovo náměstí). Kostel sv. Petra a Pavla (viz podkapitola o čtvrti pod kostelem na Pražském předměstí), zrušený koncem 18. stoletím, měl podle seznamu z roku 1677 dva oltáře a nové varhany, kde se dá také předpokládat nějaká sochařská výzdoba. I kostel sv. Trojice na Plzeňském předměstí měl některé sochařské prvky. Hlavní oltář z roku 1669 obsahoval sochy sv. Václava a sv. Vojtěcha, které při opravě roku 1872 přemístěny do děkanského kostela. Podle soupisu z roku 1789 ovšem na kostelním oltáři stály dřevěné sochy sv. Václava a sv. Víta a nad hlavním obrazem ještě menší dřevěné postavy sv. Norberta a s. Isidora. Sochařské umělecké prvky se objevovaly i na mnoha náhrobcích na starém hřbitově, který do likvidace ve 2. polovině 20. století obklopoval kostel. Do současnosti přežil litinový kříž se sochou Krista z roku 1875. V roce 2002 se tu připomíná socha sv. Jana Nepomuckého na jednom z náhrobků, v roce 2006 také socha ženy na hrobě Adalberta Krafta. O umělecké výzdobě a stavebním vývoji kostela i hřbitova je podrobněji pojednáno v podkapitole kostel sv. Trojice. Barokní kostel na Vršíčku má v interiéru u vchodu barokní sochy sv. Šebestiána a sv. Řehoře. V roce 1994 byla z kostela ukradena socha svatého Jana Nepomuckého. V kapli Panny Marie Sedmibolestné v Tomáškově ulici na nábřeží Boreckého potoka, postavené v letech 1767-1768, byla při opravě v roce 1991 osazena socha Panny Marie (o kapli podrobně v podkapitole o zástavbě Pražského předměstí západně od sídliště Hrudkovanka).

 

Další sochařské artefakty církevního charakteru byly umisťovány v exteriérech. Prvořadou uměleckou památkou v této kategorii je pozdně barokní mariánský sloup na Masarykově náměstí z roku 1770 od Václava Boury. Zdobí jej sochařská díla ve třech úrovních. V nejnižší galerii jsou to skulptury sv. Marciany, sv. Rocha, sv. Barbory, sv. Jana Křtitele, sv. Jana z Mathy a sv. Kateřiny. V druhém ochozu stojí sochy sv. Vojtěcha, sv. Michala a sv. Floriána. Na vrcholu sloupu je to pak socha Panny Marie. Celý sloup, nejen samotné postavy světců, je sochařským dílem, s plastickým členěním. Dochoval se v původní podobě, a ačkoliv nepatří mezi nejskvělejší umělecká díla, má mimořádnou hodnotu urbanistickou i coby poznávací symbol historického centra Rokycan. Od 17. století a zejména v 18. století byly ve městě a jeho okolí osazovány sloupy se sochami světců. Na Jižním předměstí na rohu ulic V. Nového a B. Němcové je to sloup z konce 17. století se soškou sv. Václava (popsán v podkapitole o obytné zástavbě východní části Jižního předměstí), který dal pojmenování čtvrti U Václava. Z roku 1694 pochází sloup taktéž se sochou sv. Václava, umístěný na rozcestí ulic Strmá a K Borku (viz podkapitola o zástavbě Pražského předměstí u Boreckého potoka). Kromě kultu mariánského a svatováclavského se od 18. století projevilo v Rokycanech i uctívání svatého Jana Nepomuckého. Na Malém náměstí stojí barokní sloup se soškou Jana Nepomuckého z roku 1709. Z 18. století pochází bohatě plasticky členěná socha svatého Jana Nepomuckého, která je umístěna u mostu přes Padrťský potok v prostoru u bývalých městských lázní. Původně stála na zbořeném náměstí F. Černého ve čtvrti pod kostelem, odkud byla roku 1976 demontována a až do roku provizorně umístěna v parku u kostela sv. Trojice. Na současné místo přesunuta až roku 1993. O soše podrobněji v podkapitole o zástavbě Pražského předměstí před bývalou Pražskou branou. Vrcholně barokní prací z roku 1758 je kamenný kříž se sochou Krista u mladší kaple sv. Václava v Borku.  V kapli se koncem 20. století uvádí jako součást mobiliáře lidová soška sv. Jana Nepomuckého. U břehů Padrťského potoka v Příbramské ulici na Práchovně se nacházejí barokní boží muka, patrně z přelomu 18. a 19. století se sochou Krista (Ecce Homo). Některá podobná sochařská díla barokní provenience se nedochovala. V polích za městem, u dnešní zahrádkářské osady při Žďárské cestě, stával ještě počátkem 20. století dvojitý kamenný kříž ze 17. století.  Podrobněji o něm v podkapitole zástavba východně od sídliště Na Železné.  Zanikla také socha svatého Jana Nepomuckého, uváděná na návsi v Borku, na prostranství pod hrází Boreckého potoka, v prostoru zaniklého hamru, která tu měla stát spolu se zvonicí ještě před výstavbou kaple sv. Václava na nedaleké skále v 19. století.

 

Kromě těchto solidnějších sochařských děl prostupovaly město a zejména krajinu okolo Rokycan další menší křížky, krucifixy či kamenné sloupky. Ještě mapa stabilního katastru z roku 1838 jich zobrazuje celou řadu. Například u pozdějšího Litohlavského mostu na Klabavské stráni, tzv. Chvátalovic kříž na polích pod Kotlem, další nedaleký křížek u pozdějších nových kasáren na Šťáhlavské silnici, kříž na náměstí U Saské brány ve staré části Plzeňského předměstí, kříž u budovy špitálu u kostela sv. Trojice nebo kamenný sloup se sochou Panny Marie na nábřeží Padrťského potoka v dnešní Horákově ulici (viz podkapitola o zástavbě východně od sídliště Na Železné). Tato drobná díla zanikla takřka beze zbytku při modernizačních zásazích a urbanizaci původní příměstské agrární krajiny okolo Rokycan během 20. století. 

 

Jedním z časově posledních sakrálních sochařských děl, instalovaných v Rokycanech, byla křížová cesta na Kalvárii s 13 kamennými sloupky, doplněnými i o malířskou výzdobu, která pak vrcholila novorománskou kaplí na temeni vrchu. Tento poutní komplex vyrostl v 50. letech 19. století. U kaple v duchu romantismu vytesána umělá jeskyně a v ní umístěna socha Krista. Podobně o Kalvárii v kapitole Osecký vrch. V 90. letech 19. století byl původní jednoduchý kříž na nároží ulic Litohlavská a Madlonova přebudován na mohylu, doplněnou o kovový kříž s postavou Krista. V tomto případě šlo o kombinací církevní a historické památky, protože lokalita připomíná hromadný hrob vojáků z třicetileté války, popravených zde pro údajné selhání v bitvě (o mohyle podrobněji v podkapitole o historickém sídelním jádru Plzeňského předměstí). Ráz jednoduchého kamenosochařského díla na pomezí civilní a náboženské architektury mají schody na poutní kostel na Vršíčku z 19. století, opatřené nápisy se jmény donátorů.

 

Některá sochařská díla měla církevní inspiraci, ale zdobila soukromé měšťanské domy. To bylo běžné zejména v barokním období. V Rokycanech se do současnosti dochovala socha sv. Floriána ve výklenku fasády na domě čp.123/I na Malém náměstí. Nedaleko odtud stával taktéž na Malém náměstí dům čp.118/I, v jehož průčelí zase byla umístěna socha sv. Josefa (dům zbořen roku 1978). Podobně dům čp.5/I na jižní straně Masarykova náměstí zdobila soška Panny Marie ve výklenku v průčelí. Koncem 19. století ale byla sejmuta při neorenesanční přestavbě domu. Sochařská výzdoba je součástí budovy radnice na jižní straně Masarykova náměstí, třebaže jde spíše o kamenickou výzdobu z doby rekonstrukce radniční budovy na počátku 19. století. V dobovém seznamu prací se zmiňují dvě sochy, městský znak, dvě poprsí a hlavice korintských sloupů ke věži. Někdy šlo o skutečně malé sošky, často neautorského původu. Například dům čp.78/II na rohu ulic Pražská a Na Pátku (viz podkapitola o oblasti Na Pátku) má v průčelí malý výklenek, kde patrně dříve bývala taková drobná plastika. V Rokycanech se výrazněji nerozvinul fenomén domovních znamení. Výjimkou je dům čp.103/I na Malém náměstí z počátku 19. století, jehož fasádu zdobí socha bílého čápa.

 

Výjimkou z jinak převážně církevních motivů sochařských děl byly kamenosochařské realizace, spojené s fungováním městského zásobování vodou. V historickém centru Rokycan jsou doloženy tři kamenné kašny (z toho dvě nadále existující). Na hlavním náměstí je to klasicistní kašna z roku 1827 (viz podkapitola o objektech na Masarykově náměstí). V letech 1951-1997 byla umístěna před budovou děkanství na Urbanově náměstí, ale pak se vrátila na své původní místo. Kašna za školou v ulici Míru je pozdně klasicistní, datovaná do roku 1863 (podrobněji o ní v kapitole plácek za ZŠ v ul. Míru). Třetí kašna stávala na Malém náměstí. Pocházela z 1. poloviny 19. století. Byla odstraněna v roce 1932 (detailní popis v kapitole Malé náměstí). Ve všech případech šlo o kamenické práce spíše užitného charakteru, jejichž zdobnost se omezovala na různé kanelování či profilace středového sloupku. Kašnu na dnešním Masarykově náměstí zdobila do roku plastika orla, strženého pak v roce 1918 davem. Následně byl orel nahrazen kamennou mísou. Z 19. století pochází dochovaná Fitzova kašna u domu čp.64/III v Jiráskově ulici, která je naopak umělecky velmi bohatě ztvárněna do podoby neorenesanční litinové sochy (viz kapitola okružní třída).

 

Během 2. poloviny 19. století už velmi rychle začala převládat v lokální sochařské produkci sekulární, národovecká ikonografie. Jednou z prvních postav této nové mytologie českého národního hnutí se stal husitský kněz a místní rodák Jan Rokycana. Na domku čp.26/II ve čtvrti pod kostelem, jenž býval spojován s rodištěm Jana Rokycany, se už od roku 1877 plánovalo umístění pamětní desky. Nakonec byla pro překonání odporu místodržitelství odhalena v roce 1882 (zanikla v 80. letech 20. století při demolici domku). Ve stejném roce byla zároveň instalována umělecky daleko propracovanější pamětní deska Jana Rokycany přímo do parteru budovy městské radnice na hlavním náměstí (viz podkapitola o jižní straně Masarykova náměstí). Jde o neorenesanční kovovou desku od Josefa Strachovského s figurálními motivy a reliéfem Jana Rokycany. Kromě pamětních desek se v této době objevily v Rokycanech i některé sochařské realizace v rámci nově budovaných staveb, protože k reprezentativnímu charakteru v éře historizujících slohů patřily i různé skulptury. Výraznou ukázkou je dům čp.67/I v Jiráskově ulici z roku 1908 s dvěma sochami atlantů, podpírajících rizalit u hlavního vchodu od sochaře V. Šípa. Nad korunní římskou ještě atiku završuje Purkyňova busta. Sochařskou výzdobu fasády obdržela i přepychová Hirschova vila v rámci areálu Hirschových železáren na Plzeňském předměstí. Jde o sochy andílků a karyatidy po stranách vstupních dveří na balkon v 1. patře budovy. V soukromé zahradě u vily kromě toho byla zřízena kovová kašna se sloupkem ve tvaru ženské postavy. Když v roce 1898 vyrostla budova školy v ulici Míru, byla na školní zahradě umístěna kamenná socha múzy Clió (v roce 1948 přemístěna na dvůr radnice, později do interiéru radniční budovy). Sochařskou výzdobu měla i reprezentativní budova gymnázia v dnešní ulici Svazu bojovníků za svobodu, postavená roku 1905. Na fasádě je to plastický neobarokní kamenný portál s erbem města Rokycan v kartuši, v interiéru pak zřízena školní kaple, v níž stál oltář se sochami sv. Cyrila a Metoděje z dílny akademického sochaře B. Kočího. Sochy zničeny po zrušení kaple po roce 1948. O gymnáziu podrobněji v kapitole okružní třída. Podobně dekorativně byla ztvárněna i budova obecní spořitelny čp.83-84/I (dnešní knihovny) na severní straně Masarykova náměstí z roku 1896. Kromě bohaté štukatury fasády bylo průčelí osazeno atikou s městským znakem a po stranách se sochami. Vedlejší dům čp.82/I z roku 1903 má rovněž výrazně plastickou štukovou fasádu s motivy postav andílků.

 

Ústředním bodem národovecké sochařské ikonografie v Rokycanech se měl stát plánovaný pomník Jana Husa na Stráni. Tamní park byl roku 1915 pojmenován Husovy sady. Už tehdy se uvažovalo o zbudování mohyly. Po válce se plány změnily na pomník. Základní kámen byl položen roku 1919, ale projekt ustrnul. Znovu ožil v roce 1928, ale záměr pověřit architekta Milana Babušku o zhotovení projektu nebyl dotažen do konce. Opětovně se o pomníku mluvilo v roce 1940, kdy místní okrašlovací spolek zadal vytvoření pomníku v nadživotní velikosti rokycanskému sochaři Václavu Koukolíčkovi. Ten vyhotovil už i model, ale k realizaci opět nedošlo, stejně jako po roce 1945. Model se mezitím ztratil. O genezi úvah o pomníku Jana Husa podrobněji pojednáno v kapitole Osecký vrch. V roce 1947 byla aspoň v průjezdu obecní knihovny čp.83-84/I na severní straně Masarykova náměstí odhalena pamětní deska k 550. výročí narození Jana Rokycany. Byla to tak již třetí připomínka tohoto rodáka ve městě. V Rokycanech vznikl i menší pomník Jana Žižky, odhalený roku 1924 v parčíku v Hradební ulici. Má podobu kamenné mohyly. Na obelisku je umístěn medailon s reliéfem Jana Žižky od Václava Koukolíčka.

 

20. a 30. léta 20. století byla vrcholem budování pomníků a pamětních desek. V roce 1925 byl v parku u dnešního nového nádraží odhalen památník obětem 1. světové války (viz kapitola okružní třída) ve tvaru vysokého sloupu se sochou vojáka na jejím vrcholu. Pamětní desky často upomínaly na místní rodáky. Na domě čp.9/I byla roku 1930 odhalena pamětní deska rodáku Hanuši Karlíkovi (1850–1927), průmyslníkovi a odborníkovi na cukrovarnictví, která je dílem Josefa Gočára a Bohumila Kafky (o desce detailně pojednáno v podkapitole o jižní straně Masarykova náměstí, v pasáži o domě čp.9/I). Na domě čp.51/II v Tomáškově ulici byla v roce 1932 odhalena pamětní deska cestovatele Josefa Wünsche (o domě podrobně v podkapitole o zástavbě Pražského předměstí západně od sídliště Hrudkovanka). Jednoduchá kovová deska na domě čp.50/I ve Smetanově ulici připomíná od roku 1934 zdejší pobyt mladého Bedřicha Smetany. Roku 1933 odhalena na domě čp.167/I na nároží Palackého ulice pamětní deska hudebníka Rudolfa Zamrzly. Taktéž v roce 1933 byla slavnostně odhalena pamětní deska novináře a publicisty Adolfa Srba na domě čp.67/I v Jiráskově ulici (viz kapitola okružní třída). Jejím autorem byl také Václav Koukolíček. Dům čp.147/I v Havlíčkově ulici získal desku připomínající Adolfa Krause, významného představitele americké židovské komunity (deska demontována za německé okupace a již neobnovena, dům později zbořen).  V listopadu 1931 město rozhodlo umístit v chodbě budovy muzea pamětní desku na paměť zásluh B. Horáka o vznik této instituce (viz kapitola Urbanovo náměstí). Patrně z 1. republiky pocházela i pamětní deska nad jevištěm sálu střelnice (viz kapitola ulice Míru) na počest zdejšího koncertu Antonína Dvořáka z roku 1892.

 

Sochařskou výzdobu získaly za první republiky i některé budovy. Nároží domu čp.75/I na rohu ulic Míru a Havlíčkova bylo ozdobeno kovovou sochou koně. Šlo fakticky o moderní verzi domovního znamení (dům U Černého koně). Plastika odstraněna při demolici objektu v 80. letech 20. století (podrobněji je o tomto domě pojednáno v kapitole ulice Míru). Nová budova školy T. G. Masaryka v dnešním parku U Saské brány byla ve štítu nad vchodem doplněna o kamenný reliéf s postavami dětí od Františka Měchury (o škole viz kapitola okružní třída). Nový jižní trakt sokolovny, u nového podjezdu pod železniční tratí, dokončený roku 1927, ozdobilo pět plastik sokolů (odstraněny za okupace, po válce obnoveny Václavem Koukolíčkem, opět odstraněny za komunistické vlády, v roce 1998 obnovena jen imitace sochy sokola z tvrzené pryskyřice nad severní fasádou sokolovny do Jiráskovy ulice, podrobnější popis stavebního vývoje sokolovny v kapitole okružní třída). Sochařská díla se objevila i na novém hřbitově, založeném za první republiky za městem, u silnice na Litohlavy. V roce 1930 tu byl odhalen pomník bývalému sociálně demokratickému starostovi Rokycan Antonínu Hořicovi od Václava Koukolíčka. Koukolíček je taktéž autorem busty na hrobě Jana Františka Hejrovského (šéfredaktora týdeníku Žďár) a sochy padlého bojovníka na náhrobku Augustina Poura, rokycanského činovníka Sokola. Kromě toho byl v roce 1933 ve středu nového hřbitova vztyčen velký kříž. Další kamenosochařská díla přibývala v následujících letech na některých hrobech. Kvalitou zpracování vyniká hrobka rodiny továrníka Hirsche. Detailní popis nového hřbitova se nachází v podkapitole o zástavbě Plzeňského předměstí vně intravilánu.

 

Po roce 1945 nejprve došlo k rychlému odhalení několika pamětních desek, souvisejících s právě skončivší světovou válkou. Na budově dnešní mateřské školy v parku U Saské brány to byla plaketa s podobiznou Františka Řehoře, ředitele zdejší odborné školy, který zemřel na následky věznění nacisty (viz kapitola okružní třída). Podobně na domě čp.80/I na severní straně Masarykova náměstí byla v roce 1946 odhalena pamětní deska se jmény obětí války z řad zaměstnanců Občanské záložny. Středobodem veřejné piety za třetí republiky ale byla pamětní deska na počet osvobození města americkou armádou, která byla odhalena 8. května 1946 na budově radnice. Autorem desky byl Václav Koukolíček. Právě tato deska se ale stala ukázkou rychle se měnících politických poměrů. V květnu 1948 už bezpečnostní složky vystupovaly proti lidem, kteří si u desky chtěli připomenout 3. výročí osvobození. V roce 1951 byla deska stržena. V roce 1968 se krátce uvažovalo o její obnově, ale po sovětské okupaci byly opět zásluhy americké armády na osvobození Rokycan potlačovány. Odhalena byla slavnostně v roce 1990. Podrobný popis desky a jejích osudů se nachází v pasáži o budově městské radnice v rámci podkapitoly o jižní straně Masarykova náměstí. Triumfující komunistická moc nechala zároveň na Masarykově náměstí (přejmenovaném na náměstí Rudé armády) vztyčit kovový pomník rudoarmějce v nadživotní velikosti. Kvůli němu byla z plochy náměstí odstraněna klasicistní kamenná kašna. Pomník byl odhalen v květnu roku 1952. V srpnu 1968 byl během demonstrace občanů proti sovětské okupaci stržen, ale po nástupu normalizace opět vztyčen. Definitivně byla socha demontována z náměstí v lednu 1990 a po jisté době umístěna jako artefakt v Muzeu na demarkační čáře na Jižním předměstí (viz podkapitola o bývalých vojenských objektech za novými kasárnami). Podobně spletité osudy jako deska americké armády na radnici měla i pamětní deska z roku 1946 (v tomto případě spíše informační cedule bez sochařských ambic) umístěná na Páclovně na místě, kde se v roce 1945 potkala americká a sovětská vojska. V roce 1950 byla tabule podříznuta a odstraněna. Památník opětovně odhalen v roce 1996, nyní už kromě informačního panelu doplněn i o kamenný pomník.

 

V roce 1955 byl odhalen pomník obětem 2. světové války od Václava Koukolíčka. Byl situován na náměstí 5. května před novým nádražím (viz kapitola okružní třída) a pojat pietně, uměřeně, v antikizujícím stylu, bez ideologického balastu. Většina dobové sochařské produkce ale měla jednoznačný ideologický ráz. A autorem byl často Václav Koukolíček, který od vlasteneckých realizací z časů první republiky přešel k budovatelským motivům. Ukázkou jsou plakety s reliéfy nad vchody tzv. sedmidomu (velký bytový dům dokončený roku 1953 jako první objekt na sídlišti Hrudkovanka). Reliéfy s motivy dělníků jsou příznačné pro sloh socialistického realismu. Roku 1957 byl dokončen komplex okresní nemocnice. Zde Koukolíček vytvořil fasádní reliéf Slunce, voda a vzduch a dvě sochy, před budovou to byla socha ženy, za budovou nemocnice socha dělníka. Další reliéfy na fasádě jsou dílem Otakara Waltera. Časté byly i různé pamětní desky, připomínající dějiny komunistické strany nebo komunistického odboje. Lidový dům čp.133/I vedle radniční budovy na jižní straně Masarykova náměstí doplnila v roce 1951 kovová deska k 30. výročí vzniku místní organizace komunistické strany. Demontována po pádu komunistického reřimu. Na budově střelnice v ulici Míru byla roku 1979 odhalena kovová plaketa, připomínající, že v sálu střelnice v roce 1929 při začátku svého převzetí moci v KSČ řečnil Klement Gottwald. Deska také odstraněna po roce 1989. Na honosné budově sídla okresního výboru KSČ, dobudované v 70. let 20. století, zase byla umístěna deska na paměť 80. výročí prvního českého vydání Komunistického manifestu. Ta byla rovněž sejmuta po roce 1989. Druhá deska na fasádě této budovy, připomínající oběti 2. světové války z řad komunistů, byla zachována. Třetím sochařským dílem na této rozlehlé budově byl keramický reliéf s vyobrazením srpu a kladiva, umístěný na zadním traktu této administrativní budovy, směrem do Knihovy ulice. Ten byl odstraněn počátkem 21. století a nahrazen neutrálním novým motivem. O budově a všech třech artefaktech podrobně pojednáno v kapitole okružní třída. Na Dumetovském domě čp.88/I na Masarykově náměstí byla za komunistické vlády umístěna pamětní deska manželů Černých, popravených nacisty. Sejmuta byla ještě před změnou režimu, kvůli opravě vedlejšího domu, ale na své místo již se nevrátila (detailně v podkapitole východní strana Masarykova náměstí). V roce 1980 byl před školou na Jižním předměstí odhalen pomník dobrovolníků bolševické Rudé armády během občanské války v Rusku v letech 1918-1924. Škola byla zároveň přejmenována na ZŠ Československých rudoarmějců. Absurdní žulový monument byl v roce 1994 odstraněn. V roce 1980 byl také odhalen pomník komunistům z městských železáren před tehdejší správní budovou podniku Škoda Rokycany čp.4/II  ve východním ohybu Jiráskovy ulice. Byl odstraněn po roce 1989 nejen pro svou spjatost s normalizační mytologií, ale i kvůli počínající výstavbě přeložky silnice. Nedaleko odtud, jižním směrem, byl již dříve odhalen pomník obětem 2. světové války z řad pracovníků městských železáren. Má daleko pietnější podobu kamenné stély s deskou, umístěn je u bývalé jižní brány železáren. Dochoval se do současnosti. O obou pomnících viz kapitola okružní třída. Na domě čp.319/II v Stehlíkově ulici na Jižním předměstí je instalována kovová deska na památku Václava Stehlíka, kterého i s rodinou popravili nacisté (viz podkapitola o zástavbě Hořicova).

 

Zajímavým prvkem sochařské produkce za socialismu byly pokusy o venkovní sochařské instalace, které měly zkvalitňovat uliční prostory. I zde se často projevovaly ideologické vlivy, ale spíše šlo o abstraktněji pojaté artefakty. V roce 1983 odhalena v parku U Saské brány kamenná socha Revoluční píseň od Jaroslava Veseláka (viz kapitola okružní třída). Na Nerudově náměstí v roce 1982 vznikla podobná socha Poselství míru od Karla Němce (viz podkapitola o oblasti Na Pátku). Na sídlišti Jižní předměstí umístěno roku 1978 zcela neideologické sousoší Matka s dítětem od Ladislava Fládra. Nákupní centrum na sídlišti na Jižním předměstí bylo zároveň ozvláštněno třemi reliéfy z tmavých glazovaných dlaždic s neutrálními motivy. Před vchodem do budovy zvláštní školy čp.40/II v Čechově ulici ze 70. let 20. století byla ještě koncem 20. století umístěna zajímavá kovová plastika, později zmizelá (viz popis školského areálu na Jižním předměstí). Primárně neideologický je i pomník obětem leteckého neštěstí na vrchu Čilina, kam se v roce 1962 zřítil letoun československého letectva a zahynuli oba jeho piloti.

 

Po roce 1989 proběhla vlna odstraňování některých nejvíce zprofanovaných sochařských děl komunistické provenience, jako byl pomník rudoarmějce či pamětní desky osobností komunistického hnutí (viz výše). Zároveň probíhala obnova pomníků odstraněných po roce 1948, jako pamětní deska americké armády (viz výše). Objevila se ale i nová sochařská produkce. Na místě zbořeného rodného domku Jana Rokycany ve čtvrti pod kostelem byla roku 1997 odhalena pamětní deska. V roce 1995 byla odhalena pamětní deska Josefa Babánka v interiéru budovy bývalé hospodářské školy v ulici Mládežníků (podrobněji v podkapitole o zástavbě západně od sídliště Hrudkovanka). Ve vnitřních prostorech sokolovny zase došlo v roce 2003 k odhalení pamětní desky k 100. výročí výstavby budovy (viz kapitola okružní třída). Ryze osobní rozměr má pamětní deska z 90. let, umístěná na domě čp.352/II v Růžičkově ulici, která připomíná čtyři mrtvé při jedné z nejtragičtějších dopravních nehod v dějinách města (o domě podrobněji v podkapitole o zástavbě před bývalou Pražskou branou). V roce 1994 povoleno umístění malé pamětní desky na dům čp.18/I v ulici Míru na paměť příslušníka 2. odboje, válečného letce J. Strangmüllera. V roce 2006 se konalo odhalení desky připomínající hudebního skladatele Antonína Krafta na domě čp.90/I ve Spilce. V roce 2008 umístěna na nádvoří městské radnice socha Vítejte v Rokycanech od Olbrama Zoubka, mající podobu ženské postavy, vytvořená pro město Rokycany (viz pasáž o budově městské radnice v rámci podkapitoly o jižní straně Masarykova náměstí). Kamenosochařská venkovní realizace je součástí parku u kostela sv. Trojice, kde v letech 2011-2012 proběhla celková rekonstrukce. V nové jižní části parku zřízena fontána Kamenná stuha od Václava Fialy. Na vrcholu Husových sadů v roce 2008 odhalena pamětní deska paleontologa Jaroslava Krafta (viz kapitola Osecký vrch). V roce 2000 byla odhalena na fasádě archivu v Jeřabinové ulici na Rašínově pamětní deska Augustu Sedláčkovi.

 

V Muzeu na demarkační čáře (viz podkapitola o bývalých vojenských objektech za novými kasárnami) se druhotně objevily některé sochařské památky upomínající na vojenské dějiny Československa. Kromě sem přesunuté sochy rudoarmějce (viz výše) je to i busta sovětského maršála Pavla Rybalka a busta generála Williama M. Robertsona. Zajímavou druhotnou sochařskou památkou je lapidárium u městského muzea na Urbanově náměstí. Vzniklo v roce 1975 jako nepříliš koncepční venkovní skladiště některých starších sochařských a kamenických děl. Byl tu především umístěn fragment portálu zbořené Plzeňské brány (viz kapitola městské opevnění). Při přístavbě muzea po roce 2004 bylo torzo Plzeňské brány zasazeno přímo do fasády muzejní budovy. Před budovou muzea stával od poloviny 20. století kamenný kříž, přemístěný sem z polí na jižním svahu vrchu Kotel u vsi Raková. Byl na něm vytesán letopočet 1717. V roce 1992 se ale uvádí, že byl zcizen.