D. Borek: Rokycany, technická architektura

D. Borek: verze 2021/03/28

Technická architektura, tedy stavební díla spojená s technickými účely, je v Rokycanech zastoupena v několikerých podobách. Tato kapitola má charakter rozcestníku. Nabízí stručný přehled jednotlivých technických staveb a památek s odkazy na příslušné kapitoly, kde je k nalezení jejich podrobný popis.

Tradiční technická architektura ve středověkých a předindustriálních městech přímo souvisela s městským životním stylem a ekonomikou.

· Sem spadá určitě městské opevnění. To rokycanské vzniklo patrně ve 14. století a rušeno bylo v 1. polovině 19. století, přičemž teprve od konce 19. století se zrychlil proces odstraňování jeho pozůstatků. Opevňovací systém sestával z vlastní hradební zdi s cimbuřím. Ta se dochovala na několika místech, zejména na západní straně v zahradě střelnice (tam včetně dvou hradebních bašt) a na severu, pod kostelem. Z města vedly tři historické brány, Plzeňská, Pražská a Saská (všechny byly zbořeny, poslední z nich, Plzeňský, zcela zbytečně až v roce 1950). Existence čtvrté brány, Šťáhlavské, není spolehlivě prokázána. Kromě toho fungovalo několik menších východů a branek. Vně hradeb se rozkládal příkop, v některých partiích opevnění naplněný vodou (na severu tuto roli plnil Mlýnský náhon, na východní straně bezejmenný potůček přitékající od nynějšího Jižního předměstí k Pražské bráně). Za příkopy ještě byly valy. Příkopy byly zasypány a podél východní, jižní a západní strany města na jejich místech koncem 19. století založena městská okružní třída. Dochoval se jen malý úsek mezi Hradební a Jiráskovou ulicí, kde dodnes niveleta dvorků zde stojících domů je o několik metrů níže než okolní terén. Podrobné informace o hradebním systému se nacházejí v samostatné kapitole městské opevnění.

· Od 2. poloviny 19. století už je obrana města zajišťována formou stálé vojenské posádky. Původní budovy kasáren, umístěné přímo v městských domech v centru Rokycan, jako byly Saské kasárny (viz Gottliebova ulice) nebo Švantlovské kasárny (viz kapitola ulice Míru), byly tehdy nahrazovány modernějšími a prostornějšími areály na okraji města. Tehdy vyrostly kasárny na Žampírkách na Pražském předměstí (viz podkapitola o zástavbě před bývalou Pražskou branou). Roku 1899 potom vyrostl u silnice na Šťáhlavy (dnešní Jeřabinová ulice) rozlehlý komplex zeměbraneckých kasáren (viz kapitola Rašínov). V roce 1933 pak na jižním okraji města dokončena výstavba areálu nových kasáren. Vojenské komplexy si vytvářely vlastní typ architektury a obsahovaly kromě vlastních ubikací i různé haly pro uskladnění zbraní (dříve i konírny), dále nejrůznější výcvikové prostory ale i technické zázemí jako kotelna, kuchyně, vodárna, úpravna vody, dílny apod. Nabývaly tak charakteru samostatného města. To platí zejména pro komplex nových kasáren. Mimo to v krajině okolo Rokycan v různých obdobích fungovala venkovní vojenská cvičiště a střelnice.

· Město disponovalo speciálními komerčními stavbami. Sem patří kupříkladu rokycanské masné krámy, specializovaná tržnice s jatečním provozem. Empírová stavba z počátku 19. století na Urbanově náměstí je unikátně dochovaným objektem svého typu. Existence masných krámů se v Rokycanech připomíná už v 15. století. Poté, co v 19. století přestala existence masných krámů včetně porážky dobytka v centru města hygienicky i prostorově vyhovovat, byl roku 1899 otevřen nový areál obecních jatek v nové části Plzeňského předměstí. Ve městě jsou v minulosti doloženy i chlebné krámy (patrně na místě domu čp.138/I proti kostelu na severní straně Masarykova náměstí).

· Do skupiny historické městské technické infrastruktury předindustriálního období patří i cihelny. Obecní cihelna na Jižním předměstí je zde doložena již v 18. století. Vedle ní přibyla v 2. polovině 19. století i soukromá cihelna Nových a dál k východu, při dnešní Zeyerově ulici, také Páníkovic cihelna. Na tváři města se dodnes tyto zaniklé areály projevují terénním zlomem v místech bývalého odtěženého hliniště. Těžba cihlářské hlíny probíhala i při východní straně Jeřabinové ulice naproti starým kasárnám (viz kapitola Rašínov). V Borku fungovala minimálně od 1. poloviny 19. století Panská cihelna. Dolování břidlicového kamene je zachyceno ještě v roce 1838 na vrcholku Stráně (viz kapitola Osecký vrch). V polesí Cháchov nebo v údolí Klabavky pod městem zase historicky probíhala těžba železné rudy (viz podkapitola o vývoji extravilánu u Plzeňského předměstí). Na svazích Vršíčku se těžil písek. Ani v jednom ze zde uvedených případů ale dolování nenabylo skutečně moderních průmyslových měřítek. V blízkosti Rokycan se ovšem ve 2. polovině 19. století rozvinula těžba černého uhlí v mirošovském revíru a v 50. letech 20. století se zase komunistický režim pokusil o razantní rozvoj dolů na železnou rudu v prostoru mezi Klabavou, Ejpovicemi a Dýšinou. Tyto okrsky už ale leží mimo oblast zájmu těchto webových stránek, byť tamní důlní aktivity pak zpětně ovlivňovaly ekonomický, populační i politický vývoj Rokycan.

Vodohospodářské stavby a díla byly od středověku naprosto zásadní pro ekonomické i zdravotní podmínky života ve městě. Podobné informace o nich též viz kapitola rokycanské vodní toky.

· V historickém jádru Rokycan jsou doloženy tři kašny. Dvě dosud stojí. Na Masarykově náměstí je to klasicistní kašna z roku 1827 (viz podkapitola o objektech na Masarykově náměstí). Ta byla v letech 1951-1997 umístěna před budovou děkanství na Urbanově náměstí, ale pak se vrátila na své původní místo. Kašna za školou v ulici Míru je pozdně klasicistní, datovaná do roku 1863 (podrobněji o ní v kapitole plácek za ZŠ v ul. Míru). Třetí kašna stávala na Malém náměstí. Pocházela z 1. poloviny 19. století. Byla odstraněna v roce 1932 (detailní popis v kapitole Malé náměstí). Kromě toho byly po městě ve 2. polovině 19. století i obcí udržované veřejné studny (například Školojc studna před domem čp.62/II v Soukenické ulici Na Pátku). Mimořádně hodnotná je dochovaná Fitzova studna u domu čp.64/III v Jiráskově ulici, která je umělecky ztvárněna do podoby litinové sochy (viz kapitola okružní třída).

· Zatímco studny se spoléhaly na spodní vody, kašny musely být napájeny potrubím. Až do 20. let 20. století byly všechny tři městské kašny napájeny původním systémem městského vodovodu, který přiváděl vodu z rybníku Ježek na Jižním předměstí (viz mapa vodovodu). Od počátku 20. století město ovšem řešilo otázku výstavby zcela nového vodovodního systému. V roce 1907 zpracoval Jan Vladimír Hráský projekt gravitačního vodovodu, který měl vodu přivádět z brdských lesů. Náročný projekt byl realizován ve 20. letech 20. století. V prostoru Bouchalky na jižních svazích Žďáru (katastr Nová Huť) byl postaven dodnes dochovaný vodojem. Již za Protektorátu a znovu od 50. let pociťovaly Rokycany kvůli rozvoji průmyslu i růstu populace nedostatečnou kapacitu vodovodu. V roce 1965 byla dokončena úpravna vody u sídliště Hrudkovanka na Boreckém potoce, která měla sloužit nemocnici. V roce 1968 si samostatnou úpravnu vody z Padrťského potoka zřídil podnik Kovohutě (viz kapitola Práchovna). V roce 1972 byl dobudován dálkový vodovod z Plzně do Rokycan a na něm vyrostl v roce 1975 vodojem (o této vodovodní větvi podrobněji v podkapitole o oblasti Pod Čilinou). V 90. letech 20. století pak prošel původní vodovod z Brd přes Strašice do Rokycan rekonstrukcí a zvýšením kapacity.

· Mezi vodohospodářská díla patří využívání vodní energie pro hospodářské účely. V Rokycanech k tomuto účelu patrně již od středověku sloužil Mlýnský náhon, umělé levobřežní rameno Padrťského potoka protékající od Práchovny přes část Pražského předměstí pod Pražskou branou a následně čtvrtí pod kostelem až na staré Plzeňské předměstí, kde pod Strání ústil do Klabavky. Součástí tohoto vodního systému byl i Děkanský rybníček ve čtvrti pod kostelem. Náhon byl zrušen a přeložen do potrubí v roce 1976 (kromě dochovaného úseku na Práchovně), Děkanský rybníček zanikl zavezením v roce 1967. Při vodních tocích fungovaly různé mlýny a další raně industriální provozy, které využívaly vodního pohonu. Směrem po proudu to byly při Padrťském potoce hamr u Ježku čp.30 (dnes katastr Kamenného Újezdu, viz podkapitola o zástavbě u Kovohutí), na Práchovně pak mlýn Korečník čp.104/II a Stará huť čp.103/II. Na Mlýnském náhonu stál mlýn Práchovna čp.101/II (viz kapitola o stejnojmenné čtvrti), v části Pražského předměstí před Pražskou branou to byl Hořejší mlýn čp.8/II v Lázeňské ulici a Chvátalův mlýn čp.18/II. Ve čtvrti pod kostelem stojí Podkostelní mlýn čp.89/I (viz kapitola plácek Spilka). Na Plzeňském předměstí pak na náhonu fungovaly mlýny čp.1/III na Dolních příkopech (pak tiskárna), čp.12/III na náměstí U Saské brány (pozdější Guthovy železárny) a Dolní mlýn čp.14/III v ulici Ke Koupališti (o všech třech podrobněji v podkapitole o sídelní jádru Plzeňského předměstí). Na Klabavce fungoval Podhorní mlýn čp.21/III (viz Hirschovy železárny) a daleko za městem ještě mlýn pod Vršíčkem. Při Boreckém potoku se rozvinul složitý vodohospodářský systém v Borku, kde Borecký rybník doplňovaly dva menší rybníky proti proudu a mezi nimi systém náhonů poháněl lopatárnu čp.32/IV, borecký hamr čp.6/IV pod hrází a od počátku 19. století i nedaleký mlýn čp.53/IV (podrobně v kapitole Borek). Na Pražském předměstí při Boreckém potoce se nacházely také tlukárny (viz podkapitola o zástavbě podél Boreckého potoka), pod Klabavskou strání zase fungovala na Klabavce valcha (viz podkapitola o zástavbě u Litohlavského mostu).

· Padrťský potok tekl až do 1. poloviny 20. století vesměs neregulovaným korytem. Regulace Padrťského potoka proběhla po roce 1933, tok byl zúžen a opatřen kamennými zdmi. Ve 30. letech 20. století se regulace dočkal i Borecký potok v úseku u dnešního koupaliště (viz podkapitola o zástavbě západně od sídliště Hrudkovanka). V 70. letech 20. století provedena i regulace Rakovského potoka v západní části města, která ovšem byla v letech 2014-2015 revidována a potok zčásti uveden do přírodnější podoby v rámci budování parku (detailní popis v podkapitole o urbanistickém vývoji čtvrti Za Rakováčkem). Významným moderním technickým dílem vodohospodářského charakteru bylo zřízení městského koupaliště pod Husovými sady počátkem 30. let (viz kapitola Osecký vrch). V roce 1958 byla zbudována přehradní nádrž Klabava pod městem (viz kapitola Vršíček).

Železniční architektura a související technická infrastruktura začala silně ovlivňovat podobu Rokycan od 60. let 19. století. Podrobné informace o vývoji železniční sítě na území města se nacházejí v kapitole železniční architektura.

· V roce 1862 byla zprovozněna trať Praha-Plzeň, roku 1869 i trať z Rokycan do Mirošova (zpočátku jen pro dopravu uhlí, později prodloužená do Nezvěstic a doplněná i o osobní přepravu). V Rokycanech tehdy vyrostlo nádraží čp.310/II (staré nádraží na jižním konci ul. Svazu bojovníků za svobodu), proti němu vodárna čp.311/II, četné mosty a také soustava strážních domků. Dráha na sebe poutala průmyslový rozvoj a ten si zase vyžádal budování železničních vleček do jednotlivých továren. Velkou změnou prošla trať Praha-Plzeň na průchodu městem na přelomu 20. a 30. let 20. století, kdy byla dráha rozšířena o druhou kolej, kolejiště železniční stanice Rokycany prodlouženo k západu, zrušeny úrovňové přejezdy (včetně přejezdu na Šťáhlavské silnici, v dnešní Jeřabinové ulici) a postavena budova nového nádraží čp.309/II na náměstí 5. května. Dalším výrazným předělem byla elektrifikace trati Praha-Plzeň v 80. letech 20. století. V letech 2009-2010 pak prošla trať celkovou přestavbou v rámci budování železničního koridoru. Lokální trať Rokycany-Nezvěstice se dočkala rekonstrukce v letech 2015-2016.

Infrastruktura pro silniční dopravu byla v Rokycanech vždy podstatná vzhledem k poloze města na hlavní trase z Prahy do Plzně a do Bavorska.

· Již na sklonku 18. století byla původní zemská stezka napřímena, rozšířena a začleněna do sítě erárních silnic, budovaných rakouským státem. Tehdy došlo k dílčím přeložkám původní trasy do nynější polohy. Zejména to bylo patrné v Borku, kde nová silnice z jihu přímou linií obešla historickou ves (podrobněji o této změně a o možné původní trase zemské stezky v kapitole Borek). Podobnou změnou prošla silnice i v úseku od historického města k západu, při Plzeňské silnici. O hypotézách ohledně původního trasování silnice na Plzeň do 18. století více v podkapitole o vývoji lokality u Jelínkovic boudy na Plzeňském předměstí. Z konce 18. století se právě v oblasti u Jelínkovic boudy dochoval unikátní kamenný mostek na tehdejší erární silnici. V trase dané na sklonku 18. století procházela tranzitní doprava víceméně až do počátku 21. století. Docházelo ovšem k dílčím korekcím a rozšiřování. Například už po roce 1840 byl zbořen a v nové regulační čáře postaven dům čp.25/I v ulici Míru, který zužoval průjezd městem. Pozůstatkem předindustriálního řešení dopravy jsou i patníky dochované na nároží některých domů v historickém jádru města, které měly chránit budovy před poškozením od projíždějících povozů (například na domě čp.21/I na rohu ulic Míru a Hradební).

· Podstatnou změnou bylo koncem 19. století provedené vytýčení okružní třídy na místě hradebního příkopu podél východní, jižní a severozápadní části bývalého městského opevnění (dnešní ulice Jiráskova a Třebízského). Od 30. let 20. století byla Jiráskova ulice díky úpravě vozovky postupně povyšována i na jižní obchvat historického jádra. Ve stejné době procházela celkovou úpravou i Soukenická ulice, poskytující záložní severní obchvat centra Rokycan (podrobněji v podkapitole o sídelním jádru Plzeňského předměstí). Od 50. let 20. století pak byla do těchto nových bočních větví trvale převáděna průjezdní doprava z historického jádra, kvůli čemuž došlo k zboření zástavby ve východní části Jiráskovy ulice (bývalá Kozlerova ulice, viz kapitola okružní třída) a k výstavbě velkých křižovatek u bývalé Plzeňské brány a na Železné. V letech 1990-1991 byla ještě provedena přeložka Pražského mostu a spojky mezi ulicemi Pražská a Jiráskova v prostoru bývalých městských lázní (viz podkapitola o zástavbě před bývalou Pražskou branou).

· Proměnami procházely i ostatní silniční tahy. V 1. polovině 19. století byla postavena zcela nová silnice z Rokycan do Šťáhlav, vedená dnešní Jeřabinovou a Šťáhlavskou ulicí přes Němčičky a polesí Cháchov (podrobněji v kapitole Rašínov). V roce 1927 byla silnice přeložena do podjezdu u sokolovny kvůli zrušení přejezdu železniční trati u nynějšího nádraží. Neuspokojivé řešení úzkou zatáčkou u poddimenzovaného podjezdu bylo revidováno až v 70. letech 20. století, kdy došlo k výstavbě kapacitní komunikace podél levého břehu Rakovského potoka (Šťáhlavská ulice), jež byla napojena na Plzeňskou silnici na křižovatce u jatek. O výstavbě této důležité dopravní spojky detailně v podkapitole o urbanistickém vývoji čtvrti Za Rakováčkem. V 80. letech 20. století byla tato nová komunikace propojena s rozšířenou ulicí B. Němcové (o této akci viz podkapitola o zástavbě ve východní části Jižního předměstí), čímž se vytvořilo spojení mezi výpadovkami na Mirošov, Šťáhlavy i Plzeň. Stále ale šlo o průtah vedený obytnými oblastmi, takže finálním řešením byla až výstavba jižního obchvatu Rokycan po polích pod Kotlem, provedená ve dvou etapách v roce 2013 a 2019 (podrobný popis výstavby obchvatu v podkapitole o zástavbě na podkotelských polích). Celá problematika je detailně znázorněna na speciální mapě vývoje dopravních tras v jižní a západní části Rokycan. Do nové trasy se během 20. století posunula i výpadovka na Osek. Původně byla vedená Tomáškovou ulicí, ve 40. letech 20. století po výstavbě mostu přes Borecký potok přeložena do Dvořákovy ulice (viz podkapitola o zástavbě Pražského předměstí západně od sídliště Hrudkovanka).

· Závažné změny a skutečně koncepční řešení tranzitní dopravy přineslo až dokončení dálnice v roce 1993 (viz kapitola dálnice D5). Příjezd k dálnici veden po přivaděči, zaústěném do křižovatky u jatek v nové části Plzeňského předměstí. Kvůli budování dálnice byla na přivaděč přeložena původní silnice z Rokycan do Litohlav a zaslepena byla silnice na Volduchy (viz kapitola Osecký vrch). Součástí dálnice jsou některá působivá inženýrská díla, zejména velký most přes údolí Klabavky.

· S dopravní infrastrukturou (silniční i železniční) úzce souvisí i budování mostů. V Rokycanech nebyly mosty nikdy až na drobné výjimky výrazně architektonizovanými stavbami. Z historického hlediska je zajímavý železný Litohlavský most na Plzeňském předměstí z konce 19. století, výše uvedený dálniční most přes Klabavu nebo rovněž výše uvedený mostek z konce 18. století u Jelínkovic boudy. Kamenný železniční viadukt přes Padrťský potok na Práchovně byl do roku 2010 zbořen a nahrazen novostavbou, stejně jako železobetonové nadjezdy přes železnici na Žďárské cestě a v Tiché ulici v Borku. O železničních mostech pojednává samostatná kapitola železniční architektura, detailní přehled všech mostů, bez rozdílu funkce, pak nabízí speciální rozcestník rokycanské mosty

Průmyslová architektura a industriální technologie mají v Rokycanech dávnou tradici. Detailní popis industriálního stavitelství v Rokycanech se nachází též v rozcestníku průmyslová architektura.

· Již v raném novověku se okolí Rokycan specializovalo na hutnictví a železářství, původně v protoindustriálních, skromných dimenzích. V nedaleké vsi Klabava fungovala těžba i tavba železné rudy v majetku města Rokycany a blíže u města, na Práchovně, fungovala Stará huť, další hamry fungovaly v Borku nebo u rybníka Ježek. Od 2. poloviny 19. století se měřítka průmyslového podnikání dramaticky změnila. Vznikají první moderní továrny jako koksárna (1870) a Bedřichova huť (1872) na Jižním předměstí, nebo cukrovar (1871) a plynárna (1872) na Plzeňském předměstí. Na Jižním předměstí v prostoru dnešní Dukelské ulice naproti nádraží vznikla Hammerova pila (1878). Ze starších mlýnů na Plzeňském předměstí vznikají průmyslové podniky (Guthovy železárny, Hirschovy železárny). Kromě staršího obecního pivovaru z 18. století na Práchovně je na Pražském předměstí postaven měšťanský pivovar (1901). Původní městské hutě v Klabavě se tehdy stěhují do Rokycan, kde na Pražském předměstí vyrůstají městské železárny (1898), později rozšířené o komplex válcovny na místě bývalé koksárny (1910). Na Práchovně vzniká Šikova továrna (1898) a Bedřichova huť na Jižním předměstí se mění na Hopfengärtnerovy železárny (1903). Architektura průmyslových podniků z této doby často pracovala s režným cihlovým zdivem a jejím příznačným rysem byly četné cihlové komíny, které změnily panorama města. Z této fáze se dochovaly některé stavby v bývalé Bedřichově huti nebo městské válcovně. Na přelomu 19. a 20. století se také objevuje fenomén honosných továrnických vil, umístěných přímo v areálu průmyslového podniku (Hirschova vila na Plzeňském předměstí, Hammerova vila na Jižním předměstí, Šikova vila na Práchovně). Na Práchovně Hopfengärtnerovy železárny zase postavily dělnickou čtvrť typizovaných řadových domků a u továrny se coby vedlejší produkt fungování hutní výroby navršil umělý pahorem ze strusky, tzv. Bílá halda.

· Během 1. republiky se setrvalého rozmachu dočkala továrna na nábojky (pozdější Kovohutě), založená roku 1911. Bývalý a do provozu jen nakrátko uvedený cukrovar na Plzeňském předměstí se proměnil nejdříve na koželužnu (1879) a pak na potravinářský podnik Marila (1917). Rozmach lehkého průmyslu reprezentovaly od meziválečného období také areály továrna na kola Tripol na Jižním předměstí (1934) a továrny na hračky Hamiro (1929) na Plzeňském předměstí. Za 2. světové války prodělaly rozvoj hlavně podniky zaměřené na zbrojní výrobu (nábojkárna), městskou válcovnu město na nátlak okupační moci prodalo.

· Po válce nastal rychlý rozmach průmyslu, nyní již znárodněného. Zejména podnik Kovohutě prošel od 50. let sérií rozšíření a modernizací, objevily se tu zcela nové formy průmyslového stavitelství, překonávající dosavadní měřítka, třeba válcovna niklových slitin o půdorysných rozměrech 200 x 50 metrů. Územní expanzí prošel i Favorit, bývalé Guthovy železárny (traktorová stanice) nebo bývalá Šikova továrna (Okresní stavební podnik). Z architektonického hlediska se jednalo ve velké většině o ryze utilitární, ke svému okolí necitlivé stavby.

· Po roce 1989 velká část původního průmyslu neobstála v podmínkách tržní ekonomiky a rozpadu sovětského bloku. Naopak vznikly nové průmyslové závody, zejména v průmyslové zóně založené roku 1991 na Jižním předměstí pod Kotlem a také na Práchovně v ulici U Bílé haldy. Ty už z hlediska architektury přinesly kultivovanější zástavbu.

Důležitým technickým rozměrem každého města jsou inženýrské sítě a občanská infrastruktura.

· Kromě již popsaného vývoje vodovodní sítě je to například síť elektrických rozvodů. V Rokycanech začala elektrifikace v listopadu 1918, kdy vyrostla první transformační stanice na dnešním náměstí U Saské brány (viz podkapitola o sídelním jádru Plzeňského předměstí). Během 1. republiky se rozvod elektřiny stal samozřejmou součástí životního standardu. Počátkem 50. let 20. století vyrostl u Příbramské silnice areál spínací (rozvodné) stanice (podrobněji v kapitole Práchovna).

· Plyn byl ve městě vyráběn v obecní plynárně, zprovozněné roku 1872 (detailní popis v podkapitole o nejstarších průmyslových podnicích na Plzeňském předměstí). Zásadní změnou byla výstavba dálkových plynovodů (před rokem 1954 z Plzně do Rokycan a v roce 1959 plynovodu z Kladna do Rokycan). To si následně vyžadovalo budování výměníkových (redukčních) stanic, které jsou umístěny na několika místech v Rokycanech.

· Co se týče vytápění domácností, tak teprve v poválečném období se objevil fenomén centrálního vytápění ke speciálních kotelen, obsluhujících i celé městské okrsky. Nejvýznamnějšími stavbami v tomto ohledu je kotelna u sídliště Jižní předměstí ze 70. let 20. století a mezitím již zrušená kotelna na Pražském předměstí z 80. let (viz podkapitola o zástavbě východně od sídliště Na Železné). Svým stavebním řešením a rozměry připomínaly menší tovární areály (včetně dominujícího komínů).

· Odpadové hospodářství prodělalo během 20. století značný technologický vývoj. Už v 19. století sice město mělo systém odpadních kanálů. Ty ale ústily do vodních toků, což bylo z hygienického hlediska neudržitelné. V roce 1965 byla po značných průtazích uvedena do provozu čistička odpadních vod umístěná na nejnižší místo poblíž soutoku Rakovského potoka a Klabavky (viz podkapitola o nové části Plzeňského předměstí). K čističce byly zároveň od 50. let 20. století budovány hlavní sběrné kanalizační větve. Počátkem 21. století prošla čistička intenzifikací, díky čemuž stoupla její kapacita i technologické schopnosti. Zajímavý je případ vesnice Borek, která byla integrována s městem Rokycany v roce 1960, ale napojení na vodovod a kanalizaci se dočkala až od 90. let 20. století. Pro nakládání s pevnými odpady fungovaly dlouho spíše živelné skládky, navíc v éře před nástupem plastů byla značná část odpadu kompostovatelná. Teprve od 60. let 20. století funguje moderní areál skládky v Němčičkách.

· Součástí občanské infrastruktury je i úprava komunikací. V raném novověku byly městské ulice a prostranství jen s nezpevněným povrchem. Od poloviny 19. století byly některé frekventovanější partie v historickém městě dlážděny valouny, například hlavní městský rynek v roce 1852 (viz podkapitola technický vývoj Masarykova náměstí). Za první republiky se objevuje sofistikovanější vějířová dlažba z žulových kostek (dodnes například na Masarykově náměstí nebo v Jeřabinové ulici), od 60. let 20. století již plně převládá asfalt. Zároveň ale až do sklonku 20. století zůstávají mnohé vedlejší ulice v odlehlejších částech Rokycan s prašným povrchem. Od 90. let se zčásti do kurzu vrací dlažba, ovšem většinou v podobě betonových prefabrikátů. Ta byla použita poprvé roku 1990 na chodníky v Palackého ulici, od přelomu 20. a 21. století se začal při výdlažbě v méně frekventovaných ulicích používat model „obytná zóna“, kdy není oddělen chodník a vozovka a kdy je plošně snížena rychlost vozidel.

· Podobně dramatický vývoj prodělalo též veřejné osvětlení. Teprve roku 1837 zřízeno 13 petrolejových lamp na hlavním průtahu městem, tj. na obou náměstích a v dnešní ulici Míru. Od 70. let 19. století byl zaváděn pro osvětlení veřejných komunikací plyn, v meziválečném období elektřina. Stožáry pro systém veřejného osvětlení se proměňovaly podle dobových estetických a technických trendů, teprve od 90. let se v historickém centru objevují pokusy o instalaci historizujících luceren. Kromě klasických žárovek se počátkem 80. let 20. století objevují i sodíkové výbojky (například ve východním ohybu Jiráskovy ulice). Pro detailní vývoj inženýrských sítí a občanské infrastruktury (osvětlení, dlažba apod.) viz samostatné pasáže příslušných kapitol pro jednotlivé ulice a městské čtvrti, kde je probrán jejich technický vývoj.

· Do občanské vybavenosti patří i některé technologicky složité budovy jako je zimní stadion, budovaný po etapách v od 60. do 80. let 20. století (viz podkapitola o zástavbě před bývalou Pražskou branou), nebo plavecký bazén, rozestavěný v 80. letech a dokončený až počátkem 21. století (viz kapitola Osecký vrch).