D. Borek: Rokycanské vodní toky

Rokycanské vodní toky a vodní plochy

D. Borek: verze 2021/03/31

Tato kapitola má charakter rozcestníku. Nabízí stručný přehled vodních toků a ploch na území města Rokycany a odkazy na kapitoly, kde je k nalezení podrobný popis příslušných lokalit.

Urbanisticky nejvýraznějším vodním tokem, který prochází městem Rokycany je Padrťský potok. Pramení v centrálních Brdech a následně protéká přes Strašice, Dobřív a Hrádek a od Kamenného Újezdu vstupuje nedaleko rybníka Ježek na katastr Rokycan. Zde protéká nejprve čtvrtí Práchovna, jejíž urbanistické a stavební dějiny výrazně ovlivňovala blízkost vodního toku (mlýny, huť, pivovar, ale i výletní hostinec Pod Starou hutí, bývalé městské koupaliště a rekreační funkce spojená s blízkostí říčky). Z potoka právě zde čerpal vodu podnik Kovohutě, který tu postavil podnikovou úpravnu vody i čističku odpadních vod. Na Práchovně se z něj odděluje dodnes existující úsek Mlýnského náhonu. Přes údolí Padrťského potoka zde vede železniční viadukt z roku 1862, roku 2010 nahrazený novostavbou (viz kapitola železniční architektura). Za viaduktem vstupuje Padrťský potok na plochu historického Pražského předměstí. Ve 30. letech 20. století prošel regulací (viz samostatná podkapitola o regulaci Padrťského potoka), čímž se koryto zúžilo a napřímilo. Po stranách potoka vedou pobřežní komunikace. Na levém břehu je to v úseku od železničního viaduktu k Pražskému mostu Čapkova ulice (detailní popis tamní zástavby a vývoje zástavby v podkapitole o zástavbě Pražského předměstí před bývalou Pražskou branou), na pravém břehu je to Horákova ulice (viz podkapitola o zástavbě východně od sídliště Na Železné). Následuje důležitý Pražský most, kterým po staletí překonávala silnice na Prahu Padrťský potok (o proměnách mostu viz podkapitola o zástavbě Pražského předměstí před bývalou Pražskou branou). Poslední úsek potoka, od Pražského mostu k soutoku s Boreckým potokem, prochází starou sídelní oblastí, kde existence vodního toku přímo ovlivňovala zdejší zástavbu. Na levém břehu je to čtvrť pod kostelem, na pravém břehu oblast Na Pátku, obě pozměněné dramaticky regulací potoka ve 30. letech a hlavně plošnými demolicemi staré zástavby od 50. let 20. století. Potok zde překlenuje silniční most v Soukenické ulici, zbudovaný ve 30. letech 20. století na místě staršího brodu jako koncepční investice vytvářející propojení Pražského a Plzeňského předměstí formou severního obchvatu historického jádra Rokycan (o mostě a jeho okolí viz podkapitola o starém sídelním jádru Plzeňského předměstí). O lokalitě na poloostrově v bezprostřední blízkosti soutoku Padrťského a Boreckého potoka (u Tomáškovy ulice) pojednává podkapitola zástavba západně od sídliště Hrudkovanka. Následně vzniká soutokem Padrťského a Boreckého potoka řeka Klabavka (v oficiální kategorizaci bývá někdy celý Padrťský potok považován za pouhý horní úsek toku Klabavy).

Dalším vodním tokem je Borecký potok, zvaný též Holoubkovský. Pramení v lesích mezi Mýtem a Cheznovicemi, protéká přes Mýto, Holoubkov, Svojkovice a od severovýchodu vstupuje na území historické vesnice Borek. Zde minimálně od raného novověku potok vytvářel promyšlenou vodohospodářskou soustavu zahrnující rybníky a umělé náhony, která byla využívaná pro hutnictví a železářství (viz níže). Od Borku vede do Rokycan potok pod Boreckou strání. Souběžně s ním možná do 18. století probíhala původní trasa zemské stezky z Prahy na Plzeň, ale po přeložení na erární silnici jde o přírodní koryto, stavebně jen okrajově využité (od jihu rozvoj zástavby ve čtvrti Páclovna). Detailní popis Borecké stráně je v podkapitole zástavba Pražského předměstí podél Boreckého potoka. V následném úseku Borecký potok probíhá pod svahy vrchu Kalvárie u areálu Skautského domova (viz kapitola Osecký vrch). Na jižním břehu ho lemuje zástavba sídliště Hrudkovanka. V 60. letech 20. století zde vyrostla menší úpravna vody (původně pro nemocnici, pak zapojena do městské sítě). Za areálem gymnázia překlenuje Borecký potok most v Dvořákově ulici postavený ve 40. letech 20. století jako nová trasa výpadovky z Rokycan na Osek. Ve 30. letech proběhla v úseku od Dvořákovy ulice až k soutoku s Padrťským potokem regulace. Při jižním břehu potoka tu vznikl a nová nábřežní komunikace (Tomáškova ulice) s reprezentativní vilovou zástavbou (podrobněji v podkapitole o zástavbě západně od sídliště Hrudkovanka). Při severním břehu vyrostl areál koupaliště (viz níže) a fotbalového stadionu. O obou areálech viz kapitola Osecký vrch. Následuje soutok s Padrťským potokem a vzniká řeka Klabavka.

Řeka Klabavka (oficiálně Klabava) teče na svém začátku podél okraje historického Plzeňského předměstí a areálu Hirschových železáren (bývalý mlýn na Klabavce). Koryto tu je jen mírně regulované (o regulaci Klabavky, v minulosti i plánovaných úpravách koryta, podrobněji v podkapitole o oblasti u Litohlavského mostu). Na severu se od řeky prudce zvedá terén Rokycanské stráně, neboli Husových sadů (detailní popis v kapitole Osecký vrch). Pak se řeka blíží do prostoru Litohlavského mostu, kde ji překonává starý železný most z konce 19. století. Nachází se tu chatová osada a zástavba pod Klabavskou strání včetně bývalé valchy z 19. století. Na jižním břehu se rozkládá moderní zástavba Plzeňského předměstí, včetně areálu čističky odpadních vod dokončené v 60. letech 20. století jako zásadní technické zařízení celoměstského významu (podrobněji v podkapitole o nové části Plzeňského předměstí). Poblíž čističky přijímá Klabavka z levé strany Rakovský potok (viz níže). Vstupuje do široké údolní nivy, která byla až do konce 20. století nezastavěná. Teprve pak ji překlenul dálniční přivaděč a v roce 1993 půlkilometrový most na dálnici D5. Na okraji katastru města Klabavka ústí do přehradní nádrže Klabava, dokončené v 50. letech 20. století (viz níže). Na severu se zvedá kopec Vršíček. Pak řeka pokračuje už mimo katastr Rokycan dál k Ejpovicím a pod Chrástem ústí do Berounky.

Třetí vodní tok na území města se součástí zastavěného území Rokycan stal až ve 20. století. Rakovský potok (místně též Rakováček) pramení poblíž vesnice Raková, vede po západním úbočí vrchu Kotel a na katastr města vstupuje v prostoru Němčiček. Na pravém břehu míjí bývalé vojenské areály za novými kasárnami. Následuje most na jižním silničním obchvatu Rokycan a pak už potok vede skrz zastavěné území. Za 1. republiky díky stavebnímu boomu se dosud zemědělskou krajinou tekoucí potok stal součástí města. Na pravém břehu vznikala od 20. let 20. století čtvrť Rašínov, na levém břehu od 30. let čtvrť Za Rakováčkem. Urbanistická a komunikační vazba potoka, jeho nivy a okolní zástavby byla dořešena až v 70. letech 20. století, kdy byl regulován, částečně přeložen a po jeho levém břehu vedena nová komunikace (levobřežní Šťáhlavská ulice, podrobněji v podkapitole o urbanistickém vývoji čtvrti Za Rakováčkem). V letech 2014-2015 byl potok částečně vrácen do přírodní podoby, revizí regulačních zásahů ze 70. let a podél něj zřízen městský park. Následuje železniční most a pak vstupuje potok do prostoru Arbesovy ulice (vedená po obou březích) a významné městské křižovatky u jatek. Od ní směřuje dál k severu, podél dálničního přivaděče a areálu čističky odpadních vod a ústí do Klabavky. Popis tohoto dolního toku Rakováčku se nachází v podkapitole o nové části Plzeňského předměstí.

Další vodoteč vznikla uměle, ale hrála velmi významnou roli v stavebních dějinách Rokycan. Jde o Mlýnský náhon. Byl zřízen minimálně již v raném novověku. Ještě v 19. století vedl podél levého břehu Padrťského potoka v celém jeho úseku na území města Rokycany, tedy od rybníku Ježek (viz níže), přes Práchovnu, skrz zástavbu u bývalé Pražské brány a čtvrť pod kostelem, kde napájel Děkanský rybníček (viz níže), až na historické Plzeňské předměstí. Tam, poblíž dnešní ulice Ke Koupališti ústil do Klabavky. Z hospodářského hlediska byl významnější než samotný Padrťský potok. Právě náhon zásoboval vodou všechny řemeslnicko-průmyslové usedlosti podél jeho toku. Byl to hamr Ježek (o něm podrobně viz popis zástavby u Kovohutí), dále mlýn Korečník, Stará huť a mlýn Práchovna (o všech třech v kapitole Práchovna). Ve čtvrti před Pražskou branou to byl Hořejší mlýn čp.8/II v Lázeňské ulici a nedaleký Chvátalův mlýn čp.18/II, zbořený již v 19. století. Ve čtvrti pod kostelem Podkostelní mlýn čp.89/I (viz kapitola plácek Spilka). Na starém Plzeňském předměstí pak fungovaly tři dodnes dochované mlýny: čp.1/III na Dolních příkopech (pozdější tiskárna), čp.12/III na náměstí U Saské brány (pozdější Guthovy železárny) a Dolní mlýn čp.14/III v ulici Ke Koupališti. Náhon zejména od 18. století vytvářel i četná malebná zákoutí, obzvláště ve čtvrti pod kostelem. V roce 1976 byl ovšem v centrálním úseku zrušen a převeden do potrubí. Zbyl je kratší úsek na Práchovně, dodnes fungující.

Na území města pak teče nebo teklo několik dalších bezejmenných potoků. Mnohé zanikly při rozrůstání města. To je případ potoka, který tekl od polí pod Kotlem přes dnešní Jižní předměstí (zhruba v linii nynější ulice Pod Ohradou) směrem k bývalé Pražské bráně a pak ústil u dnešního domu čp.136/II do Mlýnského náhonu. Je vidět na mapě z roku 1838. O jeho dolním úseku podrobněji v pasáži o domě čp.136/II v podkapitole o zástavbě u bývalé Pražské brány. Popis horního úseku této vodoteče se nachází v podkapitole o zástavbě bývalé Hammerovy pily a o areálu bývalé obecní cihelny na Jižním předměstí. Zbytkem zaniklého potoka mohla být i starobylá kanalizační stoka v Gottliebově ulici. Sváděla vodu od Šťáhlavské silnice v prostoru dnešního Rašínova a pak ulicemi Palackého, Havlíčkova a Gottliebova. Ústila do Mlýnského náhonu před mlýnem čp.12/III na starém Plzeňském předměstí. Jak vypadá proces mizení menších vodotečí je dobře vidět podél Tymákovské ulice ve čtvrti Za Rakováčkem. Podél této historické cesty z města na vrch Čilina vede strouha, která se mění při větších deštích ve vydatný potok. V dolním úseku ulice je již zavezena. Kvůli zahlcování kanalizačního systému tu ale pro ni byla počátkem 21. století postavena samostatná dešťová stoka. Podobný potok přitéká od Čiliny v linii nedaleké cesty Vysoký průhon. Existenci podobné lokální vodoteče je možné předpokládat i na Oseckém vrchu, jehož partie podél vidlice Osecké a Voldušské silnice má ráz erozí vyhloubené rýhy. Podobný úvoz ostatně malý potok vyhloubil i na nedaleké Rokycanské stráni (teče od areálu letiště k Litohlavskému mostu). Tam, kde dosud nepokročila plně urbanizace, tedy na okrajích města, existující podobné sezónní potoky a strouhy dodnes. Například od nemocnice na Oseckém vrchu teče jedna taková strouha k jihu a ústí do Boreckého potoka poblíž chatové osady v ulici K Borku. Ze svahů pod Žďárem přitéká další bezejmenný potok do lokality V Rybníčkách a pak vede pod železničním viaduktem v Borku, podchází Pražskou ulici a ústí do Boreckého potoka nedaleko Boreckého mlýna. V téže části města ústí do severovýchodního koutu Boreckého rybníka další malý potok, přitékající od Svojkovic, přes les Boreček. Bezejmenný vodní tok směřuje z úbočí polí pod Žďárem také k jihozápadu, protéká okolo areálu rozvodny a ulice U Rozvodny a následně ústí na Práchovně do Padrťského potoka. Četnými vodotečemi je prostoupeno polesí Čilina a Cháchov. Odtud přitéká skrz lesní komplex menší potok k Němčičkám, kde ústí do Rakovského potoka. Na jeho západním okraji, ale stále na katastru Rokycan, pak pramení Tymákovský potok, který ovšem z hlediska urbanistického už nepatří k městu Rokycany. Ze severovýchodního úbočí Čiliny stéká potok do prostoru u Jelínkovic boudy a Řádkovic rybníků (viz popis části Plzeňského předměstí v extravilánu) a pak ústí do Klabavky. Naprosto ploché údolí Klabavky pod městem má vodní režim charakteristický vysokou hladinou spodní vody, která je sváděna do různých melioračních kanálů a poblíž vodní nádrže Klabava pod Vršíčkem nabývá údolí charakteru lužní krajiny, s podmáčenými loukami a křovinami.

Další významnou kategorií hydrologického popisu města jsou vodní plochy. Ty v naprosté většině vznikly uměle, jako člověkem z vodohospodářských a jiných důvodů budované vodní nádrže. Největší historickou vodní plochou na území města je Borecký rybník o rozloze cca 15 hektarů. Připomíná se již ve 14. století. Šlo patrně o součást vlny zakládání rybníků na Rokycansku za arcibiskupa Arnošta z Pardubic. V raném novověku se Borecký rybník stal středem velmi propracované vodní soustavy, která kromě něj zahrnovala i další rybníky. Západně od dnešní ulice K Huti to byl zaniklý rybník, doložený zde ještě koncem 18. století na mapě 1. vojenského mapování. Byl napájen malým potokem, přitékajícím od Žďáru přes lokalitu V Rybníčkách (viz výše). Proti proudu Boreckého potoka se do počátku 19. století rozkládaly tři rybníky zvané Nohavička (Dolejší, Prostřední a Hořejší Nohavička). Mezi nimi a Boreckým hamrem pod hrází Boreckého rybníkem vedl v ose dnešní ulice Do Vrchu náhon. Další náhon vedl severně od rybníků Nohavička, paralelně s Boreckým potokem, a ústil do Boreckého rybníka. V této fázi maximálního rozmachu (přelom 18. a 19. století) tak byla vesnice Borek fakticky ze tří stran obklopena vodními plochami, přičemž vodní energie, díky výraznému výškovému rozdílu, poháněla Borecký hamr, od počátku 19. století i sousední mlýn a výše proti proudu Boreckého potoka i horní hamr (pozdější lopatárnu). Rybníky Nohavička byly v 19. století zrušeny, ale v roce 1976 byl obnoven rybník Prostřední Nohavička pod názvem rybník Kocourák. Hořejší Nohavička byl obnoven již před koncem 19. století a nyní nese název Kofroňovic rybník. Pouze malá nádrž Dolejší Nohavička již obnovena nebyla. Zanikl náhon v ulici Do Vrchu a už před rokem 1838 byl trvale zrušen rybník západně od ulice K Huti. Naopak na přelomu 20. a 21. století vznikl v souvislosti s výstavbou dálnice D5 malý rybník severovýchodně od Boreckého rybníku, na okraji lesa Boreček. Borecký rybník byl počátkem 21. století nákladně odbahněn a opravena jeho hráz. O systému vodních děl v této části města viz kapitola Borek.

Podobně sofistikované vodohospodářské dílo existovalo i na pomezí Rokycan a Kamenného Újezdu. Ještě v roce 1838 ho tvořil rybník Čekal, který se nacházel u okraje lesa Kotel, východně od Veselské ulice. Z něj vedl náhon do dnešního rybníku Ježek, který ale tehdy měl zhruba trojnásobnou rozlohu a nazýval se Dvořiště Kouty. Měl i záložní napájení z náhonu od Padrťského potoka. U rybníka Ježek fungoval hamr a z tohoto rybníka zároveň vedl starý městský vodovod o délce přes 2200 metrů, který zásoboval kašny v centru Rokycan (viz mapa vodovodu z r. 1901). Celá tato soustava byla v majetku města Rokycany. Někdy v polovině 19. století byl rybník Čekal zrušen a rybník Ježek redukován do současné rozlohy něco přes 1 hektar. Hamr fungoval do 2. světové války, pak tu vzniklo zahradnictví. Rybník Ježek obklopily v závěru 20. století rekreační zahrádky. Počátkem 21. století byl prodán Českému rybářskému svazu. O této vodní soustavě podrobněji pojednáno v podkapitole o zástavbě u Kovohutí.

Na území města se nachází několik dalších lokalit, kde v době rozmachu rybníkářství existovaly nyní již zrušené vodní plochy. Pod Oseckým vrchem se rozkládal Prácheňský rybník, pojmenovaný podle obecního skladu munice. Zanikl někdy před koncem 18. století, na mapě 1. vojenského mapování již zachycen nebyl. Uchovala se ale jeho hráz a plocha nebyla stavebně využita. Byl proto fakticky obnoven ve 30. letech 20. století, ovšem v zcela jiném kontextu, protože zde vzniklo městské koupaliště, dodnes fungující (podrobněji v kapitole Osecký vrch). Mapa 1. vojenského mapování ze sklonku 18. století zaznamenala také jakýsi rybník pod Němčičkami na Rakovském potoce. Zanikl před rokem 1838. Ještě dříve zanikl rybník na Tymákovském potoce v prostoru Cháchova na samém okraji katastru Rokycan. Zachovala se z něj hráz a na ní stará alej, nyní chráněná jako Duby na staré hrázi. Urbanisticky a historicky je ovšem tato lokalita už spíše součástí vesnice Mokrouše a její krajinného rámce. Až do 20. století se dochoval Děkanský rybníček, starobylá vodní nádrž situovaná do oblasti pod kostelem a napájená Mlýnským náhonem, respektive jeho malou boční větví nazývanou jalová strouha. Rybník patřil historicky rokycanské katolické správě a měl hospodářskou funkci. Urbanisticky a esteticky bezohledným způsobem byl v roce 1967 zrušen, zavezen zeminou a do současnosti zůstává nedořešenou prolukou, kterou ovšem z jihu lemuje nuzné komunistické panelové sídliště Pod Kostelem. V souvislosti s rušením Mlýnského náhonu zanikly v 2. polovině 20. století i rozšířené partie náhonu, které měly také ráz malé vodní plochy. Šlo o místo před tiskárnou čp.1/III na Dolních příkopech a rybníček před Guthovými železárnami čp.12/III na náměstí U Saské brány (podrobněji o nich v podkapitole o starém Plzeňském předměstí). Zanikla i soustava malých nádrží zvaná Sádky u domu čp.10/II v dnešní Čapkově ulici (více v podkapitole o zástavbě u bývalé Pražské brány). Sádky patřily městu a byly pronajímány společně s Boreckým rybníkem. Zrušeny byly v 2. polovině 20. století.

Jiné vodní nádrže naopak vznikly nově až v moderní éře. To je případ malé vodní nádrže v Klostermannově ulici na Plzeňském předměstí o ploše něco málo přes 10 arů. Vznikla někdy před rokem 1877, patrně s výstavbou sousedního cukrovaru (pozdější podnik Marila). Průmyslové využití už dávno ztratila, ale uchovala se jako zajímavá enkláva uprostřed zástavby. O rybníku podrobněji v podkapitole o rozšiřování Plzeňského předměstí v 19. století). Po roce 1937 vznikly Řádkovic rybníky, soustava dvou menších rybníků o ploše cca 1 hektaru v prostoru u Jelínkovic boudy na okraji údolí Klabavky u železniční trati. Napájí je potok přitékající ze svahů Čiliny. Detailně o nich v rámci popisu části Plzeňského předměstí v extravilánu. Nejzásadnější nově zřízenou vodní plochou je ovšem přehradní nádrž Klabava, dokončená v roce 1958. Zaplnila v celé šíři údolí Klabavky pod Vršíčkem. Vznikla jako ochrana před povodněmi, ve své době navíc s akcentem chránit vodní režim v prostoru tehdy se masivně rozvíjejících hrudkoven u Ejpovic. Výraznější rekreační roli nezískala, vcelku ale přirozeně doplnila údolí řeky. Jde o nejrozsáhlejší vodní plochu na území Rokycan. Detailní popis přehradní nádrže se nachází v kapitole Vršíček. Patrně až ve 20. století také vznikly dvě malé vodní nádrže V Rybníčkách, při bezejmenném potoku, stékajícím z polí pod Žďárem do Borku. Dva podobné nevelké rybníčky se také nacházejí při ulici Ke Střelnici v Borku. Jedna z nich u domu čp.125/IV, druhá jižně od domu čp.151/IV. Zajímavé je, že oba jsou situovány v místech s předchozí existencí cihelny a těžby cihlářské hlíny. Další dvě až tři malé nádrže zobrazují mapy na bezejmenném potoku, který směřuje od polí pod Žďárem k jihozápadu, k areálu rozvodny u Příbramské silnice.

Na katastru města se nalézá několik lesních pramenů a studánek. Na Čilině je to například Mravenčí studánka, studánka Pod Čilinou, na Kotli Pramen krásy či studánka Pod Rozhlednou. Četné studánky se nacházejí na Žďáru (ten ovšem nepatří pod katastr Rokycan). V lese na Čilině severozápadně od Němčiček je dokonce malá vodní nádrž, nazývaná Jezírko.

Na závěr je nutno zmínit i umělé vodohospodářské liniové stavby související se zásobováním města vodou. Tuto roli do počátku 20. století plnil výše zmíněný starý vodovod, trasovaný z rybníka Ježek do městských kašen. V historickém jádru Rokycan jsou doloženy tři kašny (z nich dvě dosud stojící). Na hlavním náměstí to byla klasicistní kašna z roku 1827 (viz podkapitola o objektech na Masarykově náměstí). V letech 1951-1997 byla dočasně umístěna před budovou děkanství na Urbanově náměstí, ale pak vrácena na původní místo. Kašna za školou v ulici Míru je pozdně klasicistní, datovaná do roku 1863 (podrobněji v kapitole plácek za ZŠ v ul. Míru). Třetí kašna stávala na Malém náměstí. Pocházela z 1. poloviny 19. století a byla odstraněna roku 1932 (popsána v kapitole Malé náměstí). Kromě toho byly po městě ve 2. polovině 19. století obcí udržované veřejné studny (například Školojc studna před domem čp.62/II v Soukenické ulici Na Pátku). Mimořádně hodnotná je dochovaná Fitzova studna u domu čp.64/III v Jiráskově ulici, která je umělecky ztvárněna do podoby litinové sochy (viz kapitola okružní třída). V roce 1907 zpracoval Jan Vladimír Hráský projekt gravitačního vodovodu, který měl vodu přivádět z brdských lesů. Projekt obecního vodovodu byl realizován ve 20. letech 20. století. V prostoru Bouchalky na jižních svazích Žďáru (katastr Nová Huť) byl postaven dodnes existující vodojem. Již za Protektorátu a znovu od 50. let pociťovaly Rokycany kvůli rozvoji průmyslu i růstu populace nedostatečnou kapacitu vodovodu. V roce 1965 byla proto dokončena úpravna vody u sídliště Hrudkovanka na Boreckém potoce, která měla sloužit nemocnici. V roce 1968 si samostatnou úpravnu vody z Padrťského potoka zřídil podnik Kovohutě (viz kapitola Práchovna). V roce 1972 byl dobudován dálkový vodovod z Plzně do Rokycan a na něm vyrostl v roce 1975 vodojem (o této vodovodní větvi podrobněji v podkapitole o oblasti Pod Čilinou). V 90. letech 20. století pak prošel původní vodovod z Brd přes Strašice do Rokycan rekonstrukcí a zvýšením kapacity. Podrobněji též v kapitole technická architektura.